Studii Unerbittlicher Nachbar: Imperiale Aggression und Subversion der USA gegen Kuba publikoval server NachDenkSeitren 23. prosince 2023

Jak se tak výstižně říká v Schillerově Wilhelmu Tellovi: „Nejzbožnější nemohou žít v míru, pokud se to nelíbí zlému sousedovi.“ Tato konstelace existuje pro původní obyvatele Severní Ameriky od té doby, kdy bílí Evropané přistáli na východě. pobřeží. Už Georg Christoph Lichtenberg to tušil: „Američan, který jako první objevil Kolumba, udělal hrozný objev.“ A obyvatelstvo kubánského souostroví je dodnes postižené obzvláště tvrdě. Již deset let po založení USA popsal jeden z otců zakladatelů a pozdější prezident Thomas Jefferson v roce 1786 roli své země na kontinentu: „Naši Konfederaci je třeba vnímat jako hnízdo, ze kterého musí být zalidněna celá Amerika, severní i jižní.“ Následuje seznam některých příkladů neúprosného sousedství Kuby s USA, protože imperialistický postoj velmoci se nezměnil a je selektivně používán také proti jiným státům.

Minulost ještě nepominula

Před týdnem se v kubánských médiích objevila zpráva, že kubánský exulant z Floridy nelegálně vstoupil na severní pobřeží Kuby poblíž Matanzas. Vybaven moderní technologií a některými zbraněmi se pak vydal po souši do Cienfuegos na jihu střední Kuby. Tam se pak pokusil naverbovat další, aby mu pomohli páchat na Kubě násilné činy, žhářství a vandalismus. Byl včas zatčen. Kubánská média uvedla, že několik dalších Kubánců žijících na jižní Floridě i na Kubě bylo vyšetřováno kvůli jejich účasti na údajném spiknutí. Říká se, že existují spojení se dvěma organizacemi, které Kuba klasifikuje jako „teroristické“.

Odpovědné kubánské úřady nyní zveřejnily seznam hledaných osob, který obsahuje 61 osob a 19 organizací se sídlem v USA obviňovaných z podpory terorismu. Obsahuje jména lidí, kteří se údajně podíleli na pokusech o atentát na Fidela Castra v 90. letech. Dvě z uvedených osob údajně v roce 2020 plánovaly sabotáž proti kubánské energetické síti. Kapitán Olaima Reyes Blancha, první vyšetřovatel trestných činů proti státní bezpečnosti, vysvětlil, že vyšetřování odhalilo, že tito občané dostávali finanční pomoc ze zahraničí, jako dobíjení telefonů a další platby, aby tyto akce mohli při různých příležitostech provádět.[1] Zpráva o plánech útoku říká: „Násilné pokusy zahrnují útoky na americkou pobřežní stráž, přičemž střelba je připisována kubánské pohraniční hlídce, s cílem vytvořit diplomatický problém mezi oběma zeměmi.“[2] Tyto nedávné události jsou jen aktuální příklady nekonečného výčtu podvracení, útoků a infiltrací z USA proti Kubě.

Vladařské nároky na vlastnictví a nadvládu

Postoj USA vůči sousednímu karibskému státu Kuba byl dlouhodobě extrémně troufalý, protože krátce po založení USA na konci 18. století tamní politické kruhy vyjádřily jasný nárok na vlastnictví a kontrolu nad Kubou. Slavný je výrok tehdejšího ministra zahraničí a pozdějšího prezidenta Johna Quincy Adamse (1767-1848), který v roce 1823 prohlásil: „Existují zákony fyzikální a politické gravitace – a stejně jako jablko utržené ze stromu bouří nemá jinou volbu než spadnout na zem, tak i Kuba, když se násilně zbavila svého nepřirozeného spojení se Španělskem a není schopna se sama chránit, může pouze následovat gravitaci Severoamerické unie, která podle stejného přírodního zákona nemůže Kubu od svého prsu odstavit.“ Kuba byla v té době kolonií evropské velmoci Španělska. A stejného roku americká vláda vyhlásila také Monroeovu doktrínu s mottem „Amerika Američanům!“[3] Doktrína oslavila nedávno 2. prosince 200 let a byla znovu oživena až prezidentem Trumpem a na tom nic nezměnil ani jeho nástupce Biden. Odmítla v té době jakýkoli nárok starých evropských mocností na koloniální majetek v Latinské Americe. Celý americký dvojitý kontinent je třeba chápat jako sféru vlivu USA, které jakékoli evropské vměšování zakazovaly. Doktrína byla základem pro USA nárokovaný geopolitický „zadní dvorek“, jak jsou středoameričtí a jihoameričtí sousedé dodnes pohrdavě označováni a jak je s nimi zacházeno.[4]

Od kubánské války za nezávislost proti brutální španělské koloniální velmoci se velmoc ze severu stále více vměšovala do zájmů své malé sousední země. Událostí, která to urychlila, bylo zničení válečné lodi USS Maine zakotvené v havanském přístavu v roce 1898. I když se přesnou příčinu neštěstí nepodařilo jednoznačně objasnit, v USA se rozpoutala mediální hysterie, která přispěla k tomu, že USA bojovaly proti Španělsku, tedy že se krátce před kubánským vítězstvím v roce 1898 připojily. Neudělaly to však jako osvoboditelé, ale jako nová okupační mocnost a od té doby vývoj na kubánském souostroví v různých agresivních podobách ovlivňovaly. Americká vláda donutila Kubu, aby do své nové ústavy z roku 1902 začlenila pasáž, která dávala USA „právo“ kdykoli na Kubě zasáhnout, pokud by její zájmy byly ohroženy („Platt amendment“). To zahrnovalo také povolení používat čtyři základny, včetně zálivu Guantánamo, v té době výslovně pouze k nakládání amerických lodí uhlím. Což USA nezabránilo, aby později a proti vůli kubánského lidu přístavní oblast zneužily jako vojenskou základnu, záchytné a špionážní zařízení, zajatecký tábor a mučírnu, a tím smlouvu porušily. Kubánské zdroje byly poté desítky let využívány, zejména zemědělství (především monokultury cukrové třtiny namísto potravin pro obyvatelstvo), suroviny a levná pracovní síla. Sloužil také jako herní a zábavní centrum pro Yankees a jako působiště mafie.

Revoluce kubánského Davida

To skončilo úspěšnou revolucí v roce 1959, kterou vedla malá skupina mladých „Barbudos“ (vousáčů) vedená právníkem Dr. Fidelem Castrem. USA podporovaná diktatura vojenského vůdce Fulgencia Batisty se zhroutila, beneficienti a konzervativci uprchli i se svým přivlastněným majetkem do USA.

Tato ostuda Spojených států vedla k masivním plánům a pokusům porážku na Kubě pomstít a nový systém svrhnout – dodnes. V březnu 1960 došlo v havanském přístavu k obrovské explozi na nákladní lodi La Coubre naložené válečným materiálem. Zemřelo asi 100 lidí a přes 200 bylo zraněno. Protože USA prodej zbraní Kubě již zakázaly, obvinil kubánský revoluční vůdce Fidel Castro americkou vládu pod vedením prezidenta Dwighta D. Eisenhowera, že byla do akce zapojena. Tato eskalace a další faktory následně vedly k americké strategii, koordinované CIA, svrhnout kubánskou vládu násilím.

To zahrnovalo plán invaze ministerstva zahraničí USA, ministerstva obrany i CIA, předložený na podzim roku 1959, schválený americkým prezidentem Eisenhowerem 17. března 1960 – 13 měsíců před vojenským útokem proti Kubě – a téměř beze změny schválený v lednu 1961, kdy úřad převzal nový prezident USA John F. Kennedy. První věta zní: „Účelem zde prezentovaného programu je nahradit Castrův režim režimem, který je (…) přijatelnější pro Spojené státy, a to způsobem, který dojem zásahu USA vyloučí.“[5] Tajné operace jsou klíčovým znakem intervencí USA. Další příklad nálady a postoje ve Washingtonu je vyjádřen v memorandu ze dne 6. dubna 1960, které napsal Lester Mallory, tehdejší náměstek ministerstva a náměstek ministra zahraničních věcí, svému šéfovi, viceministru zahraničních věcí Royi Richardu „Dickovi“ Rubottomovi Jr. Jeho Analýza situace u našeho jižního souseda byla jasná: „Většina Kubánců podporuje Castra (…). Neexistuje účinná politická opozice. (…) Militantní opozice vůči Castrovi zvenčí Kuby by jen posloužila jemu a komunistické věci. Jediným předvídatelným způsobem, jak je o domácí podporu připravit, je vyvolat zklamání a nespokojenost kvůli ekonomickým nedostatkům a bídě. (…) Musíme rychle uvést do praxe všechny možné prostředky k oslabení ekonomického života (…) tím, že Kubě odepřeme peníze a zásoby, snížíme nominální a reálné mzdy, vyvoláme hlad, zoufalství a svržení vlády.“ Na pozadí této fáze studené války zahájil americký prezident Eisenhower v říjnu téhož roku proti Kubě nejdelší ekonomickou, obchodní a finanční blokádu se zákazem vývozu, která kdy byla proti nějaké zemi uvalena.

Pokračující subverze, útoky a infiltrace

Ale USA se proti mladému státu dopustily také nejtvrdších a nejzákeřnějších činů agrese, včetně četných teroristických útoků proti Kubě, ozbrojených útoků, nesčetných sabotáží, ničení úrody škůdci a jedy a nakonec i pokusů o atentát na vedoucí osobnosti. Samotné kubánské zdroje uvádějí 634 pokusů o atentát na Fidela Castra; v roce 1975 vyšetřovací výbor Kongresu USA („Církevní komise“) také zdokumentoval osm útoků pouze proti Castrovi během prvních pěti let po revoluci.[6]

Pak v roce 1961 přišla invaze na „Playa Girón“ (Zátoce sviní), připravená a podporovaná CIA, s loděmi a vojenskými letadly maskovanými falešnými státními znaky. Útok byl během několika dní odražen, útočníci byli zatčeni a souzeni ve veřejném procesu. Po dodávce léků a potravin z USA mohlo 1 113 vězňů bezpečně odejít.[7]

Útok vedl k tomu, že Kuba zvažovala další možnosti obrany a jedním prvkem bylo rozmístění sovětských raket středního doletu. Ale pak byla spuštěna washingtonská propagandistická mašinérie: podle hesla „Útok je nejlepší obrana“ bylo nadcházející nasazení koncipováno jako „kubánská krize“, a nikoli jako obranné opatření vojensky slabé země proti vojensky vysoce vyzbrojené a agresivní expanzivní velmoci. Místo toho bylo toto kubánské obranné opatření přeháněno jako provokativní, nepodložený a nebezpečný útok na národní bezpečnost zbožných, mírumilovných Spojených států. Nebylo ani zmínky, že Spojené státy mají četné rakety schopné Kubu zničit, ani že americká armáda již instalovala rakety středního doletu proti Sovětskému svazu v Turecku. Vlastní krvavý důvod kubánských opatření byl zamlčen: možné opakování vojenské invaze ze strany USA, které jsou nepřátelské slovem i skutkem! Toto šikovné zarámování, při kterém jsou geneze a okolnosti konfliktu zamlčené, známe i z bezpočtu dalších případů/příkladů agrese ze strany USA (např. Tonkinský incident ve Vietnamu v roce 1964 až po dnešní válku na Ukrajině).

Další surovou akcí proti Kubě byl teroristický útok na nákladní loď El Coubre v roce 1970, který v havanském přístavu zabil téměř 100 lidí a přes 200 lidí zranil. Před lety USA uvalily na Kubu zbrojní embargo, a proto kubánský revoluční vůdce z teroristického útoku obvinil USA.

Podobně dramatický, krvavý a zločinný byl i pozdější bombový atentát na kubánské civilní dopravní letadlo, které se zřítilo v roce 1976 u Barbadosu. Všech 73 lidí, včetně celého kubánského mládežnického šermířského týmu, který právě vyhrál zlatou medaili, bylo zabito. Strůjci v USA zůstávají nepostiženi.

K agresi proti Kubě ze strany USA patří i nespočet cynických epizod jako nepodložené spekulace o údajném podílu kubánské vlády na atentátu na Johna F. Kennedyho, plány útoku na námořní základnu Guantánamo nebo na sestřelení civilního letadla s kubánskými emigranty na cestě na ostrov, které by spáchala samotná CIA nebo její agenti, aby pak obvinili kubánské úřady a vytvořili tak záminky pro invazi.

Dlouhý seznam mediálních manipulací, které panu Trumpovi před nedávnem poskytly záminku k přerušení bilaterálních vztahů, zahrnuje příběh o údajných akustických útocích na americké diplomaty (zlověstnými zvukovými zbraněmi) či ten o údajné instalaci čínského odposlouchávacího zařízení na Kubě. Všechno „alternativní fakta“ a falešné zprávy. Zároveň se samozřejmě mlčí o skutečně existujících a používaných amerických high-tech zbraních – včetně akustických zbraní americké armády stejně jako amerických odposlouchávacích stanic – na okupované vojenské základně Guantánamo a o amerických špionážních satelitech.

Zpřísnění blokády a zesilující sankční politika americké vlády

Americká blokáda proti Kubě byla oficiálně zavedena v únoru 1962 mladým nadějným Johnem F. Kennedym. Od té doby se ekonomická a finanční donucovací opatření postupně zpřísňovala s cílem rozvoj Kuby narušit a zničit. Když zanikla Rada vzájemné hospodářské pomoci s východoevropskými socialistickými státy, kubánský zahraniční obchod se náhle zhroutil o 85 procent a vedl k existenciálně ohrožující fázi nedostatečné nabídky. Zde odpůrci Kuby, zejména v USA, vycítili příležitost nenáviděný, odolný socialistický systém konečně svrhnout. V letech 1992 a 1996 byla opatření blokády a sankcí konsolidována a zpřísněna. Takzvaný Helms-Burtonův zákon z roku 1996 zejména upevnil a prohloubil extrateritoriální účinky blokády USA a četné individuální sankce vůči Kubě. Podtitul tohoto opulentního právního předpisu otevřeně říká: „Zákon o mezinárodních sankcích proti Castrově vládě na Kubě, o plánování podpory přechodné vlády vedoucí k demokraticky zvolené vládě a pro další účely.“

Tyto jednostranné zásahy do mezinárodní ekonomické aktivity, zahraničněpolitické akceschopnosti a suverenity se staly předmětem kritiky z strany „partnerů“ USA. Clintonova administrativa vyslala zvláštního vyslance Stuarta Eizenstata do západoevropských metropolí, aby provedl důrazné přesvědčování. Poté EU přijala řadu převážně symbolických opatření. Evropský parlament prohlásil dodržování Helms-Burtonova zákona občany EU za nezákonné, ale do dnešního dne se nepostaral o provedení. Státy EU umožňují (ne)zákonům USA také porušovat ve svých zemích vlastní právo.

Od začátku Velké recese v roce 2008 uplatňují USA stále více jednostranné ekonomické sankce (od roku 2021 jich bylo 9 450). Zodpovídá za to Úřad pro kontrolu zahraničních aktiv (OFAC), oddělení ministerstva financí USA s více než 400 experty.[8] Bez přispění různých tajných služeb USA, zejména NSA, a bez přístupu k datům sítě SWIFT (Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunication) by toto průběžné sledování globálních finančních toků a vlna trestů pravděpodobně nebyly možné.

Některé pokuty dosahují miliard nebo vysokých milionů, protože banky nebo korporace navázaly obchodní a finanční vztahy s kubánskými institucemi. Postiženy jsou však i malé a střední podniky, malí online prodejci, kluby a dokonce i jednotliví občané. Uvedu jen jeden příklad nepřímého poškození: celoevropskou síť (forma sdružení) převážně malých a středních firem, které s Kubou mají nebo chtějí navázat kontakt, berlínská webhostingová společnost STRATO na podzim 2020 informovala, že jí službu ukončí a nevystaví jí bezpečnostní certifikát. To komunikaci a obchodní procesy výrazně ovlivňuje. Při namáhavém hledání alternativních poskytovatelů platebních služeb byli všude konfrontováni se stejným vzorcem chování: nejprve byla signalizována ochota, ale poté – zřejmě po kontrole ze strany podnikových právníků a oddělení compliance – byla smlouva zamítnuta.

Kontinuita: neokoloniální a imperialistická politika USA

Zvrácené vyvrcholení nároku amerických administrativ na vliv na Kubu bylo odhaleno během prezidentství George W. Bushe mladšího v roce 2004. Vysoce postavené „Komisi pro pomoc svobodné Kubě“ pod vedením tehdejšího amerického ministra zahraničí Colina Powella byla předložena téměř 500stránková zpráva. Je to podvratná strategie hodná generálního štábu a obsahující bezpočet opatření, včetně vytvoření „koordinátora přechodu“ na ministerstvu zahraničí USA, který by měl průběžně plánovat projekty „občanské společnosti“ a budoucí možnosti podpory změny kubánského režimu. „Nebudeme na Den kubánské svobody čekat, budeme na něm pracovat,“ prohlásil tehdy americký prezident Bush.

Bývalí američtí prezidenti Jimmy Carter a Barack Obama byli jediní, kdo chtěli s Kubou zavést určité uklidnění. Ale i jejich základním záměrem byla „změna režimu“. Prezident Carter tedy řekl: „Tenkrát jsem cítil, stejně jako nyní, že nejlepším způsobem, jak dosáhnout změny komunistického režimu, byl volný obchod a obchodní vztahy, návštěvy a diplomatické styky.“ V následné administrativě řekl v roce 1981 ministr zahraničí Alexandr Haig Reaganovi: „Řekněte slovo a já ten zasraný ostrov proměním v parkoviště.“[9]

Během Obamovy vlády byly proti Kubě použity rafinovanější prostředky. Kancelář kubánského vysílání (OCB) uzavřela přes 100 smluv v celkové hodnotě kolem jednoho milionu amerických dolarů na zahájení televizní produkce a počítačových programů a také platby desítkám autorů, umělců a herců za protikubánské aktivity. V roce 2013 navíc začala OCB v sousední zemi rozšiřovat svou síť tzv. „nezávislých novinářů“. V budoucnu má být nutné přemístit příslušné zdroje z Miami na Kubu, aby se odtud zintenzivnila „žurnalistická práce“. V rámci této strategie bylo doporučeno šířit rozhovory s „vůdci disidentského hnutí“, z nichž by se stali „představitelé kubánské občanské společnosti“. Je za tím zjevně to, co je nyní označováno a rozšířeno jako „kognitivní válka“, zejména v USA a NATO. Existují obrovské paralely se zlověstnou studií RAND „Extending Russia“ z roku 2019, která úhledně popisuje, jak by USA a Západ mohly „Rusko přetížit“.[10]

Když americký prezident Barack Obama a kubánský prezident Raúl Castro 17. prosince 2014 v televizních projevech oznámili, že chtějí vztahy mezi oběma zeměmi zlepšit, všude svitla naděje. Během své významné návštěvy Kuby v březnu 2016 se prezident Obama tvářil mile a velkoryse, se širokým úsměvem, ale téměř pobuřujícím postojem. Nezmínil se o mnoha pokusech o atentát na členy kubánské vlády ani o nesčetných agresích a útocích své země proti sousední zemi, ani se za ně neomluvil (to by vyžadovalo postoj Willyho Brandta). A ideologickým vrcholem bylo jeho prohlášení (v podstatě), že „my“ bychom měli zanechat minulost za sebou a místo toho pohlížet do budoucnosti. V překladu do běžného života: Gangster v soudní síni říká, zapomeňme na mé četné zločiny a místo toho pohlížejme vpřed.[11] A právě během Obamovy administrativy bylo kolem 130 extrateritoriálních případů transakcí institucí třetích zemí s Kubou americkým Ministerstvem spravedlnosti tvrdě potrestáno. V červnu 2014 byla francouzská banka BNP Paribas nucena zaplatit rekordní pokutu 9 miliard dolarů za své transakce s Kubou a dalšími zeměmi. Podobná represivní akce se odehrála „D-17“: Poté, kdy Obama oznámil změnu americké politiky vůči Kubě, americké úřady (Office of Foreign Assets Control – OFAC) uložily Commerzbank pokutu ve výši 650 000 amerických dolarů, mimo jiné protože jednala proti jednostranným (!) nařízením USA o embargu vůči Kubě.

Vůle Kubu zničit dominuje i dnešní politice USA, jak prozrazuje exemplární citát: „Dnes zbývá Bidenově administrativě pouze jeden rozumný politický postoj: zahájit kapitalistickou invazi na kubánský ostrov. Není potřeba žádná tvrdá síla. Může to udělat pomocí našeho kapitalistického námořnictva, jako je Royal Caribbean, Carnival a Norwegian Cruise Line; naší kapitalistické armády jako Hilton, Apple a Starbucks; a našeho kapitalistického letectva, včetně American Airlines, Delta a Jet Blue.“ (Philip Levine, bývalý starosta Miami Beach, 2022)

Akce celoevropské kampaně Unblock Cuba v Berlíně před americkou ambasádou 2020

Perspektivy: Další neúprosná eskalace anebo lidské a mezinárodní právo?

Blokáda a „politika strachu“ uplatňovaná vládou USA a dalšími reakčními aktéry proti Kubě má několik příčin. Zde je třeba zmínit mechanismus, který nastínil Sebastian Haffner v souvislosti s „poválečným německým strachem z Rusů“. „Každý ví, že úzkostné neurózy jsou většinou potlačovanou formou sebetrestání… Dobrým příkladem je německý strach z Rusů. Objektivně je nepodložený, ale z psychologického hlediska je podložený až příliš dobře. Je to podvědomá náhražka za popřenou lítost. Nebyli to Rusové, kdo zaútočil na Němce, Němci napadli Rusy. Protože nechtějí platit výčitkami svědomí, platí strachem… Je to, jako by byli zasaženi mýtickou kletbou jako trest za své přečiny – a za to, že vytrvale odmítali se z těchto přečinů kát: od té doby byli odsouzeni neustále od Rusů očekávat to, co Rusům sami udělali.“[12]

Nyní se však objevují náznaky, že pokračování politiky jednostranných sankcí a imperialistických praktik USA v nezmenšené míře pohání mnohostranné úsilí vytvořit k systému finančních převodů SWIFT, kterému dominuje americký dolar a který je ze strany USA spolukontrolován, alternativní finanční systém a zajišťuje mu vliv. „America First“ je pravděpodobně jen dočasně úspěšný koncept.

A tak kubánský prezident Miguel Díaz-Canel poukázal:

Dnes jsme smutnými svědky katastrofy, ke které vedly iracionální a neudržitelný výrobní a spotřebitelský systém kapitalismu, desetiletí nespravedlivého mezinárodního řádu a uplatňování hrubého a nespoutaného neoliberalismu, který prohlubuje nerovnosti a práva národů a obětuje jejich rozvoj.[13]

Kvůli tak jasným slovům jsou kubánské projevy v mezinárodních orgánech a fórech vysoce ceněny – ne ale západními vládami, které jsou polapeny ve svých starých ideologiích dominance a pocitech nadřazenosti, ve své ignoranci a aroganci.

Odpor vůči blokádě USA však v současnosti také roste. Na Valném shromáždění OSN 3. listopadu hlasovalo 187 států proti blokádě a požadovalo její okamžité ukončení, prohlášení velvyslanců byla přitom proti politice USA namířena velmi vehementně. A 17. listopadu Mezinárodní tribunál proti blokádě Kuby vynesl právně podložený a jasný verdikt: „Rozsáhlé politické a ekonomické sankce uvalené na Kubánskou republiku od roku 1961 do současnosti porušují mezinárodní právo. (…) Vzhledem k tomu, že četné sankce a zákony USA, z nichž vycházejí, jsou nezákonné, musí být zrušeny a zastaveny. Spojené státy musí zaplatit náhradu za škody způsobené kubánskému státu, jeho společnostem a občanům.“[14]

Poněkud dříve se odehrála pozoruhodná akce prostřednictvím petice německých kulturních pracovníků a vědců, kteří na Kubě působili a důsledky blokády pro obyvatelstvo denně zažívali. Svou „Havanskou iniciativou“ vyzývají federální vládu, aby se „aktivně zasadila o ukončení politiky nelegální blokády.“[15] Říkají: „Je to nesnesitelné: kubánské lékařské týmy podporují 27 zemí v boji proti koronaviru – a Trumpova administrativa proti Kubě nadále zpřísňuje své sankce, které porušují mezinárodní právo! (…) OSN, EU i federální vláda je dlouhodobě odsuzují jako odporující mezinárodnímu právu, aniž by to mělo jakékoli důsledky. Naopak: německé a evropské banky a společnosti se nelidským sankcím USA podřizují, aby neohrozily vlastní ekonomické zájmy v USA. Tím politiku blokády posilují.“ Mezi první signatáře patří Fatih Akin, Herta Däubler-Gmelin, Udo Lindenberg, Claus Offe, Norman Paech, Volker Schlöndorff, Hanna Schygulla, Konstantin Wecker, Wim Wenders, Noam Chomsky a Jean Ziegler. Petici občanské společnosti dosud podepsalo více než 110 000 občanů a je dále otevřená.

Zatím stále dochází ke zkreslování reality a porušování lidských práv jedenácti milionů Kubánců – jak dlouho ještě?

Jak již bylo zmíněno, na popud prezidenta Trumpa v jeho posledních dnech v úřadu byla Kuba přidána na jednostranně vytvořený „Seznam státních sponzorů terorismu“ (SSOT) USA; lživá manipulace, kterou Bidenova administrativa nenapravila. Pokus o ospravedlnění i v nejnovější zprávě je okázalý a politicky motivovaný, účel je zřejmý. V důsledku toho je Kuba týrána extrémními finančními sankcemi a donucovacími opatřeními, což předchozí blokádu vůči sousední zemi dále zintenzivňuje. Kromě toho jsou všechny transakce na světovém trhu, které ovlivňují obchod, investice, půjčky, převody atd. týkající se Kuby, a to i prostřednictvím třetích zemí, blokovány nebo ztíženy. To se týká veškerého obyvatelstva, všech ekonomických aktérů a všech forem vlastnictví na Kubě, včetně tamních soukromých společností, které jsou americkou vládou údajně podporovány.

V souvislosti s výše zmíněným nedávným teroristickým pokusem z Floridy zveřejnila kubánská vláda v oficiálním věstníku seznam 61 teroristů a zločinců, kteří proti Kubě v USA prokazatelně jednali nebo stále jednají. Americký politolog William LeoGrande řekl, že tento kubánský seznam „určitě vypadá jako výtka Spojeným státům, které odmítají vyškrtnout Kubu ze svého teroristického seznamu, i když neexistují žádné důkazy, že by Kuba terorismus podporovala“. Na rozdíl od amerického teroristického seznamu není kubánský namířen proti celé zemi, ale uvádí pouze konkrétní osoby, organizace a důvody.

Přes všechna nepřátelství imperiální supervelmoci USA obyvatelstvo ostrovního státu odolává všem pokusům přivést zemi zpět do závislosti a útlaku ze strany USA a zničit její obtížnou cestu socialistického rozvoje. Oběti jsou však velmi vysoké a každodenní život na Kubě je v současnosti kvůli četným překážkám v zásobování a zvyšování cen extrémně obtížný a vyčerpávající. Jak dalece a lépe by se Kuba vyvíjela, kdyby blokáda, sankce, podvracení a útoky ze strany USA neexistovaly? Zabránit tomu je přesně účelem politiky USA.

Titulní obrázek: Shutterstock / Millenius

[1] kubakunde.de/neues/cuban-behorden-melden-vereiteten-anschlag-von-terroristen-aus-den-usaČesky

[2] de.granma.cu/cuba/2023-12-11/hared-and-terrorism-against-cubaČesky

[3] „Jinak než z této historické tradice, jejímž symbolickým vyjádřením je Monroeova doktrína, lze jen stěží vysvětlit násilí a emocionalitu americké reakce na události na Kubě (…). (Knud Krakau: Die kubanische Revolution und die Monroe-Doktrin. Frankfurt/M. 1968:205)

[4] Příkladem povýšené a dvojí morálně-cynické zahraniční politiky USA v tomto ohledu je, že samy intervenují na všech kontinentech, ekonomicky, politicky, vojensky a do jisté míry i kulturně. Pokud proti tomu postižené státy nebo části jejich obyvatel zakročí, je to rychle označeno za terorismus, potlačováno a nelítostně potíráno. To je to, co dělají ve své vlastní zemi, kde byly odstraněny komunistické, socialistické, sociálně demokratické, obecně pokrokové strany, hnutí a vůdci, a kde – jak řekl americký spisovatel Gore Vidal – existuje pouze „jedna strana se dvěma křídly“: Demokratická a Republikánská strana.

[5] Viz: Horst Schäfer (2004): „Im Fadenkreuz: KUBA. Der lange Krieg gegen die Perle der Antillen“ (Berlín: Kai Homilius Verlag)

[6] en.wikipedia.org/wiki/CIA_assassination_attempts_on_Fidel_CastroČesky

[7] Jungewelt.de/2011/04-15/004.phpČesky

[8] home.treasury.gov/policy-issues/financial-sanctions/sanctions-programs-and-country-informationČesky

[9] Viz William M. LeoGrande a Peter Kornbluh: „Back Channel to Cuba. The Hidden History of Negotiations between Washington and Havana“, University of North Carolina Press 2014

[10] rand.org/pubs/research_reports/RR3063.htmlČesky. Velmi stručně je to popsáno v článku: consortiumnews.com/2022/02/23/diana-johnstone-us-foreign-policy-is-a-cruel-sport/Česky Američtí stratégové se zabývali a zabývají využíváním ruských slabin k přijímání opatření k jeho dalšímu oslabení a zároveň udržení nákladů pro USA na co nejnižší úrovni. Nordstream-2, mediální kampaně a vyzbrojování Ukrajiny jsou součástí této strategie, která podle vlastních slov sahá až do dob studené války. Příklad Ukrajina: „Poskytnutí smrtící pomoci Ukrajině by využilo největší vnější zranitelnost Ruska. Jakékoli navýšení amerických vojenských zbraní a poradenství pro Ukrajinu by však muselo být pečlivě kalibrováno, aby náklady Ruska na udržení svého stávajícího závazku zvýšilo, aniž by to vyvolalo mnohem širší konflikt, v němž by z důvodu blízkosti mělo Rusko značné výhody.“ ( rand.org/pubs/research_briefs/RB10014.htmlČesky ). S podobně agresivním a destruktivním přístupem je po desetiletí týrán náš malý soused Kuba.

[11] Doslova: „Je čas, abychom minulost nechali za sebou!“ Něco podobného již dříve prohlásil o Latinské Americe: „Nepřišel jsem sem debatovat o minulosti, přišel jsem se zabývat budoucností… Musíme se poučit z historie. Ale nemůžeme se jí nechat chytit.“ (17. dubna 2009; prezident USA Barack Obama, zasedání Organizace amerických států), voanews.com/a/obama-to-address-past-future-relations-in-speech-to-cuban-people-/ 3248669 .htmlČesky

[12] Citováno v Helmut Wolfgang Kahn: „Helmut Schmidt. Fallstudie über einen Populären“ (Hamburg: Holsten Verlag 1973), s. 71

[13] Zdroj: de.granma.cu/reden-des-prasidenten/2020-09-22/rede-des-prasidenten-der-republik-kuba-miguel-diaz-canel-bermudez-in-der-generaldebatte-der-75-ordentlichen-sitzung-der-vollversammlung-der-organisation-der-vereinten-nationenČesky

[14] norman-paech.deČesky

[15] change.org/kuba