Být třikrát odvážný

Napsal jsem, že z knihoven mizí sovětská literatura. Například Oleša, autor místy na úrovni Nabokova, skvělý Trifonov, Kazakov a další. Čtyřicetiletá humanitně vzdělaná kolegyně a vysokoškolská pedagožka mi pár dnů poté řekla, že to nebyla úplně pravdivá informace. A pravila to, aspoň se mi zdálo, s takovou trochu zlověstnější dikcí. No, nevím, nicméně žijeme v čase dezinformací, což v tuzemském životě může být trochu problém.

„A proč myslíš, že to nebyla pravda?“ otázal jsem se.

„Protože nemizí. Zjišťovala jsem to.“

Hle, takže ona nelenila a přičinlivě jen tak sama od sebe ověřovala pravdivost mé informace!

„Tak pokud někde nemizí, tak jsi to zjišťovala v Univerzitce,“ opáčil jsem, když jsem trochu zvládl emoce. „Protože tam musí být ze zákona – ty knihovny jsou tři v republice. Ale to mají lidi, co chodí do místních, lidových a městských knihoven, jezdit kvůli tomu do Brna, Prahy nebo Olomouce?“

„No, když budou mít zájem, tak tam pojedou. Ale hlavně, neslyšela jsem ještě nikde, že by tyto autory někdo postrádal.“

„Kde je to nikde?“

„Prostě v mém okruhu, tam, kde se pohybuji.“

„A četla jsi je?“

„Nečetla. Ale, jak říkám, když je nikdo nepostrádá a nikomu nechybí, tak to asi nebude velký problém.“

Tak!!! Tenhle dialog ovšem je spíše k pousmání… Ale pár týdnů poté jsem natrefil v Litěraturnoj gazetě právě na text Jurije Kazakova z roku 1966. Ten se zabýval po celý svůj nedlouhý život (zemřel začátkem osmdesátých let ve věku pětapadesáti let), problémy stáří a smrti a problémy sebevraždy a utrpení. Literárně se považoval za žáka Konstantina Paustovského, zvláště svojí přírodní částí tvorby. Avšak to jenom pár slov k němu a teď následuje onen kratičký text z roku 1966. Jmenuje se Třikrát odvážní. A je určen bratrům ve slovu, ale nejen.

…Nemyslete si, že vaše pravda bude přijata okamžitě a bezpodmínečně. Ale stále musíte psát a přemýšlet o bezpočtu lidí, o kterých nevíte, pro které nakonec píšete. Koneckonců, nepíšete pro redaktora, ne pro kritika, ne pro peníze, i když jako všichni ostatní peníze potřebujete, ale pro ně nepíšete. Peníze se dají vydělávat jakýmkoliv způsobem, a ne nutně psaním. A ty píšeš a pamatuješ na božství slova a na pravdu. Píšete a myslíte si, že literatura je sebeuvědomění lidstva, sebevyjádření lidskosti ve vaší tváři. Měli byste si to vždy pamatovat a být šťastní a hrdí, že taková čest padla právě na vás.

Když se najednou podíváte na hodinky a uvidíte, že už jsou dvě nebo tři, na celé zemi je noc a lidé spí na obrovských prostranstvích… A vy, tak slabí a osamělí v tuto hodinu, bolestně si přejete, aby se lidé na zemi stali konečně svobodnými, aby zmizely války, nerovnost, rasismus a chudoba, aby se práce stala nezbytnou pro každého, jako je nezbytný vzduch. Ale nejdůležitější je, že nejsi jediný, kdo nespí v tak hlubokou noc. Jiní spisovatelé s vámi, vaši bratři ve slově, nespí. A všichni společně chcete jednu věc – aby se svět stal lepším a lidé lidštější. Nemáte sílu přetvořit svět tak, jak chcete. Ale máte svou pravdu a máte své slovo. A musíte být třikrát odvážní, abyste i přes svá osobní neštěstí, neúspěchy a duševní zhroucení přinášeli lidem radost a donekonečna říkali, že život by měl být lepší.

No, sovětské autory dnes asi skutečně málokdo postrádá. A autory, kteří touží po tom, aby život byl pro všechny lepší a lidé lidštější, zřejmě také ne. To byly touhy, které ovládaly spíš generace předků, báb a dědů, a možná spíš prabáb a pradědů, které zažily dvě světové války. Dnešní mladší generace touží po jinačích věcech. Četl jsem, že průzkumy vyjevily, že například mileniálové touží na prvním místě po penězích. A na druhém po dostatku volného času pro sebe. Pro zajímavost: Jací spisovatelé by jim chyběli?