V Rusku nastalo po oznámení podivné smrti Jevgenije Prigožina ticho, možná by se dalo říci poddajné ticho. Média hlavního proudu i osobnosti se chovali mírně řečeno rozvážně. Ze známých osobností hned den poté však sepsal nekrolog filosof ALEXANDR DUGIN, v němž neskrýval své sympatie k zavražděnému.

Cituji nejpodstatnější:

Dcera Darja mi na samém začátku SVO jednou řekla: „Prigožin je tak silný a sebevědomý, smělý, ostrý, že se za něj jistě nikdo nemodlí. Nikoho to ani nenapadne. Začněme se za něj alespoň modlit…“

Nevšimli jsme si, jak jsme přešli z chichotající se společnosti k lidem hluboce ponořeným do živlu tragédie. Někdo si to v sobě už pronikavě uvědomil. Někdo je na cestě. Bolest, žal, utrpení, tupý vztek – to je rejstřík stavů normálního člověka, který vstoupil do válečných struktur. Ale také pevná víra, tichá naděje, dozrávající vůle, posilující mysl, umírněný duch.

Samotný fakt smrti hrdinů Wagnera je mnohem zásadnější než důvody, manipulace a dohady kolem ní… Jsme ve válce a válka znamená smrt. A Prigožin vstoupil do války celý, oddal se jí. Nikdo nemůže uniknout válce. Prigožin to pochopil dříve než ostatní a nebránil se. Choval se jako muž. A zemřel jako muž.

Obecně měla Wagnerova skupina zvláštní vztah ke smrti. Bylo jejich zvykem dívat se jí do tváře… Život, stejně jako smrt, může být náhodný pouze pro náhodné lidi. Skuteční lidé mají svůj osud – jak v životě, tak ve smrti. Nesmyslnost je mnohem horší než smrt. Prigožin, Utkin a další lidé z Wagnera byli všechno, jen ne náhodní lidé…

Následoval ho vzápětí publicista a politolog ALEXEJ ČADAJEV, který mu také věnoval hezké řádky. Mimo jiné napsal:

V hlavě měl hrozný nepořádek a naprosto nesnesitelnou povahu, ale byl to upřímný člověk a naprosto skutečný hrdina, a to nejen podle vyznamenání na tunice. Když jsem včera večer slyšel tu zprávu, přemýšlel jsem o tom, kdo je „hrdina“. Toto slovo vymysleli, jak všichni víme, Řekové a pro ně znamenalo zcela specifickou zápletku: míšenec, syn boha a pozemské ženy (nebo naopak), který měl gen nesmrtelnosti v krvi. Nad jeho životem a smrtí visí břemeno osudu, ta prapůvodní pověstná zkáza a celá jeho cesta je odporem vůči ní; zoufalá, beznadějná a krásná v tomto beznadějném odhodlání. O tom je téměř jakákoli řecká tragédie; a také základní zápletka křesťanského náboženství o ukřižování Bohočlověka.

Nechci se připojovat ke sboru „odborníků“, kteří nyní omezují verze a pracují na té či oné „agendě“ v něčím zájmu či z vlastní vůle. Pro mě není pochyb o tom, že Prigožin nepatří do politických nebo vojenských dějin, ale do mnohem hlubších a významnějších, lidově-mytologických dějin kultury; je někde na stejném místě jako Jermak, Chmelnickij, Razin, Pugačov, Machno, Kotovskij, Čapajev, Kovpak…

A vyjádřil se velmi rychle i podnikatel a publicista KONSTANTIN MALOFEJEV.

Konstatoval, že tento věčně neklidný člověk mohl být nejúspěšnějším restauratérem v zemi, ale rozhodl se vyměnit blahobytný život za boj s nepřáteli Ruska. „Žeňa byl skutečným vlastencem Ruska. Hrozný pro nepřátele a nepohodlný pro byrokraty.“ Dále říká, že poté, co se přemístil s Wagnerem do Běloruska, stal se ještě nebezpečnějším. I Malofejev považuje Prigožina za ruského hrdinu a svůj příspěvek také začíná i končí slovy: Odpočívej v pokoji, neklidný hrdino.

Teprve pak následovala chladná reakce Vladimíra Putina, kterou jsme si mohli přečíst i v našich médiích.

25.8.2023