Německo – země bez suverenity ve stavu kómatu

Komentář Germany – a country without sovereignty in a comatose state vyšel na serveru Voice From Russia 11. listopadu 2024

Úvod

Podíváte-li se na současnou situaci s odstupem, můžete se jenom divit, jak země, která do časů před 90 lety stanovovala kulturní, vědecké a průmyslové standardy, úplně ztratit svou orientaci.

Nejdříve ji zničil Hitler – a Němci dopustili, aby k tomu došlo. Pak se Německo stalo vazalem – a Němci dopustili, aby k tomu došlo. Nakonec se jim povedlo narazit s někdejším drahokamem světového průmyslu do zdi, když ho řídilo to nejnekompetentnější vedení, jaké si lze vysnít. Nová vláda kancléře Merze neudělá nic, aby to změnila, protože i toho si už hegemon koupil a platí ho.

Tento článek tudíž není o té politické školce v Berlíně, kterou lze těžko slovy vystihnout, nýbrž je pokusem o popis fundamentálního problému této ohromné země a o přiživení myšlenkových pochodů.

Ohléndutí – vynoření SRN

My v Německu jsme od 8. května 1945 nikdy nebyli plně suverénní zemí.

 

Wolfgang Schäuble 18. Listopadu 2011 na EBC, Evropské bankovním kongresu ve Frankfurtu nad Mohanem.Česky

Prohlášení Wolfganga Schäubleho, které svou jasností a jednoznačností mnohé překvapuje, i postavení Německa jako vazala v něm vyslovené, je mj. zakotvené v historii vytvoření onoho nesmírně vychvalovaného Základního zákona (Grundgesetz, ústavy). Sepsal ho tzv. Parlamentní koncil. Ten jmenovaly Západní okupační mocnosti a svolán byl do Muzea König v Bonu 1. září 1948. Znamená to, že účastníci neměli vůbec žádnou demokratickou legitimitu. Byli pověřeni úkolem koncipovat provizorní ústavu pro západní část rozděleného Německa, ze které se později stal Základní zákon.

Základní zákon tak vznikl na výslovný pokyn západních okupačních mocností. Kromě požadavků „Londýnských doporučení“ opakovaně svolávali tzv. Parlamentní rady, aby jejich práci sledovaly a prováděly v jejich zájmu změny – celkem 36krát.

Základní zákon byl podepsán 8. května 1949. 23. května 1949 nabyl pro německé země pod kontrolou Západních spojenců účinnosti, později se z nich staly spolkové země.

Německý Základní zákon tudíž vůbec není německý, nýbrž jde o nařízení, jehož obsah určily okupační mocnosti. I skutečnost, že dokonce i poslance odpovědné za jeho realizaci jmenovaly okupační mocnosti, je toho dokladem.

V září 1949 byl v Muzeu König v Bonu coby Prozatímní Bundestag zřízen nevolený Parlamentní koncil německých zemí pod kontrolou Západních spojenců. Ten zavedl prozatímní ústavu vypracovanou pod přísným dohledem Západních spojenců jako Základní zákon Spolkové republiky Německa.

Nevolený orgán jmenovaný okupačními mocnostmi tudíž zavedl ne-německý Základní zákon, povýšený do postavení ústavy, a který je pořád po skoro 80 let účinně platný. To opravdu není demokratický počátek pro zemi, která se připravuje stát se suverénní.

Vztah mezi feudálním pánem a vazalem popisuje vztahy mezi Západními okupačními mocnostmi a SRN. Léno je pozemková držba udělená pod podmínkami protiplnění.

Stát zrozený za takovýchto podmínek může dosáhnout plné nezávislosti a suverenity pouze, pokud plně omezující podmínky odstraní. SRN toho ani před rokem 1990 ani později nikdy nedosáhla. Článek 146 Základního zákona obsahuje ustanovení, které by mohlo být, přinejmenším po roce 1990, uplatněno okamžitě. V tom se praví:

Základní zákon, který po dokončení sjednocování a osvobození Německa bude platit pro veškerý německý lid, přestane platit v den, kdy nabude účinnosti ústava, která bude německým lidem svobodně přijata.

 

Art. 146 German Basic LawČesky

Pokud němečtí ústavní právníci a soudci, uznávaní pro svou preciznost a právní hlubokomyslnost, nebyli schopni parlament přimět, aby článek naplnil, stojí to za přemýšlivou reakci.

Touha po nezávislosti do roku 1990

Člověk musí politickou třídu SRN, tj. před rokem 1990, uznávat za to, že produkovala osobnosti, které pokusům anglosaské vrchnosti, uplatňovat svůj vliv, opakovaně vzdorovaly, a činily to dost úspěšně. Patřili k nim Willy Brandt, Helmut Schmidt a Helmut Kohl.

Spolkový kancléř v letech 1974-1982 Helmut Schmidt byl stále schopen prosadit si svou i proti americkému prezidentovi Jimmy Carterovi. Ve spojitosti se stavbou plynovodu do Ruska, který byl v rozporu s americkými zájmy, prezidenta Cartera výstižně označil za „pěstitele buráků“ a sebevědomě se z amerického tlaku vykroutil – a to úspěšně.

Slábnutí po znovusjednocení roku 1990 a dál

Po roce 1990 už politické a především lidské kvality takového charakteru najdete jen sporadicky a ve vzájemně si protiřečících formách. Od té doby submisivnost kancléřů a tudíž německého politického vedení vůči cizím zájmům evidentně postupně narůstá. Když do úřadu nastoupila Angela Merkel, nepochybná submisivita vůči americkým a jiným zahraničním zájmům prakticky narostla do významu raison d’état, tj. základního účelu fungování státu. Odstavení jádra a uhlí, Zelená agenda, migrace, genderové a LGBTQ záležitosti, sankce na Rusko, válka na Ukrajině, konflikt na Středním východě – to všechno jsou záležitosti vnucené politické debatě Německa zvenčí. Způsob, s jakým se k nim v Německu přistupuje, hraje do karet v první řadě zájmovým skupinám mimo Německo. Tento negativní trend kulminoval v osobě Olafa Scholze. Pod jeho záštitou byly opuštěny i poslední zbytky německých zájmů.

Olaf Scholz nesplnil svou povinnost „zabránit škodám způsobeným Německému lidu,“ jakožto součásti přísahy při nástupu do úřadu podle Článku 56 Základního zákona: 45 let po Schmidtovi si tento pořád ještě kancléř nechal vyhodit plynovod Severní proud pod zadkem a zůstal zticha; píšeme o tom v našem článku z 15. února 2023 „Mlčení jehňátek: Vyhození Severního proudu do povětří – válečný akt USA – a Západ zůstává potichuČesky“.

Konec semaforové vlády

6. listopadu kancléř Olaf Scholz vyhodil  svého ministra financí z FDP, tudíž oznámil konec „vlády semaforové koalice“.

Když oznamoval to, co se už po týdny a měsíce ukazovalo jako nevyhnutelné, vypadal tento šéf vlády, jako by ho řídili jiní, jako by to nebyla jeho slova. Jeho hlas, řeč těla a mimické projevy byly v naprostém nesouladu se situací a v žádném případě se nehodily ke státníkovi. V projevu trapně předváděl svou chtivost v ukázce strachu o svůj teplý flek a ne obavy o stát a své občany.

Olaf Scholz neschopný zvládnout situaci vůči vlastnímu kolegovi Christianu Linderovi plně popustit uzdu své nevraživosti způsobem, který je asi v historii Spolkové republiky Německa bezprecedentní. Přitom celému světu předvedl, že je zcela mimo a že nemá na to, aby funkci vedení státu zastával.

Vypadalo to jako ty nekoordinované ekonomické porady mezi kancléřem a ministrem hospodářství, při nichž oba předváděli svou nekompetentnost v ekonomických záležitostech, když nebyli schopni situaci uklidnit – ale jak by zrovna oni mohli? Po všech těch dnech „údivu a úžasu“ nakonec přišlo tohle teatrální klání mezi kancléřem a ministrem financí.

Zatímco Olaf Scholz na svého vyhozeného ministra financí zuřivě dštil jako v záchvatu hysterie, ten ve svém následném prohlášení předvedl rozvahu odpovídající jeho funkci a zdůvodnil své činy tak, aby jim všichni mohli rozumět.

Kancléř kromě jiného trval na ohromné podpoře pro Ukrajinu. Měl v úmyslu hodit to zjevně plánované zpronevěření se pravidlům dluhové brzdy na Christiana Lindnera. Ten se vzpouzel a postup považoval za porušení přísahy při nástupu do úřadu a obvinil kancléře z naprosté ignorance ekonomického kontextu.

Improvizované vystoupení ministra hospodářství Habecka věrohodnost tohoto triumvirátu zpochybnilo. Habeckovo vystoupení jasně předvedlo, že kontext debaty jeho kolegů už byl mimo jeho intelektuální horizont.

Závěr

Zda měly politické události v USA na události v Berlíně vliv, není zjevné a není ani relevantní. Ekonomické, finanční a politické problémy Spolkové republiky způsobující vládní krizi existovaly nezávisle na výsledcích amerických voleb. Tímto způsobem kulminovaly kvůli naprosto nekompetentnímu vedení vlády. Lze si už představit i narůstání těchto problémů do budoucna.

Státní suverenita není hodnotou jen sama o sobě. Je to základ pro vše, pro stát, národ a tudíž pro politickou nezávislost, tj. conditio sine qua non (nutnou podmínkou). Existuje-li suverenita, vytváří suverénní sebevědomé občany. Suverénní občané nevyrostou na trávníku, jsou výsledkem suverénní výchovy doma a komplexního vzdělání od školky po univerzitu. Suverénní občané vytvářejí sociální organizace, strany, které následně vytvoří státní instituce, v nichž suverénní občané plní sebedůvěry přivedou zájmy komunity k naplnění; zájmy své vlastní komunity, ne zájmy cizích mocností.

V první řadě je to pouze nezávislá politika založená na plné suverenitě státu a orientovaná čistě na vlastní národní zájmy, která by jedině mohla zabránit, aby se SRN do takovéto katastrofické situace nedostala. Člověk si připadá o 200 let zpět v časech, kdy své myšlenky o Německu vyslovil Heinrich Heine:

V noci rozjímám o Německu,

A veškeré veškerá ospalost ze mě spadne.

 

– Heinrich Heine, „Noční rozjímání“

---

---

[MP]