1. Další porce státního dluhu, a kdo ji bude platit: 18. 8. 2024
2. Nepřímá vláda je lepší než humanitární bombardování 27. 8. 2024

Další porce státního dluhu, a kdo ji bude platit

Zvýšení státního dluhu – Schodek státního rozpočtu

Výdaje na státní dluh – obsluha dluhu

Blíží se konec srpna a letos to budou druhé vánoce. Ministerstvo financí konečně nabídne návrh státního rozpočtu na příští rok a s tím spojené chvíle radosti. Ovšem jen pro někoho, častěji převáží pláč a skřípění zubů.

Ministryně války Černochová si může říci o tolik, kolik si dokáže představit. A neuvázne ani na tom, protože nakonec jí stejně někdo poradí. Další nával radosti vznikne nad pomocí Ukrajině. Na tu už se podle některých zdrojů vydalo 130 miliard korun, pokud započteme i dávky uprchlíkům. To všechno jsou samozřejmě existenčně důležité peníze, takže na blbosti, jako je školství nebo zdravotnictví, moc nezbyde.

Ministerstvo financí bude mít tendenci mluvit o světlých stránkách svého díla, například – jak aspoň vytrvale tvrdí – že sníží schodek státního rozpočtu na 235 miliard korun z letošních plánovaných 252 miliard korun. Jen škarohlíd to vyhodnotí tak, že se znovu rozmáchnou sekerou zvící čtvrt bilionu. Fakticky jde o výpůjčku z budoucího času. Hodujeme dnes, ale zaplatí se jindy, a to už u toho bude někdo jiný.

Napřed si tedy řekněme, jak to bude s tím placením, a pak bychom si měli upřesnit, kdo všechno hoduje, a kdo jen suší hubu. Těch druhých je pochopitelně podstatně víc.

Jak to tedy bude s tím placením? Míra zadlužení sektoru vládních institucí ČR se pohybuje kolem 45 procent HDP. Schodky rozpočtu soustavně přesahují 3 procenta HDP. Pokud by stejným tempem rostl i HDP, uvedený poměr by se neměnil. To se však neděje, ekonomika stagnuje a vyhlídky jsou docela pesimistické. Z toho je zřejmé, že míra zadlužení ČR v poměru k HDP se bude zvyšovat, a je jedno, jak vzletně o tom ministr financí Stanjura mluví.

Tento dluh není zadarmo. Promlouvá do toho nejen výše dluhu, ale taky minulá a současná inflace. Aktuální inflace už míří do klidnějších vod i v Česku, červencová meziroční hodnota 2,2 procenta neděsí, na rozdíl od ročního průměru roku 2023, který byl na divokých 10,7 procenta. Nebo oněch rekordních 18,0 procenta z října 2022, se kterými jsme se vyšvihli na špici Evropy. Tento věhlas Česka nezapadl a stal se jedním z důvodů, proč úroky českého státního dluhu udržují od aktuální inflace uctivý odstup a stále se pohybují nad 4 procenty.

https://www.patria.cz/kurzy/online/govcz/dluhopisy.html

Výpočet celkových nákladů státního zadlužení je proto jednoduchý. Pokud dlužíme skoro polovinu HDP a dlouhodobé státní dluhopisy musí nabízet přes 4 procenta, aby se daly prodat investorům, potom obsluha státního dluhu nezadržitelně míří někam ke 2 procentům HDP. Jinými slovy: I kdyby se česká ekonomika trochu vzpamatovala a vrátila se aspoň ke skromnému dvouprocentnímu růstu, nepomůžeme si. Odevzdáme to. Půjde to na úroky státního dluhu.

Stát je naštěstí něco jiného než domácnost, která musí své dluhy nejen obsluhovat, ale i splácet. Tohle žádný stát nedělá, prostě to jen hrnou před sebou. Spoléhají na spolupráci inflace a hospodářského růstu. Inflace staré dluhy reálně zmenšuje, když je srovnáme s rostoucími inflačními příjmy. O udržitelnost mírného zadlužení se pak postará hospodářský růst, pokud je vyšší než přírůstek dluhu.

Může to však dopadnout i špatně, jak ukazuje příklad Česka. Záleží totiž na tom, zda jedete do kopce, nebo z kopce. Do kopce je to tehdy, když inflace roste a užírá z peněz, které leží nečinně. Z kopce je to jiná jízda, dluhy vznikly s čísly vysokoinflační rozmařilosti, zatímco příjmy se vracejí k nízkoinflačnímu normálu. Toho nejhoršího z obou světů pak lze dosáhnout v zemi, kde příjmy už nerostou, ale v úrocích je zachována ozvěna předchozí inflace. Račte si to užít.

Prolomíme to vyšším růstem? Proč ne, ale muselo by se investovat. To znamená vkládat peníze, které nemáme. Tedy si je půjčit. Pak by se ale odstup dluhu od hospodářského růstu ještě zvýšil…

Problém je, že obrovské peníze, které český stát poslední dobou vydává, jsou neproduktivní. Typická jsou dvě procenta na obranu. Spolknou je především americké útočné jaderné nosiče F-35. Vztah k obraně, alespoň hypotetický, v tom najdou jen absolventi nejvyšších vojenských škol, nebo ti, kdo o tom nevědí vůbec nic. Ostatním musí postačit jednoduché počty, že pokud si z HDP ukousneme dvě procenta na obsluhu státního dluhu a dvě procenta na obranu, pak si nepomůžeme, ani kdyby ekonomika rostla o čtyři procenta ročně.

A co kdyby rostla o pět procent? Naděje umírá poslední… Tak si nepomůžeme taky, protože musíte ještě uvážit náklady sociální nerovnosti. Na tom není nic záhadného. Před 30 lety jsme začínali všichni zhruba na stejném, ale nyní má nejbohatší jedno procento tolik majetku jako dolních 90 procent, spočítali v Credit Suisse Research Institutu. Velká část celkového produktu tedy proudí jenom k nim.

https://www.irozhlas.cz/ekonomika/dan-z-nemovitosti-bohatsvi-paq-research-majetkova-nerovnost-datova-zurnalistika_2110290500_nkr

Jsou tu i další znepokojivá čísla, která naznačují, že naše krmení je nastaveno na záchovnou dávku, nad kterou nedostaneme ani šlupky od brambor.

Nezapomínejme, že české hospodářství je jen nepatrně české, neboť je tvoří vysoký podíl zahraničního vlastnictví. To má svou světlou stránku v příspěvku k modernizaci české ekonomiky. Jenže za tu jsme zaplatili opravdu draze. Na onu druhou misku vah totiž musíte dát českou politiku laciné práce, podhodnocenou korunu, toleranci k ničení životního prostředí a nerovné zacházením s domácími podniky. Těm se může jen zdát o podmínkách, kterými nadbíháme zahraničním investorům.

Přímé zahraniční investice v Česku jsou vysoce ziskové a dokud tu byla většina zisku reinvestována, podílela se na růstu našeho HDP. Jenže to už dobrých 20 let neplatí, zhruba od roku 2005 je vývoz zisku z Česka vyšší než objem nových investic do naší vlasti.

https://www.mfcr.cz/assets/attachments/Dane_Material_2017-01-05_RHSD-Analyza-odlivu-zisku.pdf

A stamiliardy, které ze země každoročně mizí, nejsou jenom ze zisku.

Nedávno byla v časopise Politická ekonomie, který je vydáván Vysokou školou ekonomickou v Praze, publikována studie, která shrnuje údaje z ČSÚ a ČNB a uvádí, jak velká část důchodů zahraničních investorů je převáděna do zahraničí k mateřským firmám, včetně různých způsobů optimalizace daňového základu:

„To se týká i ČR, kde důchody z PZI dosáhly v roce 2022 podle údajů ČNB 508 mld. Kč, a pokud bychom vzali v úvahu celkové prvotní důchody, tak jde o částku přesahující 675 mld. Kč. Reálně však může do zahraničí, vlivem zmiňovaných optimalizací a nepřiznaných zisků, odplynout větší objem finančních prostředků, než je veřejně deklarováno.“

https://polek.vse.cz/pdfs/pol/2023/06/01.pdf

Pro většinu českých občanů je takové hospodaření čirá katastrofa. Jak to napravit? Dosáhnout reálnějších výdajů na obranu (skutečnou obranu, nikoliv dětinské zapojení do jaderného přepadání cizích zemí) je to nejsnazší, stejně jako aktivní snaha o co nejrychlejší ukončení války na Ukrajině. Mnohem těžší bude změnit základní nastavení českého hospodaření, ve kterém se většina obyvatel prostě nemůže mít líp. V současnosti jim může být jedno, jestli hospodářství roste, nebo ne.

Na tomhle něco změnit znamená zlepšit rozdělení národního produktu ve prospěch většiny a zvyšovat podíl toho českého. Před volbami se o tom určitě bude mluvit a vyplatí se dávat pozor.

Zpět na obsah

Nepřímá vláda je lepší než humanitární bombardování

Dominantní USA mohou kontrolovat podřízené státy ve sféře svého vlivu prostřednictvím místních elit, kterým za to poskytnou výhody a zachování vůdčího postavení, konstatuje mimořádně objevná americká kniha Indirect Rule.
V některých vzácných případech nepřímá vláda podporuje demokracii, v jiných udržuje autoritářství, konstatuje suše o americké praxi mezinárodních vztahů profesor David A. Lake z katedry politických věd na Kalifornské univerzitě v San Diegu.

Charta Spojených národů sice zavazuje „rozvíjet mezi národy přátelské vztahy založené na úctě k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení“, ale vztahy „podle pravidel“, jak je prosazují USA, jsou praktičtější. Dominantní vláda požaduje od podřízených států, aby souhlasily s jejími cíli. Když to dělají dobrovolně a do značné míra demokraticky, fajn, lze jim dopřát „domácí vládu“.

Pokud by se však někdo příliš cukal, musí se přejít k „přímé vládě“. Znamená to zlobivou vládu svrhnout, případně nahradit okupačním režimem a pokropit bombami, jako třeba v Iráku. Jenže to je strašně drahé.

Lepší je získat na svoji stranu místní elitu a největší podnikatele. Při volbách jim pak lze pomoci penězi, manipulací, nátlakem, zkrátka palcem na té správné misce vah. Když sami zvládnou to, k čemu by jinak byla zapotřebí intervence, dá se jim slíbit ochrana a politická budoucnost. Tomu se říká „nepřímá vláda“.

Technikám nepřímé vlády a budování hierarchických vztahů mezi dominantní vládou a podřízenými státy, ať už v banánových republikách Střední Ameriky, na Blízkém východě nebo v Západní Evropě, věnoval tento americký politolog celou knihu (David A. Lake: Indirect Rule. The making of US international hierarchy. Cornell University Press 2024).

Upozornila na ni noticka ve Foreign Affairs. Elektronicky je k dispozici okamžitě, máme přece Kindle. A tak jsem se do ní začetl, obléván studeným potem. Ne že bych nevěděl o spoustě podobných případů, na které zde narážím, ale poprvé se dozvídám, že je to standard. Žádné excesy, základní praxe.

Profesor Lake je významným odborníkem, jak dokládá jeho členství v Americké akademii věd a umění nebo období, kdy byl prezidentem Asociace mezinárodních studií či Americké asociace politických věd. Pomalu se blíží sedmdesátce, a tak se rozhodl napsat „dřeňovku“, nahlédnout pod pokličku toho, čemu se říká mezinárodní život „podle pravidel“. Podle pravidel nadiktovaných USA, které ve sféře svého vlivu udržují zřetelnou hierarchii. Je jasné, kdo velí, i kdo poslouchá.

Ptáte se na demokracii, lidská práva nebo rovnost mezi národy? Jistě, jsou tu také, jako příležitostný luxus. Chvilkové třešničky na dortu, pomíjivé jako štestí, muška jenom zlatá.

Proč je tomu tak? Jak se k tomu Spojené státy dostaly? Mohou si to dovolit, mají na to, oportunisticky využívají příležitostí ve svůj prospěch, vysvětluje autor:

Spojené státy a jejich lid nejsou ve své podstatě ani dobří, ani špatní. Nejsou svou povahou ani propagátoři demokracie, ani podporovatelé krutých diktátorů, ani úmyslnými vůdci ani imperialisty. Jako národ jsme spíše oportunisté, kteří se přizpůsobují místním podmínkám při prosazování svých vlastních zájmů prostřednictvím toho, co zde budu nazývat nepřímou vládou – naším primárním mechanismem mezinárodního vlivu v posledních 125 letech.

 

Snažím se odhalit přetrvávající praxi, která do značné míry unikla pozornosti jak akademiků, tak politiků ve Spojených státech, dodává.

Nejde tedy o nic nového. Jen se o tom hlasitě mlčelo. Zkusím reprodukovat hlavní myšlenky.

Nepřímá vláda prosazuje politické změny v podřízené zemi ve prospěch dominantní moci, ale musí se pak vypořádat se dvěma nezamýšlenými důsledky.

Tím prvním je zmíněná případná podpora drsných diktátorů a autoritativních režimů, když tam nenarazíme na nikoho lepšího. Těm se přirozeně musí něco nabídnout, ale tyhle náklady nese zbytek společnosti, který je na tom hůř, než kdyby zahraniční podpory nebylo.

Za rovnovážného vztahu pomoc dominantního státu umožňuje spojenecké skupině úspěšně potlačovat opozici. Represe není, jak by řekli programátoři, „chybou“, ale „rysem“, součástí nabídky, i když se může lišit svým rozsahem. Pokud spojenecká skupina představuje velkou část společnosti, která si jen není jistá svou schopností vládnout proti odhodlaným menšinám, je nepřímá vláda slučitelná s demokracií. Lze ji považovat za relativně legitimní, jak tomu bylo v poválečné západní Evropě.

Klíčové je v takových případech, aby spojenecká skupina vyhrála volby. V tom se jí musí všestranně pomoci – penězi, tlakem, manipulacemi, zastrašováním. Nakonec je opozice „přirozeně“ potlačena u volebních uren a můžeme slavit.

Jenže v mnoha případech je spojenecká skupina jen relativně malou elitou v nejisté politické pozici. Zachování moci této skupiny vyžaduje autoritářskou vládu. A tak, bez ohledu na řeči o nezlomné oddanosti demokracii, jsou-li spojenci jen malé elity, dominantní stát podpoří své elitní spojence v potlačování většiny společnosti jako ve Střední Americe nebo na Blízkém východě, vysvětluje profesor Lake.

Je tu ale ještě druhý nezamýšlený důsledek. Pokud Spojené státy podporují nějakou malou elitu s hnusným režimem, vystavují se riziku nejen pouhého nárůstu antiamerických nálad, ale také útoků odbojových (korektně – teroristických) skupin. Opozice se bude vymezovat nejen vůči malé domácí elitě, ale i vůči jejímu patronu, který ji udržuje u moci.

To znamená, že opozice bude vzdorovat nejen místnímu režimu, „blízkému nepříteli“, ale také dominantnímu státu, „vzdálenému nepříteli“, což je rozlišení, které zpopularizovala al-Káida, aby ospravedlnila své útoky na Spojené státy, připomíná autor.

Podřízené vlády s podporou dominantní moci se mohou cítit silnější a bezpečnější také v konfliktech se zahraničními protivníky a mohli by své dobrodince zatáhnout do nechtěné války. Hrozí oportunismus ovládaných, kteří se snaží využít toho, že také ovládající má o co přijít. Proto musely být metody vládnutí v jednotlivých státech doplněny mezinárodní hierarchií, která Spojeným státům umožňuje regulovat vztahy nejen vůči dominantní moci, ale také mezi podřízenými státy.

Tenhle problém je názorně ilustrován vývojem poválečné Západní Evropy. Ta byla válkou zničená, vyhladovělá, zatímco Spojené státy prožívaly obrovský průmyslový rozvoj a s ním spojenou nadprodukci, která vyžadovala zásadní rozšíření exportních trhů. Z toho vznikl Marshallův plán, urychlující hospodářskou obnovu a schopnost Evropy nabídnout nějakou protihodnotu. Část té protihodnoty představovaly investice amerických firem, ale s tím vznikla i potřeba jejich ochrany.

Po velké debatě v USA, která se rozběhla brzy po válce a dlouho narážela na odpor izolacionistů, nakonec padlo rozhodnutí, že v Německu budou trvale umístěny americké základny poblíž hranice se sovětskou sférou vlivu. Jenže převládající postoj německé veřejnosti tenkrát podporoval spíše neutralitu a opuštění konfrontačních idejí. Reprezentovala jej sociální demokracie, zatímco křesťanští demokraté naopak spojovali s americkou přítomností naděje na urychlení rozvoje.

Techniku řešení najdete na stranách 166 – 167:

Když byly pochyby, jak volby dopadnou, Spojené státy intervenovaly i skrytě, aby zajistily, že zvítězí alespoň centristické nebo nejlépe středopravicové strany. Tyto centristické koalice pak zavedly politiku upřednostňovanou Spojenými státy, čímž vytvořily západní ekonomický a bezpečnostní blok ovládaný nepřímo Washingtonem.

 

Vztahy mezi Spojenými státy a jejich západoevroposkými spojenci však nebyly vztahy mezi rovnými. Žádná velká anarchie se tu nepřipouštěla. Vznikla dodatečná sada pravidel, která omezovala rozsah nezávislých akcí Západoevropanů. Byly zakázány dvoustranné vztahy se Sovětským svazem nebo samostatné vojenské operace bez předchozího souhlasu Washingtonu.

 

Pax Americana nevznikl šťastnou náhodou a nebyl produktem zcela apolitického procesu. Spojené státy záměrně manipulovaly domácí politiku svých západoevropských podřízených, dokud oni sami nezačali chtít to, co Washington chtěl, aby chtěli. Pak souhlasili s tím, že budou žít v rámci dodatečných pravidel, která měla omezit oportunismus. Spíše než anarchistickou spolupráci vedenou benevolentním hegemonem a posilovanou mezinárodními institucemi, byl Pax Americana souborem hierarchických vztahů, které byly v klíčových poválečných letech řízeny prostřednictvím nepřímé vlády. Bylo to, jak slavně napsal Geir Lundestad, „pozvané impérium“.

A v tomhle žijeme i my. Zdá se, že se to drolí až teď, skoro po osmi desetiletích. Proti budou do posledního dechu ti, kdo věří, že je Američan zachrání, kdyby je občani nechtěli.

PhDr. Zbyněk Fiala je český ekonom a nezávislý novinář, v minulosti působil jako moderátor Československé televize, mluvčí vlády ČSFR a šéfredaktor týdeníku Ekonom. Jeho četné články a komentáře lze nalézt v časopisech Hospodářské noviny, Nové slovo, Nová republika, První zprávy, Vaše věc a dalších.

Zpět na obsah