Válka na Ukrajině a evropská bezpečnost: Jak odolná je americká strategie?

Redakční úvod

Hledáním různých způsobů řešení, které by měly vést k dosažení stavu vyjádřeném obecně v mottu tohoto webu („Aby se tu dalo žít …“) se zabývají jednotlivci a organizace ve všech zemích světa.
Dnes představíme Quincy Institute For Responsible Statecraft (QI), jehož posláním je prosazovat myšlenky, které posouvají zahraniční politiku USA od nekonečné války k energické diplomacii v úsilí o mezinárodní mír.
QI je přesvědčen, že zahraniční politika, která klade důraz na vojenskou zdrženlivost a diplomatickou angažovanost a spolupráci s ostatními národy, poslouží americkým zájmům a hodnotám lépe než politika, která upřednostňuje udržení globální dominance USA prostřednictvím síly.
Donátory Institutu jsou: Carnegie Corporation of New York, East West Bank Foundation, Ford Foundation, Lawyers for Reporters, Open Society Foundations/*, Rockefeller Brothers Fund, Samuel Rubin Foundation a další – viz zde.
/* Poznámka editora:
Obchodníci a finančníci (včetně George Sorose) zřejmě vědí, že válka sice může pomoci roztočit kola ekonomiky, ale na druhé straně s mrtvými již nelze obchodovat.

Prvním materiálem bude referát, týkající se postoje USA k současné situaci v Evropě.

---

Shrnutí

Více než rok po ruské invazi na Ukrajinu se zdá, že morálka Spojených států a jejich západních spojenců je vysoká. NATO, které Moskva svým agresivním činem podnítila k akci, se zdá být jednotnější, EU se zdánlivě stala významnějším geopolitickým aktérem a Ukrajina odolala a odrazila ruský nápor v míře, kterou původně považoval za možnou jen málokdo. Bidenova administrativa zatím chvályhodně dokázala zvýšit pomoc Kyjevu, aniž by se přímo postavila Moskvě.

I když současná politika USA vůči Rusku a Ukrajině může být po určitou dobu udržitelná, neznamená to, že jí nikdy nedojdou síly. Sankce proti Rusku – významné světové ekonomice – byly zvýšeny na dosud nevídanou úroveň, ale nebyly tak účinné, aby Moskvu přiměly ke změně kurzu.
Spojené státy a jejich spojenci se zatím nedohodli na tom, co považují za přijatelné ukončení války. Ať už je Rusko velmocí, nebo ne, zůstane v Evropě lidnatým, mocným a potenciálně rušivým aktérem. Pokud Spojené státy jasně a věrohodně nenavrhnou politiku, která by mohla snížit napětí a nezačnou uvažovat o tom, jak by mohlo vypadat budoucí evropské bezpečnostní uspořádání, riskují, že konflikt prodlouží – s potenciálně nepředvídatelnými důsledky, pokud bude únava obyvatelstva z války nadále narůstat.

Vedle pokračující podpory Ukrajiny mohou pečlivě vypracované diplomatické návrhy učinit výsledek války předvídatelnějším, snížit riziko eskalace a stabilizovat americko-ruské soupeření. Ačkoli příležitost k jejich prosazení se může objevit až koncem tohoto roku, čas k zahájení příprav je právě teď.

Konkrétně by Bidenova administrativa měla:

– signalizovat svou otevřenost k oživení principu nedělitelné bezpečnosti v euroatlantickém prostoru, aby se zajistilo, že bezpečnostní zájmy všech regionálních aktérů budou spravedlivě vyslyšeny.

– Koordinovat se spojenci komunikaci návrhů na zmírnění sankcí výměnou za postupné stažení ruských sil po uzavření příměří, což by vedlo k dlouhodobějšímu politickému procesu řešení územní celistvosti Ukrajiny a zároveň by vytvořilo prostor potřebný k tomu, aby bylo možné se zaměřit na diskusi o bezpečnostních zárukách pro všechny strany.

– Budovat důvěru vypracováním ad hoc návrhů na kontrolu zbrojení na kontinentu, aby se vyvážila současná dynamika zvyšování vojensko-průmyslové výroby pro éru obnovené mezistátní války v Evropě.

Úvod

Před rokem se Spojené státy a jejich evropští spojenci spojili, aby zavedli koordinované a dalekosáhlé sankce v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu. Příběh, který si Spojené státy od té doby mohou vyprávět, je z velké části pozitivní. NATO po desetiletích nejistoty ohledně své role ve změněném mezinárodním prostředí po skončení studené války znovu objevilo svůj smysl. V březnu přijali spojenci Washingtonu a jeho partneři v EU strategický kompas, který představuje první kolektivní hodnocení hrozeb provedené členskými státy organizace. V červnu došlo k přelomové události, když byl Ukrajině a Moldavsku nabídnut status kandidátských zemí EU – k čemuž by nedošlo, nebýt války. A loni na podzim díky rostoucí vojenské pomoci Západu zahájily ukrajinské síly úspěšnou protiofenzívu proti ruské armádě a znovu dobyly Cherson.

Po roce však přetrvává otázka, jak dlouho mohou Spojené státy tuto strategii udržet. Zdá se, že současný kurz je dostatečně robustní na to, aby nějakou dobu odolával tlaku přinejmenším ve třech ohledech (uvalení ekonomických sankcí, definování přijatelného konce hry a vyřešení nedořešených otázek celoevropské bezpečnosti), ale v určitém okamžiku by mu mohl dojít na konec cesty. Tyto překážky dohromady naznačují, že příležitost k zavedení větší deeskalační dynamiky do konfliktu by se mohla a měla najít ještě před koncem roku 2023 – pokud se ji Spojené státy rozhodnou využít.

Nebezpečí předvídání

Některé z faktorů, které určují udržitelnost přístupu USA k Ukrajině, se opírají o události, které je nebezpečné a obtížné předvídat. Výsledek války závisí nejen na rovnováze sil, výzbroji a strategii, ale také na nehmotnějších faktorech, jako je dynamika a odhodlání. Může se stát, že Ukrajina již získala „nezvratnou dynamiku“, jak tvrdí americký generál ve výslužbě Ben Hodges. Případně může částečná vojenská mobilizace Ruska pomoci zabránit dalším podstatným ukrajinským ziskům a nakonec položit základy pro osudový zvrat.

Těžko předvídatelná je také domácí situace všech zúčastněných stran. Nikdo nedokáže říci, zda a kdy by mohlo dojít ke zlomu v podpoře obyvatelstva pro současnou politiku USA. Takový bod zlomu může být výsledkem „únavy z Ukrajiny“ nebo může přijít v důsledku naléhavějších geopolitických výzev, které se objevují na jiných scénách. Nedávné trendy naznačují, že Američané jsou v otázce války stále více rozděleni, přičemž podpora obou stran mezi voliči od začátku války zřetelně klesá.

V případě Ruska lze poukázat na rostoucí náklady války v podobě vojenských ztrát a ekonomických škod, a proto si lze představit, že podpora Putina může polevit – když ne v širší populaci, tak alespoň v rámci elit. Je však opět velmi obtížné přesně určit nebo vypočítat, kdy k tomu může dojít. V létě 1991 nebyl úplný rozpad Sovětského svazu na 15 republik během několika měsíců považován za nejpravděpodobnější výsledek. Dnes by se situace také mohla rychle změnit: Putin může být příští rok touto dobou pryč – nebo může zůstat u moci ještě mnoho let.

Obtížnost předpovědí hovoří ve prospěch pokračování dynamiky vztahů mezi Ruskem a Západem, která je ve hře již mnoho let: Totiž, že každá strana věří, že čas je na její straně, a podceňuje potenciální odolnost druhé strany. I kdyby válka tuto dynamiku nevytvořila, jen ji podpořila. Mnozí na Západě nabyli hlubokého přesvědčení, že dokud bude Putin v Kremlu, nemůže v Evropě existovat žádný kooperativní bezpečnostní řád, stejně jako Putin jasně formuloval, že považuje nadnárodní a dekadentní Západ za odsouzený k nezdaru kvůli jeho údajným politickým a kulturním abnormalitám.

Každá strana věří, že čas je na její straně, a podceňuje potenciální odolnost té druhé.

Vkládat naděje do změny režimu v Rusku jako všeléku je velmi nejistá sázka. Zatímco někteří na Západě fantazírují o Putinově pádu nebo dokonce o zhroucení samotného Ruska, nejpravděpodobnějším scénářem je, že Rusku bude i nadále vládnout buď Putin, nebo jeho vnitrorežimní nástupce – takový, jehož manévrovací prostor bude omezen vnitropolitickými faktory, nebo, což je ještě horší, který může mít přirozenější sklony k přijetí nacionalismu a revanšismu než Putin.

Kreml však nemůže automaticky předpokládat, že může Spojené státy jednoduše přehlédnout. Nový obyvatel Bílého domu se může snažit změnit kurz, odvrátit se od problémů Evropy a zaměřit se na výzvu v podobě rostoucí Číny. To by platilo zejména v případě, že by se prodloužená válka, která by se protáhla až do roku 2024, stala politickým tématem příštích prezidentských voleb. Změna současného prezidenta však nemusí nutně přinést zásadní změnu v politice USA, vzhledem k různým neshodám mezi Washingtonem a Moskvou, které existovaly během Trumpovy administrativy v otázkách, jako je smlouva INF a Sýrie.

Spojené státy vedly v nedávné historii několik dlouhých válek, mimo jiné ve Vietnamu, Afghánistánu a Iráku. Ačkoli kumulativní únava, kterou tyto války vyvolaly, může celkově svědčit ve prospěch zdrženlivější zahraniční politiky USA, americké síly na Ukrajině přímo nebojují a ani americká ekonomika v této válce neutrpěla největší újmu. To naznačuje, že Washington může mít stále nezanedbatelný dojezdový prostor pro udržení svého současného postoje. A vzhledem k tomu, že zahraniční politika USA v období po skončení studené války byla zaměřena na určitou formu globálního prvenství (tj. udržení postavení Washingtonu jako prvořadé mocnosti ve všech hlavních geostrategických hrách na planetě), je pravděpodobnější, že prezident „America First / Amerika především“ by se snažil využít rostoucí závislosti Evropy na Spojených státech, než aby ji opustil a usiloval o úplnější obrat k Asii. Tyto skutečnosti dohromady naznačují, že americká strategie je značně odolná – a pravděpodobně taková i zůstane, pokud se bude nadále soustředit na vývoj na bojišti a formování ruských zahraničněpolitických rozhodnutí, spíše než na určování událostí v samotném Rusku.

Přesto v přístupu USA k Rusku přetrvávají tři konkrétní slabiny, z nichž každá se může projevit zřetelněji – a nebezpečněji – s tím, jak se válka protahuje. Jedná se o schopnost západního sankčního režimu ovlivnit ruské jednání, o problém vytvořit vhodnou koncovku na bojišti a o obtížnost najít pro Moskvu místo v kontinentální bezpečnostní struktuře po válce.

Tyto tři trendy sice bezprostředně neovlivní schopnost Washingtonu udržet současný kurz, nicméně v nejhorším případě hrozí nebezpečná eskalace konfliktu. V nejlepším případě ztíží vytvoření něčeho, co by se blížilo stabilnímu evropskému bezpečnostnímu uspořádání, jakmile se na tuto válku usadí prach. Trvale nestabilní Evropa ohrožuje v dlouhodobějším horizontu manévrovací svobodu USA při vytváření pružné velké strategie, a proto je méně pravděpodobné, že akce Západu na Ukrajině slouží k odstrašení nejen dnešního Ruska, ale i zítřejší Číny.

Sankce – k čemu slouží?

První otázka se týká logiky, na níž je založena západní sankční kampaň proti Rusku.

První kola sankcí uvalených po ruské invazi na Ukrajinu šla dál, než mnozí očekávali, a dokonce se zaměřila na ruskou centrální banku. Putin pravděpodobně očekával, že rychlé vítězství na Ukrajině ve spojení s odborným řízením ekonomiky na domácí půdě a neochotou riskovat v závislé německé ekonomice ušetří Rusko většiny případné ekonomické bolesti.

Putinova válka neproběhla podle plánu a západní země prokázaly větší jednotu a odhodlání, než někteří pozorovatelé očekávali. V důsledku toho byl dopad západních sankcí na ruskou ekonomiku a válečnou mašinérii značný. Zatímco Rusko spaluje své zásoby zbraní, zákazy vývozu polovodičů a zboží dvojího užití přinejmenším částečně oslabily ruské průmyslové úsilí o podporu svých vojsk, což má přímý dopad na stav na bojišti. Bez ohledu na schopnost Ruska zvýšit výrobu a postavit svou ekonomiku na válečné nohy lze předpokládat, že získání íránských bezpilotních letounů nebo severokorejské munice nebylo na začátku této války na vrcholu seznamu přání domnělé velmoci.

Jak již bylo řečeno, navzdory jejich rostoucí síle po celou dobu trvání války se západním restriktivním opatřením nakonec nepodařilo změnit ruské zahraničněpolitické chování ani odradit Moskvu od dalšího sledování vojenských cílů na Ukrajině, jak tomu ostatně bylo od počáteční ruské intervence v roce 2014. A přestože sankce nepochybně zatěžují ruský státní rozpočet (a mohou tedy režim nutit k omezení populárních sociálních politik), nepředstavují pro ruskou ekonomiku scénář zkázy, který mnozí předpovídali, neboť ruská ekonomika v roce 2022 poklesla jen asi o pouhá 3 nebo 4 %.

Navzdory jejich rostoucí síle po celou dobu trvání války se západním restriktivním opatřením nakonec nepodařilo změnit zahraničněpolitické chování Ruska ani odradit Moskvu od dalšího sledování vojenských cílů na Ukrajině.

Přístup založený na klaccích, ale nikoliv na mrkvi, nakonec snížil vliv Washingtonu, a to bez ohledu na působivou úroveň koordinace a jednoty spojenců, která se projevila. Jednou uvalené sankce lze jen velmi těžko zrušit – stačí se podívat na Jacksonův-Vanikův dodatek Kongresu, který byl přijat v roce 1974 a zůstal v platnosti až do roku 2012 navzdory postsovětské politické transformaci Ruska.

Klíčem k účinnosti sankcí je jasné stanovení podmínek, za nichž budou zrušeny (například pokud Rusko splní určité podmínky v rámci vyjednávání o urovnání sporu). Způsob, jakým byla kampaň sankcí vedena, tak spíše než aby omezil Putinovy možnosti, povzbudil Rusko k eskalaci konfliktu. V současném politickém klimatu si lze jen těžko představit, že by zastánci zmírnění maximální nátlakové kampaně měli velký úspěch. To platí nejen ve Spojených státech, ale i v Evropě: Ačkoli k vetování obnovení sankcí stačí pouze jeden členský stát EU, zdá se, že euroskeptické vlády, jako je maďarská, mají větší zájem využít pouhé hrozby veta k tomu, aby si zajistily další přístup ke strukturálním fondům EU. Současná absence reálného východiska ze sankční kampaně nepochybně zkomplikuje snahy o vybudování nového evropského bezpečnostního pořádku po válce, byť postupné.

Navíc bez ohledu na to, zda se sankcím podaří ve střednědobém až dlouhodobém horizontu oslabit ruskou ekonomiku a vojenské schopnosti, jen málo přispívají k řešení nebezpečného a nepředvídatelného žebříčku eskalace, který se rozehrává právě nyní. Například v reakci na ztráty na bojišti se Rusko může uchýlit k nasazení kapacit, které dosud zůstávaly stranou, a ztížit tak život Ukrajině a možná se dokonce zaměřit na americká a spojenecká aktiva nebo je zablokovat. Vzhledem k tomu, že sankce se plně projeví až po několika měsících nebo dokonce letech, přispěla strategie, která v prvních měsících války upřednostňovala uvalení nákladů před aktivnější podporou diplomatické odbočky, k logice upřednostňující prodloužení patové situace.

Jestliže sankce nedokázaly odradit ruskou agresi a jejich nejdůležitější účinky se projeví až za nějakou dobu, pak je těžké vyhnout se závěru, že jedním z jejich nejbližších cílů byla destabilizace ruského elitního systému – pokud ne samotného ruského režimu. Druhá možnost zjevně představuje značné (i když neznámé) riziko eskalace vzhledem k existenčním sázkám pro Putina. Sankce proti ruské elitě nejsou všelékem.
Běžný západní refrén, že Rusko je kleptokracie („benzínová pumpa maskující se za stát“ – abychom citovali zesnulého amerického senátora Johna McCaina), svádí k přesvědčení, že sankce vůči jeho ekonomické elitě způsobí, že se Putin dostane pod obrovský tlak a změní své zahraničněpolitické chování. Logika tohoto tvrzení je zjevně absurdní: je sotva uvěřitelné, že by Rusko stáhlo své síly z Ukrajiny a zásadně změnilo své geostrategické cíle jen kvůli omezením uvaleným na hrstku boháčů.

Navzdory všeobecnému přesvědčení nemají politickou moc v Rusku v první řadě podnikatelé. Jejich vliv byl záměrně omezen – i když jejich ekonomická moc zůstala zachována – jako prostředek stabilizace ruské politické scény po chaotických devadesátých letech. Odříznutí jejich přístupu na Západ je činí více závislými na Kremlu, zejména když soupeří o aktiva, která zůstala po stažení Západu z ruského trhu.

Původní naděje, že se ruské válečné úsilí ukáže být doma masově nepopulární, se z velké části rozplynuly, přestože různá ohniska nespokojenosti přetrvávají. Dlouhé vojenské tažení na Ukrajině spolu s pocitem, že se Rusové stali nespravedlivým terčem vojenských akcí, za které nenesou odpovědnost, vytvořily podmínky, za nichž může režim podporovat efekt „shromáždění kolem vlajky“.

Klíčem k jejich účinnosti je jasné formulování podmínek, za nichž budou sankce zrušeny (například pokud Rusko splní určité podmínky v rámci vyjednaného urovnání).

I když občas přinesly politické úspěchy, jako je JCPOA (Joint Comprehensive Plan of Action), masivní sankce a izolační kampaně nevyvolaly politické změny v Íránu, Severní Koreji, Venezuele a na Kubě; proto je obtížné si představit, jak by sankce mohly ovlivnit hluboké změny v Rusku.
Stejně jako Rusko i tyto státy, které se v posledních letech staly terčem sankcí, prokázaly ochotu absorbovat náklady při prosazování toho, co považují za své klíčové zájmy. I když lze stále vyvíjet úsilí o maximalizaci dopadu stávajících sankcí, přinejmenším jeden základní aspekt přístupu USA (a Západu) k Rusku možná dosáhl hranice své účinnosti, zejména pokud jde o schopnost formovat vnímání a jednání Ruska. Proti svému protivníkovi lze uplatnit pouze tolik sankcí, kolik sami sneseme (a jakmile je jednou uchopeno nízko visící ovoce, mohou mít další opatření klesající výnosy).

Různá opatření, která nyní existují pro pohyb po kanálech odolných vůči sankcím, v kombinaci s osobním zájmem, který Putin do této války vložil, naznačují, že sankce mají své limity, pokud jde o přesvědčování protivníků. To vyvolává otázku, jaký konec války mají tyto sankce usnadnit.

Definice vítězství

Oficiální postoj Spojených států je podporovat Ukrajinu „tak dlouho, jak to bude nutné“ – čímž fakticky přenechávají rozhodnutí o tom, kdy by měly boje skončit, Kyjevu.
Fráze „tak dlouho, jak to bude nutné“ je zjevně vágní a zakrývá rozsah, v němž se mohou zájmy Spojených států a Ukrajiny rozcházet. Přestože Washington může být ochoten kalibrovat míru pomoci, kterou Kyjevu v budoucnu poskytne, zatím neprojevil ochotu stanovit datum ukončení bojů.

Ukrajina se pochopitelně obává, že případné územní ústupky dodají Rusku odvahu. Příměří by jistě neznamenalo, že politické vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou jsou vyřešeny, ale existuje riziko, byť malé, že pokud by Rusko zaznamenalo výrazný vojenský neúspěch, Putin by konflikt ještě více vystupňoval, možná i za použití nekonvenčních zbraní.
Takový čin by pravděpodobně přiměl Spojené státy a jejich spojence k nějaké reakci, ať už prostřednictvím masivního kybernetického útoku nebo přímého konvenčního úderu na ruské síly, neboť obnovené kolo sankcí by se zřejmě ukázalo jako nedostatečné. Pravděpodobně by došlo k přímé konfrontaci mezi NATO a Ruskem, čemuž se Spojené státy v současné době snaží vyhnout.

Zatímco Ukrajina zjevně stojí o co největší podporu Západu, aby obnovila svou územní celistvost a posílila svou pozici pro budoucí jednání, Spojené státy a jejich spojenci se musí starat i o svou vlastní bezpečnost. Ruské vítězství v této válce, ať už by bylo definováno jakkoli, by jistě ohrozilo zavedené normy evropského bezpečnostního řádu. Jednoznačné ukrajinské vítězství však s sebou nese i bezpečnostní rizika. Dlouhodobý konflikt zase hrozí, že v případě dalšího zhoršování americko-čínských vztahů se Washington ocitne ve vojenském konfliktu na dvou frontách.

Spojené státy doposud neformulovaly přesnou koncovou hru, což jim umožňuje zachovat si určitou míru flexibility v závislosti na změně podmínek na bojišti. To Washingtonu umožnilo zvýšit tlak na Moskvu natolik, nakolik to považuje za bezpečné a nezbytné. Tato nejasnost však může být také problematická. Povzbuzena počátečními úspěchy Ukrajiny při odolávání ruskému náporu, Bidenova administrativa tento konflikt zarámovala do maximalistických pojmů a prohlásila, že v sázce je nejen ukrajinská suverenita, ale i „mezinárodní řád založený na pravidlech“ jako celek.
Z toho logicky vyplývá, že cokoli jiného než osvobození celého svrchovaného ukrajinského území – nebo přinejmenším všech území držených před 24. únorem 2022 – by představovalo nepřijatelnou porážku.

Ponecháme-li stranou termíny jako „mezinárodní řád založený na pravidlech“, které mohou být záměrně neprůhledné, je skutečností, že v současnosti se vede spor o několik odlišných norem. Mezi ně patří suverenita Ukrajiny, její územní celistvost a právo na národní sebeurčení (někteří mohou posledně jmenované vykládat tak, že zahrnuje snahu o vstup do západních struktur, jako jsou NATO a EU).

Vzhledem k Putinově posedlosti Ukrajinou by se možná válce nepodařilo zabránit. Jakákoli teoretická dohoda, na níž by se Moskva a západní metropole mohly dohodnout, aby válce zabránily, by však zachovala suverenitu Ukrajiny a zároveň omezila její možnost připojit se k západním institucím (její územní celistvost by zůstala nedotčena s výjimkou Krymu a východního Donbasu). Ukrajina vyhrála boj o svou suverenitu v prvních týdnech ruské invaze na plné čáře.
Přesto byla ohrožena další část její územní celistvosti a její vstup do NATO se zdá být v dohledné době nepravděpodobný.
A přestože byl Ukrajině udělen status kandidátské země EU, do plného členství zbývají roky, ne-li desetiletí.

Pokud Ukrajina nedokáže získat zpět celé své území silou, možná by se na vítězství Ukrajiny nemělo pohlížet z územního hlediska, ale spíše s ohledem na to, zda dokáže přežít jako suverénní a životaschopný stát, který je schopen vytyčit cestu k „evropské“ budoucnosti. Ačkoli se nejedná o dokonalou paralelu vzhledem k odlišné geopolitické situaci v Evropě v té době, Finsko si po druhé světové válce zachovalo svou suverenitu a stalo se prosperující demokracií, která má dobré předpoklady pro vstup do EU, přestože bylo nuceno postoupit území SSSR. Rozvoj vysoké životní úrovně a demokratického vládnutí byly rozhodujícími faktory, které Helsinkám umožnily vstoupit do západního společenství, což naznačuje, že pro Kyjev je významnějším bojem zajištění právního státu, podpora funkčních státních institucí a provádění klíčových reforem než získání všech území zpět. Tyto zásadní úkoly budou tím obtížnější, čím déle bude válka trvat.

Pokud Ukrajina nedokáže získat zpět celé své území silou, možná by se na vítězství Ukrajiny nemělo pohlížet z územního hlediska, ale spíše s ohledem na to, zda dokáže přežít jako suverénní a životaschopný stát, který je schopen vytyčit cestu k „evropské“ budoucnosti.

V současné době existuje jen malý základ pro vyjednávání o dohodě. Rusko nadále trvá na ukrajinské kapitulaci před svými (byť amorfními a proměnlivými) požadavky, zatímco Ukrajina věří, že může vojensky získat zpět celé své území. Každý z nich věří, že pozice toho druhého bude nakonec ohrožena z důvodu naprostého vyčerpání lidských sil, zdrojů nebo politické vůle – a že čas je tedy na jejich straně.
Pokud se však ukáže, že ani jedna strana nebude schopna realizovat své politické a vojenské cíle v plném rozsahu, bude možná nutné vyřešit územní celistvost Ukrajiny prostřednictvím odloženého politického procesu.18 Pokud současné tempo událostí nepřinese žádoucí výsledky ani pro jednu ze stran a ani jedna ze stran nebude ochotna akceptovat patovou situaci vzhledem k existenční rétorice přítomné na všech stranách, pak nás může čekat nebezpečný a možná nekontrolovatelný žebříček eskalace. To by nejen ohrozilo bezpečnost Spojených států a jejich evropských spojenců, ale také zkomplikovalo úsilí o stabilizaci situace do té míry, aby bylo možné postupně – byť nedokonale – vybudovat nový evropský bezpečnostní řád.

Pokud jde o globální rozměr konfliktu, Západ nemá vítězství rovněž jisté. Reakce Západu na válku může ve skutečnosti zvráceně snížit globální podporu „řádu založenému na pravidlech“, o němž tvrdí, že jej hájí. To jde nad rámec toho, že nezápadní státy nesou nelibě, že se západní zájmy rámují jako univerzální, když se jim nedostává stejné zdvořilosti. Mocnosti jako Čína, které se obávají, že by se mohly stát dalšími oběťmi západních sankcí, nemusí být odrazeny od sledování svých hlavních strategických cílů (např, sjednocení s Tchaj-wanem), ale spíše by mohly být povzbuzeny k tomu, aby se bránily donucovacím metodám a „sankcím“ své ekonomiky, zatímco budou sedět a sledovat, jak se západní zásoby zbraní vyčerpávají, zatímco vojenská pomoc Ukrajině bude pokračovat.
Zabavení soukromého majetku ruských občanů, i když je možná morálně oprávněné, může také vést některé lidi k pochybnostem o nestrannosti západního právního systému.

Rámcování války jako totálního boje mezi demokracií a autoritářstvím (spíše než jako kontingentní snahy o obranu suverenity země) povzbudilo mnoho zemí globálního Jihu, aby zůstaly stranou, a zároveň podpořilo postoj Západu, který se nedostatečně zaměřil na škodlivý dopad války na nezápadní země.
Západu se tak nejen nepodařilo sjednotit globální koalici, která by zvítězila v boji proti Rusku, ale zjevná neangažovanost velké části Asie v tomto konfliktu naznačuje, že nejasný zůstává i výsledek dlouhodobého boje proti Číně.

Vojensky posílené transatlantické spojenectví, pokud je spojeno s relativní ztrátou vlivu ve velké části rozvojového světa, nepředstavuje pro Západ jednoznačnou dlouhodobou výhru, pokud jde o utváření budoucího globálního řádu. Pokud se to pouze přidá k existujícím faktorům, které nás vedou k multipolárnímu světu, v němž je moc USA do jisté míry kontrolována jinými státy, vyvstává dlouhodobější otázka, jakou roli jsou Spojené státy a jejich spojenci připraveni přiznat Rusku v evropském bezpečnostním uspořádání.

Místo Ruska v Evropě

Místo Ruska v evropském bezpečnostním řádu zůstává od konce studené války nevyřešeno. Pokusy o vytvoření „společných prostorů“ od Lisabonu po Vladivostok nebo o vytvoření revidované Smlouvy o evropské bezpečnosti ztroskotaly. Konsolidace evropského kontinentálního uspořádání po skončení studené války kolem NATO a EU ponechala Rusko bez role ve společném bezpečnostním systému, kterou by mohlo považovat za odpovídající jeho nárokovanému postavení a přizpůsobenou jeho deklarovaným životním zájmům.

Vojensky posílená transatlantická aliance, pokud je spojena s relativní ztrátou vlivu ve velké části rozvojového světa, nepředstavuje v souhrnu pro Západ jasnou dlouhodobou výhru, pokud jde o utváření budoucího globálního řádu.

Otázka místa Ruska v Evropě je jádrem současné války – a to nejen proto, že začala požadavkem Moskvy na bezpečnostní záruky v rámci evropské bezpečnostní architektury. Konvenční narativ říká, že v této válce jde o Ukrajinu a její právo zůstat suverénní zemí na cestě k liberální demokracii a západním institucím.
Ve skutečnosti je však tato válka spíše o Rusku – konkrétně o tom, zda je odhodláno zůstat imperiální mocností přesvědčenou o své výjimečnosti. To se zase dotýká možná zásadního problému, který trápí vztahy mezi Ruskem a Západem v období po skončení studené války, a sice že každá strana usiluje o přeměnu té druhé.

Rusko vyšlo ze studené války s upřímným přáním připojit se k Západu, i když pouze za podmínek, které považovalo za přijatelné. Pro Moskvu bylo cenou za přátelské vztahy to, že Západ by měl kvalifikovat svou zakořeněnou strukturu amerického vedení a vytvořit zcela jiný – a inkluzivnější – typ evropského politického a bezpečnostního společenství, ačkoli nebylo jisté, jak by takové společenství vypadalo. Západní přístup naopak předpokládal, že nejjistějším znakem přátelského vztahu s Ruskem bude sblížení v oblasti hodnot (a faktické podřízení se západním strategickým a ekonomickým programům). Neschopnost obou stran dodržet očekávání té druhé připravila Rusku i západním zemím zklamání.

Tato tendence doufat, že se druhá strana změní, se promítá i do současné války: Každá ze stran si přeje změnu režimu v Rusku a zánik liberální internacionalistické zahraniční politiky na Západě. Tato dynamika však již dávno předcházela válce. Pokud zůstane nedotčena, naznačuje nejen to, že pokusy o dosažení stabilní poválečné rovnováhy budou mimořádně náročné, ale také to, že snahy o vymanění kontinentu z dnešní vleklé a nebezpečné patové situace budou mimořádně obtížné. Čím déle bude válka na Ukrajině pokračovat, tím více se zdá, že evropská mírová dividenda posledních několika desetiletí je nenávratná.

Někteří mohou namítat, že kdyby bylo Rusko na Ukrajině poraženo, byly by tyto otázky vyřešeny a Moskva by byla nucena akceptovat sblížení Ukrajiny se Západem. Vojenská porážka by však mohla mít opačný účinek: Spíše než ukončení ruského šovinismu a imperialismu by mohla nastolit nové období revanšismu. Putinův nástupce, ať už jím bude kdokoli, zdědí tuto válku, resp. její dědictví, a vzhledem k současnému klimatu bude mít problém se od ní distancovat v míře, kterou Spojené státy a jejich spojenci mohou považovat za politicky dostatečnou.
Část ruské politické třídy může mít pocit, že invaze na Ukrajinu byla chybou, ale bezpečnostní obavy elit z rozšiřování NATO zůstávají všudypřítomné a diskurzivní rámování vztahů mezi Ruskem a Západem jako nepřátelských se zakořenilo. Nyní už mohou vojenské vítězství považovat za otázku národní prestiže.

Nelze si také přát, aby Rusko odešlo v naději, že jeho budoucnost leží na Východě. Bez ohledu na eurasijský diskurz prosazovaný v posledních letech v ruských politických kruzích je pro Moskvu jedním z hlavních přínosů čínsko-ruského partnerství de-sekuritizace jednání druhořadého významu (Střední Asie), aby mohla věnovat více prostředků na své soupeření se Západem.26 Rusko zůstane jak západní, tak východní. Dokonce i Petr Veliký, k němuž se Putin loni přirovnal, je připomínán jako Západoevropan, ačkoli vedl v Evropě války za územní expanzi.

Ať už je Rusko velmocí, nebo ne, zachovává si významnou ohrožovací sílu a značný podíl na evropském bezpečnostním systému. Lze se spokojit s představou, že Rusko nakonec přejde na perspektivu Západu, jakmile se stane liberální demokracií, jakkoli je tato vyhlídka nepravděpodobná – a jakkoli je problematická vzhledem k tomu, že předpokládá, že velké mocnosti lze říci, jaké jsou její vlastní zájmy. Takový den je však ještě velmi vzdálený. Nejpravděpodobnějším výsledkem je, že se Rusko po válce znovu ustaví jako určitá mocnost, stejně jako si západní státy s největší pravděpodobností zachovají své současné strategické postoje, místo aby se podřídily normativním preferencím Moskvy ohledně uspořádání evropské bezpečnosti.

Strukturální výzva najít adekvátní místo pro výjimečné a svébytné Rusko v Evropě běžných národních států proto zůstává na historické agendě. Vzhledem k tomu, že stížnosti na místo Ruska v evropském bezpečnostním řádu hrály významnou roli v období předcházejícím plnohodnotné invazi na Ukrajinu, je dynamika ukrajinského konfliktu a kontinentálního řádu hluboce propojena. Stejně jako prodloužený konflikt na Ukrajině ztěžuje dosažení nového kontinentálního bezpečnostního řádu, pokud Spojené státy nedají najevo otevřenost k vytvoření nového kontinentálního paktu, bude válka pokračovat a dále podkopávat vyhlídky Ukrajiny na dosažení bezpečnosti.

Vztahy Ruska s Ukrajinou jsou složité, což je dáno jak postkoloniálními tendencemi, tak vnímáním bezpečnosti. Diskuse o budoucích obrysech evropského bezpečnostního řádu způsobem, který by řešil oprávněné obavy Moskvy i Kyjeva, nemusí zcela zmírnit postimperiální (či dokonce současný imperiální) syndrom Ruska, stejně jako to nezaručuje úplné vítězství Ukrajiny. Přesto však představuje lepší alternativu než pokračující a potenciálně nekontrolovatelná spirála násilí, jejíž konec nikdo nedokáže předpovědět.

Závěr a doporučení

Dosavadní strategie USA na Ukrajině zaznamenala významné úspěchy. Kyjevu se podařilo zvrátit průběh války v míře, kterou původně považoval za možnou jen málokdo, zatímco Bidenova administrativa správně nalezla opatrnou rovnováhu mezi pomocí Ukrajině a udržením amerických sil mimo boje.

Čím déle však bude válka pokračovat, tím větší je riziko, že se Washington stane jakýmsi spolubojovníkem – v praktickém, ne-li právním smyslu. Tvrzení Moskvy, že nebojuje proti Ukrajině, ale spíše proti NATO na ukrajinském území, může sloužit politickému účelu, ale čím větší jsou neúspěchy Ruska, tím pravděpodobnější je, že tomuto narativu skutečně uvěří. Stejně tak nelze s jistotou předpovědět míru podpory Ukrajiny ze strany USA po roce 2023. Prodloužený konflikt jako takový může přinést určité příležitosti, například levné oslabení ruských ozbrojených sil, ale představuje také značná rizika. A jak bylo nastíněno výše, schopnost Washingtonu ovlivnit ruské chování a nasměrovat konflikt k přijatelnému výsledku bez řešení problémů, které trápí bezpečnostní uspořádání Evropy, je omezená.

Navzdory částečné vojenské mobilizaci Ruska, jejímž cílem je stabilizace jeho linie, nelze vyloučit další ukrajinské zisky. Pokud bude Moskva i nadále trvat na fakticky maximalistických podmínkách, pak budou rozhovory zaměřené na dosažení příměří pravděpodobně bezvýsledné. Po obnovení ukrajinských ofenziv na jaře a v létě však bude možná možné s větší jistotou určit, do jaké míry může Kyjev dosáhnout trvalého a významného pokroku při znovuzískávání okupovaného území. Do té doby může být Moskvě i Kyjevu zřejmé, že realizace všech jejich vojenských cílů je nepraktická, přinejmenším v rámci současné války.

Po obnovení ukrajinských ofenzív na jaře a v létě bude možná možné s větší jistotou určit, do jaké míry může Kyjev dosáhnout trvalého a významného pokroku při znovuzískávání okupovaného území.

Podzim roku 2023 tak může být okamžikem, kdy transatlantičtí spojenci mohou vypracovat a předložit společnou dohodu o ukončení současné fáze nepřátelství a podmínkách pro příměří nebo částečné vyjednané urovnání, které by Kyjev i Moskva mohly přijmout. To by zase mohlo postupně posunout populární diskurz ve Spojených státech a Evropě od toho, jaké vybavení a opatření Ukrajina potřebuje k vítězství, k zásadnějšímu úkolu obnovy země.

Při zachování podpory Ukrajině by Bidenova administrativa měla začít připravovat politické návrhy, které by mohla uvést v život ještě v tomto roce. Ty by mohly být trojího druhu – a jejich cílem by bylo přesvědčit Moskvu, že některé své klíčové zájmy může zajistit spíše diplomatickými než vojenskými prostředky.

Za prvé by Bidenova administrativa měla výslovně vyjádřit ochotu obnovit a nově interpretovat princip nedělitelné bezpečnosti v euroatlantickém regionu, a to jak v bilaterálních formátech, tak v rámci OBSE. Takový krok by prokázal schopnost administrativy projevit strategickou empatii, neboť hlavní stížnosti Ruska v období po skončení studené války se týkaly především jeho vnímaného druhořadého postavení v evropském bezpečnostním řádu. Více než strategické stability a kontroly zbrojení se to dotýká otázky, které základní principy by měly být základem tohoto řádu. Jako reciproční opatření dobré vůle a budování důvěry by měli vysocí ruští představitelé jasně sdělit, že hlavním zájmem jejich země je dosažení bezpečnostních záruk, a nikoli likvidace ukrajinské státnosti.

Zatímco prostor pro dosažení konsensu mezi Ruskem a Západem ohledně statusu Ukrajiny se od začátku války rozhodně zmenšil, princip nedělitelné bezpečnosti nabízí více nadějí. V interpretaci Moskvy nedělitelná bezpečnost znamená, že žádný stát v euroatlantickém prostoru by neměl zvyšovat svou bezpečnost na úkor jiného státu. Signalizace snahy o vytvoření společného porozumění o povaze tohoto principu by proto mohla otevřít cestu k podrobnějším diskusím o bezpečnostních zárukách pro Rusko i Ukrajinu. Pomohlo by to také zmírnit vnímání existenční povahy této války ze strany Ruska, vzhledem k tomu, že převažující západní výklad tohoto principu se soustředí na neoddělitelnost lidských a státních bezpečnostních zájmů, což slouží jako záminka pro západní kritiku toho, co Rusko považuje za své vnitřní záležitosti.

Za druhé, Spojené státy by měly zahájit konzultace se svými evropskými spojenci o návrzích na zrušení některých ekonomických opatření přijatých vůči Rusku, pokud Moskva na oplátku přistoupí na splnění určitých podmínek. Například sankce uvalené na ruská státní aktiva by mohly být částečně zrušeny výměnou za postupné stažení Ruska z okupovaného území a nasazení mezinárodně uznávaných zásahových sil. Další opatření v dobré víře by mohla být doprovázena obnovením dalších ekonomických vazeb s tím, že zbrojní vzájemná závislost je stále lepší než žádná vzájemná závislost – protože druhá možnost v podstatě ponechává Moskvě hrozbu silou jako jediný zbývající prostředek uplatňování vlivu v Evropě, kde má stále významné zájmy.

Ke zrušení sankcí by sice došlo až poté, co by Rusko splnilo určitá opatření, ale v zájmu důvěryhodnosti musí Bidenova administrativa naznačit, že je této možnosti otevřená. Dokud se Moskva bude domnívat, že vyhlídky na zmírnění sankcí jsou malé, nebude mít motivaci dělat kompromisy ve svých vojenských cílech, což jen dále podporuje logiku eskalace. Hlasy v americkém Kongresu, mezi jestřábími členy EU a v ruském bezpečnostním establishmentu si mohou vychutnávat příležitost k ekonomickému rozpojení a upevnění trvalé dynamiky konfrontace.
Čím déle bude současný válečný stav trvat, tím menší může být motivace k obnovení ekonomických vazeb – jedné z mála oblastí, v nichž se navzdory rostoucí divergenci politických systémů na kontinentu udržel jakýsi společný evropský prostor. Nyní je čas, aby střízlivě uvažující úředníci prokázali vůdčí schopnosti a uvědomili si, že se všechny strany budou muset naučit sdílet euroatlantický prostor, který nazývají svým domovem.

A konečně, vzhledem k tomu, že Rusko staví svou ekonomiku na válečný základ a západní země se snaží obnovit svou schopnost zvýšit vojensko-průmyslovou výrobu, Bidenova administrativa by měla zřídit transatlantickou pracovní skupinu, která by vypracovala návrhy na spojení posílení západních vojenských schopností s multilaterálními zárukami mezi Východem a Západem. Dosažení tradičních dohod o kontrole zbrojení se sice od podpisu nové dohody START a prohloubení světové multipolární mocenské struktury ukázalo jako mimořádně obtížné, avšak vytrvalé úsilí o nalezení ad hoc dohod by pomohlo vyhnout se závodu ke dnu. A vzhledem k tomu, že příměří nebo urovnání na Ukrajině by nakonec mohlo zahrnovat prvek kontroly zbrojení, pokud jde o omezení rozmístění sil a raket, tato pracovní skupina by mohla mít pozitivní vliv na úsilí zabránit obnovení nepřátelských akcí mezi Moskvou a Kyjevem.

Žádný z těchto návrhů by nepřinutil Spojené státy, aby se vzdaly toho, co v současné době vnímají jako své hlavní zahraničněpolitické cíle a zájmy.
Nabízejí pouze příležitost k rozvoji udržitelnějšího a prozíravějšího přístupu k řízení vztahů s americkými protivníky. Tato strategie by uznala meze naléhavosti bez ekvivalentní podpory a zároveň by uznala potřebu řídit regionální bezpečnostní rámce s inkluzivním myšlením při absenci vyhlídek na plně kooperativní bezpečnostní řád.

—

Dr. Zachary Paikin
je výzkumným pracovníkem Centra pro evropská politická studia (CEPS) v Bruselu a nerezidentním výzkumným pracovníkem Institutu pro mír a diplomacii, severoamerického think tanku působícího v Ottawě a Washingtonu, D.C.
Je také předsedou sítě Younger Generation Leaders Network on Euro-Atlantic Security (YGLN).
Jeho nejnovější kniha (kterou vydal společně s Trine Flockhartovou), Rebooting Global International Society: Change, Contestation and Resilience, vyšla v nakladatelství Palgrave Macmillan v roce 2022.

---

The Ukraine War & European Security: How Durable Is America’s Strategy?
vyšel jako Quincy Brief No. 39 dne 25. dubna 2023
Celý referát s odkazy je v souboru PDF (23 stran) ke stažení zde.

Překlad: Asistovaný DeepL