Francouzská spojka

Vzpomínka vyšla na Geoblogu Ladislava Vencálka (No. 45) 29. září 2024

Repro archiv

Repro archiv

Ladislava Chateau (2007). Foto archiv

Ladislava Chateau (1950) je Pražka – a současně Pařížanka. Své první knihy vydala v Brně, v roce 2004 jí v nakladatelství Doplněk manželů Šabatových vyšla knížka nazvaná Barman Rytířem čestné legie, o jejím prastrýci Rudolfu Slavíkovi, který utekl z deportace do Terezína, do konce války byl ve Francii aktivním odbojářem a po válce se, podle mnoha nejen francouzských odborníků, stal slavným barmanem, prý nejslavnějším na světě. Za odboj získal nejvyšší francouzské státní vyznamenání Řád rytíře čestné legie.

V roce 2016 jí vydalo nakladatelství Host zmíněnou knihu Vlak do Výmaru. Vnímavý čtenář v ní najde paralelu s naší dobou a naším prostředím.

Ladislava Chateau je právnička, pracovala v sociálních službách, učila, působila na našem velvyslanectví v Paříži, vdala se a se svým druhým manželem, Francouzem, žila v Paříži, posléze se vrátila do Prahy ke svými nemocným rodičům. Odtud její dnešní kontakty v sociální sféře, neméně důležité jako ty literární.  Spolupracuje s Moravskoslezským kruhem v Brně, který připravuje programy pro ty, kdož se rozhodli či rozhodují, že své blízké neodevzdají ústavu, ale budou o ně pečovat doma…

Publicistická činnost Ladislavy Chateau se odbývala v Literárních novinách, Tvaru, Lidových novinách, v časopise Konec konců, v Listech a na vlnách řady rádií. V roce 2006 jí v Psychoanalytickém nakladatelství vyšla kniha Portrét pro Lou, Sabinu a Marii, věnovaná osudům tří významných evropských psychoanalytiček: Lou-Andreas Salomé, Sabiny Spielreinové a Marie Bonapartové. V jednom z rozhovorů konstatuje, že zájem o psychoanalýzu vzbudily její osobní problémy, jež se rozhodla léčit psychoanalýzou, nicméně stejnou měrou přispěly i osudy oněch tří žen, které svými půvaby a inteligencí okouzlily i rozhádaly tehdejší slavné filosofy a psychoanalytiky Freuda a Junga…

Obálka knihy Život, nebo psaní? (grafická úprava a sazba knihy Barbora Solperová. Tisk PBtisk a.s. Fotografie na obálce Štěrba Martin. Vydal Cattacan, s.r.o. v roce 2024). Repro archiv autora

Velkého věhlasu i zahraničního, adaptace divadelní i filmové doznala Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou z roku 1964. Je to, mimo jiné, ukázka klikaté cestičky, kterou se realita dostává do literatury. Síla uměleckého díla totiž spočívá i v tom, že někdy dokáže skutečnost přiblížit lépe než historické analýzy…, píše Ladislava Chateau, když pátrá po prapůvodu události, jež je inspirací pro Lustigovu novelu. Stalo se v Osvětimi patrně v roce 1943: židovská dívka vytrhla esesmanovi Horstu Schillingerovi pistoli, zastřelila jej a postřelila jeho pobočníka… Podstatnou část knihy tvoří dopisy, které si autorka po řadu let vyměňovala s Arnoštem Lustigem, a v jednom z nich Lustig popisuje i původ a okolnosti oné události, jež se postupem doby stala legendou… První zprávu o ní podává polská spisovatelka Krystyna Živolská v roce 1946, píše Lustig, a onou dívkou je polská Židovka. Další autoři tvrdí, že šlo o italskou tanečnici, pak o polskou herečku Reginu Zuckerovou, další uvádějí herečku francouzskou, objevuje se Belgičanka, Rakušanka… Ale dívka v řadě oněch příběhů nebyla jen symbolem odvahy a krásy, tak jako u mě, říká Lustig, někteří tvrdí, že to byla konfidentka gestapa, která měla přesvědčit v Itálii zajaté bohaté židovské obchodníky, aby nacistům otevřeli svá konta, a to je zachrání, budou převezení do Švýcarska… Židovští obchodníci uvěřili – a skončili v plynové komoře… Kateřina Horowitzová tu lež prohlédla, v televizním filmu Antonína Moskalyka vytrhne esesmanovi pistoli… Stane se tak při výslechu a scéna má erotický podkres, Kateřina je nucena se pro potěchu esesmanů svléknout – a poslední kus oblečení vrhne Schillingerovi do obličeje, vytrhne mu pistoli… Nakolik ses nechal unášet vlastní fantasií a nakolik jde o úmysl podat svědectví?,  ptá se Ladislava Chateau… Lustig odpovídá, že ho překvapilo, když zjistil, že příběh, o němž se dozvěděl z vyprávění, se vskutku stal. A že jeho literární přepis zaujal tolik i mladých lidí…
Zdá se, že popis zla může způsobit i Dobro, dodává Ladislava Chateau…

Josef Sousedík (18. 12. 1894 Vsetín – 15. 12. 1944 Vsetín). Repro archiv

Krom rozhovorů s Arnoštem Lustigem, ať z očí do očí v pražské kavárničce a dopisů z tuzemska i z daleka, uvádí autorka v knize i své články věnované dílu Arnošta Lustiga, uveřejněné v řadě časopisů i v rozhlase. Lustigův život je pro autorku zrcadlem celého dvacátého století. Po válce, po návratu z lágru začal Lustig vyprávět o tom, co se dělo v Osvětimi-Březince… a nikdo mu nevěřil… Do roku 1969 žil v Praze a napsal a vydal nejméně dvanáct knih na téma války a holocaustu. Pak odešel do emigrace, žil v Izraeli, kde jak říká, toužil po Praze… Pak přednášel na amerických univerzitách.

V rozhovoru pro Tvar v roce 2007 Chateau popisuje, jak Lustig bolestně nesl, když propukla v Jugoslávii nacionální nenávist a etnické čistky v Srebrenici roku 1995 měly na osm tisíc mrtvých bosenských mužů a chlapců… Zlo je možné v každé době…, říká Lustig.

V revue Konec Konců přemýšlejí Chateau s Lustigem o soudobých podobách života – a jeho konci.  O eutanázii, o častých sebevraždách… Lustig popisuje, jak nacisté bez skrupulí a lítosti masově vraždili v koncentračních táborech, ale nesmírně je rozčilovalo a zuřili, když se lidé rozbíhali proti drátům nabitým vysokým napětím. Chtěli být pány nejen národů, ale i každého jednotlivce, a nesnášeli, když lidé brali svůj osud do svých rukou bez jejich vůle. Tak je to i v mnoha zemích dneška…, zamyšlí se Lustig.

Kniha Ladislavy Chateau nepopisuje jeho život chronologicky, den po dni, jak často činí mnohé publikace o umělcích či jiných osobnostech. Lustig je představován úryvky svých děl a rozhovory, jež s ním a jeho blízkými i jeho přáteli autorka vedla. O čem? Napoví názvy jednotlivých kapitol či podkapitol: O mamince, lidech bez hrobů, ženách, humoru, cestování, čtenářích, literatuře, Günteru Grassovi a o rovnítku mezi nacismem a komunismem… O neschopnosti vžít se do utrpení živé bytosti… O tom, že je-li jeden člověk v lágru, jsou v lágru všichni lidé… V knize autorka cituje z rozhovoru s Jiřím Justicem (s kamarádem, s nímž Lustig utekl z transportu) Můj otec a pan Lustig šli napravo… a ze vzpomínek Arnošt Lustig: exil jako osud… Eva Lustigová: Můj manžel Arnošt Lustig… A název knihy Ladislavy Chateau: Život, nebo psaní?

Nu, to je otázka. Odpověď si přečtěte… Dílo Arnošta Lustiga, inspirované válkou, Terezínem, koncentračními tábory, nacionální nenávistí a ve svém výsledku touhou po lidskosti jako by bylo stále potřebnější…

Hovořit je povinnost

Erika Bezdíčková (vlevo) a Ladislava Chateau na besedě v brněnské pobočce Židovského muzea. Foto Ladislav Vencálek (2020)

Kdysi jsme si povídali: Ladislava Chateau, její dlouholetá přítelkyně Erika Bezdíčková (26. 9. 1931 Žilina – 19. 9. 2020 Brno) a já. Taky o Arnoštu Lustigovi.

Po příjezdu do Osvětimi třináctiletou Eriku poslal Mengele nalevo, do života, její maminka musela napravo… No, já tedy nevím, řekla tehdy Erika, mně se někdy zdá, že ten Lustig byl v úplně jiném koncentráku než já…

Ten rozdíl, odpověděla na to Chateau smířlivě, je v tom, že Lustig své zážitky zpracovává literárně, s uměleckou silou, a někdy i nadsázkou, kdežto tvé vzpomínky jsou věcné, ale stejně působivé…  A jsou psány tak, aby jim rozuměla nejen tvá vnoučata, ale i děti celého světa…

A navíc, povídám, zatímco Lustig byl od počátku, od opuštění koncentráku, veden touhou vypovědět všechno, co prožil, s touhou po spravedlnosti, Erika patří k těm, a bylo jich hodně, co o té době nemluvili, ani nechtěli… Někteří si mysleli, že jim nikdo neuvěří, jiní měli výčitky, že přežili, někteří dokonce proto, že místo nich šli na smrt jiní.

Kartuziánské nakladatelství, 2010. Repro archiv

Teprve když lovec nacistů Simon Wiesenthal Erice řekl, že její povinností je hovořit, začala o tom vážně uvažovat. I díky naléhání přátel tak v roce 2010 vznikla knížka Moje dlouhé mlčení a s ní stovky návštěv a besed se školáky i s dětmi v českých zemích, v Rakousku i Německu…

Ladislav Vencálek je původním povoláním geolog, už mnoho desítek let ale známý především jako novinář a spisovatel. Tím ovšem výčet jeho aktivit nekončí. Je například také autorem textů k řadě písní Jiřího Bulise. V roce 2022 vydal spolu se Zdeněkem Bláhou a Přemyslem Dížkem knihu Brno včera, dnes…a zítra.