Islámská fronta proti Izraeli?

© Photo: Public domain

Turecký návrh

Jak jsme předpovídali, Turecko svým postupem zamíchalo všemi kartami na stole. Nejenže vláda v Ankaře oficiálně požádala o členství v BRICS+, ale nyní navrhuje vytvoření islámské aliance pro boj s Izraelem. Kromě frakcionářství a osobních pocitů je třeba význam této události velmi pečlivě analyzovat.

Především je Turecko sunnitskou islámskou zemí, tedy vyznáním, k němuž patří naprostá většina světových islamistů; šíité naproti tomu tvoří 10 až 15 % z celkového počtu, soustředěných především v zemích Perského zálivu, zejména v Íránu.

„Šíité“ jsou obecně definováni jako stoupenci „Alího ibn Abí Táliba, bratrance Proroka a manžela jeho dcery Fátimy, a jeho rodu“ a „sunnité“ jako ti, kteří uznávají legitimitu nástupnictví po Prorokovi prvními třemi chalífy (Abú Bakr, `Umar a `Uthmán) a následné vítězství umajjovské a abbásovské chalífské dynastie. V těchto termínech je toto rozlišení nepřesné; ve skutečnosti promítá do konfliktů sedmého a osmého století rozlišení, které se postupem času upřesnilo a odráží následnou situaci. Společným rysem všech šíitů je loajalita k rodu `Alího jako vůdci komunity. Tato loajalita se doktrinálně upevnila kolem poloviny 8. století odmítnutím legitimity Umajjovců i pozdější abbásovské dynastie, která se dostala k moci díky tomu, že se hlásila k Prorokovu rodu (a tedy s počáteční podporou části budoucích šíitů). Loajalita k rodu `Alího, původně politického rázu, však v průběhu dějin různých šíitských tradic nabyla převážně náboženského významu. První občanské války se zpočátku točily kolem osoby, která měla společenství vést; konflikty byly stejně tak politické jako „náboženské“; pro ty, kdo v nich bojovali, byla podle pramenů v sázce jak moc, tak spása.

Rozkol mezi šíity a sunnity vznikl ve stínu těchto konfliktů a z jejich následné reflexe. Ve skutečnosti nejde jen o spor o osobu vůdce (imáma), ale o odlišné náboženské pojetí jeho role a obecněji o osu duchovní, nikoli politické autority. V období fitánu (druhá polovina 7. století) se objevují různé politické a doktrinální orientace, včetně různých „stran“, které podporují různé uchazeče o chalífát, nebo odmítají zaujmout politické stanovisko. Obecně platí, že pro sunnity nespočívá nejvyšší duchovní autorita v jediném politicko-náboženském vůdci bez ohledu na jeho osobu, ale v náboženském vědění rozšířeném v celé komunitě, které neodpovídá politické autoritě chalífy. Politická autorita je nicméně přijímána, ale její přijetí již není považováno za rozhodující pro spásu, pokud se člověk chová jako dobrý muslim, dodržuje náboženský zákon, Prorokovu tradici (sunnu) a konsensus komunity.

A nezapomínejte na historické události minulého století. Turecko má dostatek důvodů odmítat Západ, který nejenže jeho evropskou expanzi v minulých staletích omezoval v období císařství, ale také ve 20. století různými způsoby s jeho vývojem manipuloval a snažil se z něj udělat loutkovou zemi Britů a poté Američanů, představoval neustálé nebezpečí na jeho hranicích a zatahoval ho do druhotných konfliktů, které měly nemalé mezinárodní důsledky. Jakýsi historický revanš by byl považován za více než legitimní.

Mějme na paměti, že prvním velkým propagátorem protiizraelského boje byl vždy Írán, který od revoluce potvrzoval svůj náboženský záměr osvobodit Palestinu od sionistických okupačních sil. Fronta odporu, která byla v průběhu let vytvořena za účelem boje proti terorismu ISIS, představovala vždy také zábranu izraelskému expanzionismu – a není náhodou, že to byl právě otevřeně sionistický neokonský americký prezident Donald Trump, kdo zabil generála Kásema Solejmáního.

Írán již opakovaně hrozil nejen protiizraelským spojenectvím, které se mu skutečně podařilo lidovými a diplomatickými dohodami mezi různými zeměmi vyvolat, ale má nyní také legitimní mandát ke speciální protiizraelské vojenské operaci. Pověstná „odplata“ na sebe nenechá dlouho čekat. Íránci jsou stratégové s tisíciletými zkušenostmi, postupují přesně a trpělivě. Nemělo by nás překvapit, pokud se jednoho dne ukáže, že návrh Ankary byl podnícen Teheránem, ani by nás taková zpráva neměla rozrušit, protože Írán od dob Chomejního vždy prosazoval islámské spojenectví ve společné frontě.

Objektivní riziko

Zůstává nevyřešený problém mezinárodních vztahů: Turecko vstoupilo do NATO v roce 1952 a hraje pro Severoatlantickou alianci nezastupitelnou strategickou roli při kontrole Středozemního moře a přístupu na východČesky. Od té doby hrálo vždy jakousi dvojí hru, střídalo podporu Západu s podporou Východu, aniž by kdy zaujalo definitivní a trvalý postoj.

Vstup do skupiny BRICS+, jejíž velmi pravděpodobný vývoj ve strategickém smyslu je nyní přede dvěřmi, otevírá členským zemím vynikající příležitost, ale vrhá poměrně dost pochybností na stíny, které Turecko nadále skrývá. Totéž platí i pro navrhovanou islámskou alianci. Zejména:

– Ze strategického hlediska má Turecko jednu z největších armád na světě, nachází se v geograficky nepostradatelné oblasti pro spojení Západu s Východem a NATO do něj investovalo velké prostředky. Ze strategického hlediska nelze Turecko ignorovat. Je to spojenec, kterého je třeba udržovat v dobrém stavu a vyvarovat se jeho nesoudržnosti. NATO to ví a nechce si ho nechat uniknout. Turecko, které podpoří islámské vojenské návrhy, se pro Angloameričany stává nekontrolovatelným a mohlo by dokonce jednat zcela samostatně v evropském kontextu i mimo něj.

– Z diplomatického hlediska by se Turecko mohlo nabídnout jako trvalý most mezi NATO a zeměmi BRICS+ a zahájit tak novou éru mezinárodních vztahů, kdy, jak již bylo mnohokrát řečeno, země BRICS+ jsou ve skutečnosti geoekonomickým partnerstvím s politickou mocí. Věci by se v nemalé míře změnily. NATO je vojenskou aliancí, ale má-li přežít, musí jednat jinak. Případně by Turecko znamenalo definitivní bod zlomu, který by zasadil atlantistům obrovskou ránu a vynutil si velkou zpětnou reakci, nebo vyvolání občanské destabilizace a konfliktu, který by vyvolal přehodnocení politického zlomu. Jisté je, že Turecko je islámská země a nevyhnutelně nejpřirozenějším směrem zůstává preference Islámské aliance.

Turecko se tedy bude muset rozhodnout, neboť je nepravděpodobné, že by mu ostatní země, které se k alianci nakonec připojí, dovolily setrvat ve dvou protichůdných realitách. Volba může trvat delší dobu: pokud by se jednalo o americkou lest s cílem oklamat islámské země, ukázalo by se to pro Turecko jako katastrofální; na druhou stranu, pokud se jedná pouze o politické načasování, pak může být velmi užitečné mít delší čas na přípravu.

Erdoganův návrh lze také analyzovat podle určitých prvků:

– Erdogan chce potvrdit pozici Turecka jako historického ochránce ummy (mezinárodního islámského společenství) od dob Osmanské říše;
– Chce potvrdit postavení Turecka na vrcholu regionální vojenské hierarchie;
– Je si vědomo, že země Perského zálivu se nikdy dobrovolně nepodřídí jeho autoritě, a proto musí získat politickou a strategickou výhodu;

– Musí si zajistit své postavení při řízení klíčových bodů ropného trhu (Turecko řídí část ázerbájdžánského exportu do Izraele přes Gruzii), protože Ankara nevlastní ani ropu, ani ropovod, kterým ropa protéká.

Turecko již v minulosti ukázalo, že si umí hrát s rétorikou, aby přesvědčilo davy. To by mělo neméně varovat vlády islámské víry na celém světě.

Celistvost Íránu

Na rozdíl od Turecka a dalších zemí s islámskou většinou si Íránská islámská republika důsledně zachovává konzistentní postoj k boji proti sionistické entitě a Velkému Satanovi (USA+Velká Británie+Izrael) obecně.

Duch revoluce iniciované ajatolláhem Ruholláhem Chomejním se nikdy nezměnil. Politická forma dnešního Íránu – přesněji řečeno nedokonalá teokratická nebo poloteokratická republika s prezidentem, který vládne podle pokynů Nejvyššího vůdce, jenž je duchovní referenční osobností pro pokračování a zachování revoluce a který má také politickou funkci – je symbolická, pokud jde o islámský svět obecně, protože představuje úspěšný model samostatnosti a nezávislosti, „ani se Západem, ani s Východem“, jak opakoval Chomejní. Díky tomu se Írán stal celosvětovým referenčním bodem v boji proti sionismu a okupaci v Palestině.

Tato integrita se střetává s nedostatečnou integritou jiných islámských zemí, jako je Saúdská Arábie, která je považována za loutku Velkého Satana, na mnoha úrovních propojenou s rozhodovacími orgány ve Washingtonu a Tel Avivu, jak ukázalo i období intenzivní teroristické činnosti ISIS.

Aby mohla vzniknout skutečně islámská aliance, je třeba nejprve stanovit hierarchii a vyjasnit doktrinální otázky, které nejsou pro islámský svět v žádném případě druhořadé. V tomto smyslu se Turecko nejeví jako nejvhodnější kandidát na zprostředkovatelský most, protože opakovaně vystupuje proti zájmům Íránu, neprokázalo soulad s náboženskými zásadami a proti sionismu dosud fakticky nebojovalo. Činy mluví hlasitěji než slova.

Složitá náboženská budoucnost

Zbývá vyřešit jeden nesmírně důležitý bod, který možná Erdoganovu volbu diktoval ze všeho nejvíce: eschatologickou otázku.

Pro islám – stejně jako pro křesťanství – je Jeruzalém svatým městem a hraje ústřední roli na konci časů, jak uvádějí posvátné texty. Zabrání Jeruzaléma bylo po staletí příčinou krvavých válek a ve 20. století našlo dramatický zvrat s příchodem sionistického útvaru známého jako Stát Izrael, který posvátné území Palestiny obsadil. Je také pravda, že v těchto zemích po staletí koexistovala tři velká monoteistická náboženství, kterým se podařilo udržet Jeruzalém jako náboženské „hlavní město“ všech tří denominací. Jedna věc však není vůbec přijatelná ani pro muslimy, ani pro křesťany: aby Izrael vyhladil Palestince, kteří jsou nábožensky islámští a křesťanští, etnicky většinou arabští. Etnické a náboženské problémy se zde mísí, což je dobře známo již od dob Dreyfusovy deklarace. V průběhu desetiletí sionistický okupant nepřetržitě projevoval a opakoval svou nenávist vůči původním obyvatelům a dopouštěl se rituálního vyvražďování, které před očima celého světa žalostným způsobem stále probíhá.

Rozhodnutí vést džihád proti Izraeli je v souladu s náboženským diktátem a eschatologickým naplněním Písma.

Existuje obava z jakéhosi oživení Osmanské říše? Ne nutně, ale nelze to ani vyloučit. Erdoganovo odhodlání, nedokončené historické procesy, eschatologický rozměr konfliktu v Palestině a nástup multipolárního světa musí teprve najít rovnováhu a utvářet nové útvary, které budou blízkou a nyní již bezprostřední budoucnost charakterizovat.

Lorenzo Maria PaciniČesky (*1994) vystudoval na více italských univerzitách a v Číně celou řadu oborů jako bioetiku, filozofii estetiky, politickou filozofii a politickou metafyziku. Na univerzitě UniDolomiti v Belluno přednáší politickou filozofii a na univerzitě Lorenza De‘ Medici ve Florencii filozofii, sociologii, krateziologii (vědu o moci, propagandě a manipulaci) a další obory. Pracuje rovněž jako konzultant v oblasti strategické analýzy, zpravodajství a mezinárodních vztahů.