1. Vijay Prashad: Záhady bangladéšské politiky
2. Lorenzo Maria Pacini: Bangladéš, přímý útok na jeden z klíčových koridorů BRI

Záhady bangladéšské politiky

Shromáždění lidí před úřadem premiéra po rezignaci Sheikh Hasiny (Wikimedia Commons)

V pondělí 5. srpna nastoupila bývalá premiérka Šejch Hasína ve spěchu do vojenského transportního letounu C-130J bangladéšského letectva a uprchla na leteckou základnu Hindon u Dillí. Její letadlo bylo dotankováno a podle zpráv měla v úmyslu odletět buď do Spojeného království (její neteř Tulip Siddiq je ministryní v nové labouristické vládě), do Finska (její synovec Radwan Mujib Siddiq je ženatý s finskou občankou), nebo do Spojených států (její syn Sajeeb Wajed Joy má dvojí bangladéšsko-americké občanství). Velitel armády Waker uz-Zaman, který se stal velitelem armády teprve před šesti týdny a je z manželství jejím příbuzným, ji dříve během dne informoval, že přebírá kontrolu nad situací a vytvoří prozatímní vládu pro uspořádání budoucích voleb.

Šejch Hasína byla nejdéle sloužící premiérkou v historii Bangladéše. Premiérkou byla v letech 1996-2001 a poté v letech 2009-2024 – celkem 20 let. To bylo v ostrém kontrastu s jejím otcem, Šejchem Mudžíbem, který byl v roce 1975 po čtyřech letech vlády zavražděn, nebo s generálem Ziaurem Rahmánem, který byl po šesti letech vlády zavražděn v roce 1981. Ve scéně, která připomínala konec vlády Mahindy Radžapaksy na Srí Lance, prorazily tisícihlavé davy jásajících lidí brány Ganabhabanu, oficiálního sídla premiéra, a radostně odnesly vše, co našly.

Tanzim Wahab, fotograf a hlavní kurátor Bengálské nadace, mi řekl: „Když [masy] vtrhnou do paláce a odnesou si oblíbené labutě, eliptické trenažéry a palácové červené pohovky, můžete pocítit míru vzteku subalterní třídy, která se proti násilnickému režimu nahromadila.“ Po celém Bangladéši probíhaly rozsáhlé oslavy spolu s výbuchy útoků na budovy ztotožňované s vládními soukromými televizními kanály a palácové domy vládních ministrů byly oblíbeným cílem žhářů. Několik vedoucích představitelů strany Awami League Šejch Hasíny na místní úrovni již bylo zabito (Mohsin Reza, místní předseda strany, byl ubit k smrti v Khulně).

Situace v Bangladéši zůstává proměnlivá, ale také se rychle stabilizuje ve známém vzorci „prozatímní vlády„, která uspořádá nové volby. Politické násilí v Bangladéši není ničím neobvyklým, vyskytuje se zde již od vzniku země v roce 1971. Ostatně jedním z důvodů, proč Šejch Hasína na jakoukoli kritiku či protesty tak ostře reagovala, byla obava, že by se při takové aktivitě opakovalo to, co zažila v mládí. Její otec, šejk Mudžíbur Rahmán (1920-1975), zakladatel Bangladéše, byl 15. srpna 1975 zavražděn při státním převratu spolu s většinou své rodiny. Šejch Hasína a její sestra přežily, protože se v té době nacházely v Německu – obě sestry tento týden uprchly z Bangladéše společně stejným vrtulníkem. Hasína byla terčem několika pokusů o atentát, včetně granátového útoku v roce 2004, po kterém měla problémy se sluchem. Strach z dalšího pokusu vyvolal u Šejch Hasíně hluboké obavy z jakéhokoli odporu proti ní, a proto ještě 45 minut před odletem požadovala, aby armáda proti srocujícím se davům opět zasáhla silou.

Armáda však dokázala atmosféru přečíst. Byl čas, aby odešla.

Již začal souboj o to, kdo bude mít z odstranění Šejch Hasíny prospěch. Na jedné straně stojí studenti v čele s Ústředním výborem bangladéšského studentského povstání, který čítá asi 158 lidí a šest mluvčích. Hlavní mluvčí Nahid Islam vyjádřil názor studentů jasně: „Jakákoli jiná vláda než ta, kterou jsme doporučili, nebude přijata. Nezradíme krev mučedníků padlých za naši věc. Vytvoříme nový demokratický Bangladéš prostřednictvím našeho slibu bezpečnosti života, sociální spravedlnosti a nového politického prostředí.“ Na druhé straně stojí armáda a opoziční politické síly (včetně hlavní opoziční Bangladéšské národní strany, islamistické strany Bangladéš džamáat-e-islámí a malé levicové strany Ganosamhati Andolan). Zatímco první schůzky armády probíhaly s opozičními stranami, veřejné pobouření nad potlačením studentského hnutí přimělo armádu setkat se s ústředním výborem studentů a vyslechnout jejich primární požadavky.

V Bangladéši převládá zvyk zvaný polti khawa neboli „změnit dres týmu v poločase fotbalového zápasu„, přičemž hlavním rozhodčím je po celou dobu armáda. Tento slogan se nyní používá ve veřejném diskurzu, aby se upozornilo na jakýkoli pokus armády prosadit pouhou výměnu dresů, když studenti požadují plošnou změnu pravidel hry. S vědomím této skutečnosti přijala armáda požadavek studentů, aby novou vládu vedl ekonom Muhammad Yunus, jediný bangladéšský nositel Nobelovy ceny. Yunus jako zakladatel hnutí mikroúvěrů a propagátor „sociálního podnikání“ býval považován především za fenomén neoliberálního světa nevládních organizací. Neúprosná politická vendeta, kterou proti němu v posledních deseti letech Hasinina vláda vedla, a jeho rozhodnutí zastat se studentského hnutí z něj však udělaly nepravděpodobnou postavu „ochránce“ protestujících. Studenti v něm vidí vůdčí osobnost, přestože jeho neoliberální politika úsporných opatření může být v rozporu s jejich klíčovým požadavkem, kterým je zaměstnanost.

Studenti

Již před získáním nezávislosti a navzdory venkovskému charakteru regionu se epicentrum bangladéšské politiky nacházelo v městských oblastech s těžištěm v Dháce. I když na politickou scénu vstoupily jiné síly, studenti zůstávají v Bangladéši klíčovými politickými aktéry. Jedním z prvních protestů v postkoloniálním Pákistánu bylo jazykové hnutí (bhasha andolan), vzniklé na Dhácké univerzitě, kde byli v roce 1952 během agitace zabiti studentští vůdci (jejich památník je umístěn v Šahed Mináru neboli Sloupu mučedníků v Dháce). Studenti se stali klíčovou součástí boje za osvobození od Pákistánu v roce 1971, a proto se pákistánská armáda zaměřila na univerzity v rámci operace Searchlight, která vedla k masakrům studentských aktivistů. Politické strany, které v Bangladéši vznikly po roce 1971, vyrostly převážně prostřednictvím svých studentských křídel – Awami League’s Bangladesh Chhatra League, Bangladesh National Party’s Bangladesh Jatiotabadi Chatradal a Jamaat-e-Islami’s Bangladesh Islami Chhatra Shibir.

Navzdory čilému hospodářskému ruchu rozhořčoval v posledních deseti letech bangladéšské studenty rostoucí nedostatek pracovních příležitostí a to, co vnímali jako nedostatek péče ze strany vlády. Druhé jim dokázaly bezcitné komentáře Šáhdžahána Chána, ministra vlády Šejch Hasíny, který s úsměvem odmítl zprávu, že v červenci 2019 zabil autobus na Airport Road v Dháce dva vysokoškolské studenty. Tato událost vedla k masivnímu protestnímu hnutí studentů všech věkových kategorií za bezpečnost na silnicích, na které vláda reagovala zatýkáním (včetně uvěznění fotoreportéra Šahidula Alama na 107 dní).

Za protesty za bezpečnost silničního provozu, které se zasloužily o větší zviditelnění problematiky, stálo další klíčové téma. O pět let dříve, v roce 2013, začali studenti, kterým byl odepřen přístup do bangladéšské státní správy, protestovat proti omezujícím kvótám ve státních zaměstnáních. V únoru 2018 se problematika vrátila díky činnosti studentů Bangladéšského fóra na ochranu práv studentů (Bangladesh Sadharon Chhatra Odhikar Songrokkhon Parishad). Když došlo k protestům za bezpečnost silničního provozu, studenti nastolili otázku kvót (stejně jako otázku inflace). Vláda podle zákona vyhradila pracovní místa pro lidi z málo rozvinutých okresů (10 %), ženy (10 %), menšiny (5 %) a zdravotně postižené (1 %) a také pro potomky bojovníků za svobodu (30 %).

Právě posledně jmenovaná kvóta je od roku 2013 sporná a letos se vrátila jako pro protestující studenty emotivní téma – zejména po premiérově vznětném výroku na tiskové konferenci, že ti, kdo protestují proti kvótám pro bojovníky za svobodu, jsou „rajakarer natni“ (vnuci válečných zrádců). Britský novinář David Bergman, který je manželem prominentní bangladéšské aktivistické právničky Sáry Hossainové a který byl vládou Hasinové donucen k exilu, komentář označil za „strašlivou chybu„, která ukončila vládu.

Militantní islám

V únoru 2013 byl Abdul Quader Mollah ze strany Jamaat-e-Islami odsouzen na doživotí za zločiny proti lidskosti během bangladéšské osvobozenecké války (je známo, že zabil nejméně 344 civilistů). Když odcházel od soudu, udělal znak V, jehož arogance velkou část bangladéšské společnosti popudila. Mnozí se v Dháce shromáždili v Šahbágu, kde vytvořili Gondžagóron Mončo (Platformu masového probuzení). Toto protestní hnutí přimělo Nejvyšší soud k přehodnocení rozsudku a Molláh byl 12. prosince oběšen. Hnutí v Šahbágu vyneslo na povrch dlouhodobé napětí v Bangladéši, které se týkalo role náboženství v politice.

Šejk Mudžíbur Rahmán zpočátku tvrdil, že Bangladéš bude socialistickou a sekulární zemí. Po jeho zavraždění armádou se vlády v zemi ujal generál Ziaur Rahmán, který zemi vládl v letech 1975-1981. Během této doby Zia navrátil náboženství do veřejného života, přivítal Džamáat-e-Islámí z vyhnanství (které bylo způsobeno jeho účastí na genocidě v roce 1971) a v roce 1978 založil Bangladéšskou nacionalistickou stranu (BNP) na nacionalistickém základě se silně kritickým postojem vůči Indii. Generál Hussain Muhammad Eršád, který se ujal vlády po vlastním převratu v roce 1982 a vládl až do roku 1990, šel ještě dál a prohlásil, že islám je státním náboženstvím. To představovalo politický kontrast k názorům Mudžíba a jeho dcery Šejch Hasíny, která se v roce 1981 ujala vedení strany svého otce, Ligy Awami.

Tím byla připravena půda pro dlouhodobý souboj mezi centristicko-sekulární Ligou Awami Šejch Hasíny a BNP, kterou po generálově zavraždění v roce 1981 převzala Zijova manželka Chaleda Zijová. Postupně se v armádě – která byla ve svých počátcích sekulárně orientovaná – začaly projevovat sílící islamistické nálady. Politický islám v Bangladéši rostl s vzestupem zbožnosti obyvatelstva, zčásti vyvolané islamizací pracovních migrantů do zemí Perského zálivu a jihovýchodní Asie. Ta se neustále projevovala v nárůstu dodržování islámské víry v důsledku četných důsledků války proti terorismu. Tuto hrozbu bychom neměli ani přehánět, ani bagatelizovat.

Dalším faktorem, který vyžaduje mnohem více objasnění, je vztah politických islamistů, jejichž lidový vliv od roku 2013 vzrostl, k armádě. Vzhledem k tomu, jak se snížil vliv Džamáat-e-Islámí od doby, kdy tribunál pro válečné zločiny zdokumentoval její angažmá na straně Pákistánu během osvobozeneckého boje, je pravděpodobné, že tato formace politického islámu má z hlediska své legitimity určité meze. Jedním z komplikujících faktorů je však skutečnost, že Hasinina vláda neúnavně využívala strach z „politického islámu“ jako strašáka, aby získala tichý souhlas USA a Indie se dvěma volbami v letech 2018 a 2024. Pokud prozatímní vláda uspořádá spravedlivé volby podle plánu, umožní to Bangladéšanům zjistit, zda je politický islám uspořádáním, které chtějí volit.

Nová studená válka

Daleko od zajímavých otázek předložených studenty, které vedly k sesazení Šejch Hasíny, jsou nebezpečné proudy, o nichž se v těchto vzrušených časech často nemluví. Bangladéš je osmou největší zemí světa podle počtu obyvatel a má druhý nejvyšší hrubý domácí produkt v jižní Asii. Úlohu, kterou hraje v regionu a ve světě, nelze podceňovat.

V průběhu posledního desetiletí čelila jižní Asie významným výzvám, protože Spojené státy rozpoutely novou studenou válku proti Číně. Zpočátku se Indie spolu se Spojenými státy podílela na formacích kolem americké indicko-pacifické strategie. Od ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 se však začala od této americké iniciativy distancovat a snažila se postavit do popředí vlastní národní agendu. To znamenalo, že Indie Rusko neodsoudila, ale nadále kupovala ruskou ropu. Současně Čína – prostřednictvím iniciativy Pás a cesta (BRI) – budovala infrastrukturu v Bangladéši, Nepálu, Pákistánu a na Srí Lance, tedy v zemích sousedících s Indií.

Asi není náhoda, že čtyři vlády v regionu, které začaly s BRI spolupracovat, padly a že se jejich nástupci ve třech z nich snaží o lepší vztahy se Spojenými státy. Patří mezi ně Šehbáz Šaríf, který se v Pákistánu dostal k moci v dubnu 2022 po sesazení Imrana Chána (nyní ve vězení), Ranil Wickremesinghe, který se na krátkou dobu dostal k moci na Srí Lance v červenci 2022 poté, co odvrátil masové povstání, které mělo jiné představy než nastolení strany s jediným poslancem v parlamentu (samotným Wickremesinghem), a KP Šarma Oli, který se dostal k moci v červenci 2024 v Nepálu po parlamentních přesunech, jež odstavily od moci maoisty.

Jakou roli ve výpočtech v regionu sehraje odvolání Šejch Hasiny, bude možné posoudit až po volbách, které se budou konat pod vedením prozatímní vlády. Není však pochyb o tom, že rozhodnutí v Dháce nejsou bez regionálních a globálních důsledků.

Studenti spoléhají na sílu masových demonstrací, které jim dodávají legitimitu. Co však nemají, je programČesky pro Bangladéš, a proto již staří neoliberální technokraté krouží kolem prozatímní vlády jako žraloci. V jejich řadách jsou ti, kteří upřednostňují BNP a islamisty. Jakou roli budou hrát, se teprve ukáže.

Pokud by studentský výbor nyní vytvořil blok s odbory, zejména s odbory oděvních dělníků, existuje možnost, že by skutečně mohli vytvořit prostor pro vybudování nového demokratického a lidového Bangladéše. Pokud se jim tento historický blok vytvořit nepodaří, mohou být stejně jako studenti a dělníci v Egyptě odsunuti na vedlejší kolej a možná budou muset své úsilí vzdát ve prospěch armády a elity, která pouze vyměnila dres.

Vijay PrashadČesky (*1967) je indický historik, redaktor a novinář. Je spisovatelem a hlavním korespondentem společnosti GlobetrotterČesky. Je editorem LeftWord BooksČesky a ředitelem TricontinentalČesky: Institute for Social Research. Je vedoucím nerezidentem na Chongyang Institute for Financial StudiesČesky, Renmin University of China. Napsal více než 20 knih, včetně The Darker NationsČesky a The Poorer NationsČesky. Jeho posledními knihami jsou Struggle Makes Us HumanČesky: Poučení z hnutí za socialismus a (s Noamem Chomskym) The Withdrawal: Iraq, Libya, Afghanistan, and the Fragility of U.S. PowerČesky (Stažení: Irák, Libye, Afghánistán a křehkost moci USA, 2022).

Zpět na obsah

Bangladéš, přímý útok na jeden z klíčových koridorů BRI

V podlé strategii eskalace války, kterou Spojené státy sledují v souladu se svou zahraniční politikou opakovaných válek, hraje dění v Bangladéši v rámci americké snahy destabilizovat nové aliance multipolárního světa ústřední roli.

Postavení iniciativy BRI (Pás a cesta)

Jak je dnes dobře známo, jedním z klíčových bodů nových aliancí je iniciativa Pás a cesta, obchodní trasa, která hraje hlavní roli při propojování různých zemí euroasijského makrokontinentu.

Iniciativa BRI vznikla v roce 2013 z podnětu Čínské lidové republiky jako obchodní infrastruktura zahrnující 150 zemí a mezinárodních organizací. Tvoří ji 6 pozemních městských rozvojových oblastí propojených silnicemi, železnicemi, energovody, digitálními systémy a námořními trasami propojenými přístavy. Si Ťin-pching tuto strategii původně během oficiální návštěvy Kazachstánu v září 2013 oznámil jako „Hospodářský pás Hedvábné stezky„. Termín „pás“ odkazuje na navrhované pozemní trasy pro silniční a železniční dopravu přes vnitrozemskou Střední Asii podél legendárních historických obchodních cest západních regionů; „cesta“ je zkratkou pro „námořní Hedvábnou stezku 21. století„, která odkazuje na indicko-pacifické námořní trasy přes jihovýchodní Asii do jižní Asie, na Blízký východ a do Afriky.

Cíl této iniciativy je jednoduchý: mezinárodní spolupráce s cílem zvýšit hospodářskou sílu a postavení na světové scéně. Deklarovanými cíli BRI je vybudování velkého jednotného trhu a plné využití výhod mezinárodních a národních trhů prostřednictvím kulturní výměny a integrace, zlepšení vzájemného porozumění a důvěry členských zemí, vytvoření inovativního modelu přílivu kapitálu, zdrojů talentů a technologických databází. Z výčtu není nic vyloučeno: infrastruktura, vzdělávání, doprava, stavebnictví, suroviny, vzácné zeminy, technologie. Dalo by se bez obav omylem říci, že iniciativa Pás a stezka se stala ekonomickým magnetem Číny, který přitahuje celý svět.

K dnešnímu dni, tedy k roku 2024, k ní přistupuje 140 zemí představujících 75 % světové populace.

Na námořní Hedvábné stezce, po které již dnes putuje více než polovina všech světových kontejnerů, se rozšiřují hlubinné přístavy, budují se logistická centra a vznikají nové vnitrozemské dopravní trasy. Tato obchodní cesta vede od čínského pobřeží na jih a spojuje Hanoj, Kuala Lumpur, Singapur a Jakartu, dále na západ a spojuje hlavní město Srí Lanky Kolombo a Malé, hlavní město Malediv, s východní Afrikou a městem Mombasa v Keni. Odtud se spojení přesouvá na sever do Džibutska, přes Rudé moře a Suezský průplav do Středozemního moře, a spojuje tak Haifu, Istanbul a Atény, na horní Jadran do italského centra Terstu s jeho mezinárodním svobodným přístavem a železničním spojením se střední Evropou a Severním mořem.

Pravidla BRI diktují především některé partnerské aliance: Fórum pro spolupráci Číny a Afriky, Fórum pro spolupráci Číny a arabských států, Šanghajská iniciativa pro spolupráci a samozřejmě BRICS+.

Oslabení Indie k destabilizaci Rimlandu

Kritika BRI samozřejmě přichází ze strany atlantického (dnes již ne-) hegemona: příliš velký čínský vliv, příliš velká ekonomická síla, a tudíž příliš velká politická autonomie. A to nejen Číny, ale i různých sousedních států, které jsou tak či onak na USA napojeny.

BRI fakticky rozšířila námořní moc Číny a rozšířila její politický vliv. V klasické geopolitické teorii Halforda Mackindera[1] a jeho amerických následovníků znamená tento vliv jediné: omezit moc americké thalassokracie a donutit ji hledat jiné cesty k dobytí Heartlandu (srdce Eurasie). Přestože Čína není mořskou civilizací (thalassokracií), ale vnitrozemskou civilizací (tellurokracií), jako námořní velmoc dokázala využít ekonomického odstrašení, natolik vyvažujjící, že Spojené státy americké a jejich (vzácné) partnery děsí.

Strategické riziko totiž skutečně existuje: Rimland, pobřežní zóna, která funguje jako nárazník ve střetu mezi euroasijskými tellurokraciemi a atlantickými talasokraciemi, se nedá postoupit lacino. BRI je objektivně součástí širší strategie vojenské kontroly Malackého průlivu a „obepíná“ americký vojenský ostrovní řetězec. Což znamená, že Američané postupně ztratili svobodu vojenské iniciativy a nyní již nemají tržní svobodu jednat bez zábran.

USA si toho jsou dobře vědomy, a proto zorganizovaly státní převrat v Bangladéši, zemi, která je velmi důležitá pro stabilitu Indie, která je po Číně největší a nejdůležitější zemí BRI a jedinou, která je se Západem stále spojena dvojitou nití.

Indie v posledních měsících opakovaně odmítla strategickou podporu USA, zejména pokud jde o kontrolu Indického moře a Perského zálivu; Naréndra Módí minulý měsíc odjel do Moskvy a podepsal dohody s Ruskem; to se nelíbilo Washingtonu, který nařídil svržení vlády Šejch Hasíny v Bangladéši.

Hasína je proindicky orientovaná, takže Dillí by bývalo mohlo mít z posílení regionální stability radost. Hasina také znamenala rovnováhu mezi etnickými a náboženskými konflikty, kde již v letech 2001-2006 došlo k několika problémům kvůli vazbám mezi nacionalistickými skupinami a stranami v Bangladéši a Pákistánu; odmítla územní postoupení a vojenskou spolupráci s USA a postavila se proti protičínskému tlaku.

Proto přišel trest: sesazení Hasiny prostřednictvím mikrorevolučního převratu s cílem nastolit dočasnou juntu s mužem vybraným Washingtonem. Vše ve stylu hvězd a pruhů. Není náhodou, že americké ministerstvo zahraničí okamžitě vyjádřilo podporu změně politického režimu, aniž by čekalo byť jen několik hodin.

Destabilizace Bangladéše je pokusem o podkopání bezpečnosti Indie, a protože Indie je garantem stability a autonomie Rimlandu, budou se USA snažit narušit regionální rovnováhu rozdmýcháváním domácích konfliktů a bržděním hospodářských dohod. Proamerická vláda by donutila všechny sousední země přehodnotit své závazky v oblasti bezpečnosti a účasti na partnerství. Je sice pravda, že Bangladéš sám o sobě nemůže čelit Indii a nemůže určovat její vnitřní politiku, ale je také pravda, že řada strategických nebezpečí na indicko-bangladéšské hranici by v současné době představovala velmi obtížně zvládnutelný problém.

To, co se v nadcházejících dnech stane, bude rozhodující nejen pro budoucnost Bangladéše a Indie, ale také pro celou iniciativu Pás a cesta a související projekty.

Zpět na obsah