Článek Kdo všechno půjde do lágru? vyšel 19. 6. 2023 na webu Krajské Listy

Foto: Jan Rychetský
Popisek: Prezident Petr Pavel

Tak jsme se zase „proslavili“. Český prezident Petr Pavel tuto středu na ukrajinském vysílání rádia Svobodná Evropa prohlásil: „Všichni Rusové, žijící v západních zemích, by měli být monitorováni mnohem více než v minulosti, protože jsou občany národa, který vede agresivní válku… To je prostě daň za válku… Za druhé světové války byli potomci Japonců, žijící ve Spojených státech, také pod přísným monitorovacím režimem.“

Světový tisk Pavlovi okamžitě připomněl, že ten „přísný monitorovací režim“ za války pro Japonce znamenal internační tábory, s jejichž dědictvím se právě až v těchto letech americká demokracie vyrovnává klasickou formou omluv, pomníků, finančního odškodnění, mediálních programů a besed ve školách, tak jako my s dědictvím internačních táborů pro „třídní nepřátele“ v 50. letech.

Prezidentovo vyjádření má pro člověka s dobrou pamětí zajímavý kontext. Je to jen pár let, kdy doktrínou, která se na nás řítila všemi oficiálními kanály, byla idea „národ jako kulturní konstrukt“: Národ vlastně neexistuje, říci o komkoli, že je z nějakého národa, je vlastně rasismus, založený na starých zvykových resentimentech. A nyní hlava státu žádá „silný monitoring“. Ta hlava státu, která svou kampaň založila na všestranné podpoře menšin a vymezování se vůči předchozímu prezidentu Zemanovi, který ve svých bonmotech neznal míru, a tak ještě jako premiér při návštěvě Rakouska prohodil, že sudetští Němci by měli být rádi, že z druhé světové války vyšli jen s vyhnáním, ale živí.

Jak vidno, skutečný rozdíl mezi bývalým a dnešním prezidentem nebude v míře lidskosti a tolerance, ale v názoru, na kterém národu bude uplatňována kolektivní vina. Současný prezident se sice za sudetskými Němci s omluvou za uplatňování kolektivní viny nedávno vydal (dokonce v rámci tolerance „přehlédl“, že omluvu neformuluje tváří v tvář nevinné menšině, ale zástupcům hnutí, které mělo například v letech 1968-1982 hlavou Waltera Bechera, který byl za nacismu ideologickou oporou Henleinova věstníku Die Zeit), na druhou stranu ale okatě připomíná, že princip kolektivní viny se ve válce hodí. Na Rusy.

Ale co. Od pana prezidenta to mohlo být jen „ukecnutí“, které ho mělo jen přiřadit k tradici hlav země zvíci malé myšky, kteří se ale cítí být světovými lvy (nové pořádky v evropském, ba světovém měřítku přece z provinční Prahy vyhlašovali už i Masaryk, Beneš, Havel, o komunistických prezidentech ani nemluvě), dané i setrvačností z minulého režimu, který Pavla v intencích takových glajchšaltujících vyjádření vycvičil. Pak jsem si ale vzpomněl, že dnešní prezident jedno podobné vyjádření už učinil, když měl v letech 2015 až 2018 (jako jediný z našich prezidentů) opravdovou globální moc druhého muže NATO.

V lednu 2018 jednotky druhé největší armády NATO, Turecka, pod vedením prezidenta Erdoğana (největšího dějinného bijce většinou nenáviděné kurdské menšiny) protiprávně překročily hranice do syrského Kurdistánu (který předtím nezměrně krvácel, když Kurdové prakticky sami zničili jednotky ultrafundamentalistického Islámského státu, postupujícího k nám na západ), okupovaly toto území, z něhož za pár dní vyhnali 150 až 300 tisíc domácích kurdských civilistů a přes pět stovek jich přitom zabily. Zatímco (jinak silně proturecká) německá kancléřka Angela Merkelová tuto trestnou výpravu ohodnotila slovy: „Přes všechny oprávněné bezpečnostní zájmy Turecka je nepřijatelné to, co se děje v (syrském) Afrínu, kde jsou tisíce a tisíce civilistů pronásledovány, kde civilisté umírají a odkud musejí uprchnout“, předseda vojenského výboru NATO (tedy orgánu turecké armádě přímo nadřízeného) Petr Pavel prostě uznal turecké právo na sebeobranu.

Abychom ale všechno nenechávali jen na panu prezidentovi. Bedlivý pozorovatel, který se rozhlíží kolem sebe, vidí, že prezidentův požadavek je součástí silnějšího dlouhodobého rusofobního trendu, který má kořeny daleko v minulosti. Když jsem byl na přelomu milénia poprvé ve Švýcarsku, našel jsem tam učebnice zeměpisu, které ještě tehdy používal můj tamní kamarád. Byly sice vydány v 60. letech, ale hranice států v nich byly z roku 1937. Tam, kde se změnily, bylo jen uvedeno: „pod polskou správou“ či „pod ruskou správou“. Potěšilo mě sice, že Užhorod je v jejich očích stále československý (rozdělenou Evropu po pádu komunismu tehdejší západ zřejmě ještě nereflektoval), nicméně fakt, že „Lvov byl polský“, zatímco „Poznaň či Královec byly německé“, mi už tehdy, v roce 2000, přišly něčím znepokojující.

Stejný dojem jsem měl před dvěma lety (tedy ještě před současnou válkou!), když jsem se od kamarádova syna, maturanta, dozvěděl, že Rusko není v Evropě. „A kde podle tebe je?“ zeptal jsem se. „No v Asii.“ Už poučen jsem ho požádal, aby mi půjčil své učebnice. A opravdu. O hranicích Evropy a Asie (na rozdíl od středoškolských učebnic mě jako maturanta v roce 1996) tam nebylo ani slovo. Pro všechny mladší čtenáře proto zopakuji: Mezinárodně uznané hranice Evropy a Asie jsou od severu k jihu a jihozápadu ruské pohoří Ural (procházející autonomními menšinovými zeměmi Něnecko a Komijsko), rusko-kazašská řeka Ural, Kaspické moře, údolí řek Kuma a Manyč (které vedou ruskými menšinovými zeměmi Kalmýkie, Dagestán a Karačajsko-Čerkesko pod Kavkazem), dále Černé moře a turecký průliv Bospor a Dardanely. Jedna čtvrtina rozlohy Ruska a celých 118 z celkem 145 milionů jeho obyvatel jsou v Evropě. Naši maturanti to ale nevědí. Myslí si, že Petrohrad, neboli v italském renesančním stylu postavené „Benátky severu“, kde se odehrává zásadní dílo evropské literatury, Dostojevského Zločin a trest, leží v Asii. Někdo, kdo píše dnešní učebnice, chce, aby si to mysleli.

V roce 2009, rok předtím, než prezidenti Obama a Medveděv podepsali v Praze dohodu START o snížení počtu jaderných zbraní, jsem se zúčastnil svým dopisem skotskému ministru školství gigantické snahy Jana Čulíka o nerušení katedry moderních jazyků na univerzitě v Glasgow. Že se hraje o glasgowský konec stolice českého jazyka a literatury jsem (v postupujícím protihumanizačním tlaku komerce v dnešním světě) chápal (i když dr. Čulík tehdy pro její záchranu zmobilizoval a do Glasgow přivedl takové osobnosti, jako byl britský dramatik a nositel Oscara, sir Tom Stoppard, nebo exministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová). Chápal jsem rovněž, že v zemi, kde žije pět milionů Poláků, může při dnešním trendu skončit stolice polské filologie. Ale u ruské filologie jsem to při objemu tehdejšího obchodu mezi západem a Ruskem nechápal vůbec. Zvlášť když jsem se dozvěděl, že proces uzavírání kateder ruštiny paralelně probíhá na dalších anglosaských univerzitách. Nechtějí na západě rozumět svým zásadním obchodním partnerům a jejich kultuře?

Ve světle dnešního vývoje tomu, zdá se, rozumím už líp. A i jiným věcem. Tomu, proč v seriálu Koruna, což je sága o britské historii od 30. let až do smrti královny Alžběty, kde je jeden celý díl věnován americkému dobytí Měsíce, ani jednou nepadne jméno Gagarin, ale i tomu, proč Bílým domem a Downing street 10 byl v roce 1991 v otevřeném zápasu mezi tehdejším sovětským prezidentem Gorbačovem a prezidentem tehdy ještě sovětské federální republiky Rusko, autoritářem a alkoholikem Jelcinem (který si nakonec za svého nástupce vybral ještě většího autoritáře Putina) podpořen Jelcin, a ne (celým „obyčejným“ západem milovaný!) liberalizátor Gorbačov. A proč mi v roce 2016 (!), během volební kampaně Trump-Clintonová, psal z Washingtonu můj kamarád, tamní kulturní diplomat, že se v amerických médiích denně objevuje heslo-požadavek „Válka s Ruskem!“.

Ano, Putinovo Rusko po osmi letech občanské války, vedené na národnostním základu na ukrajinském Donbasu, v únoru 2022 překročilo hranice Ukrajiny a od té doby s ní vede krutou válku. Tu ale vede i s obyvatelstvem své vlastní země. Ten milion Rusů, kteří právě před tímto Putinovým autoritářským režimem od začátku války emigroval do zahraničí (jak mi v rozhovorech pro KL řekli bývalý velvyslanec Arménie v Sýrii David Oganesjan a novinář David Petrosjan), si s otevřenou náručí rozdělila nejen Arménie (která tím rozzlobila Rusko, jehož vojáci křesťanskou Arménii chrání před útoky islamistických sousedů), ale i k Rusku nepřátelské Gruzie a Lotyšsko, a neodmítlo je dokonce ani Německo. Odmítla je ale Česká republika. Ta Česká republika, které se zatím nic nestalo, ale, asi po vzoru traumatizované Ukrajiny (kde už jsou zakázána a z učebnic vymazána i ta ruská díla, která vytvořili etničtí Ukrajinci, a rada města Oděsy rozhodla o zbourání pomníku propagovatele nenásilí L. N. Tolstého, protože byl Rus), zbourala pomník spoluosvoboditele Prahy z roku 1945 I. S. Koněva a toto pondělí odhlasovala přejmenování jeho ulice. Česká republika, kde se na pomnících, připomínajících květnové osvobození v roce 1945, objevují další hanlivá graffiti a další a další starostové žádají o úpravy či zbourání památek na 144 tisíc během osvobozování Československa padlých rudoarmějců, kteří notabene nebyli zdaleka jen Rusové!

Prezident České republiky požádal, aby „všichni Rusové, žijící v západních zemích“ byli „monitorováni mnohem více“, a ukázal i na ekvivalent v minulosti: Japonci za druhé světové války. Tedy (jak si to přeložila světová média i já): internační tábory. V těch mají skončit VŠICHNI Rusové. Ptám se: Tedy i uprchlíci před Putinem včetně jejich hlavy, herečky Čulpan Chamatovové, kterou známe z hlavní role ve filmu Good-bye, Lenin! a která se z lotyšského exilu stala neoficiální mluvčí současné emigrace, která v těchto dnech objíždí všechny ruské emigrantské komunity s programy na podporu pádu Putina a konce války? Týká se žádaný „monitoring“ i veteránů legie Svoboda Ruska, vytvořené z proukrajinských Rusů, kteří toho času pod ukrajinským velením konají partyzánské akce v ruském Bělgorodu? Skončí tak i členové skupin Rospartizan a Svaz výborů matek ruských vojáků nebo umělců, jako je zpěvačka Alla Pugačovová, kteří nyní bojují a vystupují v Rusku proti Putinově režimu, v případě, že by se jim v budoucnu podařilo odejít za hranice? Ostatně co do „chybičky“ pana prezidenta, kdy (zřejmě pod vlivem západních jazyků, které to nerozlišují) ztotožnil národnost se státní příslušností: Řada zemí v rámci sankcí ruským občanům víza už nedává, ale vzhledem k tomu, že Rusko je zemí mnohonárodnostní, Putinovi poddaní nyní obléhají moskevské ambasády zemí svých předků, odkud odcházejí s novým pasem jako Gruzínci, Litevci, Lotyši, Estonci, Kazaši… Budou i oni „monitorováni“?

Jaká jsou jen slova Petra Pavla posilou pro Vladimira Putina. Teď může argumentovat: „Takhle je to s tou jejich takzvanou demokracií. Jděte proti mně a západ vás všechny nastrká do táborů jako Japonce…“

Spoléhám jen na to, že hlavy západu jsou moudřejší než český prezident. A proti nebezpečí, že zapomeneme všechno dobré, co nám přinesl evropský národ Rusů, nám v těchto dnech pomáhá i stará dobrá veličina jménem paradox. Všichni mí krajané, kteří ještě včera uráželi cyrilici, že je to „písmo mužiků, co místo písmen malují nábytek“, jí dnes mají plné ulice a v rámci konsekvence svých postojů ji musí podporovat. A všichni mí krajané, kteří ještě včera nesnášeli ruštinu, jí dnes mají plné Česko, protože nynější ukrajinská imigrace je v drtivé většině z té půlky Ukrajiny, kde se mluví jenom rusky. Mně, protože jsem komunikativní člověk a rád se s příchozími bavím, tato imigrace dokonce tak zlepšila ruský slovník, že jsem po letech shromáždil ruské knihy, které mám doma v originálu. Pomalu otevírám Dostojevského, Čechova, Bulgakova, Charmse a nestačím se divit, jak jsou tito „asijští“ autoři pro dnešního Středoevropana aktuální…

Bůh má i v těch nejhorších dobách smysl pro humor. A má rád všechny. Včetně Rusů. Rozhodně víc než Petr Pavel.

Zdroje: Svobodná Evropa, iDnes, Česká televize, Wikipedia