1. Andrej Fursov: Úpadek sci-fi a nárust fantasy v celém světě není rozhodně náhoda, ale cílené směrování
2. Dmitrij Vydrin: Milovníci knih vs. rusofobové – fenomén „Orešnika“

---

Úpadek sci-fi a nárůst fantasy v celém světě není rozhodně náhoda, ale cílené směrování

V té době končila první polovina 20. století, za těch padesát let bylo vynalezeno tolik vynálezů, že se zdálo, že je možné všechno, a věřilo se, že pokrok poroste geometrickou řadou. Šedesátá léta jsou světem nespoutaného společenského a kulturního optimismu. Člověk létal do vesmíru, vypouštěl umělé družice a uvažoval o vývoji jiných planet.Tento impuls lidstva do budoucnosti však představoval určitou hrozbu pro ty, kteří byli u moci jak na Západě, tak v Sovětském svazu.

A již v 60. letech 20. století dostali pracovníci Tavistockova institutu pro studium člověka ve Velké Británii za úkol zpomalit vědecký a technologický pokrok zavedením určitých informačně-psychologických a organizačních modelů. Zejména se začalo pracovat na vytváření subkultur a hnutí mládeže a žen (v té době byli objednáni The Beatles, The Rolling Stones a začal se rozvíjet environmentalismus).
Pozn.: Tavistockův institut se ironií osudu nachází v Devonshiru, v sousedství Dartmoorských bažin, kde se odehrává Conan Doyleovo ponuré drama „Pes Baskervillský“.

Jedním z hlavních úkolů, které Tavistock dostal, bylo vymýtit, omezit kulturní optimismus 60. let.
A vědecká fantastika, zejména sovětská, byla rozhodně optimisticky naladěná. Méně optimistické tóny (nemohu je nazvat pesimistickými, ale zdály se mi složitější než pouhý optimismus) se objevily u několika spisovatelů socialistického tábora, zejména v knihách Stanislava Lema (stačí si přečíst jeho Astronauty a Magellanův oblak).
Celková nálada sovětské beletrie do poloviny 60. let však byla převážně optimistická – to je patrné z díla bratří Strugackých i z románů Ivana Jefremova.

Koncem 60. let však došlo ke zlomu, a to na velmi jednoduchém základě: nomenklatura se ze zištných skupinových důvodů zdržela skoku do budoucnosti a raději se integrovala do kapitalistického systému.
Nejchytřejší spisovatelé science fiction tento obrat intuitivně pochopili. Ivan Jefremov píše román Hodina býka (vyšel v letech 1968-1969, jako samostatná kniha vyšel v roce 1970), který je z iniciativy Jurije Andropova stažen z knihkupectví a knihoven – na planetu Tormans dorazilo vedení, velmi podobné sovětskému politbyru.
Místo Strugackého „Poledne…“ přichází „Slimák na svahu“. Dokonce i ve slavném sovětském časopise Technika Molodozhi to bylo jasně patrné: tón publikací se od druhé poloviny 60. let do 70. let změnil.

Na Západě dochází k přelomu z podobných důvodů: technologický pokrok, který se rozšířil od druhé poloviny 19. století, umožnil středním a vyšším pracujícím vrstvám užívat si jeho plodů – to představovalo hrozbu pro ty, kteří byli u moci, tj. vládnoucí třída začala reagovat.
Dalo by se říci, že sovětská nomenklatura a západní elita zde pracovaly synchronizovaně.
Výsledkem bylo zpomalení vědeckého a technického pokroku ve druhé polovině 20. a na počátku 21. století. Co bylo v této době vynalezeno? Mobilní telefon, počítač, internet? To se však nedá srovnávat s kosmickým pokrokem první poloviny 20. století.

JEDNÍM Z DŮSLEDKŮ NEGATIVNÍHO EVOLUČNÍHO ZLOMU 70. LET BYLO VYTLAČENÍ ČI NAHRAZENÍ SCIENCE FICTION ŽÁNREM FANTASY.
V ŽÁNRU FANTASY NEEXISTUJE DEMOKRACIE ANI POKROK – BUDOUCNOST JE JAKO MINULOST.

A to velmi dobře koresponduje se slavnou zprávou „Krize demokracie“ Trilaterální komise Huntingtona, Croziera a Watanukiho z roku 1975. Je to velmi zajímavý dokument, o kterém jsem již mnohokrát mluvil!!!
Stručně řečeno, hlavní myšlenkou zprávy je, že Západ je více ohrožen nikoli Sovětským svazem, ale přílišnou demokracií na Západě samotném, čehož mohou zneužít „nezodpovědné sociální skupiny“. „Demokratický politický systém je obzvláště zranitelný vůči napětí ze strany průmyslových a regionálních skupin,“ uvádějí autoři zprávy. Proto je podle dokumentu nutné vysvětlit obyvatelstvu, že demokracie není jen hodnota, ale také nástroj, že kromě demokracie existují i jiné hodnoty: seniorita, znalosti, autorita.

Doslovně to bylo vyjádřeno takto:
„V mnoha případech může potřeba odbornosti, nadřazenosti v postavení a hodnosti (seniority), zkušeností a zvláštních dovedností převážit nad požadavky demokracie jako způsobu konstituování moci.“
Závěrem zpráva navrhovala vnést do mas určitou politickou apatii, která plně korespondovala se světem fantazie, který přicházel do módy. Ve světě fantazie totiž, opakuji, žádná demokracie neexistuje – existuje pouze neokněžství, neokněží a neokriti.

Vnitřní prostor Pána prstenů, Hry o trůny, Kola času Roberta Jordana, Harryho Pottera a dalších je především světem hierarchie a rozhodně ne efraimským světem mlhoviny Andromeda, kde se zjevuje budoucnost. Éra podání ruky.
Za druhé, fantasy svět je předindustriální nebo přinejlepším zničený průmyslový futuristický svět. A tomu odpovídá i směr zpomalování vědeckého, technického a průmyslového pokroku v zájmu špičkové kapitalistické společnosti.

Ideologickým zdůvodněním pro tuto zábranu byl environmentalismus, který se změnil v kvaziideologii.
První zpráva pro Římský klub (vypracovaná v roce 1968) se jmenovala „Meze růstu“.
Tvrdila, že lidstvo dosáhlo ve svém průmyslovém rozvoji svých hranic, že nadměrně zatěžuje přírodní prostředí a že je třeba zpomalit průmyslový a hospodářský rozvoj přechodem k „nulovému růstu“. To znamená, že 50 % všech prostředků by mělo být věnováno na neutralizaci negativních vlivů průmyslového rozvoje.

Obrat od science fiction k fantasy s předindustriální hierarchií, od racionality (další znak antimoderny) ke světům čarodějů a kouzelníků má tedy jasný třídní základ.
Z marxistického hlediska je to odraz rozkladu kapitalistické společnosti a skutečnosti, že kapitalistická elita nastoupila cestu ke zpomalení vědeckého a technického pokroku. Totéž ve vlastním zájmu učinila sovětská nomenklatura, když v polovině 60. let zablokovala program OGAS Viktora Gluškova (vývojáře prvního osobního počítače v SSSR MIR-1), stejně jako program Ivana Filimonenka na tzv. vývoj studené termonukleární fúze a řadu dalších vojenských úspěchů KB Čelomej.

Faktem je, že realizace projektů Gluškova a Filimoněnka poněkud odsunula nomenklaturu, do popředí se dostali lidé, kteří byli nazýváni technokraty. Mimochodem, velmi dobře si vzpomínám, jak koncem 60. let na Moskevské státní univerzitě náš učitel vědeckého komunismu kritizoval vědce a spisovatele science fiction Igora Zabelina za jeho názor, že vědecká a technická inteligence se stává údernou silou pokroku. Technická inteligence byla potlačena spolu s vědeckým a technickým pokrokem.

V tomto smyslu lze říci, že svět financializovaného a zaostalého kapitalismu v prvních 15-20 letech 21. století je výsledkem paralelního a od poloviny 70. let i společného působení západních elit a části tzv. sovětské nomenklatury. Je pravda, že sovětská nomenklatura tento svět neplánovala, pouze sledovala své sobecké zájmy, ale západní elita právě takový svět plánovala. A svět Hry o trůny je jednou z verzí světa, který nám tato elita nabízí jako plán budoucnosti a zvyká nás na možnost takové budoucnosti.

Často své studenty vyzývám, aby porovnali čtyři nejslavnější romány:
Julese Verna, které byly napsány v 70. letech 19. století, ale odrážejí náladu „věku optimismu“ (a to je období 1840-60), a čtyři nejslavnější romány H. G. Wellse, napsané v polovině 90. let 19. století. Připomínám, že kromě Stroje času jsou to Válka světů, Neviditelný muž a Ostrov doktora Moreaua.
Faktem je, že léta 1870-1890 se v Anglii ukázala jako léta hospodářské recese (1873-1896), která značně oslabila pozdně viktoriánskou Anglii a otřásla základy její hegemonie. Byl to vážný šok, ale pak se situace poněkud stabilizovala. Když se podíváte na science fiction první poloviny dvacátého století – americkou, evropskou -, ukáže se, že jsou docela optimistické.

Je příznačné, že jedinou zemí dnešního světa, kde se rychle rozvíjí vlastní science fiction a zároveň se aktivně překládá sovětská beletrie, je Čínská lidová republika.
I když v posledních 5-6 letech se i v čínské science fiction objevily znepokojivé náznaky (např. román Hao Jingfanga „Skládání Pekingu“, který získal prestižní mezinárodní cenu Hugo). Čínští spisovatelé science fiction začínají zachycovat vektor vývoje společnosti také směrem, který nám ukázala Hra o trůny.

H. G. Wells byl úzce spjat s Milnerovou společností, jednou z nejzávažnějších zákulisních struktur, kde byl spisovatel velmi aktivní. A je třeba připomenout, že to byl právě Wells, kdo ve 20. a 30. letech 20. století napsal dvě pozoruhodná díla: „Otevřené spiknutí“ a „Nový světový řád“.
Schémata budoucnosti, která popsal, předčí svými chmurnými barvami dokonce i scénáře, které si malovala Třetí říše (Adolf Hitler zde prostě odpočívá).
Vítězství SSSR nad tímto chmurným německým projektem však dalo lidstvu optimistický potenciál na 40 let dopředu. Bylo to právě vítězství sovětského systému a obecně vítězství levicových sil. Tento triumf pozitivní, aspirační fikce „budoucnosti s plusovým znaménkem“ 50. a 60. let byl přímým důsledkem vítězství Sovětského svazu a levicových hnutí nad temnými silami Třetí říše,

Obecněji je třeba poznamenat, že právě sedmdesátá léta se stala dobou hodu kostkou, který rozhodl o osudu světa na půl století a možná i déle. Chcete-li pochopit svět posledních 50 let, musíte se do této doby ponořit.
Při všem tom vnějším dobru, které Brežněvova „stagnace“ vyvolávala, v zemi latentně dozrávala katastrofa. Již v polovině 80. let stínoví dělníci jako orgán určité části nomenklatury (analogie z dob NEPu: vrchní velitel), využívající „stagnace“, tento kmotr (v každém smyslu) perestrojky nahromadil prostředky srovnatelné s rozpočtem země. Je logické, že si tyto skupiny daly za úkol tyto fondy legalizovat, přeměnit je na aktiva a začlenit je do kapitálového systému.

V 70. letech jsme snědli svou budoucnost. Zapomněli jsme na obrovský průlom lidstva.
Jaké předpovědi vyslovil spisovatel Arthur Clarke a největší americké korporace! Nadcházející století bylo vnímáno jako svět technoutopií. Všechno však dopadlo úplně jinak a bylo zinscenováno stejnými skupinami, které nyní vládnou světu a snaží se z něj udělat soubor megakorporací. Utvářejí svět ve svůj prospěch. Hegel však také rád mluvil o záludnosti dějin. Svět, který vytvořili „mistři dějin“ (Disraeli), končí – spolu s jejich dějinami.

Po podkopání vědeckého a technického pokroku si tyto skupiny dávají 50-60 let života, ne více.
Stejně jako ruská samovláda, která v roce 1861 reformou zrušila nevolnictví, což postihlo jak rolníky, tak statkáře, si vysloužili další půlstoletí života. Zabránila revoluci podle západoevropského vzoru, ale sama položila sociální dynamit pro revoluci podle ruského vzoru. Zdá se mi, že totéž se stane i se současnou hrou o mistra světa. Svůj triumf si užívali půl století, dokonce si dopřáli tucet a půl „tučných let“, když drancovali území bývalého socialistického tábora, a teď je čas za to zaplatit, všechno je snědeno. A dnešní hostitelé jsou na pokraji strašlivé krize, která by se mohla proměnit ve futuroarchaický svět ve stylu Hry o trůny nebo dokonce něčeho podobného: zima se blíží a Jiní už dorazili.

Původní zdroj: Andrej Fursov, 3.9. 2022 na Dzen.ru

---

Zpět na obsah

---

Milovníci knih vs. rusofobové – fenomén „Orešnika“

Důkladně mi prohledali věci. Odšroubovali lampy a obložení v kupé. Vlak měl téměř hodinu zpoždění. Pak mě zmateně doprovodili.

Zpátky jsem nesl celou krabici knih – dar od místní univerzity. A stejný tým z Brestu mě zkontroloval. Starší, zmatený, listoval ve foliantech a pozval mě do předsíně: „Vole, řekni mi důvěrně – změnila se konjunktura? Knižní zboží je výnosnější než džíny?“ ‚Ano,‘ odpověděl jsem.

Skromně jsem se přiznal: „Knihy jsou vždy nejvýnosnější zboží…“.

Vzpomněl jsem si na tuto starou historku, která se mi teď vybavila v souvislosti s údivem Západu nad „Orešnikem“. Domnívají se, že konjunktura „dodávek“ raketových výrobků ruských VKS (Воздушно-космические силы Российской Федерации / Vzdušné a kosmické síly RF) svým nepřátelům se mění. A právě o tom jsou všechny spory.

A vůbec se nemění nomenklatura bojových hlavic a způsoby jejich cílení. Mění se samotná Ruská federace. „Není to skrytá trhlina, je to otevřeně přiznaný přelom.“ To však odpůrci zatím nepochopili. Pojďme si tedy trochu popovídat o stejných knihách. Přesněji řečeno o jejich ekonomické, politické a dokonce geopolitické roli.

Filozof Martin Heidegger v jednom ze svých posledních rozhovorů dostal nečekanou otázku, proč jsou německá auta nejlepší na světě. Odpověď, pokud se nemýlím, zněla: „Nejspíš proto, že němečtí dělníci na rozdíl od svých zahraničních kolegů stále čtou Platóna a Schopenhauera“.

Zpravodaj si znechuceně ujasňoval: „A jaká je souvislost mezi Platónem a Mercedesem?“ – „Nevím, jaká je mezi nimi souvislost, ale intuitivně cítím, že dělník, který nečetl Platóna, nevyrobí mercedes…“

Také se buď Rockefellerovi – bývalému šéfovi slavného bankovního domu -, nebo novinovému magnátovi Hearstovi připisuje věta: „Ti, kdo čtou knihy, budou vždy vládnout těm, kdo se dívají na televizi.“ Pak se tato maxima rozšířila i na moderní vychytávky, když se ukázalo, že proces vnímání papírového textu je z principu odlišný od procesu využívání elektronických zdrojů.

Takže. Nevím, jaká je souvislost mezi moudrým Platónem a fenomenálním „Orešnikem“. Ale intuitivně předpokládám, že ti, kdo nečtou seriózní knihy, nebudou vymýšlet senzační vojensko-technický produkt.

Upřímně věřím, že Rusko se z obyčejné země stane světovou velmocí, a dokonce civilizací, když knihy nebudou číst jen vyspělí vojenští pracovníci..

Ano, existuje hmatatelná souvislost mezi čtenáři a rostoucí ekonomikou. Bolševici to jistě věděli. Proto zřejmě souběžně s industrializací postavili v každé vesnici knihovnu. Odtud jejich strategie plošného šíření gramotnosti. A nejvyšší společenské postavení spisovatele s odpovídajícím materiálním a sociálním zabezpečením.

Vůbec hlavní heslo tehdejší elity o podstatě nového systému – „sovětská moc plus elektrifikace“ – je právě o tom. Bibli si můžete přečíst s lampou. Ale Tolstoj nebo Dostojevskij – lépe pod „Iljičovou lampou“…

Co si budeme povídat. Mnozí si pamatují, že v té době bylo mnohem prestižnější přátelit se s ředitelem knihkupectví než se samotným vedoucím masného krámu…

Když Svaz četl, byl nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě.

Pak se Státům v určitém okamžiku podařilo tento závod vyhrát. Nad troskou Svazu, hamouni. Sami sobě první místo na světě ve vydávání knih. Vzpomněli si, že to nebyli podnikatelé, kdo ze země uprchlíků a přistěhovalců udělal jednotný národ.

Shodneme se na tom, že Henry Ford vynalezl montážní linku, která umožnila fyzicky zapojit tisíce lidí z různých zemí. Ale miliony spoluobčanů duchovně spojil v jeden národ tentýž Jack London, který formuloval hodnoty, postoje a stereotypy chování společné Američanům.

Jen na okraj poznamenám, že Evropskou unii nevytvořili funkcionáři Unie uhlí a oceli (Evropské hospodářaké společenství, pozn. redakce), ale spisovatelé z PEN klubu a kultovní filmaři. Byli to oni, kdo na mozaiku téměř tří desítek nesourodých zemí vykreslili společný vzor významů a pocitů.

Kdysi dávno byli čerstvě zvolení lídři v USA a EU na své první tiskové konferenci žádáni, aby vyjmenovali svých pět nejoblíbenějších knih. Nyní se ptají na jejich postoj k nemilované Ukrajině.

Západní svět ztrácí knihy před očima. Téměř polovina Američanů přečte méně než jednu knihu ročně. Evropané je zde snad již předstihli.

Jednou jsem měl možnost navštívit byty vysokých amerických úředníků. Zarazila mě všeobecná absence domácích knihoven. Pokud existovaly výjimky, byly to spíše jen zřídkavé.

Albertu Gorovi – v té době kandidátovi na prezidenta – jsem dal svou knihu. S radostí mi sdělil, že ve své rezidenci uchovává pouze knihy s podpisem autora, a že jich má téměř devadesát. A můj soused, řidič trolejbusu, měl ve svém dvoupokojovém bytě čtyři tisíce svazků. Pravda, bez podpisů Gogola a Puškina.

Rád jsem v devadesátých letech navštěvoval Berlín – na čistých odpadkových koších jsem nasbíral plné pytle vynikajících titulů…

V krátkosti – Čína se za pár desetiletí stala nejsečtělejší zemí. A téměř okamžitě začala předbíhat Státy, pokud jde o HDP…

A pak je tu ta pověstná geopolitika. Když jsem v sovětských dobách přijel do oslnivé Budapešti, zamířil jsem rovnou do vycházkové ulice Váci. Tam hned na začátku stál obrovský dvoupatrový Dům ruských knih. Nabral jsem tolik knižního skvostu, kolik jsem unesl. Vzpomněl jsem si na domácí arménskou hlášku: „Praporčíku, není už čas, abyste šel do důchodu?“ „Ne,“ odpověděl jsem. – „Já budu ještě nějakou dobu sloužit. Dokud mě ruce ještě unesou!“.

A Svaz tehdy nesl na rukou celé země. Ty, kde byly jeho knihovny. A teď v té obrovské místnosti je americký fast food. Státní úředníci mají jednodušší pohled: kdo živí zemi, podle toho tančí …

„Orešnik“ na Južmaši je rozptyl mrtvoly. Země skutečně umírá, když se na jejích ulicích veřejně pálí skvělé knihy. Jako je tomu nyní na Ukrajině.
Nebo když centrální dům milovníků knih koupí za účelem komerčního provozování oligarcha. Jako je tomu nyní v Kyjevě …

Často slýchám větu, že Rusko má jen dva spojence – armádu a námořnictvo. Je to tak. Ale jen ve fyzickém smyslu. V metafyzickém smyslu jsou také dva. Území a kultura. Vzhledem k jejich ohromující prostorové a časové strategicko-planetární hloubce.

A zejména téma území a kultury knih, z něhož vycházejí všechny deriváty – od ekonomiky po politiku, od kinematografie po architekturu.

Existují mocnosti, které si to začínají uvědomovat. Proto nakladatelský boom ve zmíněné Číně. Nebo prudký vzestup knižní kultury v Indii.

Ve slunné turecké Antalyi všechny autobusové zastávky inzerují knižní veletrh: otec s dcerou sedí na obrovské hoře knih. A její vrchol je mnohem vyšší než slavná hora Olymp, naproti níž stojí …

A já vidím hlubiny moskevského metra, kde přes den není vidět jediná postava s knihou. I když si vzpomínám, jak před lety vagon metra připomínal čítárnu knihovny.

To je jediné, co je na „Orešniku“ povzbudivé. Znovu opakuji: to nedokáže ten, kdo nečetl Platóna. Intuice!

A opět se mi vybavuje událost v Južmaši. Jednou jsem měl možnost zúčastnit se setkání s poslanci italského parlamentu. Ukázalo se, že jeho místopředseda je zároveň předsedou sdružení chovatelů psů. Důvěrně mi sdělil, že chce koupit ukrajinský závod Južmaš. Podivil jsem se: „Proč?“ – „No protože je to moderní podnik. Takže tam bude možné organizovat výrobu obojků pro psy – máme kolosální deficit“.

Musel jsem ho zklamat: „To se jim asi nepodaří. Mají příliš málo zkušeností – vyrobili zatím jen dva obojky. Pro Bělku a StrelkuČesky„. Zástupce mluvčího se podivil: „Jak to víte?“ – „Četl jsem.“

---

Zpět na obsah

---

[VB]