Minulost ani současnou zahraniční politiku Spojených států amerických nelze pochopit bez přihlédnutí k fenoménu, jakým je Monroeova doktrína. Dnes ji ruská média příliš často nepřipomínají (myslím, že se tak dělo častěji v sovětských dobách). Přitom má smysl ji připomínat. Navíc k tomu existuje formální důvod – letos si připomínáme 200. výročí jejího vzniku. Doktrínu vyhlásil 2. prosince 1823 pátý americký prezident James Monroe ve svém poselství Kongresu USA. Je sice pojmenována po americkém prezidentovi, ale autorství dokumentu patří Johnu Quincy Adamsovi, ministru zahraničí ve vládě prezidenta Monroea.

Někteří historici se domnívají, že její zrod podnítil Starý svět. Svatá aliance (Prusko, Rakousko a Rusko), která na evropském kontinentu vznikla po napoleonských válkách, projednávala na svém kongresu ve Veroně koncem roku 1822 otázku obnovení kontroly Španělska nad jeho latinskoamerickými koloniemi, které vyhlásily nezávislost (tzv. španělská revoluce). Kongres vyzval Francii, která měla na posílení své kontroly nad řadou území na západní polokouli vlastní plány, aby se jménem Svaté aliance proti španělské revoluci postavila a pomohla Španělsku zjednat na jeho amerických panstvích pořádek.

Velká Británie, která byla od počátku vůči Svaté alianci (vytvořené v roce 1815) nedůvěřivá, reagovala na usnesení veronského kongresu k otázce obnovení postavení Španělska v Jižní Americe s pomocí Francie dotčeně. Londýn se zjevně obnovení španělského a posílení francouzského vlivu v Jižní Americe obával. To se týkalo i francouzské expanze na latinskoamerické trhy, které Londýn považoval za své vlastní. Počátkem roku 1823 se britský ministr zahraničí George Canning obrátil na Spojené státy s návrhem zorganizovat společnou opozici proti záměrům Svaté aliance a Francie, která se k ní v této věci připojila.

Myšlenku anglosaské demarše podporovali bývalí američtí prezidenti Thomas Jefferson a James Madison. A ministr zahraničí John Quince Adams nečekal na vypracování společného dokumentu s Velkou Británií, který by ochranu anglosaských (britských a angloamerických) zájmů na západní polokouli organizoval, a jménem samotných severoamerických Spojených států připravil text dokumentu, který byl nazván „Monroeova doktrína“. Washington pravděpodobně rozhodl, že západní polokoule by měla být uzavřena před expanzí nejen zemí kontinentální Evropy, ale také Velké Británie. Připomínám, že v době vyhlášení doktríny bylo státu zvanému „Spojené státy severoamerické“ pouhých 47 let (počítáme-li od přijetí Deklarace nezávislosti v roce 1776). Ambice státu, který byl, obrazně řečeno, nemluvnětem, byly prostě neúnosné.

Zde je úryvek z projevu prezidenta Monroea v tehdejším Kongresu USA:

Z nutnosti se ocitáme mnohem více zapojeni do událostí, které se na naší polokouli odehrávají, a mluvíme o příležitostech, které by měly být všem dobře informovaným a nezaujatým pozorovatelům zřejmé. Politický systém spojeneckých mocností se v tomto ohledu podstatně liší od amerického… V zájmu zachování upřímných a přátelských vztahů mezi Spojenými státy a těmito mocnostmi jsme proto nuceni prohlásit, že budeme nuceni považovat pokus z jejich strany, svůj systém rozšířit na kteroukoli část této polokoule, za nebezpečí pro náš mír a bezpečnost. Nevměšovali jsme se a nebudeme se vměšovat do záležitostí již existujících kolonií nebo závislých území žádné evropské mocnosti. Pokud však jde o vlády zemí, které vyhlásily a udržely si svou nezávislost, a těch, jejichž nezávislost jsme po pečlivém prozkoumání a na základě zásad spravedlnosti uznali, nemůžeme považovat jakékoli vměšování evropské mocnosti za účelem utlačování těchto zemí nebo zavedení jakékoli kontroly nad nimi za nic jiného než za nepřátelský projev vůči Spojeným státům.

Shrneme-li slova amerického prezidenta, která pronesl před 200 lety, lze doktrínu shrnout do následujících klíčových bodů:

• Byly formulovány zásadní rozdíly v evropském a americkém systému státního zřízení (přirozeně byl americký systém prezentován v příznivém světle; zdůrazněno bylo také, že Nový svět na rozdíl od Starého světa není vnější expanzi nakloněn);
• byla proklamována koncepce nevměšování USA do vnitřních záležitostí evropských zemí, a tedy i nevměšování evropských mocností do vnitřních záležitostí zemí západní polokoule;
• prohlásil, že Washington bude zachovávat neutralitu vůči boji španělských kolonií za nezávislost;
• varování evropským zemím, že jakýkoli jejich pokus zasahovat do záležitostí jejich bývalých kolonií v Americe bude považován za porušení životních zájmů Spojených států; tím spíše byla nepřijatelná kolonizace jakýchkoli nových území na západní polokouli.

Někteří historici tvrdí, že myšlenky doktríny byly ve vzduchu ještě před jejím vyslovením v roce 1823. Již první americký prezident George Washington prohlásil, že Nový svět by se měl držet dál od Starého světa, a Washington přijal politiku izolacionismu. Je pravda, že tehdy byl ještě nový severoamerický stát slabý. Žádné varování Starému světu, aby se držel od Nového dál, si Washington nedovolil. Mnozí z otců zakladatelů však měli v hlavě, že jednoho dne takové ultimátum Starému světu vydají. Dostaly se k nám deníkové záznamy Alexandra Hamiltona, prvního amerického ministra financí. Zejména v nich očekával, že se Spojené státy stanou dominantní mocností v Novém světě a v budoucnu budou působit jako prostředník mezi evropskými mocnostmi a případnými novými zeměmi, které budou vzkvétat vedle Spojených států.

Vraťme se však k poselství prezidenta Monroea z roku 1823. Bylo v něm mimochodem zmíněno i Rusko:

Na návrh ruské carské vlády… bylo vyslanci Spojených států v Petrohradě uděleno plné zmocnění a instrukce k zahájení přátelských jednání o vzájemných právech a zájmech obou mocností na severozápadním pobřeží našeho kontinentu …

Monroe zde měl na mysli Aljašku, která tehdy byla součástí území Ruské říše na západní polokouli.

V roce 1823 byly Spojené státy samozřejmě ještě slabé na to, aby se expanzi Francie, Španělska a dalších evropských zemí na západní polokouli skutečně postavily. Podle historiků však praktickému prosazování zásad doktríny napomáhala Velká Británie. Ta měla silné námořnictvo a v prvních letech a dokonce i desetiletích po vyhlášení Doktríny skutečně udělala mnoho pro to, aby pronikání kontinentálních evropských zemí na západní polokouli zabránila, a dokonce je z ní vytlačila. Velká Británie považovala západní polokouli za trh výhradně pro britské zboží.

Podle historiků se doktrína vlastně stala zástěrkou pro expanzi Spojených států, tedy rozšíření jejich území. Heslo kontinentální solidarity sloužilo jako ospravedlnění připojení více než poloviny tehdejšího území Mexika (dnešní státy Texas, Kalifornie, Arizona, Nevada, Utah, Nové Mexiko, Colorado, část Wyomingu) k USA v důsledku americko-mexické války v letech 1846-1848. Připojení Aljašky ke Spojeným státům bylo rovněž v souladu se zásadami doktríny. Jak známo, k žádné válce zde nedošlo, šlo o dohodu o koupi území od Ruska. Ale jak říkají historici, pokud by nebylo možné vyřešit otázku Aljašky penězi, měl Washington alternativní způsob řešení – zbraněmi.

V 19. století Spojené státy Španělsko ze západní polokoule pomalu vytlačovaly. To přišlo o Mexiko. Pod španělskou nadvládou zůstaly až do španělsko-americké války v roce 1898 pouze Kuba a Portoriko. A pak Španělsko ztratilo i je.

Po Monroeovi byla doktrína připomínána mnoha americkými prezidenty. Každý z následujících amerických prezidentů v ní provedl určité úpravy, vytvořil vlastní akcenty. Nejčastěji ji připomínali prezidenti jako James Polk, Ulysses S. Grant, Grover Cleveland, Theodore Roosevelt, Franklin Roosevelt, John F. Kennedy, Ronald Reagan a Donald Trump.

Například americký prezident James Polk 2. prosince 1845 v předvečer americko-mexické války prohlásil, že princip Monroeovy doktríny je třeba přísně prosazovat a interpretoval ji novým způsobem. Konkrétně uvedl, že žádný evropský národ by do americké územní expanze neměl zasahovat.

Když v 60. letech 19. století propukla v USA občanská válka, Francie toho využila a v roce 1862 vtrhla francouzská vojska pod vedením Napoleona III. do Mexika a dobyla ho. V druhé polovině 60. let 19. století Spojené státy Francouze z Mexika vytlačily. Po jejich vyhnání 24. ministr zahraničí USA William H. Seward v roce 1868 prohlásil, že „Monroeova doktrína, která byla před osmi lety pouhou teorií, je nyní nezvratným faktem“. Osmnáctý americký prezident Grant se na doktrínu odvolával při svém neúspěšném pokusu o anexi Dominikánské republiky v roce 1870.

Pokračováním Monroeovy doktríny byla politika formulovaná v 80. letech 20. století Jamesem J. Blainem, později nazývaná „politika Velkého bratra“. Blaine působil jako ministr zahraničí v roce 1881 za prezidenta Jamese A. Garfielda a poté v letech 1889 až 1892 za prezidenta Benjamina Harrisona. Podstata politiky Velkého bratra spočívala v tom, že USA sledovaly kurz sjednocování latinskoamerických zemí pod vedením Washingtonu (Velkého bratra). Stejně jako prosazování otevření trhů pro vývoz z USA. V rámci této politiky Blaine v roce 1889 zorganizoval a předsedal První mezinárodní konferenci amerických států.

Na konci 19. století Washington doktrínu poprvé uplatnil vůči Velké Británii. Začalo to sporem mezi Argentinou a Británií o území na západě dnešní Guyanské republiky. Argentina požádala Washington o pomoc a obdržela ji. Prezident Grover Cleveland prostřednictvím svého ministra zahraničí Richarda Olneyho pohrozil rozhodnými kroky proti Londýnu, pokud Británie svůj spor s Venezuelou nevyřeší. V nótě adresované Británii z 20. července 1895 Olney prohlásil: „Spojené státy jsou na tomto kontinentu prakticky suverénní a jejich nařízení je zákonem, pokud jde o záležitosti, na které se jejich zasahování omezuje.“

Theodore Roosevelt v roce 1898 podpořil intervenci ve španělské kolonii Kuba a připomněl, že je to v souladu se zásadami Monroeovy doktríny. Tento americký prezident provedl její úpravy. Jeho verze se změnila v to, co se později stalo známým jako „politika velkého klacku“. Název vznikl díky často citované větě prezidenta Roosevelta: „Mluvit tiše a nosit velký klacek“. V naší literatuře se častěji používal výraz „politika velké sukovice“. Nebudu hovořit o historii doktríny v první polovině dvacátého století. Pouze poznamenám, že prezident Franklin Roosevelt se pokusil verzi svého jmenovce zušlechtit. V roce 1933 prezident Franklin Roosevelt oznámil opuštění politiky „velkého klacku“ a vyhlásil novou politickou doktrínu – politiku „dobrého souseda“. Monroeova doktrína nezemřela, ale zůstala nějakou dobu v latentním stavu.

Po druhé světové válce, od poloviny dvacátého století, se však z latentního stavu začala rychle vynořovat a začala fungovat naplno. Nebudu se o tom rozepisovat, protože to už je naše doba, čtenáři mohou uvést desítky příkladů, jak Washington začal aktivně potlačovat jakákoli národně osvobozenecká hnutí na západní polokouli, organizovat převraty a dosazovat do čela latinskoamerických států diktátory, které potřeboval. Uvedu pouze nejkřiklavější projevy působení doktríny v poválečném období: státní převrat v Guatemale v roce 1954; nekonečný řetězec pokusů o atentát na Fidela Castra v letech 1959-2000; invaze v Zátoce sviní (Kuba) v roce 1961; operace Mangusta (Kuba, 1961); vměšování do záležitostí Dominikánské republiky a zavraždění jejího prezidenta Trujilla (1961). Rovněž organizace vojenských (ozbrojených) převratů v Brazílii (1964); Bolívii (1971); Chile (1973); Argentině (1976); Salvadoru (1979). Seznam by mohl pokračovat dál a dál. Mimochodem, na této černé listině je i jedna událost, od které nedávno uplynulo 40 let – americká invaze do malé Grenady.

Historici odhadují, že v letech 1798-1965 Spojené státy v Latinské Americe uskutečnily více než 150 vojenských intervencí. Vezmeme-li v úvahu tajné operace amerických zpravodajských služeb, počet se zvýší na 984, z toho 343 ve Střední Americe a Karibiku. V následujících letech se tento seznam výrazně rozšířil. Mezi lety 1945 a 2000 podnikly USA ve světě více než 40 pokusů o svržení vlád, které se jim nelíbily, a přispěly k porážce více než 30 lidových hnutí bojujících proti diktaturám, což mělo za následek smrt a utrpení milionů lidí.