Úvaha Vazalství je nedůstojný a ponižující vztah byla publikována na webu Nové Slovo dne 5. 12. 2024.

Italská spisovatelka Elsa Morantová (1912 – 1985), manželka spisovatele Alberta Moravii, ve svém velkém románě nazvaném La storia (české vydání „Příběh v historii, Odeon 1990“ ) píše o lidech, do jejichž osudu zasáhla válka. Na základě vlastní zkušenosti líčí autorka situaci v Itálii s nástupem fašismu a diktátora Benita Mussoliniho. Popisuje zrod a genezi fašismu nejprve v podobě jakési „komediální slavnosti“, jaká byla fraškovitou karikaturou starobylého římanství, které ale během několika let sklouzlo na úroveň totality a vazbou na Hitlerův německý nacismus se proměnilo v ubohé vazalství, které rychle přijalo i rasovou teorii.

Německého vůdce, Adolfa Hitlera, Morantová vnímala jinak než směšného karnevalového Mussoliniho. Brala ho jako „nekrofilní bytost obléhanou necudnými děsy“, pro kterou byly všechny bytosti předurčeny k mučení a hnilobě. Tím, že se Mussolini se svými „šaškovskými“ kulisami stal jen Hitlerovým vazalem, dospěl nakonec i se svým národem k podobnému osudu jako jeho suverén. A Morantová píše, že „všechny národy této země se měly proměnit v kupu ošklivých mrtvol“. A to se do značné míry skutečně i stalo. Původní sen o obnově římského impéria (snil ho už i Petrarca) dospěl k tragédii, která zasáhla italský národ a oběti jeho krátkodechého imperialismu. Italské vazalství vůči Německu se utopilo v německé rasové teorii, jakou ostatně přijala většina Hitlerových vazalů.

Italská spisovatelka byla svědkem epochy, o které psala. Její pohled je autentický, není v něm nic vyčteného. Vše bylo viděno a vnímáno z bezprostřední blízkosti. Pochopitelně, historie berouc s časovým odstupem v úvahu všechna fakta nabízí složitěji strukturovaný vztah mezi dvěma totalitními diktátory, Hitlerem a Mussolinim. Poučná je v něm ale skutečnost, že stát, jehož vládnoucí režim (jakýkoliv režim) přijme vazalský vztah vůči jinému státu a jeho vládnoucímu režimu, velmi rychle dospívá k přijetí atributů cizí vůle, jaké původně nemusejí být onomu vazalu vlastní. A tento vazal by se bez nich dost možná i dokázal obejít.

Přijímání cizí vůle představuje rizika i obrovské nebezpečí. Jakékoliv vazalství je nutné předem dobře uvážit a odmítnout je, pokud existuje sebemenší naděje na udržení nezávislosti. Jistě, pokud vpadne suverén do země s vojenskou mocí, a má značnou převahu, stává se vazalství nevyhnutelným. Alespoň dočasně. V tomto případě si ale obyvatelstvo svoji nesvobodu uvědomuje. A touží po svobodě. Ovšem, přijmout vazalství pod klamným heslem partnerství dobrovolně, je vysoce rizikové rozhodnutí. Ztráta nezávislosti, svobody, dokonce i prosperity, může být dlouhou dobu maskována. Například „sdílením společných hodnot“, které pak vrcholí sdílením stejného myšlení, stejného způsobu života, stejných omylů a nakonec i neblahých konců. Nebo vazal v jistém osudovém okamžiku zjistí to, co mohl dávno snadno předpokládat. A sice, že zůstane suverénem opuštěn!

To už ale začíná připomínat „stockholmský syndrom“, což je afektivní vazba oběti na svém únosci či jiném pachateli. V případě vazalství je možno mluvit o takové míře „solidarity“ se suverénem, při níž je politická reprezentace vazalského státu ochotná k jakékoliv oběti, neboť velice snaživě chápe potřeby a zájmy suveréna. V konkrétním případě současné anglo-americké války proti Ruské federaci mohou vazalové prostě chápat, že washingtonské „elity“ nedokážou existovat, vůbec žít, ve světě, ve kterém by všechny státy planety koexistovaly na bázi co nejvyšší možné rovnosti. A ve kterém by dokonce platilo mezinárodní právo a všem se měřilo jedním metrem. A proto Washington a Londýn prostě války potřebují. Musí je mít. Jako narkoman potřebuje drogu, alkoholik musí mít „ohnivou vodu“ a silný kuřák nikotin, tak Washington holt potřebuje vládnout, diktovat, nikoho se na nic neptat, nikomu se za nic nezodpovídat, brát si, co chce a tak podobně! Ne každý národ je ochoten dobrovolně položit Washingtonu k nohám svoji zem, její budoucnost i sebe sama. Ale vazal stižený stockholmským syndromem tohle všechno ví a je proto ochoten třeba i sám skočit do ohně.

Ilustračné foto (upravené): Pixabay

Vazalství, pokud bychom se pokusili o nějakou definici, představuje nerovný vztah (mesalianci) mezi dvěma či více subjekty (nejčastěji se jedná o státy, případně o jejich vládnoucí režimy). V tomto vztahu má jeden roli suveréna (vládce), zatímco „ten druhý“ či vícero subjektů se nachází v nerovné submisivní pozici. Stát v submisivní vazalské pozici, jeho vládnoucí struktury, ale i samotné obyvatelstvo, ztrácejí částečně nebo i zcela nezávislost. Jejich vůle (národní zájmy) ustupují do pozadí před vůlí a zájmy suveréna. Suverén ve vzácných případech, pro které zřejmě nenajdeme příklady, může vnímat zájmy vazalských států a národů a být vůči nim „citlivý“. Většinou nebo takřka vždy je suverén motivován výhradně jen zájmy svými a jde si za nimi, sice s podporou vazalů, ale bez ohledu na jejich zájmy. Citlivý tedy není. Přesně taková je charakteristika současného unipolárního systému nastoleného Spojenými státy, ve kterém roli suveréna s absolutní mocí vykonávají vládnoucí oligarchicko-plutokratické, imperialisticko-(neo)koloniální „elity“ mimo jiné zvyklé rozhodovat o obsazení Bílého domu za pomoci střelných zbraní.

Suverén mívá někdy zvláštní smysl pro humor, který je asi srovnatelný s radostí, jakou projevuje kočka, když si hraje s polomrtvou myší. Suverén oficiálně tituluje své vazaly jako partnery. Této komedie se důsledně drží politické reprezentace vazalských států (dočasní leníci suveréna; leník neboli man) a hlavní proud médií. Obojí struktury jsou na suverénu a na jeho přízni osobně zainteresované. Přízeň suveréna se projevuje v umožnění snazšího přístupu vazala ke kariéře, k ziskům, prebendám a dalším vymoženostem a privilegiím. Kdo chce suverénovi vzdorovat, mívá naopak velice rychle potíže. Kvalita potíží závisí na situaci a na nástrojích, které má suverén k dispozici. Jeho nepřízeň se může projevit například při organizaci nějakého státního převratu, při němž je málo submisivní reprezentant vazalského státu nahrazen reprezentantem s výjimečným talentem k podřízenosti. (Léno bylo odebráno a předáno jinému, věrnějšímu.) Nebo může být málo submisivní vláda ostrakizována, případně trestána odepřením dotací. Může se s ní přestat i mluvit. No, možností, jak dát najevo nelibost, má suverén po ruce nepřeberné množství. Sám si ani nemusí špinit ruce. Má na to své lidi, dokonce i některé nadnárodní instituce. Asi i proto se většina politiků a osob usilujících o politickou kariéru snaží co nejdříve suverénovi holdovat.

V rovině států, národů, režimů a bohužel i obyvatelstva jako takového, může vazalství přerůst v poškozování vlastní země, státu, národa. To se děje tehdy, když vazalský vztah k suverénovi znamená automatické převzetí jeho zahraniční politiky. To se děje například samotným vstupem do NATO. Pokud je politika suveréna agresívní a vytváří konflikty, plodí nepřátelství, pak nešťastný vazal získává jako svoji „odměnu“ za věrné služby jednak podíl na spáchaných a tuze nepěkných činech suveréna, hlavně však celou kolekci nepřátel v dárkovém balení, jaké tento vazal nikdy mít nemusel. A nejenom to, v některých případech služba suverénovi předpokládá, že si vazal sám omezí obchodní, politické, dodavatelské a kulturní styky se státy, které jeho suverén nemá rád a vede s nimi nějakou formu boje. Sebeomezování vazala může někdy vazala i ekonomicky zničit. Suverén přijímá oběti vazalů jako bůh války mrtvé na bojišti. Má-li suverén celé zápěstí omotáno vodítky, na jejichž koncích poslušně cupitají vazalové, nijak jej netrápí, jestliže tu a tam některý z nich cupitat přestane.

Politici vazalských států o vazalství nemluví a média hlavního proudu se toho slova bojí. Namísto pojmu vazalství, jaký nezní vůbec vznešeně, spíše naopak, se užívá slova partnerství. Jedná se o čistý eufemismus, což je pojmenování, které dokáže natřít narůžovo věc či jev, jaké ve skutečnosti nevypadají vůbec dobře. Současný západní „narativ“, tedy soubor pohádkových vyprávění o žalostné realitě, se eufemismy jenom hemží. Zisky amerických zbrojařských, naftařských a plynárenských gigantů-oligarchů se označují jako „pomoc Ukrajině“. Zisky vybraných farmaceutických firem založené na byznysu s jejich vybranými produkty, byly prezentovány coby „ochrana zdraví a životů obyvatelstva“. Násilné Washingtonem organizované či alespoň všemožně podporované krvavé převraty v postsovětském prostoru nesou vznešené jméno „demokracie a svobod“. Nikým neodsouzené a nepotrestané velice četné americké agrese byly pak eufemisticky pojmenovány jako „mise“. (Slovo není, jak by se mohlo zdát, odvozeno od „missile“, střela.)

Současný západní „narativ“ vlastně už nic jiného než eufemismy neužívá. A občané zasypávaní lavinami eufemismů mnohdy netuší, že jejich země už dávno ztratila nezávislost. A že za to mohou právě ti politici, které oni vytrvale volí do funkcí. Velmi mnoho občanů odhrne clonu růžových eufemismů a podívá se černé pravdě do očí teprve ve chvíli, kdy jim vládnoucí vazalský režim ve službě suverénovi skutečně tvrdě zaútočí na jejich peněženky.

Kdybychom přenesli vazalství států, jejich reprezentací, do roviny individuálních vztahů mezi lidmi, pak člověk, který přijme vazalský poměr k jinému člověku, stává se jeho sluhou, pážetem, klientem (ve smyslu propuštěnce ve starém Římě, jenž zůstává i po propuštění z otroctví v těsné vazbě s domem svého dřívějšího pána, což mu ale vůbec nebrání v kariéře a bohatnutí). Přijetím cizí vůle se člověk stává podřízeným, v minulosti poddaným, případně i otrokem. Někdy se stane členem mafie. To tehdy, když v kleče složí přísahu a políbí patřičný prsten. Podstatné ale je, že ve všech případech, nabývá cizí vůle významnější roli než vůle vlastní a člověk ztrácí velký díl svobody.


PhDr. Ivo Šebestík (*1959) je novinář, historik a překladatel. Absolvoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. V minulosti působil jako politický komentátor, později jako šéfredaktor krajského deníku Svoboda se sídlem v Ostravě a vedl zpravodajství ostravského studia ČT. Externě přednášel žurnalistiku na univerzitách v Olomouci a v Ostravě. Od roku 2004 žije v Bruselu. V současné době působí u Evropského parlamentu, v týmu profesora Kellera. Vydal šest knih překladů z angličtiny, francouzštiny a němčiny, množství publicistických textů. Jeho hlavním zájmem jsou obecné dějiny, evropské literatury, média a mezinárodní vztahy v současné epoše. Vlastní tvorba: Listy z Brabantska a Flander (2011), Nizozemské listy (2018).

[VB]