Drsné poučení z neúspěchu izraelské high-tech hranice

Úvahy o složitých systémech, kaskádách selhání a mezinárodním řádu

Pozorovací věž IDF zdobí špičkové přístroje.

V posledních dvou týdnech jsem stejně jako všichni ostatní pozorně sledoval strašlivý útok Hamásu na Izrael a následnou válku. V obecné rovině o tom již výmluvně informovalo tolik jiných, že se nebudu pokoušet o totéž. Existuje však jeden specifický aspekt celého (probíhajícího) příběhu, ke kterému se rád vrátím a na kterém se zde krátce zaměřím, částečně proto, že jej považuji za přímo související s některými základními tématy, která se již nějakou dobu snažím promýšlet. Tím je naprosté selhání mimořádně nákladné a technicky vyspělé izraelské obrany hranic Gazy, která nedokázala zastavit počáteční překvapivý útok Hamásu.

Viděl jsem překvapivě mnoho lidí, jak na pravici, tak na levici, kteří tvrdili nebo naznačovali, že rychlé zhroucení údajně neproniknutelné obrany spolu s následnou velmi pomalou reakcí izraelské armády na útok samo o sobě ospravedlňuje konspirativní vysvětlení – např. že Netanjahu, Washington nebo kdokoli zevnitř musel chtít, aby útok prošel, protože jinak by se nemohl uskutečnit. Tuto myšlenku považuji za směšnou rozprávku. Příznačné je to, že mnozí zřejmě považují představu, že izraelští Židé byli záměrně zrazeni a nechali se zavraždit vlastní zuřivě nacionalistickou vládou, za snadněji uvěřitelnou teorii než to, že by mohly selhat složité technologické systémy. Myslím, že tato skutečnost vypovídá o tom, jak my, moderní lidé, špatně chápeme fungování věcí, chybně věříme systémům a často se nechtěně stáváme chaosem spíše více než méně zranitelní.

V posledních několika letech Izrael vynaložil více než 1,1 miliardy dolarů na výstavbu rozsáhlé bezpečnostní bariéry podél celé své téměř 40 kilometrové hranice s Gazou. Údajně to měl být plot, který ukončí všechny ploty. Kromě dvacetimetrových vícevrstvých drátěných, ocelových a betonových zábran byl „inteligentní plot“ doplněn rozsáhlou sítí kamer, pohybových a jiných senzorů, radarů a dálkově ovládaných zbraňových systémů, které byly monitorovány desítkami věží sloužících jako datová centra a high-tech pozorovací a odposlouchávací stanoviště. Podzemní bariéra a systém senzorů, které měly zabránit ražení tunelů, byly s velkými náklady rozšířeny hluboko pod zem podél celé hranice. Mezitím izraelský vyspělý, mimořádně nákladný systém protiraketové obrany „Iron Dome“ chránil oblohu.

„Tato bariéra, kreativní technologický projekt prvního řádu, bere Hamásu jednu ze dovedností, kterou se snažil vyvinout, a staví mezi něj a obyvatele jihu [Izraele] zeď ze železa, senzorů a betonu,“ prohlásilČesky tehdejší ministr obrany Benny Gantz při slavnostním ceremoniálu u příležitosti její výstavby v roce 2019. „Bariéra mění realitu. To, co se stalo v minulosti, se už nebude opakovat,“ dodalČesky tehdejší náčelník generálního štábu IDF Aviv Kohavi.

Někteří bývalí příslušníci IDF[1], kteří na hranici sloužili, v minulých dnech na sociálních sítích dosvědčili, že plot je skutečně technologický zázrak. Vzpomínají, že se k hranici nemohla přiblížit ani zatoulaná kočka, aniž by se spustil poplach. A zdá se, že vláda a armáda rozhodně věřily, že je skutečně neproniknutelný a že skutečně změnil realitu na místě; částečně proto začátkem tohoto měsíce přesunuly většinu svých pravidelných vojenských sil, aby místo toho střežily Západní břeh a severní hranici.

V den akce se však samozřejmě ukázalo, že tato velká silikonová[2] zeď je téměř úplně zbytečná, Hamás ji překonal během několika minut a pak mohl téměř bez odporu řádit na jihu Izraele. V důsledku toho přišlo o život nejméně 1 400 Izraelců.

Co se stalo? Ponechme stranou širší selhání izraelské strategické rozvědky (byla falešně přesvědčena, že Hamás byl úspěšně zpacifikován a nemá již zájem pokoušet se o útoky), což se jistě stalo. Obrana hranic měla být sama o sobě schopna odhalit a odrazit i neočekávaný útok – nebo tak byla alespoň inzerována. Jak a proč selhala?

Podle prvních zpráv o tom, co se stalo v den útoku, si izraelská signální rozvědka skutečně všimla neobvyklého nárůstu aktivity bezprostředně před útokem a vyslala na hranici naléhavé upozornění, které však buď zůstalo nepovšimnuto, ignorováno, nebo nebylo uznáno jako vážné znepokojení. Ačkoli jsem tam nebyl a rozhodně nemohu s jistotou říci, proč k tomu došlo, není těžké si představit mnoho zaběhlých možností: Víme také, že vojáci byli zrovna uprostřed střídání směn, které Hamas pravděpodobně snadno vypozoroval a načasoval, takže upozornění mohlo být přehlédnuto; nebo ten, kdo by se zprávou normálně zabýval, byl možná zaneprázdněn snídaní, v minulosti obdržel mnoho podobných upozornění, která se ukázala jako falešný poplach a myslel si, že řešení může pár minut počkat. Jinými slovy, zdá se, že v tomto případě se s velkou pravděpodobností jednalo o obyčejnou lidskou chybu.

V každém případě mohl Hamás zahájit útok s momentem překvapení. Napomohla tomu i počáteční ranní raketová palba, která byla pro izraelské posádkové síly poměrně rutinní zkušeností, ale kvůli níž, jak vzpomínají ti, kdo přežili, většina z nich jako standardní preventivní opatření spěchala do opevněných bunkrů, odkud – což je kritické – nemohli přístup k hranici fyzicky pozorovat. Za normálních okolností by se místo toho spoléhali na kamery, které situaci monitorovaly. Hamás však použil malé, volně prodejné drony vybavené minometovou municí a dalšími výbušninami, aby zaútočily na komunikační věže napájející síť a vyřadily je z provozu. Tyto bezpilotní letouny byly příliš malé a nízko letící, než aby je radar mohl zachytit, takže by bývaly musely být zjištěny zrakem a sluchem. Bez mobilního datového spojení, které věže zajišťovaly, nefungovaly kamery ani senzory ani poplašné systémy.

S výpadkem sledovacích a komunikačních systémů pak komanda Hamásu použila své dnes již nechvalně proslulé padákové kluzáky, aby plot jednoduše přeletěla.

Tam se setkala jen s malým ozbrojeným odporem. Dálkově ovládaná kulometná stanoviště, pokud vůbec mohla bez bezdrátových dat fungovat, byla bezpilotními letouny rovněž zničena. Nyní izolovaných 23 špičkových pozorovacích stanovišť, z nichž každé obsluhoval jediný voják – všechny to byly mladé ženy -, bylo přepadeno a rychle přemoženo prvními útočníky. Ti, kdo by se pokusili o útoku informovat, by zjistili, že se nedá snadno komunikovat. Mezitím Hamás použil buldozery a řezačky drátů, aby bez odporu rychle srovnal se zemí asi 30 úseků plotu. To vše trvalo jen několik minut.

Operační velení a řízení divize IDF střežící hranici bylo soustředěno do jediné centralizované základny v blízkosti plotu. Když se přes nyní otevřenou hranici přehnalo asi 1 500 teroristů Hamásu, byla tato základna rychle obsazena a její vedoucí důstojníci zabiti nebo zajati. Vzhledem k tomu, že kolovaly fotografie desítek vojáků, kteří byli zastřeleni, když spali v kasárnách, mnozí ještě ve spodním prádle, pravděpodobně nebyli vůbec varováni. Následná náhlá absence ústředního vedení a rozpad velení spolu s komunikačními problémy znamenaly, že rozsah a závažnost celkové situace nebylo snadné řešit ani sdělit místním jednotkám ani vojenskému velení na národní úrovni. Nakonec tedy trvalo několik hodin, než velitelé plně pochopili, co se děje a než se podařilo kontaktovat, zmobilizovat, zkoordinovat a přesunout na jih posily z jiných částí země, aby hrozbě čelily.

Jak bychom o tom měli přemýšlet? V nejjednodušší rovině bychom mohli říci, že IDF si byly příliš jisté svou obranou a nepřítele podcenily, což je jednoznačně pravda. „Ztenčení sil [rozmístěných u hranic s Gazou] se zdálo být rozumné kvůli výstavbě plotu a auře, kterou kolem něj vytvořili, jako by byl tak nepřemožitelný, že ho nic nedokáže překonat,“ vypráví brigádní generál Israel Ziv, bývalý šéf operační divize IDF a velitel pozemních sil na jihu.

Mohli bychom také říci, že si dovolili strategicky zkostnatět a nebyli připraveni pružně se přizpůsobit v reakci na to, když se něco pokazí, což je také pravda. Od chvíle, kdy byl plot navržen, varovali někteří vojenští důstojníci, že nalít do něj (spolu s Iron Dome) prostředky je chyba, protože v konečném důsledku celkovou schopnost a připravenost armády ofenzivně manévrovat a preventivně neutralizovat schopnost nepřítele vést útoky jen zhorší. Plukovník Jehuda Vach, velitel Důstojnické školy IDF, v roce 2019 varoval: „Protože nepřekračujeme plot, stala se druhá strana strategicky silnější,“ protože jim byla přenechána operační iniciativa. „Nepřítel se bude v příští kampani snažit provést operaci s cílem unést vojáky a ublížit civilistům ve městech poblíž plotu, čímž si vychutná první úspěch kampaně,“ předpověděl zlověstně. „Plot vytváří iluzi a dává falešný pocit bezpečí jak vojákům Izraelských obranných sil, tak obyvatelům v blízkosti plotu,“ dodal.

V obou případech jde o klasické vojenské chyby, před nimiž opakovaně varovali stratégové od Clausewitze po Sun Tzu a které se v průběhu dějin staly nesčetněkrát. V tomto případě však možná ještě větší chybou bylo, že se IDF začaly příliš spoléhat na technologická řešení, metody a způsoby myšlení.

Jeden z nejznámějších výroků legendárního pilota a stratéga amerického letectva, plukovníka Johna Boyda, který se podílel na vývoji moderního manévrového vedení války (a je možná nejznámější díky vynálezu „smyčky OODA“[3]), zněl takto: „Lidé, myšlenky, stroje – v tomto pořadí!“ Ačkoli válečné prostředky byly a jsou důležité, stejně jako doktríny, taktiky a strategie, to vše je méně důležité než lidé, kteří bojují, plánují a organizují – a jsou mnohem méně přizpůsobiví a spolehliví. Jak Boyd často domlouval generálům v Pentagonu, obvykle bezvýsledně: „Stroje nebojují ve válkách… Války vedou lidé!“

Boyd se ve Vietnamu na vlastní kůži přesvědčil o nebezpečí přílišného spoléhání na technické kouzlo Velkého Mozku. Poslední generace amerických letadel, navržená génii, kteří trvali na tom, že doba vzdušných přestřelek je dávno pryč, byla zbavena zbraní a manévrovacích schopností a postavena jako létající platformy pro rakety a bomby. V boji se však rakety ukázaly jako strašlivě nespolehlivé a měly tak úzký odpalovací prostor, že je vůbec nebylo možné použít v boji zblízka s otočkou. Samotné letouny už navíc neměly obratnost, která by jim účinný souboj umožnila. Když narazily na lehké severovietnamské MIGy, dostaly na frak. Poměr sestřelů amerických letounů ve vzduchu klesl z 10:1 v korejské válce na 1:1 v roce 1967. Sám Boyd musel vyvinout a nouzově vycvičit americké piloty v nové letecké taktice, která by dokázala otevřít v soubojích dostatečný prostor, aby střely byly životaschopné (a později se zasloužil o to, že F-15 a F-16 byly navrženy tak, aby byly skutečně účinnými stíhacími letouny). Mezitím v šestidenní válce v roce 1967 izraelské letectvo zničilo MIGy svých arabských protivníků s poměrem sestřelů ve vzduchu 6:1, ale každý zaznamenaný sestřel byl proveden kanony. Izraelští piloti prozíravě trvali na tom, že si kanony a potřebný cvik k jejich použití ponechají jako zálohu.

I když technologie jistě mohou nabídnout řešení diskrétních problémů, často se jedná o křehká řešení. Protože technologie jsou téměř vždy konstruovány pro nějaký konkrétní účel a jejich konstrukce obsahuje mnoho předpokladů, nejsou obvykle dostatečně flexibilní a účinné, aby fungovaly tak, jak mají, když se věci zvrtnou. A většinu věcí, které by se mohly pokazit, nelze předem vymyslet a naplánovat. Navíc, pokud se spoléhá na technologická řešení, mohou způsobit zcela nové závislosti a slabiny, které předtím vůbec neexistovaly. V současném případě se rozsáhlé spoléhání obrany IDF na bezdrátový přenos dat stalo kritickou slabinou, kterou nepřítel dokázal s velkým úspěchem využít.

Fakticky se zdá být pravděpodobné, že Izrael na tom ve skutečnosti byl se všemi svými špičkovými hraničními zařízeními ještě hůře, než by na tom byl bez nich. Tato přetechnizovaná řešení ochrany hranic nebyla nákladově efektivní, naopak představovala náklady, které mohly být lépe vynaloženy jinde – například na udržování mnohem většího počtu disciplinovaných, zkušených mužů se zbraní. Když technika selhala, byli to právě jen tito muži, kteří se nakonec dokázali přizpůsobit a reagovat (není překvapivé, že disciplinovaní muži se zbraněmi byli také rozhodujícím faktorem v těch několika málo civilních komunitách, které dokázaly útok odrazit a přežítČesky). Snad nejhorší ze všeho je, že IDF Boydovu připomínku obrátily a na první místo postavily stroje a na poslední místo lidi, čímž aktivně snížily jejich schopnost na katastrofu reagovat, když na tom nejvíce záleželo.

Myslím si však, že i to podceňuje větší problém, který odhalila pošetilost „chytrého plotu“. Izraelskou inteligentní obranu hranic je třeba chápat jako přijetí zbytečně složitého systému. Složitost zde nemá mylně znamenat pouze „komplikovaný“. Složitý systém je spíše technický termín definující systém složený z tak velkého množství dílčích částí, které jsou v tak složitých vztazích vzájemné závislosti a interakce, že jeho komplexní chování v reakci na entropii nelze předvídatelně modelovat. Takové systémy se vyznačují nelinearitou, smyčkami zpětných vazeb a nepředvídatelnými nouzovými stavy. Když se ve složitém systému něco pokazí, nelze to snadno vyřešit, protože každý subsystém závisí na mnoha dalších subsystémech a zatažení za jakoukoli páku ve snaze vyřešit jeden problém vyvolá zcela neočekávané účinky a potenciálně jen vytvoří další problémy. To znamená, že složité systémy jsou náchylné ke kaskádám poruch, kdy selhání byť jediné součásti může spustit nepředvídatelný dominový efekt dalších poruch, které se exponenciálně šíří s tím, jak selhávají další a další závislosti. I když je původní porucha odstraněna, nelze kaskádu vrátit a celý systém může brzy čelit katastrofickému zhroucení.

To je v podstatě to, co se stalo izraelskému systému obrany hranic. Nahrazení low-tech řešení high-tech řešeními do systému zbytečně přidalo další vrstvy složitosti a vytvořilo nové síťové body kritického selhání, které dříve neexistovaly. Pod tlakem se pak systém zhroutil úplněji a s ničivějšími následky, než kdyby byl použit jednodušší systém. Spoléhání se na příliš složitá řešení – v kombinaci s odstraněním starších prvků považovaných za příliš nadbytečné, ale ve skutečnosti nejdůležitějších (tj. velký počet vojáků) – způsobilo, že systém byl více, nikoli méně zranitelný.

Marketingový slajd, který komplexně popisuje způsob obrany hranic
(od společnosti, která postavila izraelský inteligentní plot v Gaze).

Jednodušší systémy jsou naopak často spolehlivější a robustnější. Robustní systémy jsou takové, které vydrží ztráty a fungují dál. V nejlepších případech jsou nejen odolné, ale i aktivně anti-fragileČesky (poruchami získávají a sílící). Takové systémy mají často zabudované redundance a alternativní, adaptivní způsoby fungování. Za tuto odolnost/antifragilitu však často nevděčíme pouze inženýrství, které se snaží plánovat, co by se mohlo pokazit – jednoduchost sama o sobě působí svým vlastním kouzlem a k robustnosti systémů a strategií přispívá. Jednoduché přístupy a systémy jsou nákladově a energeticky efektivnější, srozumitelnější, snadněji proveditelné, snáze replikovatelné a škálovatelné, snáze se přizpůsobují za běhu, jsou soběstačnější, méně závislé, snáze se opravují a je méně pravděpodobné, že pod tlakem selžou. Jednoduchost sama o sobě může být velkou výhodou.

To neznamená, aby bylo jasno, že si myslím, že technologie nemůže být nikdy užitečná nebo že její uplatnění přináší vždy čistá negativa. Je zřejmé, že oblast války je konkrétním příkladem, kde technologické změny vždy hrály velmi důležitou roli – k mému zklamání by dnes žádná armáda nebyla schopna zvítězit s půvabnou jednoduchostí dobrého meče a štítu. Ale při bližším zkoumání by se podle mého názoru ukázalo, že ty technologie, které mají tendenci skutečně fungovat a nakonec mají největší transformační a trvalý dopad, jsou téměř vždy ty, které jsou nejjednodušší, nejrobustnější, nejpřizpůsobivější a nejškálovatelnější a které obecně posilují lidský prvek a pracují v souladu s ním, místo aby se ho snažily zcela nahradit složitým systémem. Levné malé bezpilotní letouny, které tak úspěšně používá Hamás a které již také způsobily ve válčení revoluciČesky na Ukrajině i jinde, jsou toho dokonalým příkladem.[4]

V širším měřítku se mi však zdá, že dnes naše technika často působí spíše proti nám, a to právě proto, že ji neustále používáme, abychom do všech našich systémů přidávali zbytečné vrstvy složitosti. Všimli jste si, že – abych to jen trochu přehnal – už v podstatě nic nefunguje? Vodovodní kohoutky na veřejných záchodcích nefungují, protože senzory pohybu se pomátly a ruční kohoutky už zjevně nejsou in. Vaše nová lednička nebo gril jsou vybaveny dotykovým displejem a aplikací pro chytré telefony, takže se samozřejmě do roka stanou nepoužitelnými, když se nějaký čip spálí. Váš počítačový elektromobil se po stažení aktualizace softwaru na příjezdové cestě sám zablokuje a musí být odtažen, protože ho nelze opravit. Zlepšila se funkce některé z těchto věcí? Ne, právě naopak. Ale jsou složitější!

V dnešní době jsme prakticky začali uctívat technologie a složitost pro ně samotné a věříme, že je to kouzlo, které musí umět naše problémy vyřešit jednou provždy. Až na to, že až příliš často to ve skutečnosti nedělá – jen vytváří iluzi, že to dělá, zatímco ve skutečnosti se naše vlastní schopnosti snížily a naše zranitelnost vůči selhání systému vyvolanému entropií se zvýšila. Technologie se tak stále častěji stává falešnou modlou, která nahrazuje skutečnou lidskou vynalézavost, inovaci a přizpůsobivost nebo jim dokonce brání.

Přitom se obávám, že v současnosti spoléháme i na mnohem větší komplexní systémy, než jsou ledničky, nebo dokonce inteligentní ploty. Civilizace a impéria jsou také složité systémy (dokonce si trvají na tom, že se nazývají „mezinárodním řádem založeným na pravidlech“ nebo jak). A impéria padají stejným způsobem jako většina komplexních systémů: tím, že se stanou příliš složitými, než aby unesly svou vlastní váhu. Začínají se rozprostírat po celé zeměkouli a mají příliš mnoho propojení a souvislostí, příliš mnoho závislostí a „životně důležitých národních zájmů“, příliš mnoho závazků, které nikdy nezvládnou najednou. Příliš mnoho výdajů; příliš mnoho utopených nákladů; příliš mnoho kritických zdrojů a obchodních cest; příliš mnoho protektorátů; příliš mnoho nepřátel… To je to, co ve skutečnosti znamená „imperiální přetíženost“: nejen že je v rozpočtu příliš mnoho prostředků, které musí státní pokladna zaplatit, ale že celková složitost dosáhla takové úrovně, že se impérium stalo doslova neovladatelným. V takovém okamžiku snaha řešit každý vzniklý problém jen vytváří další problémy; říše sice stále zůstává silná, ale stala se křehkou. Možnost, že selhání i v jediném bodu zažehne katastrofickou kaskádu selhání, je stále větší.

Dnes, kdy se Spojené státy a jejich spojenci ve stále zjevnější panice snaží po celém světě hasit jeden požár za druhým, se obávám, že globální kaskáda selhání může být přesně tím, čeho jsme svědky. Počet červeně blikajících světýlek roste stále rychleji, jak padají další kostky domina. Problém je v tom, že pokud tomu tak je, pak ani řešení stávajících problémů nikdy nebude stačit: ze samotné logiky kaskády se vynoří nové problémy a snaha o zdolání jednoho požáru může jen vyvolat požáry nové. Mohla by například Amerika tím, že se zaplete do dvou regionálních válek najednou, přimět Čínu k invazi na Tchaj-wan, když by se toho jinak neodvážila? Zdá se, že je to možné. Ale to nemůžeme vědět, v případě této ani žádné jiné potenciální eskalační krize. Rostoucí nepředvídatelnost je nyní charakteristickým rysem systému.

Je mnoho lidí, kteří budou při sledování tohoto chaosu předvídatelně tvrdit, že je to přesvědčivý důkaz, že impérium musí své úsilí zdvojnásobit, nikde neustupovat a všem ukázat sílu svého „globálního vůdcovství“. Pronikající džungli je třeba všude zatlačit zpět, budou trvat na svém a divoce sekat kolem sebe, protože ustupovat kamkoli by znamenalo demonstrovat slabost a přivolávat pohromu. Chceme-li naopak kolaps odvrátit, musíme se zavázat k většímu úsilí. Dělat víc však znamená přidávat systému na složitosti, a tím i na zranitelnosti. Netřeba dodávat, že to nijak nezabrání kaskádě selhání ani ji nezastaví – pouze to zvýší její konečný rozsah, dynamiku a nepředvídatelnost.

Moudřejší metodou se přirozeně zdá být zjednodušení: záměrně omezit závazky a nadbytečné pozice, soustředit se na šetření sil a obranu pouze nejkritičtějších uzlů systému, dokud rovnováha schopností a závazků nedosáhne nové stabilní rovnováhy. Taková reforma je však nesmírně obtížná, protože rozplést císařský gordický uzel po jedné nitce se často ukáže jako nemožné – to je ostatně problém složitých systémů. Proto se tento typ slepé uličky historicky obvykle vždy vyřeší a jednoduchost obnoví pouze jedním rozhodujícím úderem: systémovým kolapsem.

Možná se to už děje, možná ne. V každém případě se mi však zdá, že by bylo rozumné, aby přesto mnozí z nás začali dělat vše pro to, aby se preventivně zjednodušili již nyní – a stali se tak odolnějšími a méně zranitelnými -, dokud tak ještě můžeme činit z vlastní vůle.