Text Film Vlny je režimní propaganda, v níž je ale skrytý návod, jak se režimní propagandě ubránit vyšel v deníku Krajské listy 22. srpna 2024

Foto: Se svolením Dawson Films
Popisek: Táňa Pauhofová a Vojtěch Vodochodský ve filmu Vlny

Tentokrát se výročím-rekordmanem stal 21. srpen. Logicky – je to ideální příležitost, jak připomenout, kdy v minulosti nám něco zlého provedli Rusové (přičemž je úplně zbytečné donekonečna připomínat neruskou národnost tehdejší skutečné i formální hlavy sovětského státu, velitele okupačního zásahu, ba i předavatele a akceptovatele zvacího dopisu, kteří byli shodou okolností všichni paradoxně z národa, kterému dnes – v konfliktu, který fakticky nemá žalobce ani soudce, jen nešťastné oběti – oficiálně fandíme). Propagační (lépe propagandistická) mašina se letos rozjela naplno, a tak jsme se právě ve dnech výročí okupace, 20. a 21. srpna „shodou okolností“ mohli dočíst:

– dnešním (Lipavského) ministerstvem zahraničí odtajněné nové svědectví komorníka Jana Masaryka, které co do teorií vraždy muže (u něhož mimochodem jak jeho poslední osobní tajemník Antonín Sum, tak tehdejší americký velvyslanec Laurence Steinhardt, kteří s ním v poslední dny byli ve styku, celý život podporovali verzi sebevraždy) podpořily proti teorii britské vraždy (kterou zmapovala vnučka politického vězně a zakladatelka nezávislé Společnosti pro výzkum zločinů komunismu Václava Jandečková) teorii vraždy ruské.

– nadšené recenze právě v tyto dny vydaného románu „České sklo“ spisovatele Marka Tomana, který pojednává o nebezpečí lásky k všeslovanství a k ruské kultuře (a který mimochodem ruskou verzi Masarykovy vraždy v minulosti podpořil ve své knize „Chvála oportunismu“).

– akci Foltýnova úřadu „Češi vzpomínají na okupaci“ u jejíž ideologické monotematičnosti jsem si vzpomněl na JUDr. Miroslava Polreicha (1931 – 2019), který jako první tajemník naší mise při OSN v New Yorku v době okupace zorganizoval protest proti okupaci – ale poslední léta se u novin každoročně rozčiloval, že symbolem roku 1968 je srpnový tank v pražských ulicích, a ne červnové zrušení cenzury, povolení do té doby zakázaných organizací, umělců, živnostenského podnikání, otevření hranic, o posledních lidičkách, kteří nosili snubní prstýnky na zlatý poklad republiky… „Když už o něčem z okupace chtějí mluvit, měli by mluvit o boji mezi stalinistickými estébáky a liberálními zahraničními rozvědčíky, z nichž 36 estébáci už 20. srpna v noci pozatýkali a soustředili v křižovnickém klášteře s pohrůžkou, že pokud proti okupantům vznikne povstání, budou postříleni,“ říkal JUDr. Polreich. Nu, nestalo se a asi ještě dlouho nestane. Pravda, že ani ozbrojené složky režimu tehdy nebyly jen na straně okupantů, ale že naopak jedné z nich hrozila fyzická likvidace, se dnes hrubě nehodí.

– No a nakonec to byla poslední rána den před výročím: dopis 43 osobností, zejména umělců (!) podporující úřad plukovníka Foltýna, organizaci, která dnes zhruba kopíruje činnost někdejšího normalizačního úřadu ideologického tajemníka ÚV KSČ. Samozřejmě s opačnými znaménky: tehdy tajemník PhDr. FOjtík vyžadoval od národa bezpodmínečnou lásku ke všem Rusům, dnes koordinátor Mgr. FOltýn vyžaduje ke všem Rusům bezpodmínečnou nenávist.

V souvislosti s předposlední jmenovanou akcí, „Češi vzpomínají na okupaci“, bych (i s přihlédnutím k recenzi, kterou načínám) rád řekl, že paměti lidí, vzpomínajících na tuto dobu sbírám celý život, jen se jich neptám pouze na srpen, ale na celý pražskojarní rok 1968 a na celá 60. léta. Začal jsem tím už v roce 1990, když se do médií dostalo svědectví Vladimíra Charouska, jehož manželku Marii 26. srpna na pražském Klárově zastřelil opilý sovětský voják. To svědectví na mě udělalo velký dojem zejména proto, že (oproti dnešku, kterému vládnou ti, co v drtivé většině 60. léta už nezažili) neobsahovalo žádnou ideologii ale jen čistý žal a cit. Dá se říct, že to, co bylo předmětem akce „Češi vzpomínají na okupaci“, jsem začal provádět už 34 let před plukovníkem Foltýnem a sebral jsem pestrou mozaiku příběhů, z nichž pár vybírám zde:

Moje známá Dáša byla svými tehdy už stárnoucími rodiči počata na jaře 1968 cíleně proto, že „Musíme oslavit to, že se dá konečně dýchat a že už je radost žít“. Můj přítel Václav se narodil 30. srpna 1968 během střelby na ulici a není vyloučeno, že jeho celoživotní obrna a kvadruplegie na to měly vliv. Můj někdejší kolega z Britských listů, RNDr. Jiří Jírovec byl normalizací vyhnán do Kanady, kde kromě své profese geologa začal zkoumat geopolitiku a po srovnání, jak krvavých vojenských kampaní se v zahraničí spoludopouští i jeho nová (kanadská) vlast začal ve svých článcích pro srpnové obsazení Československa (na straně okupovaných 137 obětí, v drtivé většině mrtvých při dopravnách nehodách neforemných tanků na úzkých čs. silnicích, na straně okupantů 111 mrtvých se stejnou statistikou) razit termín „operetní okupace“. Můj přítel, spisovatel Arnošt Lustig, v srpnových dnech ze strachu emigroval z Československa, ale v kontextu celého svého života tuto jeho epizodu v našem rozhovoru vyhodnotil: „na Rusy jsem se vůbec nemoh zlobit, protože to byli oni, co ten zbytek nás, kdo jsme přežili, za války zachránili, a to v mých očích nesmírně převyšuje to, co provedli v roce 1968“.

Pátý příběh, který bych chtěl citovat, jsem slyšel včera, během mše, když pan farář během kázání položil foltýnovskou otázku: „Co jste dělali 21. srpna 1968?“ Mluvila v podstatě jen jedna věřící, narozená 1930, a řekla: „Já jsem byla jako vedoucí se skauty v Náchodě. Tam fištěl jeden tank za druhým. Byli to Poláci. V roce 68 bylo povoleno všechno, co se předtím zakázalo, a leccos taky zůstalo, akorát skaut jsme museli přejmenovat na turistický oddíl. Ono to není všechno černý a bílý, jak se říká. Táta byl ilegální komunista a na konci války si ho s sebou vzali partyzáni, aby ho Němci nedostali, protože hodně věděl. Po válce pak měl funkci a pomáhal těm, co byli v base. Otec mýho muže byl živnostník, ale dal se taky do strany, dělal předsedu MNV a aby to nevypadalo, že nadržuje, z toho MNV vyhodil svýho syna. My jsme na konci války měli jako skautíci za úkol čekat na nádraží a postarat se o všechny, co se vrátěj z koncentráku. Čekali jsme hlavně na jednoho našeho spolužáka Žida, co šel s celou rodinou do lágru. Vrátil se z Osvětimi, osvobodili ho Rusové, ale celý zbytek rodiny tam zůstal. Byl sám jako prst, ale tahle země se o něj postarala, vystudoval a dělal pak očního lékaře v Pardubicích.“

Překvapivá vzpomínka, že? Taková nemainstremová. A ani pointy výročního kázání pana faráře nebyly konfekční. Řekl, že má za to, že víc než srpen 1968 byl pro Čechy a Slováky důležitý srpen 1969. Tedy doba, kdy už v ulicích nebyli žádní druzí, kteří by nám něco dělali, ale vše, co se dělo, už jsme dělali sami. A začalo se ukazovat, kdo je kdo. V této části kázání jsem si s hrdostí vzpomněl na své dva dědečky, oba komunisty, kteří ale skutečnou kariéru udělali až za Dubčeka:

Dědeček Josef (1925 – 1993), energetik, byl vyslán vést úřad pro energetiku při OSN v Ženevě, a když dostal hlášku, že dojde k okupaci, okamžitě všechny peníze, které úřad měl, převedl na zlato, které se nesmělo ze Švýcarska vyvážet. Dosáhl tím dvou věcí. Jednu z nich chtěl: aby normalizační neostalinisti úřad nemohli kvůli vazbě peněz na Švýcarsko zrušit. Tu druhou nejspíš neplánoval: po návratů domů za trest nesehnal ani práci kopáče a zemřel jako chudý invalidní důchodce.

Dědeček Vladislav (1923 – 1985), ekonom, byl za Dubčeka udělán náměstkem ředitele Jablonecké bižuterie, po převzetí moci Husákem v dubnu 1969 praštil stranickou legitimací a stal se doživotním vrátným Výzkumného ústavu motorových vozidel. Předtím ale (během zmiňovaných demonstrací během prvního výročí okupace v srpnu 1969, které měly pět obětí) jen o vlásek unikl smrti, když byl zmlácen tak, že měl doživotní následky.

Náš pan farář své kázání ukončil tezí, že u činů lidí je třeba zkoumat pohnutky. Je-li člověk hloupý, není jeho jednání hříšné, protože nevědomost hříchu nečiní a prosťáčky boží má Pánbůh rád. Když ale člověk dělá svinstvo z rozumu, už je to s ním horší…

Čímž se konečně dostávám k filmu podle scénáře a v režii Jiřího Mádla jménem Vlny. Protože jeho má Bůh jednoznačně rád, začnu tím, co se mi na jeho filmu líbilo. Jednak jako první český filmový tvůrce skončil se stereotypem, že co komunista, to svině. Redaktoři Weiner, Dienstbier, Dobrovský, Jezdínský, Šťovíčková a další byli komunisti a zároveň hrdinové a ve filmu je to zmíněno. (Však taky většina z nich pak zakládala Chartu, neb Charta byla povýtce aktivita bývalých reformních komunistů. Z původních 248 signatářů jich byla v KSČ nadpoloviční většina.) Jako tragická postava, která se nakonec postaví na správnou stranu, je vylíčen dokonce i komunistický ředitel rozhlasu Hrabský, který je osoba vymyšlená. Druhá sympatická věc je úběžník věčnosti, který Mádl do filmu dostal scénami pouštění rozhlasu v kostele a slov o prchavé povaze světských dějů a politiky, čímž se scénář filmu dotkl pravdy v hloubce dnes už nevídatelné.

Když mám ale pokračovat s premisou, že Jiří Mádl (jehož scenáristické a režisérské umění jsem jednoznačně pochválil ve své recenzi jeho předcházejícího filmu Na střeše) v typologii našeho pana faráře patří do té první skupiny, pak musím zauvažovat, jakou úlohu na vzniku filmu má fakt, že hlavní záštitu nad ním převzala současná ministryně obrany se svým ministerstvem (u čehož mě napadá, že tutéž úlohu v případě seriálu Třicet případů majora Zemana mělo ministerstvo vnitra). Opravdu nevím, na čí vrub mám připsat tyto skutečnosti:

– Děj začíná v roce 1967 a přesto v prvním záběru je Stalin a údaj o 1.300.000 československých politických vězňů:

Prosimich, kde byl v roce 1967 Stalin a kde bylo za celý minulý režim tolik politických vězňů? Všechny portréty Stalina v celém ČSSR už byly tehdy odstraněny a z dějepisu byl tak dobře vymazán, že naše následná generace už tápala, kdo vlastně za druhé světové války vedl SSSR – a udaný počet vězňů odpovídá všem takto postiženým za celé období režimu v celé východní Evropě. Političtí vězni v Československu byli propuštěni v roce 1960 (odsouzení na paragrafy beze zbraní), respektive 1964 (odsouzeni na paragrafy se zbraněmi). V roce 1967 pak už vím jen o dvou vyloženě politických vězních. Spisovateli Janu Benešovi (který publikoval v Tigridově Svědectví a sám to na sebe prozradil, což neměl dělat, protože zatímco liberální komunisté jako A. J. Liehm se už mezitím s Tigridem tajně sešli a sondovali možnost ve Svědectví publikovat sami, stalinisti považovali Tigridův časopis za vlajkovou loď imperialismu) a bývalém ministrovi vnitra nacistického Slovenského štátu Alexandru Machovi. Oba byli během roku 1968 propuštěni.

– Ahistorické scény, kdy policajti na sklonku 1967 honí a mlátí studenty za distribuování letáků s Dubčekem:

Naprostý nesmysl, přijatelný jen pro toho, kdo o té době nic neví. Dubček byl v té době krajským stranickým tajemníkem Západoslovenského kraje, tj. nejvyšším mužem strany v regionu. Zejména v Praze, v té době plné západních novinářů, by nebylo možné, aby strana dala najevo, že je rozštěpená perzekuováním mládeže za to, že distribuuje letáky s jejím oficiálním představitelem. Ano, na konci roku 1967 se střetla VB s 2000 demonstrujícími studenty ze strahovských kolejí – a to částečně i v důsledku předchozího střetu tehdejších stranických stalinistů a reformistů (kteří mimochodem neměli jádro v Čs. rozhlase, ale ve Svazu spisovatelů – ale chápu, že za hrdiny se víc hodí Havlovi pozdější ministři Dienstbier a Dobrovský, nežli Havlův doživotní oponent Kundera a Ludvík Vaculík, který v roce 2015 umíral s větou: „Komunismus odešel, ale místo něj tu dnes máme důvody, proč vznikl.“)

– Pasáž, která popisuje, že Novotného donutila k demisi rozhlasačka Šťovíčková svou nahrávkou, v níž Novotného syn přiznal, že má konto ve Švýcarsku. Nesmysl…

Zatím nejmarkantnější společenská objednávka. Dojem, že šéf KSČ a prezident Novotný odstoupil v důsledku jedné nahrávky telefonátu má vygumovat gigantický boj reformistů v KSČ, kteří už od poloviny 50. let bojovali za demokratickou očistu systému a po vojenském potlačení svých ideálů se dostali i do čela disentu, respektive jej fakticky založili. Je třeba si uvědomit, že reformní komunisti byli i hrdina z Moskvy Kriegel i hrdina-vyslovitel protestu proti okupaci v OSN, ministr Hájek („sloučený“ sociální demokrat), spisovatelští funkcionáři Hrubín, Kundera, Klíma, Kantůrková, Skácel a Vaculík (autor manifestu Pražského jara 2000 slov), že komunisti bývali Seifert, Horníček i Hrabal, ti, co spustili mezinárodní kulturní zázrak v našem kině i divadle: Procházka, Kadár a Klos, Jasný, Liehm, Weiss, divadelní ředitelé Pavlíček, Krejča a Ornest, manifest pasivní rezistence během okupace napsal komunista Drda a podpořili ho komunisti cestovatelé Hanzelka a Zikmund, postoj okupačního odporu v armádě definoval legendární běžec, též člen KSČ, plukovník Emil Zátopek, že s projektem svobodných voleb (za který si pak za normalizace šel sednout na 10 let) přišel člen ilegálního okupačního ÚV KSČ Jaroslav Šabata.

Na okraj: s tím, že bychom se jako stát měli zbavit antisemitismu přišel moravský slovensky píšící spisovatel a novinář, komunista Ladislav Mňačko, který sám nebyl židovského původu – ale mnohé významné postavy Pražského jara 1968 byly. Počínaje postavami filmu Vlny Weinerem, Dienstbierem a Dobrovským, přes prvního kandidáta na prezidenta po Novotném, germanistu Goldstückera, přes autory Dubčekovy ekonomické reformy Šika, Löbla a Picka (také mého pozdějšího kolegu z Britských listů), po hlavní kulturní protagonisty liberalizace československého socialistického režimu: šéfredaktora vlajkového liberálního časopisu Reportér Budína, spisovatele Klímu, Lustiga, Aškenazyho a Otu Pavla, exponované filmové režiséry Weisse, Kadára a Laholu, tahouny čs. divadla 60. let Radoka, Ornesta a Kačera, ba i pražskojarního ředitele československé televize Pelikána, který po emigraci do Itálie zakládal evropský parlament a o němž nejen ve filmu, ale vůbec nikde není pro jeho spory s Václavem Havlem ani zmínka.

Ne, Pražské jaro opravdu nebylo dílem jedné usvědčující nahrávky Českého rozhlasu. Šlo o výsledek dlouholeté snahy mnoha četných a chytrých lidí – a nerad bych postupoval jako autoři filmu a pouštěl se na tenký led třeba dnešních izraelských aktualizací na téma sporu společnosti vedené chytrými čestnými svobodymilovnými československými lidmi se židovskými kořeny – versus tehdejším nečestným židovským lídrem KGB Jurijem Andropovem (v letech 1982 – 84 pak i hlavou celého SSSR). V tomto směru stačí, že autoři filmu (ať už podepsaný Jiří Mádl či nepodepsaní tiskoví tajemníci ministerstva obrany) se v tomto případě dopustili i neumělé „aktualizace“, která má nejspíš ukazovat na Andreje Babiše a jeho peníze v Panamě (kde podle dokumentů Panama Papers mimochodem v dojemné shodě mají ulito Zelenskyj i Putin), které drtivě ovlivnily minulé parlamentní volby a vrhly na tuto zemi pohromu horší Babiše jménem Fialova vláda.

Čímž se dostáváme k nejhorší historické zhůvěřilosti, pro niž byl film pravděpodobně natočen:

– Co Sovět, to Rus a co Rus, to dezinformátor a vrah. Ředitel Hrabský v delirantním delíriu během obsazení rozhlasu trhá knihy ruských klasiků…

Ponechme stranou národnostní složení tehdejších sovětských okupačních vojsk a těch, co je poslali (po střílení na Národní muzeum se v Praze rozšířil vtip, že „díry po kulkách jsou nová sgrafita, které vytvořil vrchní velitel zásahu El Grečko“ – správně ukrajinsky se to jméno ovšem píše Hrečko…). Nevím ale o případu, kdy by se během okupace někdo vrhal na knihy ruských klasiků. To se u nás (na rozdíl od dnešní Ukrajiny, kde jsou ruské knihy zakázané) nedělo. Alespoň ne oficiálně a mezi myslícími lidmi. Jan Kačer z činoherního klubu na okupaci zareagoval tím, že do své inscenace Revizora pozval z Moskvy hostovat Olga Tabakova, o němž věděl, že okupaci neschvaluje. A můj přítel, renesanční umělec B. M. Šlechta si tehdy doma založil filmový klub zaměřený na ruský film, aby protirusky zaměřeným mladým lidem dokázal, že Rusové nejsou jen okupanti. Básník Jevtušenko a houslista Oistrach (stejně jako bulharský hudební skladatel Angelo Michajlov) se svým českým přátelům za okupaci soukromě omluvili a už během normalizace se vědělo o demonstraci, během níž na Rudém náměstí v Moskvě demonstrovalo osm statečných, mezi nimi i vnuk sovětského ministra zahraničí Pavel Litvinov (!). Nám všem delegátům konference Duše Evropy se ještě v roce 2008 za okupaci soukromě omluvila moskevská pedagožka Marija Armand. Úkolem intelektuála totiž není hloubit propasti mezi národy, ale naopak, jak mi v našem nedávném rozhovoru řekla moje respondentka, rodilá Ukrajinka s ruským občanstvím: „Politika je tu od toho, abychom se hádali, ale úkolem inteligentních, vzdělaných a sociálně zodpovědných lidí naopak je sociální kontakty navazovat a ty zničené obnovovat. Nikoli se zabývat zhoubnou politikou.“

Jako novinář se také řadím k tomu druhu intelektuálů, kteří mezi národy nechtějí hloubit příkopy, ale stavět mosty. K tomu ale patří říkat nahlas pravdu. Ne o tom, že jeden národ je lepší a jeden horší, jednak proto, že to není pravda, a pak taky, že národy venkoncem o ničem nerozhodují. Rozhodují vlády a jejich koncepce. Ta, jež se rozhodla podpořit film Vlny, který klade rovnítko mezi okupačními „Rusy“ (ve skutečnosti Sověty) roku 1968 a okupačními Rusy let 2022-24, se u lidí, kteří znají historii, střílí do nohy na několik způsobů. Ano, moskevská vláda už v roce 1968 obviňovala Čechoslováky z fašismu – jenže nevinně. My jsme taky osm let se zbraněmi v ruce nebojovali proti žádné vlastní národnostní menšině, která by měla důvod proti nám povstat. V ČSSR minulého režimu nestály pomníky Svatováclavské roty SS, tehdejší Československá lidová armáda neměla na rukávech a zbraních nacistické symboly a český nacista Emanuel Moravec neměl v ČSSR muzea, náměstí, nebyl na známkách a jeho narozeniny nebyly státním svátkem. Bohužel, nacisti Bandera a Šuchevyč tohle všechno na dnešní Ukrajině mají – a díky tomu je Ukrajina dnes pro Putina i mezinárodně daleko snadnějším terčem. Taky v roce 1968 nikdo na západě nepoukazoval na to, že na okupaci Československa není všechno tak úplně v pořádku – jako to v případě dnešní války na Ukrajině činí například americký koryfej světové lingvistiky Noam Chomsky a americký nositel Pulitzerovy ceny Seymour Hersh.

A ještě něco: Československo tehdy bylo na vrcholu svých dějin kulturně, sportovně i společensky. O mezinárodním věhlasu a sebevědomí našeho tehdejšího národního umění, které sériově vyhrávalo světové výstavy, všechny filmové a divadelní ceny a díla našich autorů byla tištěna, inscenována a točena v desítkách zemí, se nám dnes může jen zdát. Se zuboženou Ukrajinou, z níž od jejího osamostatnění v roce 1992 ještě do začátku této války odešlo 12 milionů lidí, se to nedá srovnat. Jistěže to není žádná omluva pro tuto válku, ale ve chvíli, kdy se celá naše oficiální doktrína, včetně filmu Vlny, stojí na tom, že tiše srovnává tehdejší ČSSR a dnešní Ukrajinu, je třeba uvést všechno.

Ve srovnání s touhle dezinterpretační doktrínou jsou druhotné všechny další chyby ve filmu jak dramaturgické (například, že není jasné, zda mladší bratr hlavního hrdiny zemřel při střetu se sovětskými jednotkami, načež je opět viděn, jak na ulicích distribuuje letáky, posléze jak emigruje, načež se v poslední scéně vrací a zřejmě symbolicky připravuje na sebeupálení…), tak historické (Míchá se práce zahraničních zpravodajů a hlasatelů, která byla naprosto oddělená. Nikdo z tvůrců taky zřejmě neví, jak fungovalo sluchátko někdejšího telefonu, jinak by pro spojení mezi telefony nedával sluchátko k sluchátku a mluvítko k mluvítku. Tvůrci kritizují, že byla zakazovaná západní hudba – která byla ve skutečnosti jen přetextovávaná do češtiny – ale v další scéně ji nechávají veřejně hrát v restauraci. Všechny zahraniční písničky, hrané ve filmu, jsou také americké a vůbec se mluví zejména o Americe, třebaže hlavní idoly mládí 60. let byli kromě britských Beatles, Francouz Aufray a Rakušan Jürgens, už proto, že u nás natočili symbol Pražského jara, seriál Píseň pro Rudolfa III. Vůbec je všechno ve filmu děsně proamerické, ačkoli USA u nás tehdy pro válku ve Vietnamu nebyly vůbec tolik ve flóru. Českým leitmotivem filmu předokupační doby je pak ahistoricky píseň Přejdi Jordán, která vznikla až po okupaci a vyzývá k emigraci.)

A opět ještě něco: tvůrci si nechali ujít jedinečnou příležitost, když ve filmu neukázali největší úspěch okupačního vysílání Československého rozhlasu – že totiž okupační vysílání tohoto „nenáviděného komunistického“ po několik dní kompletně převzala a na svých vlnách šířila – Svobodná Evropa…

Ze začátku jsem film Vlny chválil, že se dokázal přenést přes některé stereotypy, které házely do jednoho pytle všechny komunisty: jak ty, co bez pověr a iluzí byli vždy připraveni na každou alternativu (jak ve filmu znělo motto ředitele Spojů Hoffmana), tak ty, kteří se drželi nejen idejí sociální spravedlnosti, ale i demokracie, za normalizace si za to dohromady odseděli několik let, někteří i se svými dětmi, a posléze zakládali Chartu a někteří, včetně předobrazů postav Vln (alespoň ze začátku, dokud se neukázalo, kam směřuje) i dnešní režim. Díky tomu, že se motiv těchto hrdinů ve filmu objevil, v něm pro nás, znalé a vědomé, zůstala i řada „diverzních“ fenoménů, jimiž autoři, tím, že je tam nechali, sami udělali své doktríně medvědí službu.

Jde jednak o postavu legendárního rozhlasáka a novináře Jana Petránka (hraje ho Petr Lněnička), který se zakázaným disidentem vyraženým z oficiálních médií stal dvakrát: poprvé za normalizace – a podruhé po roce 2014, kdy odmítl přijmout protiruský diskurz dnešního režimu. No a pak tu je slavný záběr na spisovatele, scenáristu a prosaditele čs. nové filmové vlny Jana Procházku, u kterého každého z nás napadne spojení s jeho dcerou Lenkou Procházkovou, někdejší chartistkou a životní partnerkou Ludvíka Vaculíka – dnes lídryni opozičního hnutí, která opět po vzoru Charty 77 chodí na každý soud s novinářem či aktivistou, který se dopustil názoru, jenž se zase DNEŠNÍMU režimu nelíbí…

No a hlavně je tu celá ta skvělá věc kolem party nezávislých novinářů, která i přes nenávistné korouhvičky (které naší zemi dnes opět vládnou) jde padni komu padni a bez ohledu na to, co se stane zítra, za novinářskou pravdou. Jak ve filmu Vlny říká Věra Šťovíčková: „Je to pro nás ta nejjednodušší věc na světě, přestože je nebezpečná.“ To přece každému nezávislému novináři i občanovi ukazuje cestu! Každý, kdo dělá v naší branži, pozná v záběrech na znormalizovanou rozhlasovou redakci po roce 1969 naši dobu. Dobu, kdy si už ČRo nejenže nemůže dovolit ani to, aby s redaktorem jezdil technik, ale kdy z ČRo byli opět vypuzeni dokonce i aktéři ve filmu tematizované liberalizace 60. let Jan Petránek, Jiří Černý a Ondřej Suchý – a kdy proti nezávislým novinářům jako byli/jsou oni, umělci jako Jiří Mádl podporují ministry současné vlády jako je Vít Rakušan, který zřizuje trollí (oficiálně „elfovské“) farmy, které fungují stejně stalinisticky, jak bylo ukázáno ve filmu (pod falešnou identitou provokují a denuncují příslušníky nezávislé mediální scény) – anebo proti nám podporují již zmiňovaného nového ideologického tajemníka ústředního výboru Čtyřkoalice, plukovníka Foltýna (z jehož dnešní činnosti všichni cítíme motto, které ve filmu Vlny těsně před svým pádem vysloví prezident Antonín Novotný: „Je třeba vytřít podlahu s každým, kdo stojí proti naší pravdě.“)

Ale film Vlny o své újmě dokonce skvěle ukázal i cestu, jak se tomuto zacházení ze strany současné vlády (a jejích podporovatelů včetně Jiřího Mádla) bránit. Pročež Vás, milí čtenáři – stejně jako ve filmu dramaturg Milan Weiner, pluralisticky vyzývám: ozvěte se nám, třeba anonymně: Jak se vám líbil film Vlny? A hlavně: jak se vám líbí mediální politika dnešní české vlády a její vztah ke svobodě slova obecně? Jste s ní spokojeni?

Vlny. Česká republika 2024, scenář a režie: Jiří Mádl, 131 minut.

Autorovu recenzi loňského propagandistického filmu ke stejnému tématu, Muže, který stál v cestě, najdete zde.

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003) a Nárožní výbor (2021).