Richard D. Wolff a Michael Hudson: Blízký východ a Ukrajina

Blízký východ exploduje, Ukrajina se rozpadá! USA jednají?

NIMA: Rádi vás opět vidíme, Richarde a Michaeli. A dovolte mi, abych to řídil. Začneme hlavní otázkou, která zní: Proč Spojené státy nemají zájem na ukončení konfliktu na Blízkém východě a na Ukrajině? Což víme, že v obou těchto případech jsou schopny udělat.
A než přejdeme k odpovědi na tuto otázku, pustím vám klip, v němž libanonský ministr zahraničí hovoří s Christiane Amanpourovou o svém pohledu a o tom, proč se jim nepodařilo dosáhnout příměří.

CHRISTIANE AMANPOUROVÁ: … Mluvila jsem s libanonským ministrem zahraničí Abdalláhem Bou Habíbem, který je ve Washingtonu na setkání s americkými představiteli a připojil se k nám k prvnímu rozhovoru od poslední eskalace. Pane ministře zahraničí, vítejte zpět v pořadu.

 

ABDALLAH BOU HABIB: Děkuji. Děkuji.

 

CHRISTIANE: Od našeho posledního rozhovoru se situace ve vaší zemi dostala do velké krize. Chci se vás zeptat, právě jste ve Spojených státech. Víte, že několik představitelů administrativy souhlasí s pozemním vpádem Izraele do vaší země. Co si o tom myslíte, když jste ve Washingtonu a snažíte se získat podporu pro příměří?

 

ABDALLAH: No, souhlasili také s prohlášením Bidena a Macrona, které vyzývá k příměří a které rovněž vyzývá k zavedení 21denního příměří. A pak by pan Hochstein odjel do Libanonu a vyjednal příměří. A řekli nám, že pan Netanjahu s tím souhlasí. A tak jsme k tomu získali i souhlas Hizballáhu. A víte, co se od té doby stalo. To bylo v den, kdy jsme vás viděli v New Yorku.

 

CHRISTIANE: Já vím. A vy jste mluvil o tom, že půjdete do Rady bezpečnosti kvůli tomu příměří. A sotva 24 hodin poté byl šéf Hizballáhu zavražděn. Říkáte, že Hasan Nasralláh souhlasil s příměřím jen chvíli předtím, než byl zavražděn?

 

ADBALLAH: Souhlasil, souhlasil. Ano, ano. Zcela jsme souhlasili, Libanon souhlasil s příměřím po konzultaci s Hizballáhem. Předseda parlamentu, pan Berri, konzultoval s Hizballáhem a my jsme informovali Američany a Francouze, že [se] tak stalo. A oni nám řekli, že pan Netanjahu také souhlasil s prohlášením, které vydali oba prezidenti.

NIMA: Jo, tady je otázka, protože jestli si vzpomínáte, při atentátu na Ismaila Haníju, když s ním mluvili, jednali s ním v Kataru, tak ho zavraždili.

A hned poté, co dosáhli nějaké dohody s vládou v Libanonu a prostě Hizballáh řekl, dobře, my na ten plán přistoupíme, tak ho zavraždili.

A tady je teď otázka proč, je to kvůli Spojeným státům Michaeli? Pokračuj.

MICHAEL HUDSON: No, Spojené státy nechtějí příměří, protože chtějí ovládnout celý Blízký východ. Chtějí využít Izrael jako kočičí pracku. Všechno, co se dnes stalo, bylo naplánováno už před 50 lety, v letech 1973 a 1974. Seděl jsem na schůzkách s Usim Aradem, který se stal Netanjahuovým hlavním vojenským poradcem poté, co vedl Mossad.

A celá strategie byla v podstatě vypracována ministerstvem obrany, neoliberály, a to téměř v několika etapách, které vysvětlím.

V těchto letech jsem byl s Hermanem Kahnem, vzorem pro Dr. Strangelove (Dr. Divnolásku), v Hudsonově institutu a seděl jsem na schůzkách a popíšu je, ale chci popsat, jak se postupně utvářela celá strategie, která vedla k tomu, že Spojené státy dnes nechtějí mír, chtějí ovládnout celý Blízký východ.

A to všechno bylo vyloženo. Napsal jsem knihu o setkáních, která jsem absolvoval na War College, v Bílém domě a v různých think tancích letectva a armády v 70. letech.

Výchozím bodem pro celou americkou strategii zde bylo, že demokracie již nemohou postavit domácí armádu s vojenským odvodem. Amerika skutečně není schopna postavit dostatečnou armádu, aby mohla napadnout nějakou zemi, a bez napadení ji nelze skutečně ovládnout. Můžete ji sice bombardovat, ale to jen podnítí odpor. Ale nemůžete ji ovládnout.

Válka ve Vietnamu ukázala, že by se jakýkoli pokus o odvod setkal s takovým odporem proti odvodu, který by měl podobu protiválečného [sentimentu], že žádná země, jejíž vůdci musí být zvoleni, tuto roli už nikdy nemůže převzít.

Nyní je pravda, že Amerika poslala do Iráku malou armádu a po celém světě je 800 amerických vojenských základen, ale nebyla to bojová armáda – byla to okupační armáda bez skutečně velkého odporu, jaký zažívá například Ukrajina s Ruskem, jak to vidíme tam. Situace na Blízkém východě je velmi odlišná.

Protiváleční studenti dokázali, žev roce 1968 musel Lyndon Johnson odstoupit z kandidatury ve volbách, protože kamkoli by přišel, všude by se proti němu konaly protiválečné demonstrace. Dnes k žádným takovým demonstracím nedochází, to není třeba dodávat.

Nebudu tedy nazývat Spojené státy nebo Evropskou unii demokraciemi, ale neexistuje žádná vláda, která musí být zvolena a která by byla schopna poslat své vlastní vojáky do velké války.

A to znamená, že dnešní taktika se omezuje na bombardování, nikoli na okupaci zemí. Omezuje se na to, že izraelské síly mohou shazovat bomby na Gazu a Hizballáh a snažit se něco vyřadit, ale ani izraelská armáda, ani žádná jiná armáda by nebyla skutečně schopna provést invazi a pokusit se obsadit nějakou zemi tak, jak to dělaly armády za druhé světové války.

Nyní se vše změnilo a vzhledem k dnešnímu spojenectví Ruskem s Íránem a Čínou k další okupaci cizích zemí Spojenými státy nemůže dojít.

Takže toto bylo uznáno před 50 lety a tehdy se zdálo, že války podporované Spojenými státy budou muset být omezené . Ale to se nestalo. A důvodem je, že Spojené státy měly záložní pozici: hodlaly se spoléhat na zahraniční vojska, která budou bojovat jako zmocněnci namísto jich samotných. To bylo řešení, jak síly získat.

Prvním příkladem bylo vytvoření wahhábistických džihádistů v Afghánistánu, kteří se později stali al-Káidou. Jimmy Carter je mobilizoval proti sekulárním afghánským zájmům a ospravedlňoval to slovy: „No ano, jsou to muslimové, ale my všichni přece věříme v Boha.“

Takže odpovědí na sekulární stát Afghánistán byl wahhábistický fanatismus a džihád a Spojené státy si uvědomily, že k tomu, abyste měli armádu, která je ochotna bojovat do posledního člena své země – do posledního Afghánce, posledního Izraelce, posledního Ukrajince -, skutečně potřebujete zemi, jejíž duch je duchem nenávisti vůči druhým, duchem velmi odlišným od amerického a evropského ducha.

No a Brzezinski byl velkým plánovačem, který tohle všechno udělal. Bojovníci sunnitského džihádu se stali americkou zahraniční legií na Blízkém východě, a to včetně Iráku, Sýrie a Íránu a také muslimských států sahajících až k ruským hranicím.

A cílem Spojených států bylo… středobodem této politiky byla ropa. To znamenalo, že Spojené státy musely zabezpečit Blízký východ a k tomu sloužily dvě zástupné armády. A tyto dvě armády spolu bojovaly jako spojenci dodnes. Na jedné straně džihádisté z al-Káidy, na druhé straně jejich manažeři, Izraelci, ruku v ruce.

A bojovali, aby to nemusely dělat Spojené státy.

Zahraniční politika podporovala Izrael a Ukrajinu, dodávala jim zbraně, uplácela jejich vůdce obrovskými částkami a elektronicky naváděla satelity na vše, co dělají.

Prezident Biden neustále říká Netanjahuovi: „No, právě jsme ti dali zbrusu nový bunkr, kazetové bomby a obrovské bomby – prosím, shazuj je na své nepřátele, ale dělej to jemně. Nechceme, abys při shazování těch bomb někomu ublížil.“ A tak se to děje.

No, to je právě to pokrytectví – je to hodný a zlý policajt. Biden a Spojené státy se posledních 50 let tváří jako hodný polda, který kritizuje zlé poldy, které podporuje. Zlý policajt ISIS a al-Káida, zlý policajt Netanjahu.

Když se ale celá tato strategie dávala dohromady, bylo velkým úspěchem Hermana Kahna přesvědčit americké budovatele impéria, že klíčem k dosažení jejich kontroly na Blízkém východě je spoléhat se na Izrael jako na svou zahraniční legii.

A toto ujednání o zbraních umožnilo Spojeným státům hrát roli, jak jsem řekl, hodného policajta, určilo Izrael, aby hrál jeho roli, a Izrael organizoval a zásoboval al-Nusru, al-Káidu, zatímco Spojené státy předstíraly, že je odsuzují. A to vše je součástí plánu, který byl podporován armádou, ministerstvem zahraničí a operací národní bezpečnosti.

A proto ministerstvo zahraničí předalo řízení americké diplomacie sionistům a zdánlivě odlišuje izraelské chování od budování amerického impéria. Ale stručně řečeno, Izraelci se přidali k al-Káidě a ISIS jako vojáci, jako americká cizinecká legie.

NIMA: Ano. Jak jsi o tom mluvil, otázka zněla: proč Spojené státy nemají zájem na ukončení konfliktů na Blízkém východě a na Ukrajině? A Michael poukazoval na to, jaká je v tomto typu chování konečná hra Spojených států. A jaký je teď tvůj názor?

RICHARD WOLFF: No, myslím, že v případě Ukrajiny jde v tuto chvíli pouze o jakousi nejasnou, zbytkovou touhu Rusko oslabit. Moc to nefunguje, takže to podle mě brzy skončí. A v případě Izraele si myslím, že Michael má pravdu, že jde o dohodu: Izraelci, doufejme, poskytnou Američanům určitý druh páky k tomu, co se na Blízkém východě děje, kterou by neměli, kdyby Izrael neměli. Jinak nechápu, proč Spojené státy dovolují, aby jejich politiku dělal pan Netanjahu. Máme tu zvláštní situaci, že lidé, kteří brzdí pana Netanjahua, jsou Izraelci, nikoliv Američané, což je vzhledem k tomu, že jde o dvě různé země, poněkud zvláštní, Američané pociťují větší potíže Netanjahuovi oponovat, než Izraelci. Tím ale nechci odvádět pozornost od toho, že existuje oboustranný zájem na utváření Blízkého východu a naděje, že se to podaří.

Ale nemyslím si, že to funguje příliš dobře. A myslím, že mám podezření, že se chystají, zejména po volbách, to všechno hodně přehodnotit, protože to nefunguje dobře.

NIMA: Ano. A Michael?

MICHAEL: Jo, myslím, že z toho můžeme vyvodit více souvislostí. Protože poté, když jsem zmínil, že si USA uvědomily, že potřebují zahraniční vojska, si také uvědomily, že jediný druh plnohodnotné války, který si demokracie může dovolit, je atomová válka. A problém je v tom, že ta funguje jen proti protivníkům, kteří se nemohou mstít.

V posledních letech však byla vojenská politika USA natolik agresivní, že přiměla ostatní země, aby se spojily a podpořily své spojence s jadernými silami. Takže všechny země světa jsou nyní spojeny s jadernými zálohami. A o tom jsme hovořili již dříve.

Výsledkem je, že dnešní vojenská spojenectví znamenají, že jakýkoli pokus o použití jaderných zbraní bude znamenat riziko plnohodnotné jaderné války, která zničí všechny účastníky a také zbytek světa. Co tedy Spojeným státům zbývá? No, myslím, že existuje pouze jedna forma neatomové války, kterou si demokracie mohou dovolit, a tou je terorismus. A myslím, že byste se měli dívat na Ukrajinu a Izrael jako na teroristickou alternativu atomové války. Myslím, že Andrej Marťanov nedávno vysvětlil, že je to alternativa k atomové válce. A to, pokud NATO-západ není ochoten atomovou válku riskovat, což se nezdá, že by byl, pak je terorismus jedinou alternativou, která mu zbývá. A ten je základem plánů na změnu režimu, které mají Spojené státy v zemích sousedících s Ruskem, Čínou a dalšími zeměmi, které považují za protivníky. Toho jsme svědky na Ukrajině a především v Izraeli, který bojuje proti palestinskému obyvatelstvu v Gaze.

Celá myšlenka Ukrajinců a Izraelců spočívá v bombardování civilistů, nikoli vojenských cílů, ale civilistů. Je to boj doslova za zničení obyvatelstva v rámci ideologie genocidy. A to je naprosto zásadní. Není to náhoda – je to zabudované, zabudované do programu. A Libanon, i když je z velké části křesťanský, je toho součástí.

Takže další zbraň, kterou Spojené státy mají, je ekonomická. A to je ropa a obilí – o tom bylo rozhodnuto už v letech 1973-74. A to je také zbraň. To bylo právě v době ropné války, kdy se ceny ropy zvýšily čtyřnásobně v reakci na to, že Spojené státy zvýšily čtyřnásobně ceny obilí. Spojené státy si tedy řekly, že „způsob, jak se vyhnout válce, terorismu, změně režimu, je prostě země vyhladovět, aby se podřídily – buď tím, že se jim přeruší dodávky potravin, nebo tím, že se jim přeruší dodávky ropy. Protože jak by bez ropy mohly provozovat svůj průmysl, vytápět své domy a vyrábět elektřinu?“

A ropa je největším monopolem soukromého sektoru v zemi. Sedm sester ovládalo obchod s ropou už od první světové války a Anglie byla jejich koordinátorem.

A po válce o ropu Saúdská Arábie slíbila – tak nějak jí bylo řečeno: „Můžete si zvýšit ceny ropy, jak chcete, ale všechny své příjmy z vývozu musíte nechat ve Spojených státech. Můžete nakupovat státní pokladniční poukázky, můžete nakupovat firemní dluhopisy, můžete nakupovat akcie, ale nesmíte z nich použít více než část pro svůj vlastní rozvoj; musíte je odevzdat americkému finančnímu sektoru.“ Takže klíčem se stala Saúdská Arábie a výsledkem byl petrodolar, který byl vložen do amerických bank a jen navýšil likviditu, celý růst zadlužení třetího světa, které explodovalo v 70. letech a vedlo k dluhové krizi 80. let, to vše bylo. A Spojené státy si v podstatě uvědomily: „Dobrá, chceme rozšířit kontrolu, abychom dobyli Blízký východ, dobyli země, které mají životně důležité suroviny; chceme využít Světovou banku k tomu, aby se země globálního Jihu neuživily samy – budeme dávat peníze na plantáže vývozní plodiny, ne na potraviny.“ A tak se stalo.

Podmínkou pro Latinskou Ameriku a Afriku jako spojence Spojených států bylo, aby si nepěstovaly vlastní obilí a potraviny, ale aby byly závislé na americkém vývozu obilí. Víte, to je ten druh ekonomického plánu, který jde ruku v ruce s vojenským plánem být organizační silou amerického impéria.

RICHARD WOLFF: Dovolte mi, abych uvedl ještě několik dalších úvah, abychom si tady přidali do guláše. Mám za to, že mnoho sil v americkém politickém establishmentu interpretuje zhroucení Sovětského svazu v letech 1989, 90 a 91 jako plod dlouhodobé americké politiky, která zahrnovala závody ve zbrojení a další mechanismy, kdy si Sovětský svaz nemohl dovolit takovou míru vojenské aktivity, jakou si mohly dovolit Spojené státy, ale z politických a vojenských důvodů si nemohl dovolit ji nedělat.

A tak se Sovětský svaz snažil jet na tomto buď-anebo a zhroutil se mezi požadavky závodů v jaderném zbrojení a náklady na okupaci Afghánistánu. Nedokázali to. A tu a tam se uskrovnili a ne zcela splnili plán růstu spotřeby, který svým lidem slíbili, ale nedokázali to.

Pokud věříte, že to tak bylo, pak byste se mohli pokusit pochopit, že to, co teď dělají s Ruskem, je stejná politika. Jinými slovy, jde opět o závody ve zbrojení, ale tentokrát ne kvůli válce v Afghánistánu, ale kvůli válce na Ukrajině. Bojovat tam s nimi, vylákat je, stát je to majlant a předpokládat, že to všechno, co dělají, nezvládnou a že pro vás jako bohatší – mnohem, mnohem bohatší – zemi je to mnohem jednodušší než pro ně.

A velkou chybou zde bylo nepochopení, že si Rusové byli velmi dobře vědomi, jaké mají nedostatky, a v posledních 25 letech velmi tvrdě pracovali na tom, aby se už do takové situace nedostali. Ve vojenském myšlení existuje jeden aforismus: „Každý bojuje poslední válku.“ Že musíte bojovat v téhle, ne v té poslední. Vítěz té poslední si myslí, že našel kouzelnou kulku. Poražený z té poslední si uvědomí, že musí udělat něco jiného. Rusko všechny překvapuje rozsahem svých vojenských schopností a vojenskou připraveností. Díky tomu vyhrává válku na Ukrajině. Byl to chybný odhad.

Dobře, to je první věc. A mám podezření, že nejenže na Ukrajině znovu uplatňují starou strategii, ale že doufají, že tím, že na Blízkém východě nastolí jakési závody ve zbrojení, částečně závody ve zbrojení mezi Izraelem a Araby a islamisty, ale také závody ve zbrojení, kde mohou, mezi šíity a sunnity.

Vzpomeňte si na válku v Iráku a Íránu, jak je rozeštvali, že si koupí Abú Dhabí nebo Dubaj nebo všechny ty machinace, které se dějí – doufají, že budou moci financovat svého spojence – Izrael – a všechny nepřátele Izraele vyčerpat a nakonec je k nějaké dohodě s Izraelem donutit. A Izrael musí být velmi, velmi opatrný: potřebuje uklidnit Spojené státy, aby tyto dohody uzavřel, ale také se musí snažit, aby nevyšly, protože chce být v této části světa americkým agentem.

A proto moje poslední poznámka. Zde je další podobnost mezi Izraelem a Ukrajinou: Pan Zelenskyj na Ukrajině a pan Netanjahu v Izraeli nemají žádnou naději na vítězství, vzhledem k tomu, že proti nim stojí přesila – už jen číselná. A nezapomínejme, že to Američané nechápou: teď je Izrael nejen ve válce s Hamásem – který v Gaze ještě neporazil – a už je ve válce s Hizballáhem, na Západním břehu a v Libanonu a ve válce s Húsíi v Jemenu a je ve válce s Íránci, kteří za tím vším stojí, a je ve válce, víceméně, s Libanonci.

A pak jsou tu šíitské milice, které mají velmi blízko k Íránu a jsou velmi silné jak v Iráku, tak v Sýrii. Mám pro vás novinku: to je příliš mnoho nepřátel. Húsíové nedávno ukázali, že mohou střílet rakety na Izrael. Odhaduji, že všichni ostatní, které jsem právě jmenoval, to buď už také umí, nebo brzy budou umět.

Izrael nemůže vést pět válek najednou. Je to malá země. Bůhví, co se stalo s jeho ekonomikou, která se fakticky zastavila, aby mohla vést válku. Jejich jedinou nadějí je zapojení Spojených států; je to jediná naděje pro Ukrajinu. Jinak Ukrajina prohraje rychle a Izrael bude prohrávat pomalu.

Tak mi to připadá, a tím se podle mě řídí hysterie kolem snahy vymyslet, co dělat. Zůstává mi však také otázka: Proč Izrael není schopen nebo ochoten uzavírat dohody? Mám pocit, že by je Egypťané uzavřeli. A mám pocit, že mnozí jeho sousedé by byli alespoň v zásadě ochotni si sednout a alespoň se o nějaké pokusit. A pak by Izrael místo geografické expanze šel nahoru, stavěl by výškové budovy. A co děláte? Kradete půdu palestinským rolníkům. Co to děláte? Je vaše budoucnost zemědělská? Nebuďte hloupí – není; nemusí být.

Je to, jako kdybychom najednou byli konfrontováni s Lucemburskem, které požaduje kusy Belgie, Nizozemska nebo Francie nebo něčeho podobného, protože se musí rozšířit. Vždyť byli naprosto spokojeni s tím, že stavěli spíše vertikálně než horizontálně. Po mnoho, mnoho, mnoho desetiletí déle, než Izrael. Takže co je to?

Každopádně jsem si myslel, že budou… víte, snažím se o tom naučit přemýšlet způsobem, který není zúžený tím, jak to dělají analytici mainstreamových médií, který je k ničemu.

MICHAEL: Richarde, přesně jsi popsal, co se děje, a ukázal jsi, jak je boj do posledního Ukrajince nahrazen bojem do posledního Izraelce. Proč to dělají? No, odpověď zní: Kdyby byli mírumilovní – kdyby Egypt a další země, které jsi zmínil, uzavřely s Izraelem mírovou dohodu – pak by žádná válka nebyla. A když nebude válka, jak by mohly Spojené státy ostatní země v regionu ovládnout? Politika Spojených států, jak jsem řekl, před 50 lety, a teď se tomu budu věnovat více, byla založena na tom, že Spojené státy skutečně převezmou všechny tyto země, opět s využitím Izraele jako beranidla, jako toho, co armáda nazývala „americkou pozemní letadlovou lodí“. To vše se začalo odehrávat v 60. letech 20. století za Henryho „Scoopa“ Jacksona.

Zpočátku Izrael v americkém plánu nehrál žádnou roli. Jackson prostě nenáviděl komunismus, nenáviděl Rusy a měl velkou podporu v Demokratické straně. Byl senátorem za stát Washington, a ten byl centrem vojensko-průmyslového komplexu.

Říkalo se mu, přezdívalo se mu „senátor z Boeingu“, protože podporoval vojensko-průmyslový komplex. A vojensko-průmyslový komplex podporoval jeho, aby se stal předsedou Národního výboru Demokratické strany. Podporoval ho Herman Kahn – jak jsem řekl, předloha pro Dr. Strangelove -, který se stal klíčovým stratégem americké vojenské hegemonie, a Hudsonův institut – není se mnou příbuzný, předek objevil řeku, po níž jsme oba pojmenováni. Hudsonův institut a jeho předchůdce, Rand Corporation, odkud Herman pocházel, použili jako svého hlavního dlouhodobého plánovače.

A já jsem byl přizván, abych diskutoval o směnném kurzu dolaru a platební bilanci. Mým oborem byly mezinárodní finance. No a Herman založil institut, aby se stal školícím pracovištěm pro Mossad a další izraelské agentury. Bylo tam mnoho lidí z Mossadu a já jsem podnikl dvě cesty do Asie, jak jsem se zmínil, s Usim Aradem, který se stal, jak jsem řekl, šéfem Mossadu.

Takže jsme vedli diskuse právě o tom, co se bude dít v dlouhodobém horizontu, a týkaly se právě toho, co se děje dnes. Herman mi jednou u večeře řekl, že nejdůležitější věcí v jeho životě je Izrael. A proto nemohl dostávat vojenské informace ani od amerických spojenců, jako je Kanada, protože prý nesložil slib věrnosti jejich zemi, a dokonce ani Spojeným státům, kdyby měl přísahat věrnost nějaké jiné zemi. A za Jacksonovu přednost pro sionisty označil právě to, že nebyl Židem, ale obhájcem dominantního amerického vojenského komplexu a odpůrcem připravovaného systému kontroly zbrojení. Jackson bojoval proti veškeré kontrole zbrojení – „musíme válčit“. A pokračoval infiltrací ministerstva zahraničí a dalších amerických agentur neokonzervativci, kteří od počátku plánovali permanentní celosvětovou válku, a toto převzetí vládní politiky vedli Jacksonovi bývalí senátní asistenti.

Těmi senátními asistenty byli Paul Wolfowitz, Richard Pearl, Douglas Fife a další, kteří byli katapultováni do vedoucích funkcí na ministerstvu zahraničí a nedávno i v Radě národní bezpečnosti. Jacksonův a Vanikův dodatek k americkému obchodnímu zákonu z roku 1974 se stal vzorem pro pozdější sankce proti Sovětskému svazu.

Tvrdilo se, že omezuje židovské přistěhovalectví a další lidská práva. A právě tehdy si ministerstvo zahraničí uvědomilo: tady je skupina lidí, které můžeme použít jako teoretiky a vykonavatele politiky USA, jakou si přejeme – oba chtějí ovládnout všechny arabské země.

Jednou jsem přivedl svého mentora Terrence McCarthyho do Hudsonova institutu, aby mluvil o islámském světonázoru, a každé dvě věty ho Uzi přerušil: „Ne, ne, musíme je všechny pozabíjet.“ A další lidé, členové Institutu, také jen neustále mluvili o zabíjení Arabů.

Nemyslím si, že by mezi nežidovskými Američany byl někdo, kdo by měl takovou niternou nenávist k islámu, jakou mají sionisté, nebo takovou niternou nenávist k Rusku, konkrétně k antisemitismu minulých staletí, který se mimochodem nejvíce projevoval na Ukrajině a v Kyjevě.

No a to bylo před padesáti lety a ty sankce, které Jackson zavedl, U.S. Trade, se staly předobrazem dnešních sankcí proti všem zemím, které neokonzervativci považují za protivníky. Joe Lieberman byl v tradici Jacksonových demokratů – to je to slovo pro ně – prosionistických studenoválečných jestřábů s tou nenávistí k Rusku, a to z Izraele udělalo pro tyto studenoválečníky kočičí pracku.

Byli úplně jiní než většina mých židovských přátel, s nimiž jsem vyrůstal v padesátých letech. Židé, které jsem znal, byli všichni asimilovaní – byli to úspěšní lidé ze střední třídy. To se o lidech, které sem přivedl Jackson, říci nedalo. Nechtěli být asimilovaní a říkali přesně to, co Netanjahu řekl na začátku tohoto roku, že „nepřítelem sionismu jsou sekulární Židé, kteří se chtějí asimilovat – nemůžete mít obojí“. Tato politika ze 70. let rozdělila židovstvo na tyto dva tábory: asimilanty, kteří jsou pro mír, a studenoválečníky, kteří jsou pro válku. A studenoválečníky si pěstovaly a financovaly Spojené státy – ministerstvo obrany poskytlo Jacksonovu institutu velký grant ve výši více než 100 milionů dolarů, aby pomohl vypracovat v podstatě rasově nenávistnou vojenskou politiku, kterou by použil k podnícení té protiislámské nenávisti proti celému Blízkému východu. Není to hezký pohled.

Dnes už není mnoho lidí, kteří u toho tehdy byli a pamatovali si, jak to všechno probíhalo, ale to, co vidíme, je, jak jsem řekl, šaráda, že to, co Izrael dělá, je nějak „všechno vina Netanjahua, všechno vina tamních neokonzervativců“, a přitom od samého začátku byli podporováni, podporováni obrovskými částkami peněz, všemi bombami, které potřebovali, vším zbrojením, které potřebovali, vším financováním, které potřebovali, a Izrael je země, jejíž ekonomika potřebuje devizové prostředky, aby svou měnu udržela solventní. To vše jim bylo poskytnuto právě proto, aby dělali přesně to, co dělají dnes. Takže když Biden předstíral, že říká „a nemůže tam být dvoustátní řešení?“ Ne, nemůže tam být dvoustátní řešení, protože Netanjahu řekl: „nenávidíme Gazany, nenávidíme Palestince, nenávidíme Araby – dvoustátní řešení nemůže existovat a tohle je moje mapa,“ před OSN, „tady je Izrael: v Izraeli není nikdo, kdo by nebyl Žid – jsme židovský stát“ – přišel tam a řekl to přímo.

To by před padesáti lety nemohl explicitně říct. Bylo by to šokující, ale říkali to neokonzervativci, kteří byli od počátku přivedeni, aby dělali přesně to, co dělají dnes. Aby působili jako zmocněnci Ameriky, aby si podmanili země produkující ropu a učinili z nich součást velkého Izraele, který se stal stejným satelitem Spojených států jako Anglie, Německo nebo Japonsko. Představa, že budou pokračovat v politice Spojených států, aby získali veškerou podporu, kterou potřebují, se stala předpokladem jejich vlastní solventnosti, která, jak právě řekl Richard, vypadá, že už nefunguje. Není solventní – neexistuje řešení té černé díry, do které Izrael sám vlezl.

A přesto není ochota k jednostátnímu řešení, protože Biden a celá rada národní bezpečnosti – Kongres a armáda a zejména vojensko-průmyslový komplex říká, že mezi Palestinci a Izraelci žádné společné soužití nemůže být, stejně jako nemůže být na Ukrajině, Ukrajinci mluvící ukrajinsky a rusky v jedné zemi. Je to úplně stejné, sleduje to úplně stejnou politiku a všechno to plánují a sponzorují Spojené státy a financují to obrovským množstvím peněz.

NIMA: Ano. Richarde?.

RICHARD WOLFF: Jo, podívejme se na to z pohledu izraelských sionistů, protože na tango jsou potřeba dva: ať už byly americké cíle jakékoli, musí se také nějak skloubit s tím, o co se snaží Izraelci – alespoň ti u moci – jinak to nefunguje.

Vžijte se do pozice sionisty: opustili jste svůj evropský asijský původ. Odešli jste a přesídlili jste díky Balfourově deklaraci a britským imperialistům. Dali vám cizí půdu tam na Blízkém východě v Palestině. Zásadní poznání: nezávislá existence státu Izrael je křehká.

Je logické pochopit, pokud jste sionisté, že vzhledem k nesouhlasu velkého počtu Židů na celém světě s celou myšlenkou státu a k tomu, že většina Židů světa do Izraele nešla, i když mohla, vědí, že jejich podpora ze strany zbytku židovské komunity je smíšená.

Vědí také, že jedinou zemí, která je mohla podržet, na kterou se mohli po válce v Evropě – druhé světové válce – spolehnout, byly Spojené státy. Určitě to byly ty, na koho by se chtěli spolehnout, protože z války vyšly v podstatě bohatší, než do ní šly, a to bez konkurence. Proč byste si vybírali Anglii nebo Francii, i kdyby to bylo možné, když můžete mít Spojené státy? Dobrá, teď se musí obávat – a já věřím, že se obávají, a to hluboce -, že dříve nebo později si Spojené státy ze svých vlastních důvodů uvědomí, že lepší sázkou do budoucna je ta na Araby, ne na Izraelce, protože Arabů je mnoho a Izraelců málo a rozdíl v bohatství mezi nimi nepůsobí ve prospěch Izraele. Jde to opačným směrem.

Před několika týdny jsem se dozvěděl o setkání, které se konalo nedávno. Čínská vláda pozvala do Pekingu všechny frakce zapojené do palestinského hnutí, aby vyslaly své zástupce na setkání, které mělo všechny sjednotit – tedy i Hamás, Hizballáh a celou řadu dalších. A tato setkání se konala pod záštitou Číny. To musí pana Netanjahua znepokojovat, to ho musí hodně znepokojovat.

Proč? Ne kvůli nějaké fantaskní představě, že by tam vstoupili Číňané. To přece neudělají. Ale z toho, že Číňané při složitém vyjednávání se Spojenými státy nakonec dospějí k dohodě, že obětují někoho jiného, a tak spolu budou vycházet.

Jak to vím? Protože to je podtext poloviny evropských obav – že Evropa bude obětním beránkem, že Evropa bude v zájmu Spojených států a Číny rozkouskována, podobně jako Evropa v zájmu svých konfliktů rozkouskovala Afriku. Takže teď Izraelci zoufale potřebují… co?

Potřebují trvalou hospodářskou, politickou a vojenskou podporu ze strany Spojených států. A budou ochotni udělat cokoli a kdykoliv, aby si ji zajistili. Pokud si vzpomínáte, není to tak dávno, kdy se těžce proslýchalo, že skandál Írán-Contra zprostředkovali Izraelci; že tajná podpora režimu apartheidu v Jihoafrické republice přicházela z Izraele. Nedávno se objevilo tvrzení – nevím, zda je pravdivé – že Rusové odhalili izraelské žoldnéře v ukrajinské armádě. Dobře, nic z toho mě nepřekvapuje. To je to, co země jako Izrael nabízí: bude za toho zlého; bude říkat nevyslovitelné; bude se zastávat Spojených států; bude to odnášet, včetně hněvu arabského světa a hněvu islámského světa. Protože kdyby se nesoustředil na Izrael, na co myslíte, že by se sakra soustředil? Sem. 11. září se stalo tady. Z tohoto důvodu bylo v celém islámském světě oslavované. Takže je tu něco, co by Francouzi nazvali „un mariage de convenance“.

Je to sňatek z rozumu se sionisty, kteří mají pocit, že jsou závislí na Spojených státech – a to jsou. Proto hlavní diplomatický tlak jejich lidí ve Spojených státech není na židovskou komunitu – v té se jim nedostává podpory, kterou by chtěli -, ale na evangelikálskou komunitu. Našli ono biblické uspořádání, podle něhož, až se Ježíš vrátí, musí najít Židy, kteří budou mít na starosti Svatou zemi. No výborně, Židé objevili, že na tom novozákonním příběhu mohou vytvořit spojenectví. Největší festivaly izraelských filmů se v téhle zemi každoročně konají v mega-církvích protestantské víry, ne v synagogách. Co se to sakra děje? Izraelci zoufale touží po tom, aby tu měli podporu. A neustále se bojí – právě evangelikálové, na které spoléhali, se přiklánějí spíše k Trumpovi, a toho se obávají. Že ano?

Je to ironie: Židé tendují spíš na druhou stranu, zdá se, že mají větší zájem pomáhat Ukrajině, sekulárním, nesionistům. Takže je to neustále se měnící scénář. Ale hádám, a Michaeli, možná o tom víš, hádám, že existují hlasy – bez ohledu na to, jak silný byl Henry Jackson nebo jak silným se stal jeho potomek – že existují i hlasy dost vysoko, které se neustále nahlas ptají, jestli Spojené státy na Blízkém východě nesázejí na špatného koně. A jestli se třeba nenajde někdo, kdo by tu práci odvedl lépe než izraelští sionisté.

Ve chvíli, kdy se tak stane, pan Netanjahu zmizí. A lidé, kteří si s tím dělají velké starosti, jsou pan a paní Netanjahuovi.

MICHAEL: No, přesně jsi popsal dynamiku, jak funguje.

A posledních několik týdnů měl Nima v pořadu řadu hostů, kteří vysvětlovali, že odpůrci toho všeho jsou američtí vojáci, protože každou válečnou hru, která se podle jeho hostů uskutečnila, USA na Blízkém východě prohrály. Každou válečnou hru, kterou vedou na Ukrajině proti Rusku, USA prohrají.

Takže je zřejmé, že teď v armádě existuje opozice – budeme jim říkat realisté -, kteří říkají, že jestli chcete válku opravdu prodloužit, nebude to fungovat. Ale proti nim stojí, jak jsi podotkl, nejen logika amerického impéria, ale i virtuální náboženství, náboženství nenávisti. Sionismus byl pokřesťanštěn – přijal veškerou nenávist k druhým, která se naskytla. A američtí vojenští stratégové válku v Asii a na Ukrajině nechtějí ukončit, protože kdyby došlo k ukončení, jak jsem řekl, pak zůstane status quo. A Spojené státy by tyto země jako satelity nemohly ovládnout. Mír by znamenal, že závislé země – Irák – by opět získaly nezávislost; Sýrie ano; Írán by byl ponechán sám sobě, aby byl nezávislý -, což by Spojeným státům osobní přímé vlastnictví ropy nepřineslo.

A když se podíváte na neokonzervativce, měli virtuální náboženství. S mnohými jsem se setkal v Hudsonově institutu; někteří z nich nebo jejich otcové byli trockisté. A převzali Trockého myšlenku permanentní revoluce. Tedy rozvíjející se revoluce – to, co podle Trockého začalo v sovětském Rusku, se rozšíří do dalších zemí, do Německa a dalších. Ale neokonzervativci ji převzali a řekli: „Ne, permanentní revolucí je americké impérium – bude se rozšiřovat a rozšiřovat a na celém světě nás nic nezastaví.“ A tak se stalo.

Takže máte víceméně realistickou armádu – když ne nahoře, tedy něco jako politická nominace, tak alespoň generálové, kteří válečné hry skutečně dělali – je realismus proti náboženskému fanatismu, který se vrátil, protože fanatici jsou ochotnější zemřít do posledního Izraelce nebo posledního Ukrajince než realisté, kteří se dívají na situaci a snaží se udělat to, o čem, řekněme, mluví prezident Si a Čína: situaci win-win. No a už když k tomu rozkolu začalo v 70. letech docházet, tak jsem vlastně slyšel diskuse o tom, že: přehodnoťme druhou světovou válku, že se vlastně bojovalo o to, „jaký socialismus bude po válce? Bude to nacionální socialismus – nacismus -, nebo demokratický socialismus vyrůstající z dynamiky a vlastních zájmů průmyslového kapitalismu?“ No, velká část vlády podporovala od roku 1945, tedy od chvíle, kdy nastal mír, americkou vládu, která začala podporovat nacismus. Mluvili jsme o tom už dříve.

Vláda verbovala nacistické vůdce a nasazovala je, když ne v Americe, tak po celé Latinské Americe, aby bojovali proti komunistům. Jakmile se Spojené státy rozhodly: „Musíme zničit Sovětský svaz“, našly nacisty jako bojovníky, kteří byli ochotni za své přesvědčení zemřít. Ne sedět a přemýšlet: „je to, co dělám, racionální? Bude to fungovat?“ Takže jedním z problémů Izraele je, přesně jak o tom mluvil Richard, že se nevydává cestou, která by vedla k přežití Izraele jako ekonomického státu. Spojené státy ho už ekonomicky, finančně a vojensky postavily na příděl, stejně jako Anglii po druhé světové válce a celou Evropu po první světové válce. Trockij napsal článek – Amerika a Evropa – a řekl: „Amerika postavila Evropu na příděl.“ To je pravda. Napsal to někdy kolem roku 1921.

Takže opět lze říci, že zvítězil nacistický duch – duch snahy rozšířit impérium podle hesla „buď my, nebo oni“ – je to duch nenávisti a duch terorismu, atentátů a válečných zločinů, jsou alternativou k atomové válce. Američané si uvědomují: „No, my atomovou válku opravdu nechceme, ale můžeme se k ní co nejblíže přiblížit pomocí terorismu.“ To je pro ně velmi důležité. A proto dnes Spojené státy podporují otevřeně nacistický režim na Ukrajině a podobné teroristy v Izraeli, aby se západní Asie v podstatě časem stala součástí velkého Izraele. To je mentalita a téměř náboženská válka, v níž se nacházíme.

RICHARD WOLFF: Znovu mi dovolte, abych to trochu rozšířil, a navážu na něco, co jsi, Michaeli, řekl předtím na začátku a s čím souhlasím: že ve Spojených státech panuje obava z dlouhotrvající pozemní války ze strachu, že ji americké obyvatelstvo nebude tolerovat déle než několik měsíců nebo něco podobného.

No, Izraelci nemohou přežít tam, kde jsou, bez těchto vojenských výbuchů. Měli jsme Jomkippurskou válku, válku v roce 67, válku v roce 73 – chci říct, že pořád vedeme války, z nichž každá je ospravedlňována – alespoň ze strany Izraelců – potřebou míru a bezpečnosti, které tyto války zjevně nezajišťují.

A tak mají další. A teď mají tu největší a nejhorší vůbec. A je nějaký důvod se domnívat, že nebude pokračovat? A co s tím udělají? No, rozšiřují ji, dělají mnohem strašnější destrukci v Gaze a teď ji rozšiřují na Hizballáh a na Jemen, bombardují a tak. Dobře.

Jediný způsob, jak by mohli nezpůsobit svůj vlastní zánik – doslova vynucování spolupráce nejprve mezi všemi šíitskými komunitami a nakonec i mimo ně, se sunnity a širšími islámskými komunitami – jejich jedinou nadějí v této eventualitě je zavléct do toho Spojené státy. Jak už jsem řekl, stejně jako pan Zelenskyj nemá naději, pokud je nezavleče… Ani ta poslední záležitost se získáním souhlasu střílet rakety hluboko do Ruska, to také nebude fungovat – Rusové ty své rakety ukryli, nebo je přesunou dál, aby nebyly dosažitelné. Takže už nic nezbývá.

Nezbývá nic jiného než zapojit Spojené státy. A přesto tvůj argument zní: Spojené státy se na tu situaci podívají a řeknou: „To nemůžeme udělat. Ne že bychom neměli rakety – máme. Není, že bychom nemohli způsobit velké škody – můžeme“. Jenomže tuhle válku nemůžeme vyhrát rychle.

Bůh ví, že bychom to nedokázali ani v nejchudších zemích na Zemi, jako je Afghánistán a Vietnam. Určitě to nedokážeme v Evropě, a když na to přijde, tak ani na Blízkém východě, což znamená, že jediným úspěchem Izraelců by bylo zavléct USA a ty tam jít nemohou kvůli omezením, která pociťují.

A to znamená, že v určitém okamžiku se tu něco musí vzdát, a nebylo by logické očekávat, že Spojené státy prozřou a rozhodnou se, že Arabové jsou pro nás lepší spojenci než Izraelci? A že pokud to bude vyžadovat očistu nejvyšších pater vlády od neokonzervativců, no, po druhé světové válce víme, že když chtějí čistit, tak to umí – mohou to udělat a jít po nich, jako po Židech, pokud tam jsou, nebo jako po sionistech, nebo jako po špatných
poradcích. Je spousta způsobů, jak to udělat. Jde jen o to, že je třeba se rozhodnout.

A možná, myslím, že pokud je to to, co jsem slyšel, co jsi říkal, zjevná váhavost Lloyda Austina cokoli povolit – se stává téměř otevřeně hlasem, který svým kolegům poradcům pana Bidena říká: „Nechoďte tam, nedělejte to“, naznačuje, že možná máme pravdu v tom, co tady říkáme.

MICHAEL: No, řekl jsi to skvěle, Richarde – přesně o to jde.

Co to znamená zatáhnout do toho Spojené státy? Nepošleme tam vojáky, protože si jen představte americké vojáky ať už na Ukrajině nebo v Izraeli, kde by jich mnoho zemřelo. Dovedete si představit, co by to udělalo s demokratickou administrativou, která by je tam poslala. Takže to nemohou udělat.

Zkusili terorismus a výsledkem terorismu je, že se proti nám postaví celý zbytek světa. Ale pořád jsme v předrevoluční situaci. Zbytek světa je zděšen terorismem, který vidí, porušováním všech válečných a civilizačních pravidel, která OSN do svých původních článků dohody napsala a nedodržuje. Takže to, co vidíte, je naprostý rozpad schopnosti zbytku světa prosazovat civilizaci. A samozřejmě, nadějí vaší i mou je, že se ve vládě USA nějakým způsobem najdou pravicově smýšlející lidé.

Nevidím v Kongresu mnoho lidí, kteří by podporovali kandidaturu Jill Steinové, která je proti válce. Nevidím, že by Kongres byl rozumný. Myslím si, že ministerstvo zahraničí, Národní bezpečnostní agentura a vedení Demokratické strany, které má základnu ve vojensko-průmyslovém komplexu, jsou naprosto oddaní myšlence „když nemůžeme mít naší cestu, tak kdo by chtěl v takovém světě žít“. No, vzpomínáte si, jak prezident Putin, když hrozil Americe atomovou válkou a lidé říkali, no, opravdu by Rusko odpovědělo atomovou odvetou? A Putin na to řekl: „No, kdo by konečně chtěl žít ve světě bez Ruska?“

No a neokonzervativci a Senát a Sněmovna reprezentantů a prezident a tisk a sponzoři volebních kampaní obou stran říkají: „No, kdo chce žít ve světě, který nemůžeme kontrolovat? Kdo chce žít ve světě, kde jsou ostatní země nezávislé, kde mají svou vlastní politiku? Kdo chce žít ve světě, kde nemůžeme odčerpávat jejich ekonomické přebytky pro nás? Jestli si nemůžeme vzít všechno a svět ovládnout, no, kdo v takovém světě chce žít?“

To je mentalita, se kterou máme co do činění. A sleduji, co dělá Čína a Írán: stále doufali, například před dvěma dny, když Írán poslal rakety proti jednomu z izraelských letišť, na kterém byly letouny F-16 a další letadla, dal Spojeným státům najevo – a Izrael varoval -, že vyhodí naše letiště do vzduchu. Raději dostaňte všechna letadla do vzduchu.

No a Írán řekl: „Ach, my nechceme nikoho rozzlobit. Můžeme jim prostě ukázat, že válka nemá smysl?“ No, a teď se v Izraeli objevil argument: „Počkejte, ta letadla, která jste nevyhodili do povětří, teď poletí nad Írán shazovat na vás bomby.“

Země, která provede první úder, získá výhodu – měli jsme šanci zničit letectvo, aby přestalo bombardovat Libanon, přestalo bombardovat pásmo Gazy a další země a přestalo bombardovat nás, a neudělali jsme to, protože jsme chtěli světu dál ukazovat, že jsme ti dobří.

No, to je jako kdybyste byli hodní hoši, kteří jdou ve druhé světové válce nazí přímo proti nacistickým tankům, které jedou přímo na vás, nebo dnes na Ukrajině – to je opravdu problém.

RICHARD WOLFF: Pokud máme pravdu, tak proč ne… nebo nám to uniká? Kde je důkaz, že Spojené státy chápou, že jsou taženy směrem, kterým opravdu nechtějí jít. Abych navázal na tvůj poslední bod, Michaeli, vyslechni mě na chvíli.

Spojené státy chápou… předpokládejme, že to chápou stejně jako ty, že dostaly oznámení – a to jsem také zaznamenali – že Íránci Spojeným státům předem řekli, že se to chystají udělat, a dali jim čas, aby o tom informovali Izraelce.

Dobře, kde jsou ti Američané, kteří by řekli „prokázali nám službu“, protože kdyby to neudělali, kdyby zničili izraelské letectvo nebo cokoli jiného, tak by Izraelci přišli za námi a požadovali, abychom jim poskytli ještě masivnější okamžitou podporu – a to není dobré, to je nebezpečné.

Dalším krokem bude, že se Íránci zaměří na nás. Podívejte se, Húsíové, kteří jsou, pokud tomu dobře rozumím, podporováni Íránem, ostřelují raketami americké válečné lodě. Dobře, už se to blíží, už se to blíží tomu, že vás do toho zatáhnou, a pak vás vaše vlastní vnitřní politika donutí reagovat a pak jste v tom, a pak Izraelci vyhráli, dostali vás tam. A teď to má svou vlastní logiku, své vlastní eskalační mechanismy a máte to, o čem si všichni mysleli, že jste se zavázali nikdy nedělat: pozemní válku v Asii, která vás stojí vlastní vojáky. Každý prezident po Vietnamu říkal, že už to nikdy neudělá.

Byli i tací, kteří to řekli po Koreji, protože to pochopili. Takže bych byl klidnější, že jsme na stopě, kdybych viděl nějakou známku toho, že existují americké hlasy, které tuší tu či onu verzi, na kterou bychom mohli poukázat.

MICHAEL: No, myslím, že ke změně vědomí došlo, ale hlavně na arabské a perské straně. Myslím si, že teď, když nerozstříleli letadla, tak se to změnilo. Myslím si, že si Íránci teď říkají „už žádný pan hodný“. Dali jasně najevo, co přesně mohou udělat jako odvetu; řekli, že pokud se je Izrael pokusí napadnout nebo pokud se je Spojené státy pokusí napadnout, zničí americké vojenské základny v Iráku a Sýrii, což už ukázali, že umí přesně určit a udělat to velmi dobře. Myslím si, že v mysli Íránu dosáhli toho, že zbytku světa ukázali, že „Spojené státy se nás už půl roku pokoušejí navádět do války, stejně jako se Spojené státy pokoušely navádět do války Rusko na Ukrajině“, a Putin tomu dokázal odolat, protože čím déle vydrží – vyhrává válku; Evropa je rozvrácená.

No a podobně si to mohou říct i Íránci: „Spojené státy by na nás zaútočily a řekly, že jen brání ubohý malý Izrael před íránským útokem“. Ale teď, když Íránci provedli útok – bez zabíjení civilistů, především bombardovali pouze vojenské objekty -, zatímco Izraelci chtějí zabíjet lidi; chtějí zabíjet Araby, protože je nenávidí. Íránci zasáhli pouze vojenské objekty, nikoli obyvatelstvo. Takže teď už není pochyb, myslím, že na to celý zbytek světa – Čína, Rusko, globální Jih, globální většina – neskočí. To zbavilo armádu a ministerstvo zahraničí Spojených států možnosti tvrdit, že reagují na nevyprovokovaný útok Íránu na Izrael a na nevyprovokovaný útok na Izrael v Gaze, který při 100 000 zabitých obyvatelích Gazy přinesl smrt několika Izraelcům. A nevyprovokovaný útok Ruska na Ukrajince, kteří zabíjeli civilisty v Luhansku a Doněcku.

Zbavili Spojené státy jakéhokoli nároku na to, že mají nějakou ideologii nebo zahraniční politiku kromě terorismu a ničení a porušování všech civilizovaných pravidel války, která platí podle pozemského mezinárodního práva posledních několik století.

Spojené státy jsou tedy ve válce proti civilizaci a zbytek světa si to uvědomuje. A tak máš pravdu, kde je ve Spojených státech hlas, který by říkal to, co říkáš ty a já, někdo jako my, v pozici autority? No, jsme tu v pořadu Nimy, nejsme v New York Times ani ve Wall Street Journal; nepřicházejí nám žádné peníze od vojensko-průmyslového komplexu, od nevládních organizací, které financuje ministerstvo zahraničí a National Endowment for Democracy; jsme sami a lidé, kteří takto smýšlejí, se ocitají v situaci, kdy jsou nuceni odstoupit z ministerstva zahraničí, odstoupit ze CIA jako McGovern, odstoupit z armády jako hosté, které tu Nima měl – plukovník MacGregor a Scott Ritter -, ti byli z diskuse vyloučeni. To je napětí, v němž se dnešní svět nachází, a to ho činí tak násilným.

Jsou tito lidé opravdu… opravdu si Američané vynutí atomovou válku tím, že řeknou: „Hej, my používáme jen taktické zbraně”? To je skutečně otázka – Američané se staví proti nejzákladnějším civilizačním principům. Co s tím udělají ostatní země? Uvědomí si tuto hrozbu? Nebo řeknou: „Vysvětlíme vám, co je vaším vlastním zájmem, Ameriko: vaším vlastním zájmem je dělat to, co navrhuje Richard – spolupracovat s arabskými zeměmi, spolupracovat s námi, je to situace výhodná pro obě strany.“ To je pro Ameriku výhodné.

Kde jsou ti Američané, kteří se svými sponzory, kteří je podporují, řeknou: „ano, my dáváme přednost záchraně civilizace před vyděláváním peněz tento a příští týden za život v krátkém období.“ Americký pohled je krátkodobý, zbytek světa zaujímá dlouhodobější postoj – kdo vyhraje?

RICHARD WOLFF: No, ironií je, že jestli je historie nějakým vodítkem, tak oni udělají válku a pak se to protáhne a pak všechny ty argumenty, které teď uvádíme, najdou svůj hlas a budou ho mít, víte, budou mít argumenty a pak se budou dělat těžká rozhodnutí.

Problém je v tom, že Spojené státy mají mnoho rozměrů, valí se do slepé uličky a to má svá nebezpečí a dynamiku, když není cesta ven. Pokud je pravda, že po Netanjahuově bombardování Bejrútu se jeho volební čísla v Izraeli dramaticky zlepšila, což jsem četl.

To je velmi závažná skutečnost, protože to znamená, že se na to nelze dívat jen jako na pravicovou vládu, která dělá X, Y a Z. Je třeba se dívat na pravicovou vládu, která s sebou dokázala strhnout své lidi, alespoň zatím, což musíme říci o demokratech a republikánech v této zemi, kteří to udělali také.

A to je děsivé, protože to naznačuje, že existují ještě nějaké další kroky, které budou schopni udělat, a oni je pravděpodobně udělají, a my zůstaneme, jako jsem byl v posledních dvou týdnech, nevadí mi to říct, skutečně vyděšení z toho, kam to směřuje a jak blízko se blížíme k něčemu nevýslovně hloupému a nevýslovně destruktivnímu.

Jediné, co k tomu mohu říci, je, že ten okázalý nezájem o všechny tyto otázky, o čemž svědčí to, co vychází z úst Trumpa, Harris, Vance nebo Wolze…. tito lidé všichni předstírají, že Pax Americana je živ a zdráv a že se můžeme donekonečna bavit o přechodech hranic a o požírání koček a psů a o dalších nepodstatných věcech, protože ty velké nejsou problém, a vy a já a všichni tři jsme se právě dlouho zabývali všemi ostatními problémy, o kterých oni necítí potřebu nikdy mluvit… je pozoruhodný.

MICHAEL: Sedíme tady v New Yorku, pod bombou, víš, kdo chce žít na světě, až jednou spadne?

Použil jsi slovo pravicový, a je velmi humorné, že protiváleční kandidáti v Evropě se všichni nazývají pravicovými – dřív to byla levice. V Rakousku právě proběhly volby, kde zvítězila pravice, která je proti válce na Ukrajině. Měli jsme troje německé volby, pravice je jedna v podstatě ve všech třech za odpor proti válce na Ukrajině – německá vláda našla, víte, svůj pravý nacismus a řekla „zakážeme AfD za odpor proti válce“, říkají tomu pravicová vláda. Takže máte v Evropě nacisty, kteří zakazují protiválečné strany, a přesto se protiválečné strany nazývají „pravicové“ a nacisté se nazývají „demokraté a sociální demokraté“. To je to, co je tak úžasné – celý jejich jazyk je toho součástí – svět je převrácený naruby.

RICHARD WOLFF: A nejen to, všichni zachraňují demokracii před všemi ostatními. Víte, je to zhoršení… každopádně ano, ano.

MICHAEL: Jo, a všichni máme rádi slovo „oligarchie“.

RICHARD WOLFF: Ano. Ale na rozdíl od vás si ho vyhrazují jen pro Rusko – oni mají oligarchy, my máme kapitány průmyslu.

MICHAEL: Ano.

NIMA: Je hezké se k tomu připojit a velmi vám děkuji, že tu dnes s námi jste, Richarde a Michaeli. Bylo skvělé si s vámi popovídat.

RICHARD WOLFF: Dobře. Také děkuji. A je mi potěšením být součástí tohoto pokračujícího trojrozhovoru.

MICHAEL: Nimo: Musíš mít 200 000 zhlédnutí.

NIMA: Mimochodem, já do toho nezasahuju, protože mi přijde, že když spolu vy dva mluvíte, je to prostě perfektní, nepotřebuje to, abych u toho byl. Jo, prostě to jde dobře. Moc vám děkuju.

RICHARD: Dobře. Ahoj.

Richard David WolffČesky je americký marxistický ekonom známý svou prací o ekonomické metodologii a třídní analýze. Vystudoval Harvardovu Universitu (BA), Stanford University (MA) a Yale University (MA, MA, PhD). Je emeritním profesorem ekonomie na University of Massachusetts Amherst a hostujícím profesorem v postgraduálním programu mezinárodních vztahů na New School. Wolff rovněž vyučoval ekonomii na Yaleově univerzitě, Městské univerzitě v New Yorku, Univerzitě v Utahu, Univerzitě Paříž I (Sorbonna) a na Brechtově fóru v New Yorku.
V roce 1988 Wolff spoluzaložil časopis Rethinking Marxism. V roce 2010 vydal knihu Capitalism Hits the Fan: The Global Economic Meltdown and What to Do About It, která vyšla také na DVD. V roce 2012 vydal tři nové knihy: Occupy the Economy: (San Francisco: City Lights Books), Contending Economic Theories: (Chicago: Haymarket Books). V roce 2019 vydal knihu Understanding Marxism.
Wolff moderuje týdenní třicetiminutový pořad Economic Update, který připravuje nezisková organizace Democracy at Work, kterou spoluzaložil. PořadEconomic Update je vysílán na YouTube, FreeSpeech TV, WBAI-FM v New Yorku (Pacifica Radio), CUNY TV (WNYE-DT3) a je k dispozici jako podcast. Wolff se pravidelně objevuje v televizních, tištěných a internetových médiích. Časopis New York Times ho označil za „nejvýznamnějšího amerického marxistického ekonoma“.

Michael HudsonČesky je americký ekonom, profesor ekonomie na University of Missouri-Kansas City a výzkumný pracovník Levyho ekonomického institutu na Bard College, bývalý analytik Wall Street, politický konzultant, komentátor a novinář. Je přispěvatelem do The Hudson Report, týdenního podcastu o ekonomických a finančních zprávách, který vydává společnost Left Out.
Hudson vystudoval Chicagskou univerzitu (bakalářský titul, 1959) a Newyorskou univerzitu (magisterský titul, 1965, doktorát, 1968) a pracoval jako ekonom platební bilance v Chase Manhattan Bank (1964-68). Byl docentem ekonomie na New School for Social Research (1969-72) a pracoval pro různé vládní a nevládní organizace jako ekonomický konzultant (80.-90. léta).
Hudson se věnoval studiu dluhu, a to jak domácího dluhu (půjčky, hypotéky, úroky), tak zahraničního dluhu. Ve svých pracích důsledně zastává myšlenku, že půjčky a exponenciálně rostoucí dluhy, které převyšují zisky z reálné ekonomiky, jsou katastrofální jak pro vládu, tak pro obyvatele dlužnického státu, neboť vyplavují peníze (platby lichvářům a rentiérům) z obratu, nezbývají jim prostředky na nákup zboží a služeb, což vede k deflaci dluhu. Hudson poznamenává, že stávající ekonomická teorie, zejména chicagská škola, slouží rentiérům a finančníkům a vyvinula zvláštní jazyk, který má posílit dojem, že ke stávajícímu stavu neexistuje alternativa. Ve falešné teorii se parazitní zatížení reálné ekonomiky, místo aby se odečítalo v účetnictví, přičítá k hrubému domácímu produktu a je prezentováno jako produktivní. Hudson považuje ochranu spotřebitele, státní podporu infrastrukturních projektů a zdanění rentiérských sektorů ekonomiky namísto zaměstnanců za pokračování linie dnešních klasických ekonomů.
V článku v časopise Harper’s z dubna 2006, těsně před velkou recesí v letech 2007-2008, Hudson předpověděl pád cen nemovitostí v USA.

Nima Rostami Alkhorshid je akademik, který navzdory kariéře inženýra na federální univerzitě v Itajubě v rodné Brazílii upoutal pozornost svými internetovými publikacemi o mezinárodních vztazích a zejména o velmocenském soupeření. Svou protiamerickou linií a hlubokými kontakty je na nejlepší cestě stát se internetovým fenoménem a pravidelně vysílá na kanálu „dialog works“.