Deklarují svoji neutralitu

O postoji zemí Blízkého východu k napjatým vztahům mezi Západem a Východem pro ParlamentníListy.cz zasvěceně hovoří Miroslav Belica, arabista, který působil v různých diplomatických funkcích na ambasádách Česka i bývalého Československa. V arabských zemích prožil celkem patnáct let.
Zmiňuje dopady manévrů v konkrétním strategickém místě světa i připravenost Saúdské Arábie prodávat svoji ropnou produkci v čínských jüanech. Vzpomíná na období, kdy došlo k „dobrovolnému snížení denní těžby s cílem udržení globálních cen v rámci koordinace OPEC a Moskvou.
Obecně varuje: „Možná se moje odpověď nebude všem čtenářům zamlouvat, ale…“

Vladimir Putin a Muhammad bin Salmán, korunní princ a předseda vlády Saúdské Arábie (foto z roku 2017)

Před pár dny se uskutečnilo v Saúdské Arábii jednání čtyř desítek zemí kvůli konfliktu na Ukrajině.
Každopádně bližší informace ze summitu v Džiddě nejsou úplně zřetelné, nebo ano?

Trochu mě mrzí, že příslušnou jednoznačnou informaci nám neposkytli představitelé MZV ČR, kteří se jednání v Saúdské Arábii rovněž zúčastnili. Z druhé strany tuto jejich rezervovanost chápu, protože rokování v Džiddě, které se uskutečnilo z iniciativy amerického ministra zahraničí Blinkena a Bidenova zahraničně bezpečnostního poradce Sullivana, se rozhodně nedá jako diplomatický úspěch prezentovat. Cílem této sešlosti zřejmě mělo být odvrátit pozornost od neutěšené situace na frontových liniích, zvýšit tlak na Kyjev a ponížit Rusko už jen tím, že pozvání do Džiddy neobdrželo. Nezávislí pozorovatelé se ale shodují v tom, že snaha Washingtonu izolovat Rusko od sympatizujících zemí skupiny BRICS a získat země globálního jihu v ukrajinském konfliktu na svou stranu nevyšla, což kontrastuje s faktem úspěšnosti summitu Rusko – Afrika konaného v Petrohradě a z druhé strany podtrhuje rozpačitý dojem z červnové konference v Kodani, kde Kyjev prezentoval svůj desetibodový mírový plán. Připomeňme si, že centrálním bodem tohoto tzv. Zelenského plánu má být obnovení celistvosti Ukrajiny v hranicích z roku 1991. Oproti očekávání skutečných organizátorů jednání v Džiddě přišli Saúdové na tomto fóru s vlastním mírovým plánem, který vedle deklarování územní celistvosti Ukrajiny navrhuje vyhlášení příměří podél frontové linie, zahájení mírových jednání pod hlavičkou OSN a výměnu zajatců.

Neúspěch jednání v Džiddě prokazuje především skutečnost, že se nepodařilo dosáhnout dohody ohledně schválení základních principů mírového urovnání, a dokonce ani společného závěrečného prohlášení. Některé delegace už po prvním dnu jednání z Džiddy odcestovaly. Pokud se týká stanoviska Ruska ke schůzce v Džiddě, Moskva fakt, že pozvání na ně neobdržela, nijak neprožívá. Při celkovém hodnocení jednání v Džiddě mluvčí ruského MZV zdůrazňuje moment, že Zelenského plán se stále více ocitá ve slepé uličce. Celkově se vytváří dojem, že Západu ani tolik nejde o dosažení trvalého míru na Ukrajině, jako spíše o zmrazení konfliktu podle korejského scénáře.

Jak se vlastně dívají arabské země na konflikt Ruska a Ukrajiny, potažmo Ruska a Západu?

Dobrá otázka, již v souvislosti s předchozím dotazem ohledně jednání v Džiddě. Saúdská Arábie byla až do nedávna vnímána jako Spojeným státům vůbec nejbližší arabská země. Svoji bezpečnost stoprocentně budovala na americké výzbroji, zpravodajských informacích a na faktu existence četných amerických základen v regionu Zálivu. Nutno zmínit i moment mimořádně silné saúdské závislosti na finančním systému a ekonomice USA už jenom z důvodu, že se Rijád v roce 1974 zavázal provádět ropné obchody výhradně v amerických dolarech.

Časy se mění a ve vedení této mimořádně konzervativní země sílí snahy vymanit se z této jednostranné orientace a více se otevřít okolnímu světu. Již v době covidové jsme mohli pozorovat výrazné posilování koordinace mezi ropným kartelem OPEC, vedeným Saúdskou Arábií a Moskvou (hovoří se o OPEC+), kdy došlo k dobrovolnému snížení denní těžby s cílem udržení globálních cen. Často se v této souvislosti vzpomíná také faktor velmi dobrých osobních vztahů mezi ruským prezidentem a následníkem saúdského trůnu princem Muhammadem bin Salmánem, který se prezentuje jako umírněný reformátor tradičního systému založeného na nejkonzervativnějších hodnotách islámu.

Reakce kolektivního Západu na ruský vpád na Ukrajinu zřejmě představovala další klíčový moment v nazírání i bohatších a vlivných zemí světového jihu na dosavadní hegemonii Západu reprezentovaných skupinou G7. Země jako Saúdská Arábie, Pákistán, Indie, nehovoře o Číně, Brazílii či Jihoafrické republice (spolu s Ruskou federací se jedná o zakladatele hospodářského seskupení BRICS), si uvědomují relativnost dosavadních paradigmat, že všechny zdánlivě nenarušitelné principy, pravidla a dohody týkající se světového obchodu a financí mohou být ze dne na den Západem porušeny, jejich valutové a zlaté rezervy konfiskovány či zmraženy, zatímco akty agrese, průběžně prováděné v posledních desetiletích hlavními zeměmi NATO v rozporu s Chartou OSN, procházejí zcela beztrestně.

Praktikování politiky dvojího metru prostě ve světě populární není. Není divu, že i takové bohaté a konzervativní země jako Saúdská Arábie, SAE, Bahrajn či Omán požádaly v předvečer summitu BRICS v Johannesburgu o vstup do této hospodářské organizace a o připojení se k jejímu již existujícímu alternativnímu finančnímu systému. O vstup do BRICS se ucházejí z arabských zemí také Maroko a Egypt, nemluvě o řadě dalších významných zemí světového jihu, které s porozuměním akceptují probíhající posun od hegemonie Západu k multipolaritě.

Konkrétně, pokud jde o pozici arabských zemí k válce na Ukrajině, všechny tyto země – na rozdíl od převážné většiny evropských států – v oficiální rovině podporují a deklarují svoji neutralitu, volají po ukončení válečných akcí a po zastavení krveprolévání. Nejenom saúdské, ale myslím i stanovisko dalších arabských zemí dobře vystihl šéfredaktor anglojazyčného webu Al-Arabiya Muhammad Alyahya, když napsal, že: „… nikdo by neměl očekávat, že Saúdská Arábie přijme rozhodnutí, která by ohrožovala stabilitu globálních trhů s ropou, nebo že se z taktických důvodů postaví pro nebo proti jedné stran války (na Ukrajině).“ Arabským státům se v celku daří odolávat silnému tlaku, aby se připojily k protiruským sankcím Západu a začaly posílat na Ukrajinu zbraně sovětské provenience. V tomto ohledu je vykonáván silný tlak především na Egypt, který zatím úspěšně odolává. Z druhé strany můžeme připomenout případ Maroka, které bylo postaveno před hotovou věc, když dvacítka tanků T-72B/BK, které tato země koupila v letech 1999–2001 od Běloruska a které absolvovaly modernizaci v ČR, bylo předáno Ukrajině. Možná bychom mohli obyvatelstvu těchto zemí tak trochu závidět, že jejich mnohdy nedemokraticky zformované administrativy dbají v rámci možností o nasycení vlastního obyvatelstva více než vlády na starém kontinentě.

Pro úplnost třeba dodat, že ruské postoje k válce na Ukrajině podporuje z arabských zemí bezvýhradně jenom Sýrie. Přesto si odvažuji tvrdit, že tzv. arabská ulice je spíše na straně Ruska. Podle svých zkušeností, v různých diplomatických funkcích na ambasádách Česka i bývalého Československa, jsem v arabských zemích prožil celkem patnáct let a soukromě se do těchto zemí krátkodobě průběžně vracím, tak vím, že NATO nemá v této části světa dobré jméno. Po tragickém vojenském angažmá zemí NATO v Libyi, Sýrii, Iráku a Afghánistánu není v této části světa NATO vnímáno jako záruka míru a stability, ale spíše jako symbol agrese, a tolik akcentované směřování Ukrajiny do tohoto bloku žádné sympatie či porozumění nebudí. Troufám si tvrdit, že podstatná většina místního obyvatelstva, pokud se o politiku vůbec zajímá, se těší, jak to Rusko bloku NATO nandá.

V médiích jsme se dočetli o plánu rozmístit příslušníky americké námořní pěchoty na paluby zahraničních tankerů, aby komerční plavidla v Perském zálivu chránili před „obtěžováním ze strany íránských bezpečnostních složek“. Jak tomu rozumět? Může mít případné umístění mariňáků na tankery dopad na vztahy mezi Washingtonem a Teheránem?

A můžeme dodat, že Írán kontroval pohrůžkou, že v reakci na posilování americké vojenské přítomnosti v Perském zálivu vybaví flotilu Íránských revolučních gard drony a raketami s dosahem 1000 kilometrů… Domnívám se, že podobný vývoj v regionu tak důležitém z hlediska mezinárodní energetické bezpečnosti nelze jen tak prostě bagatelizovat: Hrozící zablokování Hormuzského průlivu, kudy z Perského zálivu proudí do celého světa plná pětina obchodovaných objemů ropy, by přivedlo ke zdvojnásobení celosvětové ceny této suroviny, přičemž třeba připomenout, že samotné Spojené státy ropu z této oblasti fakticky nedovážejí.

Komu přičíst vinu za tento nebezpečný vývoj? Od roku 2018 se americko-íránské vztahy bohužel průběžně zhoršují. Připomeňme si, že to byly Spojené státy, které tehdy, uvedeného roku, nastoupily cestu postupné eskalace tím, že jednostranně zrušily mnohostrannou jadernou dohodu (JCPOA), jejímiž signatáři byly kromě Íránu a USA také Čína, Rusko, Británie, Francie a Německo. Podle této dohody musel Teherán omezit svůj jaderný program výměnou za zrušení mezinárodních sankcí proti ekonomice země. Nová jednání o jaderné dohodě, o která se mimochodem silně zasazovaly i země EU, zatím k úspěchu nevedou. Ze vzniku aktuálního napětí obviňují Spojené státy Írán, protože prý zadržel v Perském zálivu několik cizích lodí. Nestranní pozorovatelé ale zdůrazňují, že se fakticky jedná o odpověď Teheránu na to, že USA zadržely íránský tanker Suez Rajan s ropou směřující do Číny, coby krok pro vynucení jednostranně uvalených amerických sankcí, jak o tom informoval např. deník Financial Times (nikoliv však naše média). Zdá se, že Spojené státy berou svobodu námořní plavby výlučně za svou vlastní věc, i když v celosvětovém měřítku se pod americkou vlajkou plaví sotva dvě procenta námořních lodí.

Řada odborníků sdílí názor, že Washington na Blízkém východě ve skutečnosti postupně ztrácí vliv. Svědčí o tom mimochodem obnovení vztahů mezi Íránem a Saúdskou Arábií za zprostředkování Pekingem v dubnu letošního roku i připravenost Saúdské Arábie prodávat svoji ropnou produkci v čínských jüanech. Dochází k dalším pozitivním posunům v tomto regionu, které se nemusejí líbit americkým neokonům. Vztahy mezi odvěkými soupeři Irákem a Íránem jsou dnes nejlepší za celou historii, Írán a Katar se bezproblémově dělí o těžbu plynu na obřím nalezišti South Pars v Perském zálivu, nedávné setkání vysokých diplomatů zemí Arabské ligy v Džiddě vyslovilo souhlas s návratem Sýrie do svých řad…

To, že Írán dlouhodobě pracuje na oslabení a odstranění americké vojenské přítomnosti v Zálivu, je nezpochybnitelný fakt a těžko zpochybňovat argumentaci Teheránu, že vojenská přítomnost cizích států v regionu k posílení bezpečnosti nikdy nepřispívala a že naopak vedla k nestabilitě. Zdá se, že Spojené státy si tuto realitu uvědomují, chtějí ale z oblasti Zálivu odejít se vztyčenou hlavou v očekávání nových výzev v dalších regionech, především v asijsko-pacifické oblasti s centrem kolem Východočínského moře.

Připomeňme, jak je to geopoliticky s rozložením sil na Blízkém východě. Dokážete si představit vypůjčení rétoriky Západu pro tento region a např. otázku, jestli jsou prozápadní nebo proruští?

Nejsem si jist, zda je možné členit státy regionu podle zmíněného kritéria. V podstatě jsme si ale na položenou otázkou odpověděli, když šla řeč o vztahu těchto zemí k válce na Ukrajině, kdy se prakticky všechny snaží o zachování neutrality. Celý blízkovýchodní region prošel v průběhu posledního století ohromnou změnou. Po rozpadu Osmanské říše, která regionu dominovala téměř čtyři sta let, určovaly vývoj v oblasti Velká Británie a Francie. Vedle arabského Maghribu, který už v průběhu předchozích století kolonizovala Paříž, a Egypta, kde se v 19. století prosadila Británie, určoval vývoj v Mašriku (východní části Blízkého východu) mandátní systém zakotvený v pařížských mírových dohodách po 1. světové válce.

Oblast Zálivu, Iráku, dnešního Jordánska a Palestiny dostal do své v podstatě koloniální správy Londýn, Paříž si zase prosadila mandát na Sýrii a Libanon. Další světová válka hranice arabských zemí prakticky nepoznamenala, zásadní změny ale doznal vliv jednotlivých metropolí v konkrétních zemích regionu, a to především na úkor Paříže a částečně i Británie. Výrazně se zde posílily pozice Spojených států, zvláště pokud jde o země Arabského poloostrova v čele se Saúdskou Arábií. Vznikl také stát Izrael, který svoji bezpečnost spojil se Spojenými státy. V řadě arabských zemích, které postupně získaly úplnou nezávislost (Sýrie, Irák, Jižní Jemen, Alžírsko), se během šedesátých a sedmdesátých let začal projevovat vliv Sovětského svazu, především pokud jde o posilování jejich obranyschopnosti. Svým způsobem se na tomto sovětském nástupu v arabském regionu „přihřívalo“ i bývalé Československo, které zde dostalo mimořádné obchodní příležitosti. V návaznosti na rozpad Sovětského svazu a pád bipolarity po roce 1990 a po 2. válce v Zálivu se prakticky celý Blízký východ stal doménou Spojených států. Zdá se ale, že právě dnes nejspíše začínáme být svědky oslabování vlivu USA v blízkovýchodní oblasti.

Pokud jde o pozice Ruska, třeba vidět, že k blízkovýchodnímu regionu vždy mělo podstatně blíže než jakákoli další z evropských či světových velmocí, a to nejen z důvodu bezprostředního teritoriálního sousedství, či třeba určité byzantské tradice. Můžeme hovořit o pravoslavných chrámech v Jeruzalémě a z novější doby třeba zmínit sovětskou podporu Arabů v boji proti teritoriální expanzi. Nezapomeňme také, že více než 10 % občanů Ruské federace tvoří muslimové, kteří jsou plně integrováni a vystupují jako loajální občané Ruska (viz třeba Čečenci bojující v ruskojazyčných regionech Ukrajiny). Převážná část Arabů považuje Rusko za spřátelenou mocnost nejenom ze sentimentálních důvodů či ze snahy o dosažení rovnováhy. Řekl bych, že jejich vztah k Rusku kontrastuje s jejich nazíráním na bývalé evropské velmoci, které v jejich očích stále nemohou plně vystoupit ze stínu bývalého koloniálního panování a pod prapory barevných revolucí, arabských jar a ochrany západních hodnot vrhají blízkovýchodní region do permanentního chaosu. Tak to alespoň dokumentují intervence těchto států v Iráku, Libyi a Sýrii, které nebyly posvěceny souhlasem Rady bezpečnosti OSN. Většina tamních vlád nerozumí tomu, proč by měly odsuzovat anexi Krymu, když Spojené státy oficiálně uznaly izraelskou anexi syrských Golanských výšin, kde ani žádné referendum neproběhlo, nebo proč by měly podporovat odtržení Kosova, které Západ prosadil rovněž bez jakéhokoli referenda.

Když mám hovořit o nových jevech či tendencích ve zmiňovaném regionu, musím především poukázat na postupné obnovování pozic Turecka. Probíhá především na základě příznivé teritoriální polohy Turecka a vzájemné hospodářské výhodnosti, i když nelze zcela odhlédnout od jeho určitých vojenských a ideových aspektů, které nemají daleko k historicky překonanému panturkismu. Především ale udivuje rychlý nástup ČLR do této oblasti a posilování pozic Číny v hospodářství zemí regionu. Nutno předeslat, že Peking těmto zemím nevnucuje svoji ideologii nebo názory, jak by měla být místní společnost uspořádána, ale soustřeďuje se na budování komunikací, průmyslových objektů a nemocnic.

Do jaké míry jsou současné poměry na Blízkém východě hrozbou pro stabilitu Evropy? Ve veřejném prostoru se opět začala objevovat otázka nelegální migrace, a tím také „džihádu“ nebo vedení „svaté války.“ Jak to vidíte vy?

Na základě zkušeností z posledních dvou desetiletí se mi zdá, že otázka by spíše měla být položena naopak, do jaké míry jsou poměry v Evropě, v evropských elitách, hrozbou pro stabilitu Blízkého východu. Možná se moje odpověď nebude všem čtenářům zamlouvat, ale na základě vlastní zkušenosti, dlouhodobých pobytů v Sýrii, Libyi a Iráku, se nemohu zbavit přesvědčení, že nestabilitu a chaos zavlekly na Blízký východ západní země a že krizové jevy v Evropě (např. vytváření muslimských no-go zón, nadřazování islámu, šíření netolerance atd.) jsou spíše důsledkem krátkozrakosti či neschopnosti evropských elit zvládnout migraci ze světového jihu, kterou de facto přitom vyvolaly právě evropské velmoci a USA. Dovolím si dokumentovat tuto myšlenku na příkladu uvedených zemí, které jsem dobře poznal a tuto svou zkušenost jsem zpracoval v knižní podobě. [1]

Když se vrátíme do doby před pětatřiceti, čtyřiceti lety, země jako Irák, Sýrie nebo Libye, s nimiž tehdejší Československo mělo rozsáhlé a výhodné hospodářské vztahy, relativně prosperovaly. Měly bezplatné školství a zdravotnictví na evropské úrovni, postavení místních žen ve veřejném životě lze s menšími výhradami charakterizovat jako rovnoprávné. I když z hlediska respektování osobnostních a politických práv měly tyto země blízko k latinskoamerickým diktaturám podporovaným Spojenými státy. Podstatné je, že v oné době z těchto zemí nikdo masově do Evropy neemigroval. O žádných vlnách uprchlíků nemohla být ani řeč.

První vlny uprchlíků z Afriky začaly proudit do pevnosti Evropa až od roku 2011. Tedy v návaznosti na to, když letectvo NATO spolu s džihádistickými skupinami svrhly v Libyi Kaddáfího režim a uvedly tuto zemi do permanentního chaosu. Libye od té doby zůstává odrazištěm pro masovou migraci z černého kontinentu do Evropy. Další obětí společného postupu zemí NATO, monarchií Zálivu a islamistických organizací se stali na vlně tzv. Arabského jara Syřané. Syrský režim sice vystál, ale pokračující blokáda této země a přetrvávající okupace jedné třetiny území Sýrie, přitom těch nejproduktivnějších oblastí země, vede ke zbídačování obyvatelstva a pokračující migraci směrem do Evropy. Neméně smutný je i osud Iráku, země, kde Československo ve své době vybudovalo 70 % kapacit rafinérií této ropné země. Iráčané za poslední půlstoletí zažili hrůzy četných válek, z nichž nikoli za všechny nese odpovědnost režim Saddáma Husajna. Iráčané zažili také více než desetiletí bezprecedentně tvrdých sankcí OSN, nicméně ani tehdy se o jejich masové migraci do zahraničí nedalo hovořit. Masovou migraci spojenou s likvidací celých tradičních iráckých komunit přineslo až americko-britské „osvobození“ Iráku v roce 2003. Osobně za nejtragičtější považuji osud dvoumilionové komunity iráckých křesťanů, kteří na území dnešního Iráku žili po téměř dva tisíce let. Zmíněné „osvobození“ spojené s následným vypuštěním běsů v podobě občanské války a řádění džihádistů již bylo nad jejich síly a museli rodnou zemi spolu s dalšími miliony Iráčanů opustit.

Pokud jde o zmíněné riziko džihádu vedeného proti Evropě, upřímně řečeno já podobné nebezpečí nevidím. Větší riziko spatřuji v neodpovědném, krátkozrakém jednání EU a většiny evropských vlád, které z různých důvodů, ponejvíce konjukturálních, upřednostňují migranty a uprchlíky před vlastními lidmi. Zkušenost učí, že nově příchozí si „svoje práva“ dokážou tvrdě prosadit, zatímco k respektování povinností, které jsou závazné pro původní obyvatelstvo, se zpravidla nemají.

Vývoj v Nigeru plnil přední stránky světových médií. Jsou lidé ve frankofonní Africe už opravdu unavení francouzským dohledem?

Nedokážu s patřičným nadhledem posoudit situaci v Nigeru a nazírání celého afrického kontinentu na jednání Francie. Je to tak trochu region mimo oblast mého hlavního profesního zájmu a chybí mi dostatečné informační zdroje. Pokud však jde hodnocení jednání francouzských vlád v případě nedávných krizí v arabské oblasti, musím bohužel konstatovat, že Paříž většinou reagovala v duchu nejlepších tradic francouzského kolonialismu, byť s étosem evropských a dalších všelidských hodnot. Výsledky jsou bohužel katastrofální.

Neplatí to ale paušálně, můžeme uvést, že třeba americko-britský útok na Irák v březnu 2003 tehdejší Chiracova vláda nepodpořila. Zato v případě dalších konfliktů stála následná vláda Nicolase Sarkozyho v první řadě při jejich provokování. Platí to především o agresi proti Libyi v roce 2011. Francie tehdy ve spolupráci s Británií a USA iniciovala „humanitární“ bombardování Libye a na popud aktivistického intelektuála, který se jmenoval Bernard-Henri Lévy, jako vůbec první uznala konglomerát islamistických sil jako novou zákonnou vládu Libye. Z následného chaosu se Libye dodnes nemůže vzpamatovat a do dnešního dne má místo jedné vlády hned tři. Další případ. Až do jara roku 2011 se Nicolas Sarkozy prezentoval jako největší přítel syrského prezidenta Bašára Asada mezi všemi evropskými politiky. Hned vzápětí na to se Francie spolu s Tureckem a Katarem začala vůbec nejaktivněji zasazovat za svržení syrského režimu. Stanovisko Sarkozyho bylo, že Asad musí padnout stůj, co stůj, bez ohledu na syrskou realitu. Myslím, že tato fakta africkým vůdcům i mladé generaci jsou dobře známa a že vědí, s čím mohou počítat.

[1]
– Co nezavály písky Mezopotámie (2011), společně se synem Tomášem Belicou
– Naši lidé v Kaddáfího Libyi, (2015 a 2. vydání 2018), oceněna cenou P. Jilemnického Klubem literatury faktu
– Praha na hřbitově metropolí, (2018), oceněna cenou E. E. Kische
– Vzpomínky na Sýrii – od arabského socialismu k Islámskému státu (2021), odměněna cenou E. E. Kische
– Co nezavály písky Mezopotámie, 2., doplněné vydání (březen 2023)