ilustrační snímek (Wikimedia Commons)

Ve známé kauze učitelky Martiny Bednářové, která otřásla celou společností, v níž byla obviněna ze spáchání trestného činu popírání genocidia dle paragrafu 405 tr. Zákoníku, byla odvolacím soudem pravomocně zproštěna obžaloby. 10. července 2024 však Nejvyšší státní zástupce podal dovolání proti tomuto osvobození.

Dovolání má zajímavé zdůvodnění. Uvádím některé pasáže.

„O takové srozumění jde i v případech, kdy je pachatel sice subjektivně přesvědčen o pravdivosti svého názoru, avšak ví o tom, že jeho názor se zásadně liší od většinového názoru současné demokratické společnosti. Právě o tuto situaci se jednalo v případě obviněné Martiny Bednářové, neboť většinového, dostatkem objektivních odborných informací podloženého názoru si byla velmi dobře vědoma a pokud mu přesto vědomě veřejně odporovala, dopustila se trestného činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia ….“

Právní norma se zásadně odlišuje od sociální normy, která je produktem živého sociálna, zatímco právní norma vzniká jako produkt sekundárního sociálna a je proto formálně přesně definována. Použít kategorii většinová společnost jako nástroj odsouzení je velice problematické. Jak Přemysl Polák zjistil většinový názor společnosti? Má na mysli výsledky průzkumu veřejného mínění? Výsledky těchto průzkumů do značné míry kopíruji názory zadavatele. Další problém je odborná kompetence řešitelských týmů, běžné jsou metodologické chyby.

Objektivně, reálně je problémem dynamika názorů české populace. Např. důvěra ve V. Zelenského během roku a půl klesla na méně než polovinu. Také postoje k Ukrajincům a k válce na Ukrajině se v České republice proměňují. K jakém datu má tedy Přemysl Polák na mysli názory většiny, vždyť během celé kauzy se názory a postoje české populace proměnily. Pokud by se ukázalo, že se posunuly směrem k názorům učitelky Bednářové, tudíž by názory státního zastupitelství prokazatelně nebyly většinové tak z logiky státního zastupitelství, státní zastupitelství by mělo stíhat Přemysla Poláka a Igora Stříže, protože nemají názor většiny.

Právní názor Přemysla Poláka stavící právní normalitu na souladu s většinovým názorem směřuje právní řád do pekel a je naprosto protikladný právnímu státu. Svým dovoláním Přemysl Polák legitimizuje politické procesy padesátých let, protože obvinění byli v rozporu se společenskou většinou. Viz známe heslo Jiřího Rumla psům psí smrt. Legitimizuje pronásledování chartistů a disidentů, protože byli v rozporu s většinou. Odsoudil by T. G. Masaryka, protože v hilsneriádě byl v rozporu s většinou. I studenti ho na přednášce nenechali mluvit. Přemysl Polák by vyhnal z koncertních sálu L. v Beethovena a L. Janáčka, protože jejich hudba odporovala většinovému vkusu. Přidal by se ke skandalizování impresionistů, protože většině se jejich obrazy nelíbily. Přemysl Polák je také přímým následníkem katolické inkvizice, s níž by upálil Giordana Bruna, protože nesdílel většinový názor, že země je plochá a je centrem vesmíru, kolem níž obíhá Slunce. Přemysl Polák se také ztotožňuje se sanhedrinem a nechává ukřižovat Ježíše, protože jeho názory se zcela míjí s názory většiny. V české historii upaluje Jana Husa, který se také odlišuje od většinového názoru. Trest na doživotí by musel od Přemysla Poláka dostat Albert Einstein, protože ten neměl pouze názory odporující většině, ale přímo popřel vládnoucí světonázor.

V USA pronásledovali odpůrce vietnamské války, protože většina byla zpočátku pro válku. Bill Clinton kvůli protestům a odmítání nastoupit do války utekl z USA. Ministr obrany USA, který vietnamskou válku vedl, Robert McNamara, řadu let po skončení vietnamské války prohlásil, že tato válka byla chyba. Která většina platí, na počátku války nebo ta následná s ministrem, který válku vedl? Samozřejmě, že za tuto chybu, která stála miliony životů, souzen nebyl, zatímco učitelka Bednářová za odchýlení od vyspekulované většiny souzená je.

Také druhá válka v zálivu, agrese vůči Iráku byla vyvolána na základě připravené lži. Vojenská intervence v Iráku stála na tvrzení Rafída Džaanábího, agenta s krycím jménem Curvelball, iráckého emigranta žijícího ve Velké Británii, který později listu The Guardian otevřeně přiznal, že si svá tvrzení o biologických zbraních v Iráku vymyslel.

Ministr zahraničí USA Colin Powell v Radě bezpečnosti OSN s lahvičkou v ruce přesvědčoval přítomné o zbraních hromadného ničení v rukách iráckého režimu Saddama Husajna. Později tento svůj výstup označoval za nejtrapnější den svého života a za svou fatální lež se omlouval. Při zahájení války většina tuto válku postavenou na lži schvalovala. Později a už vůbec ne v současnosti válku neschvaluje. Dokonce i politici se od války v Iráku distancují, nicméně Irák je rozvrácen, kolem milionu mrtvých, dva miliony migrantů. Kdo nese za tyto skutečnosti právní spravedlnost, jak zde funguje právo na základě většinového názoru? To, co se dělo v Iráku vládní politiky, soudce, státní zastupitele nechává zcela lhostejnými, zatímco názory na válku na Ukrajině musí přísně hlídat a jak oznámil Igor Stříž, kdo vysloví jiný, než vládní názory bude trestně stíhán se sazbou až 3,5 roku.

Dav, většina téměř nikdy nemají pravdu. Jak říká klasik psychologie davu Gustav le Bone: začleněním do davu jedinec přichází o svou inteligenci bez ohledu na její kvalitu. V současné mediokracii, s populací, která v současném vzdělávacím systému se nenaučí myslet, ba přímo naopak, jsou jí názory indoktrinovány prostřednictvím médií, především České televize. A ten, kdo tento indoktrinační program narušuje, musí být zlikvidován, a to je případ učitelky Bednářové. Její schopnost mít vlastní názor a ten prezentovat je nebezpečný precedens, který musí být za každou cenu zlikvidován.

Přemysl Polák může argumentovat, že se jedná o většinu v demokratické společností. I v padesátých letech se společnost charakterizovala jako demokratická. Je již politickou tradicí, že moc prostřednictvím médií a justice se deklaruje jako demokratická. Jsou však dva typy demokracie, ta reálná a ta deklarovaná mocí. Politologové také mluví o postdemokracii, mediokraci či deklarativní demokracii. Až současná moc svou moc ztratí, také se již nebude o jejich politickém systému mluvit jako o demokratickém, podobně jako se tak nemluví o politickém systému padesátých let.

„většinového, dostatkem objektivních odborných informací podloženého názoru“. Je v podmínkách současné české společnosti validní mluvit o většinovém názoru? Jestliže názor odlišný od vládních proklamací je trestně stíhán, je silou zabráněno vytvoření intelektuálního pole, v němž by se tvořily názory k danému tématu. Ve veřejném prostoru tedy nemůže být většinový názor, pouze v něm mediálně rezonují vládní deklarace bez ohledu na jejich kvalitu a validitu.

Nebezpečné je také objevení se černé ovce v soudcovské komunitě. Soudkyně, která učitelku Bednářovou osvobodila, prokázala, že i soudce, pokud má odvahu, může mít i charakter. Dovolání je také útokem na tuto soudkyni a zastrašováním případných dalších soudců s charakterem, protože ohrožují systém státního ovládání občanů, který má nahradit demokratické ovládání politiků občany.

Nejen v lidské fylogenezi, ale v celém vesmíru existuje princip, podle něhož vývoj probíhá prostřednictvím počátečních výjimečných odchylek od standardu. To pochopil francouzský sociolog Émile Durkheim, který požadoval v sociální oblasti určitou toleranci vůči deviaci, protože dnešní deviace může být normou v budoucnosti. V Česku je tato myšlenka známá jako „pozitivní deviace“. Nástup nového, proti většinovému je v umění známo jako destrukce estetické normy (Mukařovský), ve vědě jako nové paradigma (Kuhn).

Státní zastupitelství a Přemysl Polák se staví proti vývoji ve vesmíru, proti evoluci, proti jakýmkoliv změnám. Chtějí zakonzervovat stav, který byl vyprodukován nekompetentními a úchylnými televizními novináři.

Naprostým opakem myšlení Přemysla Poláka je známá tvůrčí metoda brainstorming. Tato metoda je postavena na diskusi několika odborníků, kteří nejenže smějí říkat názory, které nejsou většinové, ale při hledání řešení nesmějí mít autocenzuru k vyslovování jakýchkoliv myšlenek, byť sebeabsurdnějších. Vývoj a pokrok jsou spojeny s rozmanitostí, s variantními názory a s diskusí. Cesta vpřed je vždy cesta od většiny.

T.G. Masaryk tvrdil, že demokracie je diskuse. Z toho lze vyvodit závěr, že státní zastupitelství a Přemysl Polák jsou proti demokracii, zatímco učitelka Bednářová, která vedla žáky k diskusi, je tvůrčím prvkem demokracie.

Soudní procesy je možné vést dvěma způsoby. Jeden způsob se snaží dobrat pravdy, hledá všechna fakta, hledá souvislosti a umožňuje druhé straně předložit všechny své informace.

Druhý přístup má již před zahájením jasno, jaký chce rozsudek a připouští pouze to, co vede k tomuto rozsudku a to, co mu odporuje vůbec nepřipustí. Příkladem prvého typu rozsudku jsou politické procesy padesátých let, ale i stíhání amerického prezidenta D. Trumpa, že za jeho zvolením byl ruský vliv. Celé volební období se s tímto nařčením potýkal, až se prokázalo, že na zakázku CIA toto nařčení vymyslel britský agent. Warrenova komise vyhlásila, že vyslechne pouze svědky, kteří potvrzují teorii jednoho střelce při atentátu na J. F. Kennedyho

Dovolání má všechny charakteristiky druhého přístupu. Učitelka Bednářová je stíhána za čin, který nespáchala a Přemysl Polák se křečovitě se snaží jazykovými a logickými kotrmelci přetvořit skutečnost. Neplánovaně a nechtěně však prokazuje myšlenkovou mělkost a nevzdělanost. Např. ztotožňuje situaci na Ukrajině v letech 2014–2022 s napadením Československa hitlerovským Německem. Za trestné označuje vyslovení jména Soros. Nikdo soudný nezpochybňuje politické působení Sorose v řadě zemí[1]. Proč by vyslovení jakéhokoliv jména mělo být trestné? V událostech v Buči se nesnaží hledat pravdu, ale jednoduše se ztotožňuje s jednou interpretací, přičemž kolem událostí v Buči je řada nejasností[5], např. ukrajinské oznámení události bylo zveřejněna až tři dny po odchodu ruské armády a příchodu ukrajinské armády. Proč ta prodleva? Co se dělo ty tři dny? Proč nebyla připuštěna mezinárodní vyšetřovací komise? Takovýto charakter má celé dovolání. Nejvyšší státní zastupitelství si jako odborného znalce vybralo to nejhorší, co můžeme z obrazovky České televize slyšet. Ještě, než začne PhDr. Jan Šír, PhD. mluvit, divák ví, co bude říkat. Vždyť i on by mohl být trestně stíhán za svůj znalecký posudek, pokud by se odchýlil od vládní propagandy.

Přemysl Polák by měl s vědeckou kvalifikací znát teorii falzifikace K. R. Poppera. Pravdivost hypotézy nelze potvrdit, pouze testováním falzifikovat, potvrdit její nepravdivost. Pro Přemysla Poláka není evidentně vzorem K. Popper, ale mistr propagandy Joseph Goebbels.

„… podle paragrafu 404 trestního zákoníku, například formou veřejně projeveného nacistického pozdravu, je trestný bez ohledu na to, …“ V právním státě platí právo pro všechny stejně. Pokud by Česká republika byla právní stát, stíhalo by státní zastupitelství vládní politiky za používání banderovského nacistického pozdravu.

Justici padesátých let personifikuje prokurátor Urválek, justici pětikoalice personifikuje komunistický vojenský prokurátor Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž a jeho zástupce Přemysl Polák.

Na základě analýzy výroční zprávy MV ČR jsem publikoval článek „Vzdělanostní a intelektuální úpadek MV ČR“, (včetně policie). Od vydání článku se potvrzují mé závěry. Zmatené chování policie při střelbě na FF UK[2] a nestoudné lhaní vysokých funkcionářů České policie a ministra vnitra Víta Rakušana a dalších ministrů (Jurečka), brutální policejní útok na člověka u Národního muzea, přikrytý vedením policie (policejní brutalita přeci patři k policejnímu státu) a další chování policie naznačuje, že máme nakročeno k policejnímu státu.

K podobným závěrům lze dojít při analýze působení justice a státního zastupitelství. Na tomto dovolání se dokladují kompetence a priority Nejvyššího státního zastupitelství. V devadesátých letech, kdy kriminalita byla běžným jevem a organizovaný zločin se prolínal s politikou a česká ekonomika byla rozkradena, justice a další orgány činné v trestním řízení byly v jakémsi umělém spánku. Téměř nikdo nebyl stíhán a nejzávažnější stíhání a odsouzení proběhlo pouze díky švýcarské justici. I to málo stíhaných za ekonomickou trestnou činnost bylo prezidentskou amnestií omilostněno. Justice úspěšně přehlížela ekonomickou trestnou činnost, při níž šlo v jednotlivých případech o stamiliony a miliardy, až se probrala po mnoha letech od dané události a roky nedokázala uzavřít (politický) případ Čapí hnízdo[3]. Nyní se Nejvyšší státní zastupitelství chce ukázat na kauze učitelky, kterou stíhá, protože nesdílí názor většiny. Na učitelku si troufne.

„…České televize coby široce respektovaného a mainstreamového veřejnoprávního média, které stejně jako u prakticky všech ostatních seriózních sdělovacích prostředků vyznívá jednoznačně ‚protirusky‘“. Toto tvrzení lze velice snadno zpochybnit. Jednak značná část české populace zpravodajskému a publicistickému vysílání ČT nevěří, jednak je velice pochybná úroveň pracovníků ČT, kteří toto vysílání zabezpečují. Právě v těchto redakcích ČT se prokázalo, že vedoucí pracovníci mají pochybnou morální úroveň a o řadě z nich se dá říci, že jsou úchylní či deviantní. S řadou vedoucích pracovníků byl proto rozvázán pracovní poměr a dále dochází k rušení pořadů, a to nejen pro sexuální deviaci pracovníků, ale i z důvodů neplnění kritérií veřejnoprávního média.

Navíc výhrůžka, Nejvyššího státního zástupce Igora Stříže, že kdo se odchýlí od vládního názoru, dopustí se trestného činu se sazbou do 3,5 roku vězení, jednoznačně vymezila prostor pro myšlení novinářů a odborníku. Ti se nevztahují k hledání pravdy, ale přichylují se k vládním proklamacím. Míra ztotožnění je dána mírou kariérizmu a ochotou dělat ze sebe idiota. V takovémto mravně intelektuálním prostředí nemá smysl zjišťovat názory odborníků, protože ty jsou předem dané.

Ve světě vzbudil pobouření, kritiku a znechucení zahajovací rituál olympijských her v Paříži. Nic takového nebylo slyšet z České televize. Proč? Zřejmě nedostali pokyn. Tak prostě Česká televize funguje.

V této souvislosti je nutné zdůraznit, že právo na svobodu projevu není absolutní a zásahy do něj jsou přípustné za předpokladu, že splňují požadavky u vedené v čl.17 odst. 4 Listiny, respektive požadavky vymezené v čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Vedle toho lze připomenout také obdobné závěry plynoucí například z nálezů Ústavního soudu ze dne 8.3.1995 sp. zn. PI ÚS 14/94, ze dne 26.3.2009…

Zde je prokazatelné, že soudcovská komunita si udělala z Ústavy a Listiny lidských práv trhací kalendář. Stačí několik zkorumpovaných a aktivistických soudců a Ústava a Listina lidských práv jsou jen pouhé cáry papíru. Justice se nachází v takovém stavu, že kdyby soud rozhodl, že 1+1=3 a někdo by napsal, že dvě, tak by byl trestně stíhán. Justice se stala nelegitimní a nekontrolovatelnou politickou silou, s kterou systém nepočítal. Justice se urvala ze řetězů a stala se významným činitelem nastupující totality. Konec konců, kdo dnes ještě věří Pavlu Rychetskému (kterého nahradil normalizační komunista Baxa) a Ústavnímu soudu.

JUDr. Přemysl Polák, PhD. je nejen absolventem brněnské právnické fakulty, ale získal také PhD., což znamená kvalifikaci pro vědeckou práci. Měl by tedy být schopen více než běžný právník chápat jevy komplexně v širších souvislostech a do hloubky. Dovolání, jím podepsané a možná i napsané, lze charakterizovat různě, ale v žádném případě ne jako hluboké a vidoucí věci v souvislostech. Příčinu právnických výkonů Přemysla Poláka můžeme také hledat v době jeho sociálního zrání, které se následně promítlo do jeho profesního zrání. Přemysl Polák se ve svém sociálním zrání nacházel v průsečíku normalizační a transformační generace. V devadesátých letech žil ve společnosti, která fungovala na základě hesel vládních politiků. „Je třeba zhasnout a každý si nakrade“. „Ekonomika musí jít před právem“. Privatizace, tunelování, rozkradení státního majetku byly procesy, v nichž podstatnou roli hráli právníci. Ti získávali značné částky v procesech „odstátnění“ státního majetku, navíc to pro ně již byly vyprané čisté peníze. Pochopitelně, že společenské procesy tzv devadesátek, pokud měly něco společného s morálkou, tak to byla morálka mafiánská. Může někdo vyjít z moře suchý? Jakou morálku mohli interiorizovat začínající právníci a soudci. Jak se říká o alchymistickém tvoření Velkého díla, při vlastní práci dochází k proměně samotného alchymisty. Tehdy vznikala justiční mafie. Podobně procesy v devadesátkách měnily společnost a její aktéry. Samotný hlavní aktér Václav Havel výsledek těchto procesů nazval „blbou náladou ve společnosti„. Soudce Berka je jen špička ledovce, a to ještě mu soudcovská solidarita zařídila odškodné ve výši 498 000 Kč. O mravním profilu soudců vypovídá zneužití jejich pozice ve společnosti k prosazení vysokých platů. Takovýmto zneužitím specifické pozice, kdy vědí, že nikdo je nemůže korigovat je srovnatelné, jako kdyby si armáda vynutila vysoké platy tanky v ulicích.

Před léty se již jedna právnická fakulta na západě Čech proslavila a právnická fakulta na východě republiky na tom zřejmě nebude o mnoho lépe. Intelektuální a vzdělanostní úroveň výkonů řady soudců a jejich rozsudků[4] je tak nízká, že těžko bychom na nich hledali dopady jakéhokoliv vzdělání. Zrušme tedy právnické fakulty a úroveň justice a spravedlnosti se nezhorší a přitom ušetříme.

V poslední době se objevuje specifický typ vzdělanosti, který bych nazval jako brněnskou vzdělanost. Nejvýraznější představitelkou brněnské vzdělanosti je emeritní rektorka a profesorka mladá krásná Danuše Nerudová, která šíří brněnskou vzdělanost i za hranice České republiky do Evropské unie. Svou vzdělaností je blízká i Ursule von der Leyenové, možná i pro její vakcínovou kriminální minulost. Dokonce si nejspíš na Petru Fialovi (brněnská vzdělanost) vynutí Danuši jako komisařku. Úroveň veřejného působení akademiků způsobuje degradaci vnímaní akademických titulů, vědecko pedagogických hodností a vysokoškolského vzdělání. Pochopitelně to není důsledkem pouze brněnské vzdělanosti.

Za zvláště nebezpečné považuji prosazování názoru, že stát má určovat, co si má občan myslet. Tento politický axiom je spolehlivým atributem totalitní společnosti. Zde se potvrzuje známe české přísloví: „Co se v mládí naučíš, k stáru jako když najdeš.“ (Stříž, Pavel, Baxa).

Bohužel, za stav justice je také odpovědná bývalá ministryně spravedlnosti Marie Benešová, která při jmenování Nejvyššího státního zástupce a jeho náměstka nezohlednila jejich morální předpoklady, ať již je ignorovala či je nebyla schopna reflektovat.

[1] Např. financoval prezidentskou kampaň Zuzany Čaputové, jak sám přiznal v rozhovoru pro britský deník Guardian

[2] Podobně zmateně se chovali bezpečnostní složky USA při atentátu na D. Trumpa.

[3]

[4] Viz např. výkon soudce T Hübnera v kauze Josefa Skály a Vladimíra Kapala.