Moji blízcí jsou daleko a smrt je blízko

Sedmnáctého května by se dožila 75 let Jelena Švarcová

Můj obdivuhodný známý Solomon Davidovič Cirel, už osmdesátník, ale neobyčejně citlivý a duchem mladý (přítel Achmatovové), si postavil doma speciální podium, malou scénu pro moje čtení, a před začátkem u něho v koupelně vždy plula kytice růží…
První velké veřejné čtení se konalo v mrtvém čtyřiasedmdesátém roce díky Iře Maljarové, jež tehdy vedla v Domě spisovatelů večery poezie a hudby. Zpěváci tam zpívali jakési árie a romance a četli tam básníci, kteří publikovali a byli pro režim přijatelní, a Ira se pokaždé snažila vměstnat tam jednoho neoficiálního. Když jsem přišla, opozdila jsem se, vždyť jsem měla vystoupit jako poslední – čekalo mě překvapení. Před vchodem se tísnil dav, kterým se nedalo projít. Někdo se zeptal: To se bude tančit? A z davu odpověděli: dnes čte Lenočka.

Už od čtrnácti vystupovala na čteních. Alternativní Moskva a Leningrad žily vlastním životem po sklepích a po bytech. To bylo opravdu podzemí, skutečný underground… Její matka Dina Morisovna Švarcová byla dramaturgyně Velkého činoherní divadla v Leningradě a nebližší spolupracovnice Tovstonogova. Z její strany měla Lena židovské předky. Vyrůstala bez otce, matka se v lázních zamilovala do muže, který už byl ženat a nechtěl se rozvést.
Lena měla mnoho obdivovatelů už od dětství. Byla v ní podle vzpomínek současníků nesmělost, ale i určitá sebestřednost. Psala třeba, že chodila ve žluté pláštěnce, ve které se podobala Japonce a v níž se líbila Tovstonogovovi. Někdo vzpomínal, že mluvila žalostně plaše, ale ve chvíli se jí oči rozhořely výsměšně.

Bylo mi asi patnáct, když jsem stanula před obrovskýma světlýma očima Anny Achmatovové. Psala jsem a recitovala už víc než rok vlastní verše a v mé poblázněné duši panovala fanatická láska k Cvětajevové. Achmatovová se mi taky líbila. Rovněž byla předmětem mého obdivu a posledním posvátným úlomkem velké epochy. Byla jsem přesvědčena, že sdílí mou vášeň k Cvětajevové, vždyť napsala Dopis Marině. Achmatovová se zeptala (předtím jsem prostě přistoupila k brance a požádala o dovolení, zda bych ji mokla ukázat svoje verše, ačkoliv mě mohl představit někdo ze společných známých), koho mám ráda z básníků. Řekla jsem, že Cvětajevovou. Anna Andrejevna na mě pohlédla a řekla přezíravě: „Cvětajevové chyběl vkus.“ Jako by do mě uhodila hrom – zmohla jsem se na zamumlání selhávajícím hlasem: „Vkus v poezii není to hlavní. A co to je vlastně vkus?“ Chtěla, abych jí zopakovala svoje slova, a já poslechla – znovu jsem je zabručela pod nos. Náš rozhovor se báječně rozvíjel, ona téměř nic neslyšela a já v těch letech mluvila tiše a zmateně.
„No a verše?“ zeptala se. Podala jsem jí několik listů s verši přepsanými na psacím stroji a ona hned (přirozeně) spočinula pohledem na nadšené a hloupé básni, věnované jí. Stálo tam, že není ani zapotřebí se za ni modlit, protože andělé i Bůh stejně všecko vědí.
„Copak vy vyzýváte lidi, aby se za mě nemodlili?“ zvolala hněvivě.
„Ne, ne, právě naopak.“
„Za mě se modlí celé Rusko! A vy ho vyzýváte, aby se nemodlilo.“
Poznala jsem, že mě nechápe a ani nechce pochopit lichotivý význam té básně, uraženě jsem vstala a bez rozloučení jsem odešla. U branky jsem se otočila a zachytila jsem její pohled – nechápavý a číhavý.
Celou cestu jsem brečela a doma jsem spálila verše, které jsem jí věnovala.

A ještě zde:

…Muži nesli Zujeva na ramenou jako římského imperátora a já jsem spílala udiveným chodcům. Doma se Voloďa chtěl oběsit na záchodě, jak mi sdělila Tala, které Voloďa vlepil políček. Tento fakt mě rozhořčil, že jsem prohlásila, že skočím ze střechy a doopravdy jsem se rozeběhla k balkonu. Za zády jsem zaslechla Zujevův křik: Zadržte ji nebo ona skočí, je šílená. Tak jsem se ocitla na střeše, avšak neskočila jsem. Zastavila jsem se na kraji střechy a poskytla jsem jiným silám možnost rozhodnout o mém osudu. Vždycky jsem nechávala pootevřenou skulinu osudu.

V osmdesátých letech vycházela v Německu, Spojených státech, Francii, ale v Sovětském svazu směla vyjít poprvé až v roce 1989. A traduje se, že její první oficiálně vydaná sbírka byla v týž den po celém Rusku rozebraná. Po roce 1990 byla zvaná na řadu literárních festivalů jako významná reprezentantka současného ruského umění. Její básně o osamělém putování jsou skutečně velice ruské. Ona se vždy hlásila k Petrohradu, sama se řadila do linie petrohradských autorů. Zjevná je příbuznost s dílem nositele Nobelovy ceny Josifa Brodského, sdílela i jeho přesvědčení o vyvolenosti ruského jazyka a ruské kultury. A také o nepřenositelnosti ruské zkušenosti. Velice zdůrazňovala múzičnost, zvláště v zahraničí, kde už plně vítězil volný verš, se odkazovala na hudebnost ruské poezie a zdůrazňovala, že ruský verš nikdy není směšný.

Na ukázku dvě její čtyřverší:

Když nad temnými hladinami letím,
nesu se nad černými lesy bez hranic,
mám po kapsách – teď stejně jako předtím –
jen tabák promíchaný s verši, jinak nic.

Psát i když to může být zničující:
Rvát svůj plášť! Sama být si kat! –
jen aby v neznámých mořích
ten maják moh zablikat.

Jelena Švarcová byla zahrnuta literárními poctami doma i ve světě, jenže po přelomu tisíciletí jí začaly problémy se zdravím a musela zdolávat hory nemocí. Vznícení uměním jí zůstávalo, ale nebyla to už dávno ta krásná mladinká dívka, co vypadala jako Japonka. Fotografie té doby zachycují její fyzickou proměnu a nemoci umocněné ještě začínajícím stářím prosakují do jejich pocitů.

Pocit stáří se podobá pocitu hráče, jenž prohrál. Dluh se prudce zvyšuje a je jasné, že ho nelze splatit. Je to všeobecná prohra, jen ti, kdo umírají brzy, ji nepoznají.

Neustále však píše, drobné úvahy nebo aspoň zaznamenává a precizuje myšlenky. Ale postupně u ní nemoci propukají v plné síle a jeden výrazný básnický osud se rychle završuje.

Vždy jsem se víceméně považovala za vojáka (tady sloužím). Ale teprve teď, v období hoře, žiju doopravdy jako v aktivní armádě – moji blízcí jsou daleko a smrt je už blízko. Neboli – daleko od blízkých a v očekávání smrti.
Pozoruhodná ruská básnířka a esejistka Lena Švarcová zemřela v roce 2010 ve věku 61 let.