Změněný význam pojmu nacionalismus

Článek The Changed Meaning of Nationalism vyšel na serveru The Epoch Times a 29. října 2024 ho převzal server Zero Hedge.

Jen málo slov má v anglickém jazyce natolik migrující význam, jako nacionalismus. (Redakční poznámka: Asi to platí pro všechny západní jazyky.)

A v této době se opět změnil.

Dnes poukazuje na sebeurčení lidu proti rostoucí globální hegemonii v řadě oblastí, počínaje financemi přes zemědělství až po zdravotnictví, používání ozbrojených sil a systémů sledování.

Ti, kdo se prohlašují za nacionalisty, potvrzují právo lidí, aby v dané oblasti řídili své vlastní životy mimo uvalený neoliberální řád, který v porovnání se stavem před desetiletím ohromně oslabil.

Kniha, která nedávné změny rozběhla, je The Virtue of NationalismČesky (Ctnost nacionalismu) od Yorama Hazonyho, vydaná v roce 2018.

Argumentuje, že nacionalismus – s širokou rozmanitostí principů vládnutí mezi suverénními národy – je podstatný pro zachování svobody, tradic a významu kultury. Není agresivní, nýbrž pouze ochraňující, je to bariéra proti nadvládě mezinárodních agentur, proti finančním manipulacím a proti vyřvávajícím sekulárním médiím. Kniha se mezi konzervativci stala senzací, a to hlavně díky tomu, že prolomila tabu používání tohoto termínu.

Když jsem ji četl poprvé, byl jsem plně nachystán těm představám odporovat. Jelikož jsem byl intelektuálně formován v časech starého konsensu, předpokládal jsem, že všechny formy nacionalismu mají toxické kořeny, porovnáváme-li ho s aspiracemi univerzálních lidských práv a globálních kulturních norem. Avšak zkušenost s pandemickou kontrolou uvalenou současně po celém světě změnila můj názor, protože šlo o paradigmatický případ globalistického anti-liberalismu. Internacionalismus už neznamená svobodu, právě naopak. Tato zkušenost mě donutila, abych se zamyslel nad tím, co mi možná ušlo.

Existovaly jen tři země, které odporovaly povinným opatřením jako lockdowny, zavírání podniků, nošení masek a pak povinné očkování. Byly to Švédsko, Tanzanie a Nikaragua.

Ve všech případech k tomu měly důvod ve stylu: tohle my přece u nás děláme jinak. Švédsko si zachovalo tradiční principy svého veřejného zdravotnictví. Nikaragua řekla, že lockdowny by jejich lidem způsobily škody. Tanzanie lockdowny odmítla, protože jim celý ten systém připadal zmatečně nesourodý.

Světová média na tyto tři země zuřivě pokřikovala v naději, že to ve všech selže, jako kdyby každá země, která se opováží postupovat jinak, měla být potrestána.

Ve všech třech zemích byly výsledky zdravotnictví podobné nebo i lepší než jinde, aniž by ale ničily svým občanům životy nebo pošlapaly zákonná práva a svobody. V praxi reakce na COVID u mnoha lidí (včetně mne) zrušila pocit provázanosti mezi globalismem a svobodou.

Dnes se na globalismus už spíše pohlíží jako na nebezpečí nejen pro suverenitu, ale i pro lidská práva.

Kontroverze kolem nacionalismu začaly koncem 19. století, když se začala rozpadat mnohonárodní impéria a formovaly se nové země podle jazykových skupin, etnicity a náboženských seskupení ve Francii, Německu, Španělsku a v Itálii. Podpořit status pozůstatku po Svaté říši římské pod církevní kontrolou bylo jediným smyslem svolání Vatikánského koncilu roku 1869. Papež usiloval o potvrzení své vlastní politické neomylnosti, aby si tak udržel papežský status, ale tahle snaha mu nevyšla (koncil potvrdil pouze doktrinální neomylnosti a to jen za vzácných podmínek). O století později druhý Vatikánský koncil zavedl a potvrdil práva na náboženskou svobodu.

Mezi těmito dvěma obdobími se smysl nacionalismu posunul jedním směrem a pak zase druhým. Ohromným teoretikem nacionalismu konce 19. století byl Erns Renan s jeho slavným proslovem Co je národ? (1882). Tato esej má pořád ještě význam pro vysvětlení dlouhé historie ideje národa a stanovuje rozumné parametry ohledně ústředních principů jeho organizace. Předestírá pět faktorů: náboženství, jazyk, území, tradici a etnicitu (rasu), kdy každý z nich může být podle okolností buď neškodný, nebo ohrožující.

Tato esej byla ve své době tím, čeho bylo zapotřebí, a po Velké válce nakonec získala ohromný vliv, když to tehdy skončilo zhroucením Habsburské a Pruské monarchie a stanovením demokracie jakožto upřednostňovaného politického systému. Další trauma přivodila Ruská revoluce, jelikož i tato monarchie se zhroutila. Ve zpětném pohledu je udivující, že to vůbec přežila britská monarchie, bylo to ale možné jen po všech možných kompromisech s parlamentní kontrolou a navíc s potvrzením náboženské svobody.

Sebeurčení národů se stalo ústředním sloganem poválečné politiky, slogan protlačovaný administrativou Woodrow Wilsona, takže se mapa Evropy překreslila způsobem, jaký se ukázal být neudržitelným. V těchto letech byl však nacionalismus považován za neškodný a k dosažení míru i nezbytný, i když si elity pohrávaly s novými globalistickými institucemi jako Liga národů jakožto s garanty principu ne-agrese. Sebeurčení obecně potvrzovalo právo lidí vládnout si sami prostřednictvím plesbicitu.

Článek 22 Ligy národů pravil:

Na ty kolonie a teritoria, která v důsledku poslední války přestala být pod suverenitou Států, které jim předtím vládly, a která jsou obývána lidmi, kteří nejsou ještě schopni postarat se o sebe podle přísných pravidel moderního světa, se aplikuje princip, že blahobyt a rozvoj takovýchto lidí zakládá posvátnou povinnost civilizace…

Kontroverze kolem nacionalismu však těžko mohly ustat, když po ekonomické krizi a politickém pozdvižení zkolabovaly demokratické instituce v Německu. Tím, co místo nich nastoupilo, byl agresivní nacionalismus Nacionálně socialistické strany spolu se vzestupem Imperiálního Japonska, což vedlo k zopakování první světové války s ještě větší intenzitou. Z této zkušenosti pochází diskreditace myšlenky nacionalismu, zvláště pokud spočívá na rase a jazyce. Německý pokus uplichtit rasový stát kromě způsobené ztráty území navíc uvrhl svět do nejvražednějšího konfliktu v historii lidstva.

Po této válce opět převzal ústřední roli na scéně globalismus s vytvořením Mezinárodního měnového fondu, Mnohostranné dohody o tarifech a obchodu, Světové banky a Spojených národů, přičemž ve většině světa dominovaly mnohonárodní aliance. Nacionalismus byl opět diskreditován a tak jsme se ocitli v lepší části čtyřech dekád. Zhroucení Sovětského svazu a jeho satelitů tehdy zase jednou konstelace změnilo, jelikož si odtržené státy opět vzaly svá historická jména a mnozí lidé všude po světě nalezli nový smysl v národní identitě.

Od roku 1990 se definujícím znakem světové politiky stal zápas mezi globalismem a nacionalismem, ale trvalo to, než postihl i západní průmyslové demokracie. S rozhodnutím Británie stáhnout se z Evropské unie získal pozice nový nacionalismus, a ten ambicím globalistů tvrdě vzdoroval.

A byl ten nový nacionalismus liberální? To je komplikovaná otázka. V některých bodech ano, v některých ne. Pohnutky pro restrikce imigrace se staly nevyhnutelným důsledkem přívalu uprchlíků všude v Evropě a ve Spojených státech. Tlak na zavržení ambicí Světové obchodní organizace vytvořit svět bez tarifů přišel po desetiletích ztráty průmyslu. Tohle všechno se dělo už když s ohromující zuřivostí udeřila kontrola nad společností navázaná na pandemii, když Světová zdravotní organizace vynutila experimentální metody kontroly virů – jako kdyby vlády nějak mohly dobýt mikrobiální království silou.

Trpká kombinace lockdownů, uprchlické krize a nastíněných plánů na nulové emise, které ohrožují samotnou industrializaci, nakopla nacionalistického ducha na plný plyn, takže svět zachvátila populistická hnutí. Obě strany se sešikovaly na předvídatelných liniích: ti, co prosazují suverenitu, a ti, co chtějí zachovat zbytky neoliberálního řádu. V tom v podstatě spočívá dynamika našich časů.

A kde se se svými názory na nacionalismus ocitli milovníci svobody? Uvrhlo nás to tam, kde už jsme byli v 80. letech 19. století, kdy podle Renanova hlediska: zda je svoboda nejlépe zaručená národním principem a v jakém rozsahu, závisí na místě a čase. Bez ohledu na všechno, co dnes v politice vidíme, se to očekávatelné nahrazování neoliberálního řádu světem suverénních národů hýbe, přičemž některé jsou liberální a některé ne.

Jeffrey Albert TuckerČesky (*1963) je je americký libertariánský spisovatel, vydavatel, podnikatel a zastánce anarchokapitalismu a bitcoinu. Je zakladatelem a prezidentem Brownstone Institute a autorem mnoha tisíc článků v odborném i populárním tisku a také 10 knih v pěti jazycích, naposledy Liberty or LockdownČesky (Svoboda lockdownu, 2020). Je také autorem The Best of Ludwig von MisesČesky. Píše denní sloupek o ekonomii pro The Epoch TimesČesky a široce hovoří na témata ekonomie, technologie, sociální filozofie a kultury.