Hrozící válka proti Číně

Esej The Looming War Against China vyšel na serveru Michale Hudsona 22. července 2023.

Ekonomická logika byla nahrazena přepisy národní bezpečnosti

Červencový summit NATO ve Vilniusu vyvolával dojem pohřbu, jako by účastníci právě přišli o člena rodiny – Ukrajinu. Aby kompenzovali neúspěch vyhnání Ruska z Ukrajiny a posunu NATO přímo k ruským hranicím, pokusili se jeho členové zlepšit si náladu mobilizací podpory pro další velký boj – proti Číně, kterou nyní označují za svého hlavního strategického nepřítele. Aby se na to NATO připravilo, oznámilo závazek rozšířit svou vojenskou přítomnost až do Pacifiku.

Plánem je odříznout čínské vojenské spojence a obchodní partnery, především Rusko, počínaje bojem na Ukrajině. Prezident Biden řekl, že tato válka bude mít globální rozsah a bude trvat mnoho desetiletí, protože se rozšíří, aby Čínu nakonec izolovala a rozbila.

Sankce uvalené USA na obchod s Ruskem jsou zkouškou na uvalení podobných sankcí proti Číně. Do boje se však zapojili pouze spojenci z NATO. A namísto zničení ruské ekonomiky a proměny rublu v trosky, jak předpovídal prezident Biden, udělaly sankce Rusko soběstačnějším, zlepšily jeho platební bilanci a zvýšily jeho mezinárodní měnové rezervy, a tím i směnný kurz rublu.

Aby toho nebylo málo, navzdory selhání obchodních a finančních sankcí, které Rusku neublížily – a navzdory neúspěchům NATO v Afghánistánu a Libyi, zavázaly se země NATO, že vyzkouší stejnou taktiku proti Číně. Světová ekonomika má být rozdělena mezi USA/NATO/Five Eyes na jedné straně a zbytek světa – globální většinu – na straně druhé. Eurokomisař Joseph Borrell to označuje za rozkol mezi americkou/evropskou zahradou (zlatá miliarda) a džunglí hrozící jejím pohlcením, jako by to bylo šíření invazního druhu v jejich dobře udržovaném trávníku.

Z ekonomického hlediska bylo chování NATO od svého vojenského soustředění k útoku na rusky mluvící východní oblasti Ukrajiny v únoru 2022 drastickým selháním. Americký plán byl nechat Rusko vykrvácet a rozvrátit ho ekonomicky tak, aby se jeho obyvatelé vzbouřili, svrhli Vladimira Putina a nahradili ho prozápadním neoliberálním vůdcem, který by ho z aliance s Čínou vytrhl – a pak pokračovat americkým Velkým plánem na mobilizaci Evropy k uvalení sankcí na Čínu.

Při pokusu o vyhodnocení toho, kam vlastně NATO, Evropa a Spojené státy směřují, máme potíž, že nám tradiční předpoklad, že národy a třídy budou jednat ve svém vlastním ekonomickém zájmu, nepomůže. Tradiční logika geopolitické analýzy předpokládá, že politiku téměř každého národa řídí obchodní a finanční zájmy. Vedlejším předpokladem je, že vládní úředníci chápou hospodářskou a politickou dynamiku poměrně realisticky. Předpovídání budoucnosti je tedy obvykle cvičením v objasňování této dynamiky.

Globální zlom způsobil Západ – USA/NATO, ale přesto bude velkým poraženým. Členové NATO vidí, jak Ukrajina vyčerpala jejich zásoby zbraní a nábojů, dělostřelectva a munice, tanků, vrtulníků a dalších zbraní nashromážděných za pět desetiletí. Avšak pro Ameriku se evropské ztráty staly obchodní příležitostí a vznikl obrovský nový trh pro její vojensko-průmyslový komplex, který má evropské zásoby znovu doplnit. A aby si k tomu zajistily podporu, zavedly Spojené státy nový způsob uvažování o mezinárodním obchodu a investicích. Pozornost se přesunula na národní bezpečnost, což znamená upevnění unipolárního řádu s centrem v USA.

Svět se dělí na dva bloky: postindustriální USA/NATO vs. globální většina

Američtí diplomaté byli stále znepokojenější, protože se Německo a další evropské země začaly spoléhat na dovážený ruský plyn, ropu a hnojiva jako základ pro ocelářský, sklářský a další průmysl. Ještě více je znepokojilo, když se Čína stala dílnou světa, zatímco se americká ekonomika deindustrializovala. Panovala obava, že se vzestupem Číny a sousedních euroasijských zemí, které těží z expanze Nové hedvábné stezky, hrozí, že se tato část světa stane hlavní oblastí růstu, a tudíž magnetem pro evropské investice. Logickým důsledkem by bylo, že politika bude následovat ekonomické zájmy na úkor schopnosti Ameriky udržet unipolární světovou ekonomiku s dolarem a obchodem podléhajícím americkému protekcionistickému unilateralismu.

Tím, že se Německo a další evropské země připojily k americké křížové výpravě s cílem zničit ruskou ekonomiku a podpořit změnu režimu, rozvrátily energetický základ svého průmyslu. Zničení plynovodu Nord Stream uvrhlo německou a další evropské ekonomiky do deprese spojené s rozsáhlými bankroty a nezaměstnaností. Namísto ruského plynu musí nyní země NATO platit až šestkrát vyšší cenu za americký zkapalněný zemní plyn (LNG) a k tomu vybudovat nová přístavní zařízení pro jeho fyzický dovoz.

Evropští lídři sponzorovaní a financovaní americkým vměšováním do voleb za posledních sedmdesát let udělali to, co Boris Jelcin v Rusku v 90. letech: dohodli se, že obětují evropské průmyslové ekonomiky a ukončí to, co bylo jejich lukrativní obchodní a investiční integrací s Ruskem a Čínou.

Dalším krokem je, aby Evropa a Spojené státy přestaly s Čínou obchodovat a investovat v ní, a to navzdory skutečnosti, že z rozkvětu tohoto obchodu země NATO těžily a že na něj spoléhají v široké škále spotřebního zboží a průmyslových vstupů. Tento směr prosperujícího obchodu má nyní skončit. Vedoucí představitelé NATO oznámili, že dovoz ruského plynu a dalších surovin (včetně helia a mnoha kovů) s sebou nese riziko závislosti – jako by Rusko nebo Čína ve svém ekonomickém nebo politickém zájmu mohly tento obchod přerušit jen proto, aby Evropu poškodily a udělaly s ní to, co s ní udělaly Spojené státy, aby ji donutily se ho zřeknout.

Ale zřeknout se čeho? Odpověď zní, zřeknout se logiky vzájemných zisků skrze opuštění americké ekonomiky!

Tím, že se americká a evropská diplomacie NATO snažila zabránit ostatním zemím v následování této logiky, dosáhla přesně toho, čeho se američtí supremacisté nejvíce obávali. Místo aby ochromili ruskou ekonomiku za účelem vytvoření politické krize a snad i rozpadu Ruska samotného, ​​aby ho izolovali od Číny, vedly sankce USA/NATO Rusko k přesměrování svého obchodu mimo země NATO, k těsnější integraci své ekonomiky a diplomacie  s Čínou a dalšími členy BRICS.

Je ironií, že politika USA/NATO nutí Rusko, Čínu a jejich spojence v BRICS jít vlastní cestou, počínaje sjednocenou Eurasií. Toto nové jádro Číny, Ruska a Eurasie vytváří spolu s globálním Jihem vzájemně výhodnou multipolární obchodní a investiční sféru.

Evropský průmysl byl naopak zdevastován. Jeho ekonomiky se staly zcela a žalostně závislými na Spojených státech – za mnohem vyšší náklady, než tomu bylo v případě jeho bývalých obchodních partnerů. Evropští exportéři ztratili ruský trh a nyní se řídí požadavky USA, aby opustili a odmítli i čínský. V příhodné době budou rovněž odmítnuty trhy v rámci BRICS, rozšířeného o země Blízkého východu, Afriky a Latinské Ameriky.

Místo toho, aby Rusko od Číny izolovala a učinila je závislými na ekonomické kontrole USA, izolovala unipolární diplomacie sebe a své satelity NATO od zbytku světa – globální většiny, která roste, zatímco ekonomiky NATO se řítí vpřed na své cestě k deindustrializaci. Pozoruhodné je, že NATO sice varuje před rizikem obchodu s Ruskem a Čínou, ale svou vlastní ztrátu průmyslové životaschopnosti a ekonomické suverenity ve prospěch Spojených států jako riziko nevidí.

To není to, co by ekonomický výklad dějin předpovídal. Od vlád se očekává, že budou podporovat základní obchodní zájmy své ekonomiky. Jsme tedy zpět u otázky, zda podobu světového obchodu, investic a diplomacie budou určovat ekonomické faktory. Je skutečně možné vytvořit soubor postekonomických hospodářství NATO, jejichž členové budou vypadat podobně jako rychle se vylidňující a deindustrializující se pobaltské státy a postsovětská Ukrajina?

To by byl skutečně zvláštní druh národní bezpečnosti. Z ekonomického hlediska se zdá, že americká a evropská strategie sebeizolace od zbytku světa je tak kolosální a dalekosáhlá chyba, že se její důsledky vyrovnají světové válce.

Dnešní boje proti Rusku na ukrajinské frontě lze považovat za zahajovací tažení třetí světové války. V mnoha ohledech je to důsledek druhé světové války a jejích následků, které vedly k tomu, že Spojené státy zavedly mezinárodní ekonomické a politické organizace, které fungují v jejich vlastním národním zájmu. Mezinárodní měnový fond realizuje finanční kontrolu USA a pomáhá světovou ekonomiku dolarizovat.

Světová banka půjčuje dolary vládám na vybudování exportní infrastruktury pro dotování investorů z USA/NATO v kontrole ropy, těžby a přírodních zdrojů a na podporu obchodní závislosti na exportu amerických farem a zároveň na podporu plantážního zemědělství namísto domácí produkce obilovin. Spojené státy trvají na tom, že mají právo veta ve všech mezinárodních organizacích, ke kterým přistoupily, včetně Organizace spojených národů a jejích agentur.

Vznik NATO je často nepochopený. Navenek se prezentovalo jako vojenská aliance, původně na obranu proti možnosti, že by Sovětský svaz mohl mít nějaký důvod dobýt západní Evropu. Nejdůležitější úlohou NATO však bylo využít národní bezpečnost jako záminku k tomu, aby převážilo nad evropskou domácí a zahraniční politikou a podřídilo ji americké kontrole. Závislost na NATO byla vepsána do ústavy Evropské unie. Jejím cílem bylo zajistit, aby evropští straničtí vůdci následovali USA a postavili se proti levicové nebo protiamerické politice, socialistické politice a dostatečně silným vládám, které by zabránily kontrole finanční oligarchií amerického klienta.

Ekonomickým programem NATO je dodržování neoliberální financializace, privatizace, vládní deregulace a uvalení úsporných opatření na pracující. Předpisy EU brání vládám, aby hospodařily s rozpočtovým deficitem vyšším než 3 % HDP. To brání politikům keynesiánského typu zotavení urychlit. Vyšší náklady na armádu a vládní dotace cen energií dnes nutí evropské vlády omezovat sociální výdaje. Bankovní politika, obchodní politika a domácí legislativa se řídí stejným americkým neoliberálním modelem, který deindustrializoval americkou ekonomiku a zatížil ji dluhem vůči finančnímu sektoru, v jehož rukou je nyní soustředěno mximum bohatství a příjmů.

Opuštění vlastních ekonomických zájmů kvůli závislosti národní bezpečnosti na USA

Post-Vilniuský svět nepovažuje obchod a mezinárodní vztahy za ekonomiku, ale za národní bezpečnost. Jakákoli forma obchodu představuje riziko odříznutí a destabilizace. Cílem nejsou obchodní a investiční zisky, ale soběstačnost a nezávislost Spojených států. Pro Západ to znamená izolovat se od Číny, Ruska a BRICS, aby byly na Spojených státech plně závislé. Pro Spojené státy tedy vlastní bezpečnost znamená uvést ostatní země do závislosti, aby američtí diplomaté neztratili kontrolu nad vojenskou a politickou diplomacií.

Pojetí obchodu a investic s jinými zeměmi než se Spojenými státy jako riziko, ipso facto, je projekcí toho, jak americká diplomacie uvalila sankce na země, které se americké nadvládě, privatizaci a podřízení svých ekonomik americkému převzetí brání. Strach, že obchod s Ruskem a Čínou vede k politické závislosti, je fantazie. Cílem vznikající aliance Eurasie, BRICS a globálního Jihu je těžit ze vzájemného zahraničního obchodu pro vzájemný zisk, s vládami dostatečně silnými na to, aby s penězi a bankovnictvím zacházely jako s veřejnými službami, spolu se základními monopoly potřebnými k poskytování normálních lidských práv, včetně zdravotní péče a vzdělání, a zachování monopolů, jako je doprava a komunikace, ve veřejné doméně, aby udržely nízké náklady života a podnikání namísto účtování monopolních cen.

Nenávist proti Číně vychází zejména od Annaleny Baerbock, německé ministryně zahraničí. NATO před obchodem s Čínou varuje a odrazuje. Rizika spočívají v tom, že 1) Čína může přerušit klíčové vývozy, stejně jako USA přerušily přístup Evropy k ruské ropě; 2) potenciálně by mohla export použit na podporu své vojenské síly. Téměř každý ekonomický export MŮŽE být vojenský, dokonce i jídlo pro nasycení čínské armády.

Rovněž cesta ministryně financí Janet Yellen do Číny objasnila, že každý obchod obsahuje vojenský potenciál a tedy prvek národní bezpečnosti, dokonce i prodej potravin Číně by mohl být použit pro stravu vojáků.

Požadavek USA/NATO je, aby Německo a další evropské země proti obchodu s Čínou, Ruskem a jejich spojenci spustily železnou oponu, aby ho zbavil rizik. Nicméně obchodní sankce proti jiným zemím uvalují pouze USA, nikoli Čína a další státy globálního Jihu. Skutečným rizikem není, že Čína uvalí obchodní sankce, aby narušila evropské ekonomiky, ale že Spojené státy uvalí sankce na země, které vynucovaný obchodní bojkot poruší.

Pojetí obchod je riziko nevychází z ekonomických hledisek zahraničního obchodu, ale z hledisek národní bezpečnosti. V praxi znamená národní bezpečnost připojení se ke snaze USA udržet si unipolární kontrolu nad celou světovou ekonomikou. Každé riziko ohrožující přesměrování evropského obchodu s plynem a energií na americké společnosti je nepřípustné. Rizikem je prý obchod se zeměmi, které američtí diplomaté považují za autokracie, což znamená země s aktivními vládními investicemi do infrastruktury a regulací namísto neoliberalismu amerického typu.

Svět se dělí na dva bloky – se zcela odlišnými ekonomickými filozofiemi. Pouze Spojené státy uvalují obchodní sankce na ostatní země. Pouze Spojené státy odmítají mezinárodní pravidla volného obchodu jako národní bezpečnostní hrozbu pro svou ekonomickou a vojenskou kontrolu. Na první pohled by se výsledná globální roztržka mezi USA/NATO na jedné straně a rozšiřující se aliancí BRICS Ruska, Číny, Íránu a globálního Jihu mohla jevit jako konflikt mezi kapitalismem a socialismem (tedy státním socialismem ve smíšené ekonomice s veřejnou regulací v zájmu pracujících).

Ale při bližším zkoumání není dichotomie kapitalismu a socialismu užitečná. Problém spočívá v tom, co slovo kapitalismus v dnešním světě znamená. V 19. a na počátku 20. století se očekávalo, že se průmyslový kapitalismus vyvine směrem k socialismu. USA a další průmyslové ekonomiky to vítaly a skutečně naléhaly na to, aby jejich vlády dotovaly rozšiřující se škálu základních služeb s veřejných zdrojů, místo aby náklady pracovní síly, která musela platit za základní potřeby, jako zdravotní péče a vzdělání, zavazovaly zaměstnavatele. Monopolním cenám zabránilo zachování přirozených monopolů, jako železnice a jiná doprava, telefonní systémy a další komunikace, parky a další, jako veřejné služby.

Čína tento základní přístup průmyslového kapitalismu se socialistickou politikou následovala, aby pozdvihla svou pracovní sílu a nejen bohatství průmyslových kapitalistů – tím méně bankéřů a nepřítomných majitelů domů a monopolistů. A co je nejdůležitější, industrializovala bankovnictví a vytvořila úvěry na financování hmotných investic do výrobních prostředků, a ne ten druh dravých a neproduktivních úvěrů, které charakterizují dnešní finanční kapitalismus.

Politika smíšené ekonomiky průmyslového kapitalismu však není směr, kterým se od první světové války vyvíjel kapitalismus na Západě.

Klasické politické ekonomii a její snaze o volné trhy odmítající dolování renty neoprávněnými třídami zděděnými z feudalismu – třídou dědičných vlastníků půdy, třídou finančního bankovnictví a monopolistů – se sektor rentiérů bránil, aby opět prosadil svou privatizaci pozemkové renty, úroků a zisků monopolů. Snažil se zvrátit progresivní zdanění a skutečné daňové zvýhodnění poskytnout finančnímu bohatství, vlastníkům půdy a monopolistům.

Sektor financí, pojišťovnictví a realit (FIRE) se v dnešním finančním kapitalismu stal dominantní zájmovou a ekonomickou silou. Ekonomiky jsou proto často nazývány neofeudální (nebo eufemizovaně neoliberální).

V průběhu historie dynamika financializace polarizovala bohatství a příjmy mezi věřitele a dlužníky, což vedlo k oligarchiím. S tím, jak úročený dluh exponenciálně roste, musí být jako dluhová služba placeno stále více příjmů z práce a podnikání. Tato finanční dynamika zmenšuje domácí trh se zbožím a službami a ekonomika trpí prohlubující se zadlužeností a úsporností.

Výsledkem je deindustrializace, protože ekonomiky se polarizují mezi věřiteli a dlužníky. Nejzřetelněji se to projevilo v Británii v důsledku Margaret Thatcher a Nové [proti]laboristické strany Tonyho Blaira a lehce deregulačního přístupu Gordona Browna k finančním manipulacím a přímým podvodům.

Spojené státy utrpěly stejně zničující přesun bohatství a příjmů do sektorů finance, pojišťovnictví a realit (FIRE) v důsledku snížení daní Ronaldem Reaganem a bohaté, protivládní deregulace, přijetí třetí cesty Wall Streetu Billem Clintonem. Třetí cesta nebyla ani průmyslovým kapitalismem, ani socialismem, ale finančním kapitalismem, který vydělával na tom, že zadlužil průmysl a práci zbavil příjmů.

Novou ideologii Demokratické strany o deregulovaném financování zarazil v roce 2008 masivní kolaps bankovních podvodů a  Obamova ochrana poskytovatelů špatných hypoték a exekuce jejich finančních obětí. Ekonomické plánování a politika se přesunuly z vlád na Wall Street a další finanční centra – která převzala kontrolu nad vládou, centrální bankou a regulačními agenturami.

Američtí a britští diplomaté se snaží tuto dravou profinanční a inherentně protiprůmyslovou ekonomickou filozofii propagovat ve zbytku světa. Ideologická evangelizace je však ohrožena zjevným kontrastem mezi americko-britskými neúspěšnými a deindustrializovanými ekonomikami ve srovnání s pozoruhodným hospodářským růstem Číny za průmyslového socialismu.

Kontrast mezi ekonomickým úspěchem Číny a zahradou zadlužených úsporných opatření Západu-NATO je podstatou dnešní kampaně Západu proti zemím džungle, které, aby si zvýšily svou životní úroveň, usilují o politickou nezávislost na diplomacii USA. Tato ideologická a ze své podstaty politická globální válka je dnešní obdobou náboženských válek, které rozdělovaly evropské země po dlouhá staletí.

Jsme svědky toho, co se zdá být neúprosným úpadkem Západu. Američtí diplomaté dokázali utužit svou ekonomickou, politickou a vojenskou kontrolu nad svými evropskými spojenci v NATO. Snadný úspěch u nich vzbudil přesvědčení, že nějakým způsobem dokážou dobýt také zbytek světa, i přes deindustrializaci a tak hluboké zadlužení svých ekonomik, že neexistuje žádný předvídatelný způsob, jak by svůj oficiální dluh cizím zemím mohli splatit, anebo jim alespoň mít skutečně co nabídnout.

Tradiční imperialismus vojenského a finančního dobývání skončil

Existuje řada taktik vůdčího národa jak si vydobýt impérium. Nejstarší způsob je vojenským dobýváním. Ale nemůžete obsadit a převzít zemi bez armády a USA dostatečně velkou armádu nemají. Válka ve Vietnamu tento koncept uzavřela. Musí se tedy spoléhat na zahraniční armády, jako je Al-Káida, ISIS a naposledy Ukrajina a Polsko, stejně jako se spoléhá na zahraniční průmyslovou výrobu. Jejich výzbroj je vyčerpaná a domácí armádu k okupaci jakékoli země zmobilizovat nemohou. USA mají jen jednu zbraň: rakety a bomby mohou ničit, ale ne obsadit, nemohou obsadit a převzít nad zemí vládu.

Druhým způsobem, jak vytvořit imperiální moc, byla ekonomická moc učinit ostatní země závislými na americkém exportu. Po druhé světové válce byl zbytek světa zdevastován a byl nucen přistoupit na manévr americké diplomacie, aby její ekonomika získala monopol na základní potřeby. Zemědělství se stalo hlavní zbraní k vytvoření zahraniční závislosti. Světová banka cizí země nepodporovala v pěstování vlastních potravin, ale naléhala na export plantážních plodin a bojovala proti pozemkové reformě. A pokud jde o světový obchod s ropou a energií, kontrolovaly ho americké společnosti a jejich spojenci z NATO v Británii a Holandsku (British Petroleum a Shell).

Kontrola světového obchodu s ropou byla hlavním cílem americké obchodní diplomacie.

Tato strategie prosazení americké kontroly nad Německem a dalšími zeměmi NATO fungovala tak, že vyhodila do povětří plynovod Nord Stream a odřízla západní Evropu od přístupu k ruskému plynu, ropě, hnojivům i plodinám. Evropa se nyní propadla do průmyslové deprese a ekonomických úspor, protože její ocelářský průmysl a další přední sektory spolu s evropskou kvalifikovanou pracovní silou jsou vyzývány k emigraci do Spojených států.

Dnes jsou elektronické technologie a počítačové čipy ústředním bodem vytváření globální ekonomické závislosti na americké technologii. Spojené státy si kladou za cíl zmonopolizovat si duchovní vlastnictví a dolovat ekonomickou rentu z účtování vysokých cen za špičkové počítačové čipy, komunikaci a produkci zbraní.

Ale Spojené státy se deindustrializovaly a staly se závislými na asijských a dalších zemích, namísto aby je učinily závislými na USA. Obchodní závislost způsobuje, že se američtí diplomaté cítí nejistě a obávají se, že by se i jiné země mohly snažit použít stejnou donucovací obchodní a finanční diplomacii, jakou používají Spojené státy od let 1944-45.

Spojeným státům zbývá jediná taktika, jak ovládat ostatní země: obchodní sankce, které spolu se svými satelity v NATO uvalily ve snaze narušit ekonomiky, které unipolární ekonomickou, politickou a vojenskou dominanci USA neakceptují. Přesvědčily Nizozemsko, aby zablokovalo sofistikované čipové gravírovací stroje Číně, a další země, aby zablokovaly vše, co by mohlo k hospodářskému rozvoji Číny přispět. Nový americký průmyslový protekcionismus je rámován hlediskem národní bezpečnosti.

Pokud by měla čínská obchodní politika tuto americkou diplomacii zrcadlit, přestala by zemím NATO dodávat nerosty a kovy potřebné k výrobě počítačových čipů a odvozených vstupů, které americká ekonomika potřebuje, aby mohla svou globální diplomacii udržet.

USA jsou tak silně zadlužené, jejich ceny bydlení jsou tak vysoké a lékařská péče tak extrémně drahá (18 % HDP), že nemohou konkurovat. Nemohou se reindustrializovat bez radikálních kroků k odepsání dluhů, k deprivatizaci zdravotnictví a školství, k rozbití monopolů a obnovení progresivního zdanění. Zájmy v oblasti financí, pojišťovnictví a nemovitostí (sektor FIRE) jsou příliš silné na to, aby takové reformy připustilyTo z Ameriky dělá selhávající ekonomiku a zhroucený stát.

Po druhé světové válce do roku 1950 nashromáždily Spojené státy 75 % světového měnového zlata. To jim umožnilo vnutit světu dolarizaci. Ale dnes nikdo neví, zda americké ministerstvo financí a newyorská centrální banka vůbec mají nějaké zlato, které nepřislíbily soukromým kupcům a spekulantům? Existují obavy, že prodaly zlaté rezervy evropské centrální banky. Německo požádalo o převoz svých zlatých rezerv zpět z New Yorku, ale Spojené státy odpověděly, že nejsou k dispozici, a Německo bylo příliš ustrašené, než aby své obavy a stížnosti zveřejnilo.

Americká finanční tíseň je ještě horší, když si člověk zkusí představit, jak vůbec může zaplatit svůj zahraniční dluh zemím, které se snaží své dolary stáhnout. Spojené státy mohou tisknout pouze svou vlastní měnu. Nejsou ochotné prodat svá domácí aktiva, jak to požadují po jiných zadlužených zemích?

Co mohou jiné země místo zlata přijmout? Jednou z forem aktiv, která lze vzít jako kolaterál, jsou americké investice v Evropě a v dalších zemích. Jenže pokud se o to zahraniční vlády budou snažit, američtí představitelé se mohou pomstít tím, že zabaví jejich investice ve Spojených státech. Došlo by k vzájemnému propadnutí.

Spojené státy se snaží monopolizovat elektronické technologie. Problém je v tom, že vyžadují vstupy surovin, jejichž produkci v současnosti dominuje Čína, především kovy vzácných zemin (které jsou sice hojné, ale technologie rafinace ničí životní prostředí), gallium, nikl (v rafinaci dominuje Čína) a ruské helium a další plyny používané pro gravírování počítačových čipů. Čína nedávno oznámila, že od 1. srpna tyto klíčové exporty začne omezovat. Skutečně je schopná přerušit dodávky životně důležitých materiálů a technologií na Západ, aby se ochránila před národně-bezpečnostními sankcemi Západu. To je sebenaplňující se proroctví, které USA vytvořily varováním před obchodní válkou.

Pokud americká diplomacie své spojence v NATO přinutí čínskou technologii Huawei bojkotovat, zůstane Evropě méně efektivní a dražší alternativa – která jí pomůže oddělit od Číny, BRICS a všeho toho, co se stalo Světovou většinou v mnohem širším soběstačném uspořádání, než jaké vytvořil Sukarno v roce 1954.

---

[PJ]