Otroci a páni made in E. U.

Článek Páni a otroci made in EU. Svět Tomáše Koloce vyšel v deníku Krajské listy 9. ledna 2025

Foto: Pixabay
Popisek: Sklad prázdných peněženek

Ta studijní a zaměstnanecká politika v naší spravedlivější, civilizovanější části Evropy…  Ach, nakolik se lišíme od „tamtěch“ v E-E necivilizované Evropy (ale ono je vše jinak – jak mi sdělil jeden středoškolák, co ho doučuju, který se mi z výuky na české střední škole vrátil s informací, že Petrohrad je sice město s nejvíce barokními a klasicistními památkami na kilometr čtvereční, ale podle nové definice není součástí Evropy…)

Příběh první: Rámec = rámeček

Rozhodl jsem se, že dám příteli ručně malovanou ikonku, jejíž podobu jsem před lety vytvořil a od té doby ji maluji pořád znovu a daruji ji všem svým přátelům. Měl jsem ji už připravenou v kapse, když jsem v našem obchodním komplexu ještě vstoupil do obchodu, který nabízí sortiment z oboru „foto-copy-papírnictví“. Frontu jsem vystál v ruce s už na regále nalezeným s rámečkem přesné velikosti (neboť jak říkám, nedávám tento dárek poprvé) a při té příležitosti jsem požádal paní prodavačku, zda by mi obrázek do primitivního rámečku nedala. Je to úkon, který zabere asi deset sekund, odstranění zadních paciček a zadního papundeklového čtverečku, vložit obrázek a papundekl s rámečkem zasunout zpět s konečným zajištěním paciček.

Ukázalo se ale, že je to problém.

„Dát vám to tam můžu, ale musím za to od vás chtít stovku, protože to podléhá úkonu rámování,“ rděla se prodavačka ve věku, ve kterém by za minulých dob už byla v důchodu. A dodala: „A když to tam dám zadarmo, uvidí to na kamerách pan ejčár našeho řetězce a můžou mě i vyhodit.“

Vzhledem k tomu, že mi ejčár znělo stejně zlověstně jako Džejár (ti, kdo v 90. letech sledovali televizi, pochopí), poděkoval jsem paní prodavačce za informaci a zaplatil s tím, že tak učiním sám. Zkusil jsem to hned na místě, ale ouha – pacička rámečku se točila jen velmi ztuha. Jinými slovy: vůbec. Zkroušeně jsem se vrátil k pultu se stovkou v ruce a požádal o pomoc. Paní vyfoukla z plic horký kouř, zkušenou rukou pacičku zmohla, a když viděla tu moji se stovkou, odstrčila ji s použitím selského srdce a rozumu. „Děte!“ podala mi obrázek v rámečku, a já jsem šel a přemýšlel o archetypu ejčára, který je placen za to, aby v centrále seděl u kamer a vyhazoval lidi, kteří v pobočkách udělají pro platící zákazníky něco zadarmo.

Příběh druhý: Vědec a vědkyně

Neuplynul ani den a já jsem se dozvěděl, kolik můj kamarád, vysokoškolák s „pregraduálním“ titulem MUDr., dostává za svou náročnou práci jen proto, že si dovolil psát ve stejném oboru diplomku na titul Ph. D. Od rána někdy až do rána je v laboratoři, výstupní vědecké práce jeho týmu ho uvádějí vždy na prvním místě z mnoha autorů, a ve chvílích, kdy nestojí nad zkumavkou, učí studenty. Jen já vím, jak je těžké ho pozvat na pivo – na to má čas tak jednou za kvartál. Teď právě se mi to povedlo; a u toho piva jsem se dozvěděl, kolik za to všechno má: deset tisíc měsíčně. To mě tak nazvedlo, že jsem získal odvahu zeptat se ho, kde bere na nájem a své dobré ošacení (jídlu on, střízlík, nikdy nedal moc). Dozvěděl jsem se, že to všechno a větší část nájmu platí jeho přítelkyně (spolužačka, která pracuje ve stejné branži, ale „už je hotová“ – po získání Ph. D. má plný plat), se kterou bydlí a již si hodlá vzít. Konečně. Dosud si na to se svým „příjmem“ netroufl…

Můj přítel T., kluk z chudé rodiny v cizí chudé zemi (nikoli na východě, ale na jihu – což uvádím proto, že dnes už si všechny země v tomto nejsou rovny; zejména jedna východní „je si rovnější“). Doma měl sociální problém dokončit i střední vzdělání, ale u nás si svou v zásadě genialitou při výzkumu, jenž bude do budoucna chránit životy, vydobyl aspoň české občanství. Letos v květnu, ve svých 33 letech, tedy dostane v pražském Karolinu už druhý diplom: vytoužené Ph. D., po kterém snad konečně začne za svůj výzkum, který někomu vydělá miliony, dostávat plat jako člověk – ačkoli neporovnatelný s daleko méně schopnými spolužáky, které si dávno rozdělili kupci mozků z laboratoří v USA, Izraeli, Dubaji…

T. bude vydělávat možná desetkrát a možná ještě mnohokrát míň – protože se se svou vyvolenou dohodli, že chtějí být zůstat tady. Ptáte se, jakou v tom příběhu skoro prvorepublikovém hraju úlohu já? Budu je v rámci své odbornosti po 15 letech jeh pobytu v ČR učit česky. Protože – v porevolučním systému, kdy se vzdělání pro zahraniční studenty změnilo z pomoci na kšeft, angličtina byla a je ledovou královnou výuky pregraduální, postgraduální, vedení laboratoří, ba i ghetta mezinárodních studentů a posléze vědců, do kterého byli skoromanželé zahnáni bez možnosti a času na faktický kontakt s jazykem a kulturou země, kde se to vše odehrává. Dnešní „expats“ jsou na tom, jednoduše řečeno, jako za starého Říma: buď jsou kolonizační šlechta, nebo její otroci, domlouvající se a žijící výhradně latinsky, ať už se kolonie nachází v keltsky mluvící Galii nebo v hebrejsky mluvící Judeji. Moji přátelé-nastávající manželé se ode mě (a z předrevolučních filmů o Básnících, které jsem jim půjčil s anglickými titulky) doslechli, že to tak nebylo vždy, a chtějí z ghetta pryč – mezi nás domorodé:

Příběh třetí: Aj, ti ajtý…

Co k tomu dodat? Snad ještě jeden příběh pro porovnání. Syn mého kamaráda, také vysokoškolák, ale student „ajtý“, obor programování her, chodil do kruhu, který si už v prvním ročníku rozebraly na praxi firmy. Od té doby jednak studují a jednak si „ve svých firmách“ dělají na svých budoucích diplomkách v rámci komerčních projektů. Za tuto praxi berou měsíčně čtyřicet tisíc a po úspěšném absolutoriu (samozřejmě bez píejčdý) mají všichni slíbenu práci s nástupním platem okolo 150.000 Kč měsíčně.

Jak vidno, nejen imigranti z různé ciziny a jejich hostitelské kultury, ale i obory, které studují, jsou si orwellovsky tak „rovné“, že některé jsou si „o mnoho rovnější“ – asi jako je sídlo impéria rovno provincii. O tom, který obor je v tomto případě „rovnější“ ale raději hlouběji nepřemýšlejme a nehledejme za tím nějaké (a už vůbec ne evropské nebo západní!) hodnoty. Kdybychom o tom totiž přemýšleli, zjistili bychom, že zahraniční student oboru, v němž už během studií zachraňuje životy, si nemůže dovolit mamince zaplatit letadlo, aby přijela na jeho promoci, zatímco student-vývojář přiblblých her se probouzí s kapsami přetékajícími penězi a replikou z Jáchyme, hoď ho do stroje: „Já se z toho zblázním, já nevím, co s tím…“ Což nakonec oběma pomůžou účinně vyřešit fízlující „ejčáři“, kteří vyhodí  jednoho jak druhého, pokud poruší dnešní zásadu číslo 1 – aby nikdo nedostal nic zadarmo…

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003) a Nárožní výbor (2021).