Původní text: Britské listy 11. únor 2013, převzato z janyr.eu, 1. červenec 2017

Možná to někomu, vzhledem k mým častým komentářům na adresu národa, bude znít jako ironie. Není. Stále více se utvrzuji, že naším akutním i chronickým problémem není přebytek, ale naopak absence národního. Nepotěším ovšem ani Klause a Zemana, ani české národovce, ani Dělnickou stranu, protože nacionalismus, který postrádáme, je vzdálen tomu, co pod ním chápou oni. Nacionalismus jako řešení začíná otázkami, kdo vlastně je to my, čím se vyznačujeme a jaké je naše místo mezi druhými? A především tou nejnaléhavější: Proč jako národ zjevně nefungujeme?

Používám-li (často) my, čtenáře, ale ani mne zpravidla nenapadne pozastavit se nad tím, koho tím vlastně myslím. My – Češi je pro většinu z nás samozřejmá množina, nevyžadující další pozornost. Pozastaví se leda ti, kdo se přednostně cítí jako Moravané, Slezané, Romové, Němci, Poláci, Maďaři, Židé, Vietnamci, Rusové, Ukrajinci, Rusíni… a kdo tu, někteří od nedávna, jiní desítky generací, žijí s námi. A já se ptám: Jsou to také naši? Jsou to také Češi? A pokud ano, kdo jsou pak oni Češi – obyvatelé Čech? A pokud ne, kdo tedy jsou, když se narodili a žijí v Česku a jiný domov nemají?

Naším prvním problémem tedy je, že jsme jako národ bezejmenní. Nemáme slovo, kterým bychom nás jako celek jednoznačně označili. Konstrukce my Češi má hned celou řadu jen zčásti se překrývajících významů: my – obyvatelé Čech, my – obyvatelé Česka, my – etnická skupina s českým mateřským jazykem, my – státní občané České republiky, my, kdo svůj původ odvozujeme z geografického regionu dnešní České republiky anebo se s ním jinak identifikujeme.

U početní většiny se ovšem všech pět významů překrývá, takže s identifikací my Češi nemá problémy a svou vlastní perspektivu považuje za platnou pro všechny. To se nazývá majorizace: většina donutí menšinu k přijetí pro ni nepříznivého aranžmá. Tento mechanismus byl, je a nevzpamatujeme-li se, nejspíš i nadále bude jedním z hlavních důvodů, proč jako národ ani jako stát ve výsledku nefungujeme. Vypadá na první pohled bezbolestně, demokraticky, menšina se nijak hlasitě bránit nemůže. Alespoň ne do doby, než se naskytne vhodná příležitost. Takhle se od nás oddělili v roce 1938 naši Němci a po nich Slováci, Maďaři a Poláci, v roce 1945 Rusíni, v roce 1968 stát federalizovali Slováci a v roce 1992 se z vnitřních příčin rozpadl sám. Zda to tím skončilo?

Druhým a souvisejícím problémem je naše specificky české chápání národa. Emocionální rozlišování mezi našimi a cizími je ovšem člověku i dalším společenským tvorům vrozené, je to evoluční selekcí ověřený nástroj přežití a reprodukce. Potíž je, že se jeho vzorce vyvíjely po statisíce let soužití v malých přehledných tlupách a pro život ve velkých anonymních společenstvích nejsou v této syrové podobě právě nejvhodnější. Od starověkých městských států přes římskou říši, křesťanství, středověká panství, reformaci a protireformaci, průmyslové a sociální revoluce, války až po Evropskou unii se kritéria, podle kterých rozpoznáváme příslušníky naší tlupy průběžně vyvíjejí, mění a diferencují.

Obvykle se uvádí, že identita, kterou dnes označujeme jako národ, vzniká až s romantismem konce 18. století, případně se zmínkou protonacionalistických prvků již u Kosmy, Dalimila či ve stavovském povstání. To myslím není úplné. Předlohu moderního nacionalismu jako exkluzivního společenství našich, identifikovaných společným jazykem, náboženstvím a společnou historií a společně bojujících o geografický prostor genocidou cizích, je židovský Starý zákon. Z něho si také česká mytologie vypůjčila svého praotce, který národ přivedl do země zaslíbené, mlékem a strdí oplývající. Naštěstí bez rasové komponenty společných biologických předků; kdyby se byl musel prokazovat český původ prarodičů, země by se poválečným odsunem prakticky vylidnila.

Nicméně, s rozpadem feudalismu a zrušením nevolnictví se rozpadá také feudální identita příslušnosti k půdě a zeměpánovi. Masová migrace z vesnic do měst a továren vyžaduje novou moderní definici toho, kdo jsou naši a kdo cizí, orientaci na čí stranu se mám postavit a proti komu bojovat. Nacionalismy vznikající po americké válce za nezávislost a Francouzské revoluci se vymezují regionálně jako sjednocení našich, bojujících proti vnější, cizí nadvládě nad naším teritoriem: Američané, Italové, Němci, Poláci, jižní Slované, Arabové…

Obzvláštní pozornost věnovaná nově vznikající identitě národní zastiňuje, že paralelně s ní se v přechodu od zemědělství k průmyslu rozvíjí také staronová identita sociální, že diktatura nadřazené rasy i diktatura proletariátu mají společné kořeny a jsou výsledkem stejného procesu moderny, že se liší pouze volbou kritérií kdo jsou naši a kdo cizí a především že se obě identity mohou také překrývat.

Souběžně s obdobným vývojem jinde jsou proudy mladých lidí z česky hovořících vesnic do německy hovořících měst konfrontovány s odlišnou konstelací. Protivník, proti kterému se musejí vymezit a sjednotit, se nenalézá vně, za hranicemi regionu, ale uvnitř, doma: německé panstvo. Moderní český národ tak od počátku vzniká ve spojení nacionální a sociální identity. Příslušnost našich se překrývá nikoli s regionem, ale s jazykovou a sociální vrstvou uvnitř regionu, jeho kontrahentem není cizí mocnost, ale privilegovanější spoluobčané jiného jazyka, proti nimž je naopak vnější mocnost, můžeme-li tak Vídeň 19. století označit, vítaným spojencem.

Recipročně se ovšem identifikuje i druhá strana. Také velkoněmecká identita, sjednocující region německých státečků a měst proti vnější napoleonské a habsburské nadvládě, nabývá u českých Němců v konfrontaci s neočekávanou konkurencí a vzestupem domácího sociálně nižšího etnika dodatečnou sociální komponentu.

První nacionálně socialistickou politickou stranu zakládá v roce 1897 Václav Jaroslav Klofáč jako opozici k beznárodnostní sociální demokracii. Jako odpověď zakládají Ferdinand Burschofsky a Wilhelm Prediger v Ústí nad Labem v roce 1903 první německou nacionálně socialistickou stranu. Po první válce pak předloha českých Němců coby národa ohrožovaného vlastními spoluobčany nižšího etnika nalézá roku 1919 své následovníky v Bavorsku a odsud se šíří napříč celým Německem. Hitler nám ukradl název i program, stěžoval si Klofáč, hesla, a právě ta dobrá, jsou docela bez obalu vypůjčena od nás.

Svého vrcholu ovšem dosahuje český nacionální socialismus teprve po porážce německého v programu Košické vlády, který jedním dechem ze země vyhání nepřátelské národy a zavádí socialistické zřízení. Prolínání národního a sociálního prostupuje celou českou politickou scénou zleva doprava dodnes. Pomineme-li Zemanovce, paroubkovce či Dělnickou stranu, kteří mají obé v programu výslovně, je nacionalistická komponenta přes výslovně internacionální ideovou tradici zdůrazňována i KSČM a ČSSD a poskytuje populistickou výplň dokonce i neoliberálnímu Klausovi. Nejnovější renesancí národa ohrožovaného spoluobčany nižšího etnika je pak dnešní český vztah k Romům. Do budoucna lze právě u nich očekávat vzestup nové nacionálně socialistické identitypo vzoru předchůdců sjednocující naše proti českému panstvu.

Vymezování se vůči německému panstvu ovšem dlouhodobě předurčuje i subtilnější konstanty národní kultury než jen politické programy. Znamená zároveň také distancování se od správy země, jejího mezinárodního kontextu i zodpovědnosti za celek. To všechno je jejich věcí, věcí panstva, zatímco my se staráme výhradně o naše národní zájmy – rozuměj o žabomyší boje mezi sebou navzájem o pozice, vliv, moc. Česká pasivní a obstrukční politika vůči rakouskému Říšskému sněmu se tak opakuje v postojích Benešovy londýnské vlády vůči koordinačním potřebám Spojenců o půl století později, stejně jako v české sabotující politice vůči Evropské unii o jedno století později.

Vzorec jejich věcí, které se nás netýkají se samozřejmě neomezuje jen na vtah národa k nadnárodním společenstvím, ale fraktálově se prolíná i do odcizeného vztahu občanů ke správě záležitostí vlastní země. Anonymní oni, původně asociované s Habsburky a domácími Němci, v nedávném období s komunisty, dodnes směrodatně určuje vztah občanů ke společnosti, státu a jeho vůdcům – to je jejich věc, my se staráme o naše zájmy.

Další z nacionálně socialistického paradigmatu se odvíjející konstantou je vymezování nikoli vůči zahraniční moci, ale vůči vlastním spoluobčanům – vzorec vnitřního nepřítele. Ani ten nekončí u původního panského etnika, ale fraktálovitě prostupuje celou společností. Kdo právě patří k našim a kdo je cizí se pragmaticky a stále znovu redefinuje. Jen za poválečné období na cizí sudetské Němce plynule navazují kolaboranti a zrádci, keťasové a vykořisťovatelé, agenti a reakcionáři, kontrarevolucionáři a antisocialistické elementy, ztroskotanci a samozvanci, komunisté a estébáci, levičáci a pravičáci, Romové a cizinci. Ty všechny je třeba vyloučit, zbavit se jich, když už ne fyzickou likvidací, lágry a vyhnáním, tedy alespoň desavuací, ostrakizací a izolací. Zbavte se Haidera, doporučoval premiér Miloš Zeman Rakušanům. V Česku běžný výrok vyvolal vlnu nevěřícného zděšení všude tam, kde je obrat někoho se zbavit rezervován výhradně pro organizovaný zločin a tajné služby.

Hluboká zakořeněnost vzorce vnitřního nepřítele se obzvlášť transparentně projevila i v nedávné volbě prezidenta. Zdánlivě obsoletní, vítězným kandidátem však náležitě vyždímaný obraz cizího panstva se nakonec ukázal být jejím rozhodujícím faktorem. Protikandidát byl identifikován jak svým cizím původem a nedostatečnou jazykovou kompetencí, tak i svou sociální příslušností historicky ke šlechtě a aktuálně k asociální vládě. Nesmiřitelná iracionální dělicí čára naši – cizí tak probíhala nejen napříč pravolevými strukturami, potvrzujíc tak jalovost takového dělení, ale i napříč skupinami ideově a názorově blízkými, pracovními, přátelskými, rodinnými. Naprostá nepochopitelnost toho, že někdo z našich může volit tak absolutně nepřijatelného kandidáta cizích otřáslo kohezí nejedné z nich.

Vedle spoléhání na apatii občanů pokud jde o správu záležitostí země a státu se do jednání vůdců národa promítá další implikace nacionálně socialistického vzorce: zatímco nepřítel je zde, mezi námi, za hranicemi se naopak nalézá náš spojenec a ochránce. Všechny historické zvraty s výjimkou Pražského jara probíhají podle ustáleného scénáře: malá samozvaná elita se upíše zahraniční mocnosti, s její pomocí a v jejích intencích provede puč, rozvrátí stávající uspořádání, nahradí dosavadní elitu a instaluje nový řád v intencích spojence. Takhle v roce 1918 vzniklo a v roce 1945 bylo obnoveno Československo, takhle v roce 1948 převzali a po roce 1968 svou moc obnovili komunisté, takhle se po roce 1989 probojovala k moci i současná elita. Národ přijímá zvraty tu s větším, tu s menším nadšením, ale že by se alespoň nakrátko pokusil vzepřít, se dosud stalo jen jedinkrát, po srpnu 1968.

Podle ustáleného scénáře pak probíhá i následující dvacetiletka. Nový řád nevzešel z organického domácího vývoje, nýbrž byl uměle implementován vnějšími zájmy. Pučisté proto musejí deficit své legitimity kompenzovat démonizací předchozího řádu, hysterickou štvanicí na jeho poražené proponenty a ideologickou přehorlivostí, překračující i intence spojenců. Změny či revize podmínek, za kterých se k moci dostali, pro ně představují existenční hrozbu, a jsou proto popírány a ignorovány. Naše nové řády tak po celou svou dvacetiletou životnost zůstávají obdivuhodně rigidní ideologickou konstrukcí z dob svých počátků, zcela odtrženou od reality následného vývoje. Pak přijde otřes, moci se uchopí nová elita a začínáme tlustou červenou čarou znovu od nuly.

Po porážce monarchie tak vzniká radikální demokracie, bojující až do Mnichova proti Habsburkům. Po kapitulaci Říše vzniká nejnárodnější socialismus, bojující až do komunistického puče proti Němcům. Po puči vzniká nejortodoxnější diktatura proletariátu, bojující až do Pražského jara proti buržoazním vykořisťovatelům. Po jeho převálcování vzniká nejcyničtější reálný socialismus, bojující až do svého kolapsu proti kontrarevolucionářům. Po jeho kolapsu vzniká nejneoliberálnější kapitalismus, bojující až do své sebedestrukce proti komunistům.

Je otázka, do jaké míry lze vůbec ještě mluvit o národu, jestliže jsou nejrůznější skupiny, tlupy a sekty kdykoliv ochotny se v boji proti vnitřnímu nepříteli spojit s cizí mocí, štvát proti stále dalším skupinám spoluobčanů a pokaždé znovu rozvrátit vše, co do jejich nástupu vzniklo. Národ není ani jazyková skupina ani skupina lidí žijících na daném teritoriu. Národ je kultura neboli kumulovaný souhrn vědomostí, dovedností, návyků a materiálních statků, rozvíjených generacemi sdílejícími společné hodnotové představy a pocit sounáležitosti. Nepotřebuje ani společný jazyk ani teritorium, protože se odehrává v hlavách, srdcích a v komunikaci. Potřebuje pouze čas a kontinuitu, protože bez nich se společné hodnotové představy ani pocit sounáležitosti rozvinout jednoduše nemohou. Tedy přesně ty podmínky, které v našem vývoji chybí.

Jakkoli tedy souhlasím se všemi těmi lamentacemi o rozkladu morálky, solidarity, soudržnosti, které poslední dobou zaplavují média i mé maily, nevidím ho jako příčinu, ale jako logický a předvídatelný následek houževnatého lpění na opakovaně neosvědčených vzorcích. I když si odpustím všechny emocionální a morální apely, je snad zjevné, že tímhle způsobem žádné fungující společenství, ve kterém by se dalo žít, nikdy vzniknout nemůže. Budiž právě končící dvacetiletka příležitostí k úvahám o podobě skutečně národní a zároveň životaschopné identity.

Možná může někdo z předchozího vyvozovat, že popsané vzorce jsou neměnné, neodvratné a konečné, že takoví prostě jsme a nic se s tím dělat nedá. To je ovšem nepochopení podstaty stereotypů. Na rozdíl od systematizace, jako že mouchy mají šest nohou a pavouci osm, jsou stereotypy pouhou statistickou výpovědí. Říkají, že se určité vzorce myšlení a jednání vyskytují v daném prostředí častěji či výrazněji než v jiných. Neříkají nic o konkrétních jedincích, ti jsou kolem průměrné hodnoty rozptýleni v širokém pásmu na obě strany. Stereotypy českého smyslu pro humor či německé preciznosti zahrnují právě tak precizní Čechy bez humoru jako vtipné a lajdácké Němce. Obě skupiny se liší pouze relativní četností jejich výskytu.

Správněji položenou otázkou tedy je, zda se popsanými vzorci řídit chceme. Neexistuje žádná národní bytost, která by to za nás a bez nás rozhodovala a jednala z vlastní vůle. Jako v každé skupině je i jednání národa jako celku výsledkem interakcí mezi jednotlivci. Zda ve výsledku převáží to či ono řešení závisí pouze na poměru jejich zastánců, který každý jeden z nás posouváme jedním či druhým směrem. Změna není výsledkem náhlého kolektivního prozření, ale zcela pozvolného a nenápadného přesunu. Postupně dospěje stále víc jednotlivců k názoru, že ti kdo píší a jedí levou rukou nebo milují osoby stejného pohlaví nejsou žádní nebezpeční devianti, ale přirozená a ničemu nevadící menšina. V nějaké fázi pak společnost jako celek upustí od převýchovy leváků a trestání homosexuality, ačkoli mnoho jejích členů zůstává i nadále přesvědčeno o opaku.

To samozřejmě platí i o popsaných vzorcích. Prvním předpokladem toho, abychom mohli dospět k jiným, je si je vůbec uvědomit. Ne v nějaké abstraktní, od života odtržené rovině, ale právě tehdy, kdy nám myšlení a jednání v jejich duchu připadá na první pohled jako samozřejmé. Když demokratickou většinou rozhodujeme o osudech menšiny. Když přijímáme jako fakt naši inferioritu oproti národům na západ a utěšujeme se, že ale pořád ještě stojíme výše než národy na východ, neřku-li než naši Romové. Když se vyhýbáme zodpovědnosti s výmluvou, že se o nás stejně rozhoduje jinde. Když ignorujeme své bezprostřední okolí, protože my přece máme mocnějšího spojence. Když pod jeho ochranou nenávistně pokřikujeme proti jeho protivníkům, abychom si s ním upevnili nadstandardní vztahy. Když posuzujeme lidi a myšlenky ne podle jednání a obsahu, ale podle toho, ke které tlupě patří. Když pohrdavě soudíme ty, kdo nepatří k našim, a pořádáme na ně štvanice. Když svou zemi považujeme za exkluzivní vlastnictví těch, kdo mluví česky. A především když její správu a záležitosti přenecháváme koňovi, protože má větší hlavu.

Alternativní vzorce je obtížnější popsat. Musejí teprve vznikat a dlouze se vyvíjet v kritické diskusi, kterou neustálé periodické přeorávání všech hodnotových představ při každém dalším zvratu právě neusnadňuje. Několik následujících záchytných bodů je nenahrazuje, pouze pro ně nabízí velice obecný orientační rámec.

Nové označení pro všechny ty, kdo zde žijí, již asi nevymyslíme. Používám-li tedy anonymní my, mám tím výslovně na mysli nás Romy, Vietnamce, Moravany, Slezany … ba i ty Čehůny a komunisty. Tohle teritorium a tenhle stát jsou naše a je jen na nás, jak si je zařídíme.

Už jsme se spálili dostkrát, abychom věděli, že kdykoli se někdo snaží jiné vylučovat podle jazyka, vzhledu, názorů, v lepším případě to dělá, aby si řešil své vlastní problémy, v horším protože je chce okrást, chce získat a udržet moc anebo obojí.

Všechno co tu máme, je výsledkem naší společné činnosti. Pokud si někdo myslí, že něčeho dosáhne sám, ať si klidně odejde někam na prázdný ostrov a bohatne si tam bez omezení, daní, pojištění. Jestli tu ale zůstává, pak zjevně proto, že to sám bez nás neumí, a musí se tedy s námi dělit.

Braňme se těm, kdo chtějí získávat prospěch na úkor druhých. Materiální i nemateriální. Všechna hodnota je výsledkem směny, při které získávají obě strany. Získává-li jedna, a druhá ztrácí, jako celek vždy pouze ztrácíme. Majetek lze získat vytvořením, vzájemně prospěšnou směnou, darem anebo dědictvím. Každá jiná forma je na něčí úkor a poškozuje nás všechny.

Nepřipouštějme, aby se někteří z nás dostávali do zoufalých a bezvýchodných situací. Má-li se tu dát žít, musí to platit pro všechny. Nedopusťme, aby si to tu někteří zařizovali jen pro sebe. Tam kde se dá žít jen některým se dá ostatním leda proti nim bojovat.

Země ve které žijeme je naše, jinou nemáme a mít nebudeme. Jak s ní zacházíme a co z ní uděláme dnes, je to, kde a jak budeme žít zítra. My, naše děti a jejich děti, ne děti podniků a firem. Starejme se, aby se tu dalo žít i jim.

Pokud má někdo pocit, že jsem teď od střízlivé analýzy sklouzl k náboženskému kázání, není tak daleko od pravdy. Vyjmenované principy bývají – v té či oné podobě – také obsahem normativních náboženských systémů. Setkáme se s nimi ve všech fungujících kulturních společenstvích. Jsou to obecné systémové podmínky toho, aby trvalá společenství lidí vůbec mohla vzniknout, přežít a fungovat. Všichni je dobře známe a emocionálně pociťujeme, o to se postarala již matička evoluce. Náš problém spočívá právě v tom, že se vždy a znovu necháme někým přesvědčit, že platí jen někdy a jen pro některé.