Hladovka Jiřího Gruntoráda (a Johna Boka, který se připojil k příteli, aby ho podpořil) skončila po téměř devíti dnech. Výsledek krajního protestu – oběma pánům táhne na osmdesát a riskovali, že si přinejmenším poškodí zdraví – je rozporuplný. Někdejšímu disidentovi, signatáři Charty 77, politickému vězni a řediteli knihovny Libri prohibiti se podařilo donutit politické funkcionáře k mírně intenzivnější činnosti v dané oblasti, vymohl pro oběť estébácké akce Asanace Karla „Charlieho“ Soukupa zvýšení ostudně nízké penze na průměrnou úroveň a získal veřejný slib vlády, že se polepší, rozuměj: splní, co deklarovala.

Nový slib nelze přeceňovat, padlo jich už hodně, písemně je zatím k dispozici jen vyjádření premiéra Petra Fialy z tiskové konference, která se konala 22. listopadu 2023: „Dnes jsme na jednání vlády rozhodli, že do 15. prosince pan místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka ve spolupráci s dalšími členy vlády předloží návrh legislativních, popřípadě dalších opatření, která by zajistila všem držitelům účastníka odboje a odporu proti komunismu, aby jim byly přiznány důstojné důchody a poskytnuto odpovídající zajištění ve stáří. A současně do konce února provedeme spolu s Ústavem pro studium totalitních režimů analýzu opatření, která zajistí zajištění ve stáří účastníkům třetího odboje, kteří osvědčení účastníka odboje proti komunismu nemají.“ Je třeba číst pozorně: ministr Jurečka předloží návrh, ale ten se teprve bude dál řešit, vláda a ÚSTR provedou „analýzu opatření“, ale z té teprve příští rok cosi vyplyne a snad se z toho postupně začne cosi vyvozovat směrem k „zajištění zajištění“. Kdy přijdou uchopitelné „výstupy“ již tak opožděných záměrů? Nevíme – a lze jen doufat, že se jich dožijí aspoň někteří z potřebných.

Jednoznačně dobrým výsledkem protestu jistě je, že se hladovějící dostali ve zdraví domů. A také, že silně nasvítili jednu konkrétní politickou prázdnotu a skutečnost, že časté dojímání se nad odpůrci a oběťmi komunismu, hlášení se k odkazům odboje atd. atp. u nás převážně představuje politický kýč, účelové žvanění, zpravidla nesouvisející s činy. V tomto duchu ale také hladovka bohužel skončila: vykutáleným vládním usnesením ve stylu chytré horákyně, přijatým v sobotu 25. listopadu 2023 (více k tomu v pozdějších odstavcích). Ti dva hladovějící muži toho udělali v každém případě dost a vyčerpanému Jiřímu Gruntorádovi nelze mít za zlé, že přistoupil na nedomyšlený „kompromis“. Proč se ale mezi různými občanskými vyjednavači s vládou v této věci nenašel někdo, kdo by na kluzkost v textu usnesení upozornil a trval na jiných formulacích, aby zabránil frašce?

Na počátku hladovky žádal Jiří Gruntorád rezignaci nebo odvolání ministra práce a sociálních věcí, vicepremiéra Mariana Jurečky. Zde je namístě rekapitulace a opětovná připomínka (viz předminulý Bubínek Revolveru), že leitmotivem Gruntorádova činu nebylo „dorovnávání penzí pro disidenty“, jak se dodnes z různých míst včetně těch nejvyšších chybně tvrdí, ale v první řadě rozhořčení z dokonalého nesouladu mezi vládními slovy a činy v konkrétní záležitosti. Gruntorád v dopise ze 17. listopadu těsně před zahájením hladovky napsal přátelům: „Nyní již nejde o starobní důchod Karla Soukupa, ale o morální integritu celé vlády [podtrhl A. D.]. Myslím, že požadavek na odstoupení Mariana Jurečky z funkce ministra je přiměřený situaci, a pokud je schopen reflektovat své počínání, vyhoví mi.“ Zdůrazňoval také, že jako volič vládu podpořil a i nyní jedná v jejím zájmu.

Hlavním argumentem, o který Gruntorád opíral svou kritiku, byl kontrast vládního (ne)konání se zvláštním usnesením, jímž se kabinet Petra Fialy v lednu 2022 iniciativně přihlásil k „tradicím dlouholetého zápasu Charty 77 o lidská a občanská práva, o civilizační hodnoty a o demokracii“. Deklaroval v něm, že si „váží […] všech obětí represí souvisejících s Chartou 77 i dalšími tehdejšími nezávislými iniciativami“ a že v tomto duchu bude prosazovat „respekt […] k lidské důstojnosti“. První místopředseda vlády a ministr vnitra Vít Rakušan na tiskové konferenci 19. ledna 2022 (viz zde) za účasti premiéra pravil, že „všichni ti, kteří Chartu podepsali, všichni ti, kteří kvůli tomu trpěli ve svých profesních i osobních životech, si zaslouží úctu, a byť to vyjádření přichází až po mnoha letech […], tak si myslím, že je to i zásadní moment toho, jak se naše vláda staví k naší historii a k obětem totalit […]“. Myslím, že Fialova vláda se k disentu v citovaných frázích přihlásila hlavně z toho důvodu, aby demonstrovala svou odlišnost od předchozí politické reprezentace, vedené nomenklaturním kádrem a spolupracovníkem StB Andrejem Babišem. Důležité je, že tak učinila po dlouhé babišovsko-zemanovské politické éře, pro niž bylo charakteristické soustavné bezobsažné plácání, demagogie, lhaní a bezzásadovost. Naděje, které mnozí lidé do Fialova kabinetu vložili, vycházely mimo jiné z předpokladu, že tato vláda bude ve „velkých“ i „malých“ věcech jiná, věrohodnější než ta předchozí.

S tímto předpokladem se na ni před více než rokem, 13. srpna 2022, písemně obrátila skupina chartistů a členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných včetně Jiřího Gruntoráda se zdvořilým požadavkem: kvůli chybám v zákonu 262/2011 mají někteří někdejší disidenti a současně oběti komunistického režimu, vyhnané kdysi do exilu, nízké důchody, nepostačující ani k živoření – mohl by se premiér zasadit o nápravu, o změnu zákona nebo o „zmínění tvrdosti tohoto zákona v daných případech (jakkoli právě u tohoto zákona zní ‚zmírnění tvrdosti‘ poněkud absurdně)“? Všimněme si, že signatáři dopisu tehdy žádali pomoc, o niž vláda teprve letos 22. listopadu (tedy po roce a půl a až pod tlakem Gruntorádovy hladovky) oznámila, že ji začne pomalu připravovat. A připomeňme, že vláda nemůže projevit úctu k odkazu disidentů a odbojářů v první řadě ničím jiným než tím, že ty poslední ještě žijící nenechá v nouzi – z „technického“ hlediska je to navíc banální, snadno řešitelná záležitost, z hlediska státního rozpočtu jde o zanedbatelné peníze.

Na dopis chartistů si nenašel čas premiér osobně, odpověděl jeho poradce, který sdělil, že kabinet konzultoval žádost s ministerstvem práce a sociálních věcí (tedy s Jurečkovým úřadem) a že si dotyční disidenti, ony „oběti hodné úcty“, musí podle tohoto ministerstva sami podat individuální žádost o zmírnění tvrdosti zákona. To je velmi nedůstojné. Z nezbytí tak učinil pouze Karel „Charlie“ Soukup prostřednictvím svého právníka. Soukupovu žádost následně v dopise ze 13. září 2023 s použitím formalistických byrokratických argumentů a úředního ptydepe zamítl, tentokrát osobně, či spíš „osobně“, ministr Jurečka, který předtím podání takové žádosti sám doporučil. Pes tedy dohonil svůj ocas (z Jurečkova dlouhého zamítacího listu, podepsaného křížkem a zjevně připraveného podřízenými, si lze také udělat jistou představu, jaký překážkový běh po složkách MPSV, Jurečkovi podřízených, i po jiných institucích mezitím kvůli dorovnávání důchodu absolvoval dvaasedmdesátiletý Karel Soukup). Než se dospělo k tomuto pozoruhodnému výsledku, zemřely dvě někdejší disidentky a signatářky prvního dopisu premiérovi Dana Němcová a Petruška Šustrová. Dne 15. září 2023 poslal ředitel organizace Post Bellum Mikuláš Kroupa ministru Jurečkovi obsáhlou textovou zprávu (viz například zde), v níž líčil Soukupův příběh a prosil ministra, aby ve věci jeho penze něco podnikl. Jurečka odpověděl, že se pokusí „udělat maximum“, a vyžádal si Soukupovo rodné číslo. Je pravděpodobné, že si vůbec nepamatoval, že o dva dny dřív už Soukupovu žádost zamítl. Ať tak či tak, slibované maximum znamenalo, že tento předseda křesťanské strany neudělal nic.

Pak jsou tu další dopisy Jiřího Gruntoráda: 22. října 2023 píše ministrovi vnitra Vítu Rakušanovi a v kopii na vědomí ministryni obrany Janě Černochové, která udílí ocenění účastníkům třetího odboje (a pronáší tam věty jako „mlátili vás pendreky, zavírali do vězení, vyhazovali ze škol či z práce, vy jste však vytrvali“). Gruntorád v dopise připomíná vládní usnesení o Chartě 77 i Rakušanova slova na tiskové konferenci, stěžuje si na Jurečkův postup, podrobně a klidně vysvětluje problém s nedostatečnými důchody konkrétních disidentů a konstatuje: „Tento stav trvá dvanáct let a legislativní řešení je v nedohlednu. Ti, kteří si ‚zaslouží úctu‘, postupně umírají, a ti, kteří to měli už dávno vyřešit, neudělali nic.“ Na konci Gruntorád píše, že dává Jurečkovi lhůtu na uspokojivé vyřešení Soukupova případu do 10. listopadu – pokud se do té doby nic pozitivního nestane, vyhlásí hladovku. Dostal odpověď z Rakušanovy kanceláře, že pan ministr vše chápe a osloví premiéra i kolegu Jurečku. Gruntorád proto prodloužil lhůtu na vyhlášení hladovky do 14. listopadu 2023, avšak už se mu nikdo neozval a v případu Karla Soukupa neudělal Jurečka opět nic. Dne 16. listopadu 2023 tedy Gruntorád napsal předsedovi vlády Petru Fialovi stručný otevřený dopis, v němž shrnul situaci a ohlásil, že od 17. listopadu od 17:00 hodin začne držet hladovku, což také učinil.

Co z tohoto shrnutí plyne? Různí lidé vyjádřili názor, že ministr Jurečka nenese hlavní odpovědnost, že se už dříve zasloužil o snížení důchodů komunistickým prominentům (moc nechápu, jak by to mělo s aktuální kauzou souviset, a daleko víc mě zajímá, jestli mají oběti totalitní zvůle z čeho žít, než jestli se nějakému ex-bolševikovi sebere pár tisíc). Také se říkalo, že Gruntorádův apel na Jurečkovu rezignaci byl přemrštěný. Ústav pro studium totalitních režimů dokonce 20. listopadu 2023 jako instituce (!) oznámil veřejnosti v trapném „sdělení“, že je připraven podílet se na narovnávání důchodů disidentům, avšak: „mrzí nás […], že je odpovědnost přesouvána na současného vicepremiéra a ministra práce a sociálních věcí, který se problematikou dlouhodobě zabývá a skutečně ji řeší“. Vzhledem k výše shrnuté Jurečkově roli v případu vyznívá citovaná věta ze „sdělení“ ÚSTR komicky, navíc je překvapující, že ústav, který se má zabývat studiem totalitních režimů, si náhle do popisu práce přidal taky obhajobu aktivních politiků. Jurečkova odpovědnost je podle mého názoru nepochybná, a to i z hlediska úřední hierarchie (jako hlava úřadu odpovídá za podřízené). I sám ministr to nejspíš tak trochu cítil, protože se 19. listopadu za Gruntorádem, hladovějícím na ulici před úřadem vlády, zastavil (pokud vím, do té doby se o něj nikdo z výše postavených politiků moc nezajímal), údajně se mu omluvil a rychle vyřídil průměrný důchod pro Soukupa – najednou to šlo raz dva, najednou to nebyl problém. Nicméně 24. listopadu už v rozhovoru pro Novinky.cz Jurečka celou záležitost opět „okecával“ a prohlašoval, že z funkce rozhodně neodstoupí: „Aby člověk přišel před Úřad vlády, řekl, že zahajuje hladovku, a ukázal prstem na jednoho člena vlády a řekl, že chce, aby odstoupil. To si myslím, že je věc, která může být velmi nebezpečný precedens.“ (Schválně: komu se vybavil Miroslav Štěpán před dělníky v listopadových dnech roku 1989?) Nebezpečný precedens to samozřejmě být nemohl a nemůže, protože vždycky záleží na tom, jakými argumenty „ukazující osoba“ návrh demise podpírá. Jurečka taky nesetrval ve funkci kvůli „nebezpečnému precedentu“, nýbrž proto, že si vůbec neumí představit, že by se dobrovolně vzdal postu v zájmu něčeho, co ho zjevně přesahuje.

Výzva k odstoupení za špatný (laxní, nevěrohodný) výkon úřadu byla vždycky nástrojem demokratického politického zápasu, není na ní nic divného, není to tak neobvyklý požadavek, jak dnes mnohým připadá. Přesto se od počátku zdálo vcelku jasné, že Jurečka z ministerstva nezmizí, neboť sám se k tomu nerozhodne, jeho KDU-ČSL za ním bude stát a premiér si ho netroufne odvolat, protože má sám máslo na hlavě (spolu s p. Rakušanem a pí Černochovou, viz dopisy výše) a také proto, že lidovce v koalici potřebuje a nějaká „prkotina“ s disidentskými důchody mu pár dní před ohlášenými stávkami nestojí za roztržku. Zdá se, že tohle všechno si uvědomoval i Jiří Gruntorád. Proto na schůzce s premiérem, k níž došlo 21. listopadu (to už někdejší politický vězeň hladověl a bivakoval před Strakovou akademií čtvrtý den), vznesl alternativní požadavek: ať vláda odvolá usnesení, jímž se přihlásila k odkazu disentu a vyznávala, že si váží disidentů/odbojářů – obětí represí. Tím by se vymanila z nesouladu mezi velkými slovy a mizernými činy, problém s její morální integritou by přestal být do očí bijící a Gruntorád by mohl hladovku ukončit. Když jsem ten návrh poprvé slyšel, připadal mi při vší vážnosti situace docela vtipný: problém s morální integritou by sice ve skutečnosti zůstal, i kdyby vláda usnesení zrušila (slova už padla a to zrušení by jen podtrhlo, že byla prázdná), nicméně Gruntorád tak dal najevo, že cesta k jednání je otevřena, ale že zároveň nemá důvod to vládě usnadňovat.

Premiér Petr Fiala návrh odmítl, což podle zprávy z 23. listopadu veřejně potvrdil a sdělil: „Já se skláním s úctou před Chartou 77, tím, co znamenala v české historii, a jsem rád, že celá moje vláda stojí za těmito hodnotami a odkazem. A nebudeme se ho vzdávat, nemůžeme.“ Vzhledem ke dvěma chartistům, kteří z podstatných důvodů mrzli na chodníku před premiérským sídlem, už mělo tohle vyjádření rysy vyslovené grotesky, působilo zároveň směšně a pokrytecky, zvlášť když Fiala veřejně neprojevil sebemenší lítost nad tím, že jeho vláda celou věc tak trestuhodně zanedbala a zvrtala. Neschopnost veřejně přiznat chybu ostatně platí i pro další ministry: někteří sice za Gruntorádem zašli, zřejmě se mu i omlouvali, ale veřejně neřekli nic, přitom nešlo o nějakou soukromou vendetu zaťatého iracionálního starce, nýbrž o principiální politickou záležitost. Zkoušeli jsme si s přáteli představit, jak by to asi vypadalo, kdyby se dejme tomu v Berlíně před kancléřstvím z podobných příčin usadili dva protestující a hladovějící někdejší vězni koncentračního tábora: jak by se o ně asi pečovalo, jak by kolem nich vláda vytvořila „tepelnou stěnu“ z přenosných ohřívačů, jak by se okamžitě sešla, jak by se ministři předháněli v projevech úcty, nepřetržitě vyjednávali a přinášeli jeden návrh za druhým, jak by byli plni obav, že jim voliči spočítají selhání a nečinnost. Gruntorád vybudoval a řídí unikátní, světově ceněnou knihovnu zakázané literatury – co kdyby se vyjádřil třeba ministr kultury, který snad každý den dává na sociální sítě alespoň jednu fotografii z akce, jíž se zúčastnil a považuje ji tedy patrně za důležitou? Co takhle foto s Gruntorádem a několika podpůrnými slovy? A co prezident, napravený předseda ZO KSČ a novopečený náčelník post-undergroundového festivalu v Trutnově? Taky nic, ale méně překvapivé. Premiér Fiala (mj. někdejší člen redakce samizdatové brněnské verze časopisu Střední Evropa) Gruntoráda vyzval, aby ukončil hladovku, neboť „vláda jeho požadavky plní“.

Nakonec různé občanské organizace a jednotlivci včetně několika politiků „neministrů“ vyvinuli na premiéra tlak a po osmi dnech hladovky se dospělo ke „kompromisu“, který byl pro Jiřího Gruntoráda přijatelný. Vláda oznámila, že se rozhodla odvolat usnesení, jímž se hlásí k Chartě 77, avšak doprovodila to konstatováním, že takové gesto je třeba chápat jen jako „symbolické“ a došlo k němu pouze proto, aby se „z humanitárních důvodů“ (!) vyhovělo požadavku J. Gruntoráda, což „v žádném případě […] neznamená, že bychom se chtěli odkazu Charty vzdát. Právě naopak.“ Čtu to opakovaně a je to jak z nějaké Havlovy hry: s využitím ohebnosti jazyka se vzdáváme něčeho, čeho se nevzdáváme. V textu není ani slovo o tom, že by členové kabinetu cokoli zkazili nebo zanedbali, že by se snad měli za něco trochu stydět, že by měli odpovědnost za to devítidenní mrznutí vězně z Valdic a z Minkovic: vláda pouze praví, že chápe Gruntorádův protest jako projev, vycházející „z vědomí disproporce“ mezi „deklarovaným a skutečností“, a tvrdí, že „tento stav nezavinila“ (patrně jí tedy přihlášení se k Chartě 77 vnutili ilumináti nebo se ho dopustila ve stavu nepříčetnosti?), a „naopak činí řadu konkrétních kroků, které vedou k jeho nápravě“ (z textu příznačně vypadlo, že kroky činí v posledním týdnu a jen díky Gruntorádovi). Následuje věta „tím se ovšem nezříkáme odpovědnosti“, která v kontextu předchozích sebechvalných slov působí už jako úplný výsměch. K tomu je tu ještě otázka, kterou neumím posoudit, protože nejsem právník, totiž zda podobně konfuzní deklarace skutečně ruší předchozí usnesení: není k tomu potřeba nějaký preciznější právní přístup? Není divné, že se ani neodkazuje na konkrétní číslo a název původního vládního dokumentu?

Celá věc je vzdor groteskním rysům závažná a zasloužila by další komentáře z dalších hledisek. Některé veřejné projevy kolem ní jsou až otřesně hloupé. Předlistopadový národněfrontovní lidovec Miroslav Kalousek se například na „X-Twitteru“ vyslovil s mocným vkusem a vtipem a v souvislosti s hladovějícími disidenty napsal, že vyhlašuje „protestní jedlovku“, aby se tak vymezil „proti nepravdivým tvrzením, že ‚důchody disidentů nebyly řešeny od r.1989‘. Budu se přecpávat tak dlouho, dokud si autoři těchto prohlášení zákon 626/2011 Sb. nepřečtou. Už proto, že někteří z nich ho i schvalovali. […] Všechny křivdy minulých časů spravedlivě napravit prostě nejde. To umí jen Bůh ve svém království.“ Není jasné, proti komu se Kalousek ohrazoval, protože to pro jistotu neřekl, rozhodně však necítil sebemenší potřebu vysvětlit aplaudujícímu publiku, že Gruntorád nic podobného netvrdil a netvrdí a že se jeho protest týká úplně jiných věcí. Proč se taky k něčemu vztahovat s vážností, když jde jen o exhibici na sociálních sítích, kde jednoho sebestředného žvanila vždycky odmění pozorností zástup jiných sebestředných žvanilů a na ničem jiném vlastně nezáleží? Ukazuje se, že Karel Schwarzenberg měl na Kalouska silný kultivační vliv, který však bohužel nevydržel ani do šlechticova pohřbu.

Pak je tu další věc: podle Johna Boka prý například premiér vytýkal protestujícím, že usilují o pád vlády (viz zde). A něco podobného napsal ředitel ÚSTR Ladislav Kudrna do Týdeníku Fórum, jemuž se někdy trefně přezdívá „nástěnka“ (je dobré ho číst, potřebuje-li člověk vědět, co pozitivního chce o sobě sdělit Fialův kabinet): „Může se ovšem stát, že padne vláda. A je náhoda, že média, novináři, léta podporující ANO, náhle srdnatě bojují za Chartu, a vyzývají vládu: nenechte Gruntoráda hladovět? Ne, to náhoda není. […] Rozumím postoji nespokojené části veřejnosti. Je to jednoduché a prosté. Za Babiše lékaři, učitelé a jiní neprotestovali, jelikož věděli, že jim to nebude nic platné. Ale dnes disidenti, vysoké školy, lékaři a jiní křičí, protože očekávají, že jim vláda, kterou volili, pomůže.“ Jasně, když novináři někdejších Babišových listů napadají vládu municí, kterou jim sama dodala, opravdu to není náhoda: je to důsledek politiky prováděné lidmi, kteří si neuvědomují, že pokud chtějí porazit hnutí ANO i v příštích volbách, měli by si přinejmenším počínat úplně jinak než „babišáci“. Postavit protestujícího Gruntoráda do jednoho šiku se stávkujícími zaměstnanci všeho druhu, a ještě k tomu lidem šmahem vyčítat, že od politiků, které volili, očekávají porozumění, to je projev „demokratické moudrosti“, který je asi zbytečné obsáhleji rozebírat. Fialova vláda je jistě v mnoha ohledech v komplikované situaci a dodnes řeší hromadu problémů, které nezavinila, ale z toho snad nemůže vyplývat, že jí nelze nic vytknout a nic po ní chtít, aby se náhodou chuděrka nezhroutila nebo aby se nenahrálo Babišovi. Citovat Jirousův výrok o poklepávání po ramenou, na které by zahynula jakákoli kultura, je už trochu otřepané, ale i v tomhle případě to sedí.

P. S. Ve vzduchu zůstává otázka, jaký má vůbec smysl, aby se jakákoli vláda ČR po více než třiceti letech od zhroucení totalitního režimu přihlašovala k někdejší protikomunistické opozici. Co to vůbec je odkaz nebo tradice Charty 77 pro aktuální vládní politiku? Jsem si skoro jistý, že by na ten dotaz žádný člen vlády nedovedl odpovědět jinak než v dutých frázích, protože kupříkladu boj za svobodu, za lidská práva a za lidskou důstojnost, který může vláda promítat třeba do zahraniční politiky, má daleko širší a starší kořeny, a pokud se dnes lze v nějakých ohledech inspirovat disentem, pak snad z opoziční občanské perspektivy, třeba ve chvíli, kdy v zemi výrazně upadá demokracie (jako tomu u nás bylo mezi lety 2013–2021). Zajímavé v té souvislosti také je, že k Chartě 77 se u nás vyčůraně a příležitostně hlásil kdekdo včetně Andreje Babiše, jemuž někteří chartisté různými způsoby pomáhali a jiní nepohrdli jeho přízní, třeba Jiřina Šiklová nebo Zuzana Brikciusová, o níž v roce 2019 referoval na facebooku: „V 18 letech podepsala Chartu 77. Odvážná žena, která má můj obrovský obdiv. Hrdá Češka, která vytvořila a včera otevírala výstavu Nezlomní. Zuzana Brikcius. Kdyby bylo na mně, hned zítra bych ji jmenoval ministryní kultury.“ Něco za něco, to taky platí. Snad by tedy bylo od politiků rozumnější, kdyby už Chartu 77 nechali na pokoji a věnovali se spíš důsledné, důstojné a rozumné politické práci.

Související příspěvek: