Vyzbrojování amerického dolaru. Může to fungovat?

Trump prosazuje řadu plánů na posílení Ameriky – na úkor jiných zemí. Vzhledem k jeho mottu „my vyhrajeme, vy prohrajete“ by některé z jeho plánů přinesly opačný efekt, než si představuje.

To by však v politice Spojených států neznamenalo velkou změnu. Domnívám se však, že za Trumpa může Hudsonův zákon dosáhnout svého vrcholu: „Každá akce Spojených států útočící na jiné země má tendenci se obrátit proti nim a nakonec stojí americkou politiku nejméně dvakrát tolik“.

Jsme svědky toho, že se stalo normální, že cizí země jsou příjemci agrese americké politiky. Nejzřetelněji se to projevuje v případě amerických obchodních sankcí vůči Rusku. Pokud Spojené státy nejsou samy poraženým (jako v případě přerušení plynovodu Nord Stream, které vedlo k prudkému nárůstu jeho vývozu zkapalněného zemního plynu), pak náklady ponesou jejich spojenci. Cena může za několik let spočívat v tom, že Spojené státy ztratily Evropu a NATO v důsledku tlaku evropských zemí, které vyhlásily nezávislost na politice USA.

Aby urychlili loučení evropského hostitele, požadují představitelé NATO sankce proti Rusku a Číně s tím, že „dovoz se rovná závislosti“. Následovat budou ruské a čínské protisankce blokující prodej dalších surovin do EU.

V minulých pořadech jsme se zabývali Trumpovým plánem zvýšit americká cla a použít je podobně jako uvalení sankcí proti zemím, které se snaží jednat způsobem, jenž se neslučuje se zahraniční politikou USA. Tento návrh se setkává s velkým odporem ze strany zájmových skupin republikánů a nakonec je to Kongres, který musí jeho návrhy schválit. Trumpovi tedy pravděpodobně hrozí příliš mnoho partikulárních zájmů, než aby z toho udělal velký boj hned na začátku své vlády. Bude zaneprázdněn bojem za očistu FBI, CIA a armády, které mu od roku 2016 oponují.

Uspěje Trumpova snaha vyzbrojit dolar lépe než americké obchodní sankce?

Skutečnou divokou kartou se mohou ukázat Trumpovy hrozby vyzbrojit dolar. Alespoň tuto zahraničněpolitickou sféru má jeho exekutiva více pod kontrolou. Vedle snahy ovládnout světový obchod s ropou a klíčové mediální platformy chce mít Trump možnost ubližovat jiným zemím. To je jeho představa o vyjednávání a o tom, že je transakční.

Ve víkendovém vydání Financial Times cituje Gillian Tettová v článku o Trumpově navrhované „maganomice“ stanfordského profesora Mattea Maggioriho, který poukazuje na to, že národní moc „se nedotýká jen zboží, ale také peněz. Odhadujeme, že geoekonomická moc USA se opírá o finanční služby, zatímco čínská moc se opírá o výrobu“[1].

Vedle snahy ovládnout světové dodávky ropy a zkapalněného zemního plynu chce tedy Trump založit moc USA na jejich finančním systému. Nedávno pohrozil, že potrestá země BRICS, aby hledaly alternativu k dolaru.

Tato strategie je založena na tom, že země potřebují přístup k americkému dolaru a finančním trhům, stejně jako potřebují ropu a informační technologie pod obchodní kontrolou USA. USA se pokusily zablokovat Rusku a dalším zemím přístup k systému bankovního zúčtování SWIFT, ale jak už to u sankcí bývá, Rusko a Čína si vytvořily vlastní záložní systém, takže tento plán nevyšel.

Spojené státy přiměly Bank of England, aby zabavila venezuelské zásoby zlata a nabídla je pravicové opozici. To se podařilo. A EU a Spojené státy společně zabavily Rusku 300 miliard dolarů v zahraničních dolarech. To zabralo a EU prostě dala úroky (asi 50 miliard dolarů, které se nahromadily) Ukrajině na pomoc v boji proti Rusku.

Nejdříve však Spojené státy zabavily veškeré ukrajinské měnové rezervy do úschovy, údajně proto, aby jí pomohly splatit dluhy, které si nadělala. Nemyslím si, že toto zlato bude poskytnuto na obnovu Ukrajiny. Odráží to prostě americký model uchvacování aktiv. Americká armáda se zmocnila libyjských zásob zlata, když se je Kaddáfí pokusil využít k vytvoření africké zlaté alternativy k dolaru, kterou by mohly držet centrální banky. A USA se zmocnily také syrských zásob zlata, když odcházely z Libye, a ponechaly si pouze vývoz ropy jako trofej amerického dobytí. Totéž udělaly na odchodu se zlatými rezervami Afghánistánu. Spojené státy tedy zjevně předpokládají, že se zlato vrátí do hlavní role ve světovém měnovém systému. (Aby toho nebylo málo, když američtí představitelé nakonec vrátili Íránu peníze, které mu zabavili z jeho rezerv, označili to za dar a Kongres tento akt napadl).

Velkou otázkou je, jak agresivní finanční politika USA může dlouhodobě fungovat. Odradí od ní ostatní země? Nestane se stejně sebezničující jako jiné mezinárodní hry USA?

Promluvme si o tom, jak se bude pravděpodobně vyvíjet světový měnový systém v reakci na americkou snahu získat finanční kontrolu.

Jakýkoli takový pokus se mi zdá nemožný. Jak si může Amerika nebo jakýkoli jiný stát představovat, že může svou mezinárodní moc založit pouze na financích? Všechny země mohou vytvářet finance a peníze. Ale ne všechny země se mohou industrializovat – nebo v případě Spojených států a Německa znovu industrializovat.

Spojené státy se deindustrializovaly a jejich neoliberální privatizační politika zatížila ekonomiku obrovskou režií dluhové služby, nákladů na zdravotní pojištění a nemovitosti. sektor FIRE (Finance, Insurance and Real Estates / Finance, pojištění a nemovitosti) zvýšil svůj podíl na vykazovaném HDP, ale jeho příjmy ve skutečnosti vůbec nejsou za „produkt“. Jedná se o transferovou platbu z výrobní a spotřební ekonomiky do rentiérského sektoru. Díky tomu je americký HDP mnohem „prázdnější“ než HDP Číny a její socializované tržní ekonomiky. Když rostou náklady na úvěry a renty, roste i HDP.

Peníze se dnes vytvářejí na počítači. Každý silný a soběstačný národ nebo regionální uskupení si může vytvořit vlastní peníze. Už nepotřebují zakládat své peníze a dluh na stříbrných a zlatých slitcích.

Proto si myslím, že Trump žije v minulém světě – zejména vzhledem k tomu, že pravicové republikánské hnutí „tvrdých peněz“ teskní po starém zlatém směnném standardu a trvá na tom, že vládní tvorba peněz je ze své podstaty inflační (jako by bankovní úvěry vůbec nebyly). Myslím, že právě to z něj dělá génia: je schopen zastávat dva protichůdné názory současně, přičemž každý z nich má svou vlastní logiku, která je v rozporu s jeho druhým názorem.

Spojené státy byly velmi silné v minulém světě, kdy hlavním aktivem centrálních bank bylo zlato. Po druhé světové válce dokázalo americké ministerstvo financí do roku 1950, kdy vypukla korejská válka, monopolizovat 80 % měnového zlata světových centrálních bank. Ostatní země po druhé světové válce potřebovaly dolary na nákup amerického vývozu a na splácení dluhů denominovaných v dolarech a prodávaly své zlato, aby tyto dolary získaly.

V roce 1971 však americké zahraniční vojenské výdaje tuto kontrolu rozptýlily. Statistiky, které jsem sestavil pro Arthur Andersen v roce 1967, ukázaly, že celý deficit platební bilance USA – deficit, který odčerpával americké zlato – tvořily americké vojenské výdaje v zahraničí. Měnové rezervy centrálních bank se tak začaly skládat převážně z dluhu amerického ministerstva financí, za který utrácely svůj dolarový přebytek. To byla změna, kterou jsem v roce 1972 popsal ve své knize Super Imperialism / Superimperialismus. Snaha USA o vyzbrojování financí však vedla k tomu, že se země nejen snažily nedržet více dolarů, ale také nenechávat své zlato ve formě zásob ve Spojených státech nebo v Británii. Dokonce i Německo požádalo, aby mu byly jeho zlaté rezervy zaslány zpět z newyorské Federální rezervní banky, kde byla uložena většina zlatých zásob evropských centrálních bank od 30. let, kdy se na obzoru objevila záplava kapitálu odcházejícího do Spojených států v době hrozící druhé světové války.

Stejně jako domácí měna jsou i mezinárodní peníze dluhem, pokud se nejedná o čistá aktiva, jako je zlato. Spojené státy mohly nahradit zlato americkým vládním a soukromým dluhem především proto, že poskytovalo platformu pro mezinárodní platby. Díky tomu se zdálo, že je pro mezinárodní rezervy „stejně dobré jako zlato“.

Nezdá se, že by to měl být trvalý stav mezinárodních záležitostí. Peníze může vytvářet kdokoli. Jak je ale prosadit, aby byly přijaty? To je problém, kterému dnes Spojené státy čelí. Jak dlouho může s rostoucím americkým dluhem trvat, než budou dolary akceptovány ostatními ekonomikami, když ostatní země nemají přirozenou potřebu je používat k úhradě vlastního zahraničního obchodu, půjček a investic?

Peníze jsou veřejný dluh. Ať už jsou emitovány v papírové nebo elektronické podobě, svou hodnotu si nakonec zachovávají tím, že jsou přijímány k placení daní. Trump a republikáni však chtějí daně snížit. Pokud není třeba získávat dolary k placení daní, proč je držet?

Propletenec zahraničního dluhu

Jednou z opor pro dolar je potřeba zemí globálního Jihu a dalších zadlužených ekonomik získat dolary na splácení zahraničních dluhů, které si nadělaly. Jak dlouho to však může trvat? Zde je problém: pokud zaplatí zahraniční dluhy, které si nadělaly dodržováním destruktivní politiky MMF, Světové banky a dalších politik Washingtonského konsensu, nebudou mít peníze na investice do vlastního hospodářského růstu. Čí zájmy budou upřednostňovat: zájmy držitelů amerických dluhopisů a bank, nebo zájmy vlastní ekonomiky?

Jinak řečeno: Jak dlouho budou zadlužené země souhlasit s tím, že zůstanou v systému, který jim sliboval pomoc při růstu, když je pouze dále zadlužoval a nutil je prodávat práva na těžbu nerostných surovin, infrastrukturu a veřejné podniky, aby získaly peníze na splácení těchto dluhů a udržely si tak své směnné kurzy? Systém je nastaven proti nim.

Tento problém dnes ještě zhoršuje rostoucí kurz dolaru vůči mnoha jiným měnám. Trumpovy představy jsou ve snaze čelit tomuto problému velmi zmatené. Na jedné straně hovořil o tom, že chce nižší směnný kurz dolaru. Domnívá se, že konkurenční devalvace by nějakým způsobem dokázala zvýšit konkurenceschopnost amerického vývozu. Americká ekonomika je však již nyní pod vlivem neoliberalismu příliš deindustrializovaná na to, aby mohla v dohledné době obnovit svou průmyslovou sílu. Proto je vynucování nižšího kurzu dolaru jako prostředek k povzbuzení amerického vývozu nepraktické.

Trump hovořil o snížení úrokových sazeb, které by pomohlo podpořit boom na akciových a dluhopisových trzích. U mnoha zemí – například Kanady – vede snížení úrokových sazeb k odlivu kapitálu do zahraničí, kde platí vyšší sazby. Americká ekonomika je však jiná. Snížení úrokových sazeb v rámci takzvaného QE (Quantitative easing / Kvantitativní uvolňování [2]) ve skutečnosti přilákalo zahraniční kapitál, a zvýšilo tak kurz dolaru. Snížení amerických úrokových sazeb po dosažení vrcholu úrokových sazeb Paulem Volckerem na úrovni 20 % v roce 1980 vedlo k největší rallye na trhu dluhopisů v historii a zároveň k rozmachu akciového trhu, který přilákal mezinárodní investory.

Pro začátek je očekávání Trumpovy politiky hnalo vzhůru. Jen od října loňského roku kurz kanadského dolaru oslabil, takže za americký dolar lze koupit 1,44 C$ oproti 1,34 C$. Cena eura vůči americkému dolaru klesla z 1,12 USD na 1,03 USD. A měny zemí globálního Jihu jsou pod silným tlakem v důsledku snahy udržet si běžné splátky svých dolarových dluhopisů a dalších půjček denominovaných v dolarech.

Takže ať už v dobrém či zlém, vypadá to, že nás letos čeká silný dolar. A Trump dal jasně najevo, že chce zachovat „přehnané privilegium“ dolaru, že může jednoduše tisknout peníze, a ponechává ostatním zemím, aby udržely své měny před zhodnocením a poškodily svůj vývoz tím, že recyklují příliv dolarů, aby mohly nadále nakupovat dluhopisy americké státní pokladny. Tyto dluhopisy však prudce rostou, protože rozpočtový deficit exploduje.

Souvisejícím problémem je, jak dlouho mohou snadné úvěry Federálního rezervního systému udržet nafukování cen akcií a dluhopisů vzhledem k nárůstu nedoplatků a nesplácených dluhopisů. Největší hrozbu představují komerční nemovitosti, jejichž splátkový kalendář hypoték převyšuje současné příjmy z pronájmu, protože starší budovy čelí rostoucí míře neobsazenosti. Vezměme si komerční nemovitosti. Míra obsazenosti starých budov je 40 %. A nelze je zobytnit, protože nemají otevřená okna pro čerstvý vzduch nebo dobrý výhled – ani podporu okolí. Stejně jako londýnská finanční oblast City, Wall Street a další americká finanční centra ve výškových skleněných budovách nemají žádné vybavení, výhledy, smíšené sousedství ani čerstvý vzduch z otevřených oken.

Ve spotřebitelském sektoru se půjčky na automobily, dluhy na kreditních kartách a studentské půjčky propadají stále hlouběji do nedoplatků.

Něco se musí změnit. A to ovlivní nejen americké finanční trhy, ale i platební bilanci, protože zahraniční kapitál utíká do bezpečí tím, že opouští Spojené státy. Bude to poprvé za více než sto let, kdy se tento útěk do bezpečí bude odehrávat mimo Spojené státy, nikoliv do nich.

Americká ekonomika byla přetvořena tak, aby nafukovala finanční zisky, a to i při deindustrializaci outsourcingem pracovní síly. Takže to, co se zdálo být americkým průmyslem, bylo nahrazeno financializovanou deindustrializací.

To znamená, že snaha zemí BRICS bránit se kolektivně proti hegemonii USA znamená skutečně zásadní rozšíření a názorový rozdíl v tom, co je žádoucím způsobem organizace ekonomik vůči finančnímu kapitalismu jako kořistnickému dravci. Zejména pak ve formě, v jaké se ho snaží prosadit Trump, když uvaluje sankce na země, které se odklánějí od dolaru.

Doplnění:

Gillian Tettová v „Dollar power means tariffs are not only game in town / Síla dolaru znamená, že celní sazby nejsou jedinou hrou ve městě“, Financial Times, 11.-12. ledna 2025, aktualizuje svůj komentář o vyzbrojování dolaru kuriózním komentářem, který se týká Trumpova navrhovaného ministra financí: „Bessent také navrhl, aby země, které jsou pod vojenskou ochranou Ameriky, byly nuceny kupovat další dolarové dluhy jako „qui pro quo“ [3], a to tak, že za těmito zeměmi „[půjdeme] a řekneme jim, že máme tyto 40- či 50leté vojenské dluhopisy [ke koupi]“,“ řekl, přičemž uvedl Japonsko, členy NATO a Saúdskou Arábii.“

Takový rozsáhlý nákup by však jistě zvýšil cenu dolaru a snížil kurz eura a jenu. Na jedné straně chce Trumpova administrativa novou verzi dohody z Plaza z roku 1985Česky, která „donutila ostatní k revalvaci“, ale Trump oznámil, že jeho cílem je jednak snížit kurz dolaru – jako kdyby to mělo zvýšit konkurenceschopnost jeho průmyslového vývozu – a jednak požadovat, aby ostatní země nakupovaly více amerických státních cenných papírů, čímž by se dolar zhodnotil.“
Jak říká jedno čínské přísloví: „Kdo se snaží jít dvěma cestami najednou, ten si vykloubí kyčel.“

Odkazy:

[1]Gillian Tett, “That is Maganomics,” Financial Times, January 4, 2025.

[2]Quantitative Easing (QE) / Kvantitativní uvolňováníČesky

[3]Quid Pro Quo / Něco za něcoČesky

Michael HudsonČesky (*1939) je americký ekonom, profesor ekonomie na University of Missouri v Kansas City a výzkumný pracovník Levyho ekonomického institutu na Bard College, bývalý analytik Wall Street a prezident Institutu pro studium dlouhodobých ekonomických trendů (ISLET).
Je autorem knih Super-Imperialism: The Economic Strategy of American Empire (edice 1968, 2003, 2021), ‘and forgive them their debts’ (2018), „J“ is for Junk Economics (2017), Killing the Host (2015), The Bubble and Beyond / Bublina a další (2012), Trade, Development and Foreign Debt / Obchod, rozvoj a zahraniční dluh (1992 & 2009) a The Myth of Aid / Mýtus o podpoře (1971), mezi mnoha dalšími.
Působí jako ekonomický poradce vlád po celém světě včetně Číny, Islandu a Lotyšska pro finanční a daňové právo. Má svůj vlastní portál https://michael-hudson.com/Česky.