Oppenheimerův paradox

Moc vědy a slabost vědců

Nový filmový trhák o Oppenheimerovi vyvolal vzpomínky na první jadernou bombu svrženou na Hirošimu.
Nanesl složité otázky o povaze společnosti, která umožnila vývoj a použití takových bomb, a o hromadění jaderného arzenálu, který může mnohonásobně zničit svět. Měla nechvalně proslulá McCarthyho éra a hon na rudé všude kolem nějakou souvislost s patologií společnosti, která potlačila svou vinu za bombardování Hirošimy a Nagasaki a nahradila ji vírou ve svou výjimečnost?
Co vysvětluje proměnu Oppenheimera, který se objevil jako „hrdina“ projektu Manhattan, jenž sestrojil atomovou bombu, v padoucha a poté v zapomnění?

Vzpomínám si na své první setkání s americkou vinou za dvě atomové bomby svržené na Japonsko. V roce 1985 jsem se účastnil konference o distribuovaném řízení počítačů v kalifornském Monterey a našimi hostiteli byly Lawrence Livermore Laboratories. To byla zbrojní laboratoř, která vyvinula vodíkovou bombu. Během večeře se manželka jednoho z jaderných vědců zeptala japonského profesora u stolu, zda Japonci chápou, proč Američané museli svrhnout bombu na Japonsko. Že to zachránilo milion životů amerických vojáků? A mnoho dalších Japonců? Hledala snad rozhřešení viny, kterou nesli všichni Američané? Nebo hledala potvrzení, že to, co jí bylo řečeno a čemu věřila, je pravda? Že tuto víru sdílely i oběti bomby?

Tohle není o filmu Oppenheimer; používám ho jen jako spojku, abych mohl mluvit o tom, proč atomová bomba znamenala několikanásobnou trhlinu ve společnosti. Nejen na úrovni války, jejíž parametry nová zbraň zcela změnila. Ale také společenské poznání, že věda už není pouze záležitostí vědců, ale nás všech. Před vědci také vyvstala otázka toho, že to, co dělají v laboratořích, má reálné důsledky, včetně možného zničení samotného lidstva. Také se ukázalo, že nastala nová éra, éra velké vědy, která potřebuje mega peníze!

Je zvláštní, že dva nejpřednější vědci, kteří stáli po válce v centru hnutí proti jaderné bombě, se také významně podíleli na zahájení projektu Manhattan. Leo Szilard, maďarský vědec, který uprchl nejprve do Anglie a poté do Spojených států, vyhledal pro žádost prezidentu Rooseveltovi, aby Spojené státy bombu vyvinuly, Einsteinovu pomoc. Obával se, že pokud ji vyvine nacistické Německo jako první, ovládne svět. Szilard se zapojil do projektu Manhattan, i když nesídlil v Los Alamos, ale v metalurgických laboratořích Chicagské univerzity. V rámci projektu Manhattan se také zasazoval o demonstraci bombyČesky před jejím použitím na Japonsko. Einstein se snažil oslovit prezidenta Roosevelta také se svým apelem proti jejímu použití. Roosevelt však zemřel a Einsteinův dopis zůstal ležet neotevřený na jeho stoleČesky. Na jeho místo nastoupil viceprezident Truman, který se domníval, že bomba poskytne Spojeným státům jaderný monopol, a tudíž v poválečném scénářiČesky pomůže pokořit Sovětský svaz.

Vraťme se k projektu Manhattan. Jeho rozsah byl ohromující i na dnešní poměry. Na svém vrcholu přímo zaměstnával 125 000 lidí, a pokud započítáme i mnoho dalších průmyslových odvětví, která přímo či nepřímo vyráběla součástky nebo zařízení pro bombu, bude se toto číslo blížit půl milionu. Náklady byly rovněž obrovské, v roce 1945 činily 2 miliardy dolarů (dnes asi 30-50 miliardČesky). Vědci byli elitní skupinou, do které patřili Hans Bethe, Enrico Fermi, Nils Bohr, James Franck, Oppenheimer, Edward Teller (pozdější padouch příběhu), Richard Feynman, Harold Urey, Klaus Fuchs (který se podělil o atomové tajemství se Sověty) a mnoho dalších zvučných jmen. S projektem Manhattan byly v různých funkcích spojeny více než dva tucty nositelů Nobelovy cenyČesky.

Věda však tvořila jen malou část projektu. Projekt Manhattan chtěl vyvinout dva druhy bomby: jednu využívající izotop uranu 235 a druhou plutonium. Jak oddělit štěpný materiál U 235 od U 238? Jak koncentrovat plutonium pro výrobu zbraní? Jak obojí provést v průmyslovém měřítku? Jak nastavíme řetězovou reakci, aby došlo ke štěpení, při kterém se subkritický štěpný materiál spojí a vytvoří kritickou masu? To vše vyžadovalo metalurgy, chemiky, inženýry, odborníky na výbušniny a výstavbu zcela nových závodů a zařízení rozmístěných na stovkách míst. To vše bylo třeba provést rekordní rychlostí. Jednalo se o vědecký „experiment“ prováděný nikoli v laboratorním, ale v průmyslovém měřítku. Proto ten obrovský rozpočet a velikost zapojené lidské síly.

Americká vláda přesvědčovala své občany, že bombardování Hirošimy a tři dny poté i Nagasaki vedlo ke kapitulaci Japonska. Na základě archivních a dalších důkazů je zřejmé, že více než jaderné bomby vedlo ke kapitulaci Japonska vyhlášení války Sovětským svazemČesky. Ukázalo se také, že číslo „milion zachráněných amerických životů“ díky Hirošimě a Nagasaki, protože se tím předešlo invazi do Japonska, nemá žádné opodstatnění. Bylo to číslo vytvořené výhradně pro propagandistické účely.

Zatímco Američanům byla tato čísla předkládána jako seriózní výpočty, to, co bylo zcela cenzurováno, byly skutečné fotografie obětí obou bomb. Jediný dostupný snímek bombardování Hirošimy – hřibovitý mrak – byl pořízen bombometčíkem z Enola Gay. I když několik měsíců po jaderném bombardování bylo zveřejněno několik fotografií Hirošimy a Nagasaki, byly na nich pouze rozbité budovy, ale žádné skutečné lidské bytosti.

Spojené státy, které se těšily z vítězství nad Japonskem, nechtěly, aby bylo zkaleno obrazem hrůzy jaderné bomby. Lidi umírající na záhadnou nemoc, o níž věděly, že je nemocí z ozáření, odmítaly jako japonskou propagandu. Řečeno slovy generála Leslieho Grovese, který vedl projekt Manhattan, byly to „tokijské pohádky“Česky. Trvalo sedm let, než se lidské oběti dostaly na veřejnost, a to až poté, kdy Spojené státy okupaci Japonska ukončily. I tak to bylo jen pár fotografií, protože Japonsko se Spojenými státy na zamlčování hrůz jaderné bomby stále spolupracovalo. Na úplnou vizuální zprávu o tom, co se v Hirošimě stalo, bylo třeba počkat až do šedesátých let: snímky lidí vypařených a zanechávajících jen obraz na kameni, na němž seděli, přeživších s kůží visící z těla, lidí umírajících na nemoc z ozáření.

Další součástí jaderné bomby byla role vědců. Ti se stali hrdiny, kteří zkrátili válku a zachránili milion amerických životů. Při vytváření tohoto mýtu se jaderná bomba změnila z velkého průmyslového úsilí na tajný vzorec objevený několika fyziky, který Spojeným státům v poválečném období poskytl obrovskou moc. Díky tomu se Oppenheimer stal pro Američany hrdinou. Symbolizoval vědeckou komunitu a její božskou moc. A také terčem pro lidi jako Teller, kteří se později spojili s dalšími, aby Oppenheimera svrhli.

Ale jestliže byl Oppenheimer ještě před několika lety hrdinou, jak se jim ho podařilo svrhnout?

Je těžké si představit, že by Spojené státy měly před 2. světovou válkou silné levicové hnutí. Kromě přítomnosti komunistů v dělnickém hnutí existovalo silné komunistické zastoupení i ve světě inteligence – v literatuře, filmu a mezi fyziky. Jak je patrné z filmu Oppenheimer, myšlenku, že vědu a techniku lze plánovatČesky, jak tvrdil Bernal ve Velké Británii, a že by měly být využívány pro veřejné blaho, přijali vědci za svou. Proto fyzikové, kteří v té době stáli v čele špičkových věd – teorie relativity, kvantová mechanika – stáli také v čele společenských a politických debat ve vědě a o vědě.

Právě tento svět vědy, kritický světonázor, se střetl s novým světem, ve kterém se Spojené státy měly stát výjimečným národem a jediným globálním hegemonem. K jakémukoli oslabení hegemonie mohlo dojít jen tak, že někteří lidé, zrádci národa, vyzradili „naše“ národní tajemství. Jakýkoli vývoj kdekoli jinde by mohl být pouze důsledkem krádeže a ničeho jiného. Kampani napomáhalo i přesvědčení, že atomová bomba je výsledkem několika rovnic, které vědci objevili, a tedy ji lze snadno vyzradit nepřátelům.

Tak se zrodila éra McCarthyho, válka proti americké umělecké, akademické a vědecké komunitě. Éra pátrání po špionech pod postelí. Ve Spojených státech se rodil vojensko-průmyslový komplex, který vědecký establishment brzy ovládl. Byla to armáda a energetický – jaderný – rozpočet, co od nynějška mělo určovat osud vědců a jejich grantů. Oppenheimera bylo třeba potrestat jako příklad pro ostatní. Vědci by se neměli stavět proti bohům vojensko-průmyslového komplexu a jejich vizi ovládnutí světa.

Oppenheimerův pád z piedestalu měl ještě jeden účel. Byla to lekce pro vědeckou komunitu, že pokud se dostane do křížku se státní bezpečností, není nikdo dostatečně velký. Přestože Rosenbergovi – Julius a Ethel – byli popraveni, byli relativně bezvýznamnými postavami. Julius žádné atomové tajemství nevyzradil, pouze Sovětský svaz informoval o vývoji. Ethel, ač komunistka, neměla se špionáží nic společného. Jediný, kdo atomová „tajemství“ vyzradil, byl Klaus Fuchs, člen německé komunistické strany, který uprchl do Velké Británie a na projektu bomby pracoval nejprve ve Velké Británii a poté na projektu Manhattan jako člen tamního britského týmu. Významně přispěl k mechanismu spuštění jaderné bomby a podělil se o ně se Sovětským svazem. Fuchsův příspěvek zkrátil vývoj sovětské bomby možná o rok. Jak ukázala celá řada států, jakmile víme, že štěpná bomba je možná, je pro vědce a technology snadné ji zopakovat. Stejně jako se to podařilo tak malým zemím, jako je Severní Korea.

Oppenheimerova tragédie nespočívala v tom, že se stal obětí McCarthyho éry a přišel o bezpečnostní prověrku. Einstein bezpečnostní prověrku nikdy neměl, takže ani pro něj to nemuselo být velkou pohromou. Zlomilo ho až veřejné ponížení během slyšení, ve kterém odebrání bezpečnostní prověrky napadl. Fyzikům, zlatým hochům atomové éry, se konečně vykázalo jejich skutečné místo ve vznikajícím světě vojensko-průmyslového komplexu.

Einstein, Szilard, Rotblatt a další tento svět předvídali. Na rozdíl od Oppenheimera se vydali na cestu vytvoření hnutí proti jaderné bomběČesky. Vědci, kteří ji sestrojili, museli nyní vystupovat jako strážci svědomí světa proti bombě, která může zničit celé lidstvo. Bombě, která stále visí jako Damoklův meč nad našimi hlavami.