Ale bohužel, dějiny byly a zůstávají kromě všeho prospěšného také nástrojem aktuálních politických bojů, takže díky tomu nejsou pro širší veřejnost nikdy podávány vcelku a se všemi podstatnými souvislostmi.
Ukrajinský nacionalismus je starý fenomén, jaký má svoji pochopitelnou historii. Na Ukrajině, v oblasti Kyjeva, se koncem prvního tisíciletí za účasti skandinávských kolonistů a obchodníků zrodila první ruská státnost. Kyjevská Rus. Území řídce osídlené východními Slovany a několika dalšími etniky dosáhlo brzy velkých rozměrů a vedle Kyjeva mělo i další centra, především na severu v Novgorodu, později, když západoruské oblasti postihla pro středověk běžná feudální rozdrobenost, která ruská knížectví dovedla pod správu litevského velkoknížectví, kde se oblast stala tzv. Litevskou Rusí, na východě se formovalo nové centrum. Nejprve ve Vladimiru a později v Moskvě, přičemž tyto oblasti byly nuceny, jak už to u rozdrobených státních útvarů bývá, platit poplatek cizímu dobyvateli, mongolsko-tatarské Zlaté hordě. Moskva se stala skutečným centrem ruského státu za knížete Ivana Kality, vnuka slavného vítěze nad Švédy na řece Něvě (1240) a nad křižáky v bitvě na Čudském jezeře (1242), Alexandra Něvského. Ivan Kalita ale proslul spíše jako šikovný obchodník, který dosáhl nemalého jmění a dokázal pro sebe vyjednat i výhodné podmínky se Zlatou hordou. Za jeho vlády se v Moskvě usadil i metropolita pravoslavné církve, Řek Theognost.
Ruské oblasti sice nebyly přímo zařazeny do mongolsko-tatarského státního útvaru, ale knížata musela být na svých stolcích potvrzována chánem. Proto se proti Zlaté hordě formovaly aliance knížat a Rusové Zlatou hordu nakonec v několika bitvách porazili. Asi nejslavnější ze střetnutí se stala bitva na Kulikově poli v roce 1380, kde alianci ruských knížat vedl Dmitrij Donský. Mezitím na západ od ruských území došlo ke sňatku polské královny Jadwigy s tehdy ještě pohanským litevským knížetem Jagellem, který pod vlivem Polska přijal křest a vládnul na Litvě jako Vladislav II. Jagello či jagellonský. Takto se začala na západě rodit polsko-litevská personální unie a katolické Polsko se postupně dostalo k západním oblastem starého ruského státu, Kyjevské Rusi. Když se ruská knížata konečně vymanila ze sevření Zlaté hordy a moskevské knížectví konsolidovalo svoji moc, začalo se rozšiřovat na další území. A za cara Ivana Hrozného v podstatě zdvojnásobilo svoji rozlohu. Pak nebylo vyhnutí, aby se polské království s moskevským carstvím nezačaly dostávat do ostrých sporů o vládu nad územím mezi oběma státy. Tedy na „okrajových územích“ (ostatně Ukrajině se říkalo mimo jiné také Okrajina). Jablkem sváru se stávaly především západní Ukrajina, západní Bělorusko, Litva, případně další části Pobaltí, kde ale měli vliv také němečtí křižáci. Nárok na „okrajová území“ si dělal ruský car, a měl k tomu dostatek argumentů, stejně tak měl po ruce zase své argumenty i polský král. A do třetice na těchto sporných územích žilo místní obyvatelstvo, které si v různých dobách podle různých okolností „mohlo vybrat“, nebo se mohlo pokoušet o vlastní nezávislou existenci.
Skutečnost, že by východoslovanské etnikum, ze kterého se zformovalo obyvatelstvo Kyjevské Rusi a nástupnických státních útvarů, mohlo zůstat na tak obrovském území jazykově, kulturně, nábožensky, zvykově a politicky homogenní, je čirá iluze. Navíc, se západní oblasti „ruských zemí“ periodicky ocitaly v zájmových sférách cizích vlivů náboženských, politických i jazykových. Stačí se podívat na státy co do rozlohy nepatrné ve srovnání s těmito východoslovanskými zeměmi, abychom viděli, kolik existuje rozdílů v nářečích, zvycích, dokonce v mentalitě mezi regiony. V takových případech stačí kodifikovat jedno vybrané nářečí ve spisovný jazyk a základ oddělení jedné části původně jednotného národa od druhé je položen. V epoše českého a slovenského národního probuzení Pavel Josef Šafařík považoval všechny slovanské jazyky za nářečí jednoho společného slovanského jazyka. Jeho základním dílem bylo: Geschichte der slawischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten (1826, Pešť), tedy: Dějiny slovanské řeči a literatury podle všech nářečí.
Uvádíme tyto „detaily“ jen pro ilustraci toho, jak složitě se utvářely národnostní poměry na územích tak rozsáhlých, jako jsou východoslovanská teritoria původní rurikovské Kyjevské Rusi a následnických státních útvarů, na která působila mimořádně komplikovaná situace daná vlivy nejprve litevskými na západě a mongolsko-tatarskými na východě, později na severu německými, na západě polskými a katolickými, později také rakouskými, uherskými a rumunskými. Černomořská oblast se nacházela jednak pod částečným vlivem tureckým, ale byla velice atraktivní také pro vzdálenější koloniální mocnosti Západu. Přičemž německé zájmy v rámci tradičního Drang nach Osten neutichaly nikdy.
Mezi samotným obyvatelstvem Ukrajiny tvořili významnou sílu sebevědomí a svobodymilovní kozáci. Jejich existenci a boje popisují romány polského spisovatele H. Sienkiewicze (Ohněm a mečem, Pan Wolodyjowski) nebo Gogolova novela Taras Bulba. Zachycují je Repinovy obrazy, jako například slavný obraz nazvaný Záporožci píší dopis tureckému sultánovi. V jejich dějinách vystupují hejtmani, Bohdan Chmelnickij a Ivan Mazepa. Chmelnický ve válce s Poláky požádal o pomoc ruského cara a inicioval Perejaslavskou smlouvu, která ukrajinské území rozdělila na Levobřežní a Pravobřežní. Ale Chmelnický chtěl proti Polákům bojovat dál ve spojení se švédským králem. Ivan Mazepa vinil cara Petra I. Velikého z nedodržování Perejaslavské smlouvy a poté se zúčastnil války proti Rusům po boku švédského krále Karla XII., kterého ale Petr Veliký rozdrtil v roce 1709 ve slavné bitvě u Poltavy. Tímto datem de facto skončily švédské ambice na účast ve velmocenské politice Evropy. Naproti tomu právě od časů Petra Velikého se trvalou součástí velmocenské mapy Evropy stává ruské carské impérium, které ovšem západní koloniální mocnosti, především Anglie (Velká Británie) a Francie, nepřestanou nikdy považovat za cizí, asijské, „nepatřící do rodiny vyspělého Západu“, dědice západořímského impéria, Karla Velikého nebo aspoň krále Artuše.
Kozáci neměli rádi Poláky pro jejich velkopanské chování a kvůli vnucování katolické víry. Panského, v podstatě koloniálního chování Poláků vůči Rusínům si všimnul už Karel Havlíček-Borovský při své cestě do Polska a na Rus v polovině 19. století. Vrátil se tehdy do Prahy s názorem, že Poláci jsou nejspíš pro myšlenku slovanské vzájemnosti ztraceni. Nedovedl si vysvětlit, jak se jeden slovanský národ může povyšovat nad jiný. Kdyby Havlíček-Borovský viděl, jak se před nedávnem objímal polský prezident Duda s prezidentem Ukrajiny Zelenským, měl by na to asi svůj názor.
Na to, že Rusíni a ukrajinští židé nenávidí Poláky, si stěžoval i polský maršál Piłsudski[1] když Poláci v roce 1918 vpadli na Ukrajinu a téměř bez boje dobyli Kyjev. Jen neradi se kozáci už v onom zmíněném 17. století podřizovali také vládě moskevského cara. S Moskvou je ale spojovalo náboženství a většina zvyků. Národnostně a jazykově se pochopitelně cítili být mnohem blíže k Rusům než k Polákům.
Ukrajinské vlastenectví přecházející za určitých podmínek málem periodicky v nacionalismus vymezující se nepřátelsky vůči Rusům (moskalům) se během posledního přibližně jednoho století stal nejméně čtyřikrát nástrojem některého státu nacházejícího se na Západ od Ukrajiny. Nebo koalice a její vlastní války proti Rusku. Příčiny a okolnosti se ve všech čtyřech případech poměrně nebezpečně podobají. Tu více, tu méně, ale vždy nápadně. Podívejme se alespoň velmi stručně na ty čtyři příběhy. Na každý zvlášť.
Německý císař Vilém II. a jeho Drang nach Osten na Ukrajině, a potom snad ještě dále na Východ
V únoru 1917 svrhla revoluce v Rusku vládu cara Mikuláše II. V té době už tři roky probíhala první světová válka, ve které bylo Ruské impérium součástí Trojdohody bojující proti koalici Německa, Rakousko-Uherska a Turecka. Takřka ihned po únorové revoluci se na Ukrajině ustavila Ukrajinská lidová republika. V letech 1916 a na počátku roku 1917 si ruská armáda vedla na východní frontě úspěšně. Slavnou se stala například Brusilovova ofenzíva, díky které Rusko získalo některá území, která na západě držely Rakousko-Uhersko nebo Rumunsko. Po únorové revoluci se ale moci v Rusku ujala Kerenského prozatímní vláda, která neměla dostatečnou autoritu (ani schopnosti) na to, aby dokázala v úspěšné ofenzívě pokračovat.
V říjnu (listopadu) 1917 proběhla v Rusku nová revoluce, která ukončila Kerenského mezidobí. V jejím čele se profilovaly především dvě ústřední osobnosti. První z nich byl Vladimír Iljič Lenin (původním příjmením Uljanov), který byl zastáncem nutnosti ukončení imperialistické války vedené vládnoucími strukturami a autorem tzv. Dekretu o míru[2], který vyzýval k ukončení války, a to bez jakýchkoliv důsledků, reparací, územních změn a podobně. Když tento Dekret nevyvolal u válčících stran odezvu, přijal Lenin rozhodnutí o vystoupení Ruska z války, a to bez ohledu na cenu, jakou Rusko bude muset za tento mír zaplatit. Cena jako důsledek pozdějšího Brestlitevského míru (3. března 1918) byla obrovská. Mimo jiné přišlo Rusko o jeden a půl miliónu čtverečních kilometrů území. Druhým vůdcem bolševické revoluce byl Lev Davidovič Trocký, úspěšný řečník a organizátor Rudé armády, který ovšem zastával názor, že revoluci je třeba z Ruska šířit do světa. S ústupky vyplývajícími z Brestlitevského míru Trocký nesouhlasil.
Revoluce uvedla zemi do mimořádně složité situace. Její součástí byla několik let trvající občanská válka (1917 až 1922), ve které se střetli na jedné straně stoupenci carského impéria, takzvaní bělogvardějci, kteří formovali početné oddíly vedené zkušenými carskými důstojníky, a na straně druhé bolševické jednotky zformované do Rudé armády. Bělogvardějská emigrace sbírala v západních zemích peníze a organizovala intervenční vojenské oddíly. Carská emigrace se v té době stala základem v podstatě až do druhé světové války trvajících snah o vytvoření koalice západních států proti bolševickému Sovětskému svazu. Velký koaliční vpád do SSSR byl plánován na léta 1929/1930. Západní meziválečné úsilí o zničení Ruska (SSSR) popisují detailně dva američtí autoři, Michael Sayers a Albert E. Kahn, kteří v roce 1946 vydali knihu nazvanou The Great Conspiracy against Russia[3] (Boni and Gaer, New York).
Složité situace v revolučním Rusku využila ukrajinská Ústřední rada, která se vymezovala proti vládě bolševiků. Ústřední rada se etablovala v Kyjevě, zatímco bolševici udrželi svoje pozice na východě, v Doněcké průmyslové oblasti a vytvořili novou Ukrajinskou lidovou republiku s centrem v Charkově. Odtud ale postupovala Rudá armáda na západ a postupně obsazovala Záporoží, Dněpropetrovsk, Oděsu, Krivoj Roh a vytvářeli zde malé sovětské “republiky“. Nakonec Rudá armáda v únoru 1918 vstoupila do Kyjeva, odkud se Ústřední rada musela odstěhovat do Žitomiru.
To se ale už blížilo datum podpisu Brestlitevského míru (3. března 1918). Ještě před podpisem této pro Rusko tak nevýhodné smlouvy (na druhé straně ale právě ona poskytla Leninovi čas na konsolidaci situace v Rusku) využily Německo a Rakousko-Uhersko situace a vpadly na západní Ukrajinu. Jejich postupu pomohla i podpora Ústřední rady a jejích ozbrojených sil. Pouhé dva dny před podpisem Brestlitevského míru invazní jednotky dobyly Kyjev. Cílem německého císaře, Viléma II., a Vídně (v té době byl už habsburským císařem Karel I.) bylo využít oslabení Ruska, občanské války a britsko-francouzské podpory bělogvardějských armád, k získání území na Východě. Nešlo přitom jen o slovanská teritoria Ukrajiny a Běloruska, ale o průnik až k Perskému zálivu, kam Německo budovalo železniční spojení. V té době už začínala éra zájmu o ropu. Co se týče Ukrajiny, její území zajímalo především Němce díky úrodné půdě, uhlí a pro těžký průmysl, který byl v Doněcké oblasti budován už za carství.
Právě Ukrajina byla pro Německo tím vytouženým „životním prostorem“ (der Lebensraum) na Východě. Rozlehlá, úrodná, navíc bohatá na vodní toky, na uhlí i na rudy. A nacházela se na březích teplého moře. Němci vždy toužili po teplém moři. Pontos Euxeinos – Černé moře a v něm jako perla bájná Taurida / Krym. Naprosto otevřeně a bez nejmenších skrupulí sáhl po ukrajinském „životním prostoru“ pro německou panskou rasu Adolf Hitler. A v té době si někteří Ukrajinci mysleli, že Němci přicházejí, aby jim pomohli ke svobodě, nezávislosti a blahobytu. Neuvěřitelné? Neuvěřitelné!
Když se Německo na Ukrajině etablovalo, pustilo se okamžitě do využívání místních zdrojů a do Německa odjížděly tisíce Ukrajinců jako levná pracovní síla. Ihned do Německa proudily vlaky plné ukrajinských surovin, uhlí, rud. Později mělo z Ukrajiny plynout levné obilí. Pro Německo byla Ukrajina jednoznačně prostorem pro další dobývání východních slovanských zemí obývaných „podřadnou“ rasou slovanskou. Ukrajinskou státnost mínil Vilém II. výhradně jako koloniální závislost na Německu. Ukrajinský nacionalismus zaměřený proti bolševikům a v širším rozměru i proti Rusům měl posloužit k posílení moci Německa a k oslabení Ruska. Získat Ukrajinu znamenalo vždy oslabit Rusko. V současném Washingtonu nesedí žádní špičkoví stratégové, ale docela obyčejní opisovači dávno použitých jedovatých receptů.
Německé armádě se postupně dařilo dobývat nová území na západních oblastech bývalého ruského impéria. Bolševici měli příliš mnoho otevřených front. Němci tedy dobyli Oděsu a získali dokonce i ruský Krym. Krym se stal součástí Ruska za Kateřiny Veliké v roce 1783, ale už dávno předtím v něm sídlila početná ruská komunita. Němci ale nebyli na Ukrajině přijímáni bezvýhradně pozitivně. Místní bolševici, rolníci a anarchisté proti nim bojovali. Bývalý bělogvardějský důstojník, Skoropadskyj, se ale s Němci spojil, svrhnul Ústřední radu a vyhlásil hetmanát, Ukrajinský stát. Skutečně velmi složitě se na ukrajinském území prosazovaly různé místní zájmy, často si navzájem protiřečící, a vedle nich zájmy cizí usilující o ovládnutí nebo využití či zneužití.
Německo bylo ale krátce na to ve válce poraženo a Lenin ihned anuloval všechno, co bylo možné z brestlitevského míru odstranit. Na Ukrajině se ale mezitím vyhlašovaly a ustavovaly nové státní celky. Západoukrajinská lidová republika na východě Haliče. Zdejší Poláci soustředění ve Lvově se chtěli spojit s Polskem. V rámci polsko-ruské (polsko-sovětské) války, která byla zahájena ihned po skončení první světové války, došlo k něčemu, co by se mohlo označit i jako polsko-ukrajinská válka, ve které byla západoukrajinská vojska Poláky poražena. Nakonec Pařížské dohody z roku 1919 přiřkly Halič Polsku, a to na dobu 25 let.
Porážka Německa ve válce dodala chuť evropským koloniálním mocnostem dostat se do oblastí kolem severního pobřeží Černého moře. Strategicky velice významná černomořská oblast lákala Brity i Francouze. Pod záminkou pomoci bělogvardějské opozici proti bolševikům vtrhli Francouzi v prosinci 1918 do Oděsy. Vylodili se také v Chersonu, Sevastopolu a v Nikolajevu.
Současná protiruská „historiografie“ vysvětluje západní intervenční válku proti bolševickému Rusku jako snahu západních států obnovit carské impérium, aby se ruský car „mohl navrátit do rodiny evropských panovníků“ a s ním i Rusko. Skutečnost je ale trochu méně „noblesní“. Leninem a dalšími bolševiky připravovaná revoluce v Rusku – v té k revoluci tohoto druhu nejméně vhodné zemi – měla poměrně velkou podporu mezi bankéři a průmyslníky v Německu, Švýcarsku, Anglii, Francii i v dalších zemích. Západní kapitál jednoduše předpokládal, že bolševici revoluci nezvládnou, země se ocitne v chaosu a bude snadné ji dorazit a kolonizovat. Vnitřní rozklad Ruska byl na Západě vždy toužebně očekáván a často i plánován. Válčit s Ruskem bylo vždy velice těžké. Vnitřní rozklad země by byl jistě vítanější. Velký ruský spisovatel, Fjodor Michajlovič Dostojevskij si v roce 1876 poznamenal do Deníku tato hořká slova: „Ba, Rusko je vino již proto, že je Rusko, a Rusové proto, že jsou Rusové, to je Slované: Evropa nenávidí slovanské plémě…“
Pokud snad byly zahraniční intervence zaměřeny k restauraci carství, pak z obdobného důvodu. Poslední ruský car, Mikuláš II., vedl finančně náročnou existenci a Rusko zadlužil vysokými částkami s vysokými úroky. Pozval do země cizí investory a v Rusku působili a podnikali podnikatelé z Německa, USA, Francie, Velké Británie. Z Ruska tak odplývaly zdroje i hotové peníze. Návrat carismu i s jeho špatným hospodařením představoval pro západní bankéře a podnikatele velké zisky. Dělo se tak, třebaže v mnohem menším rozměru, něco podobného, k čemu došlo v Rusku za prezidentství Borise Jelcina v rozměru pro Rusko téměř smrtelném.
Francouzi nebyli místním obyvatelstvem na okupovaném teritoriu nijak vítáni, a tak se z Oděsy, Sevastopolu a Krymu nakonec stáhli. Občanská válka mezitím pokračovala. Francouzi, Britové a dokonce i ve válce poražení Němci (jejich bankéři a průmyslníci) vybavili Poláky penězi i vojenskou výzbrojí, a tak probíhala i polsko-ruská válka. Lenin zprvu Poláky táhnoucí na Kyjev velice podcenil, ostatně stejně jako si polský vůdce, Piłsudski, necenil velitelů ani vojáků Rudé armády. Ale začátkem roku 1919 Lenin změnil taktiku a vyslal proti Polákům jako velitele Kameněva. Tehdy se ve vedení Rudé armády uplatnili později legendární vojevůdci, jako Semjon Michajlovič Buďonnyj (zemřel v devadesáti letech v roce 1973) a Vasilij Ivanovič Čapajev, který bojoval i proti československým legiím a padl v boji v roce 1919.
Rudá armáda dobyla zpět Kyjev a 15. března 1919 vyhlásila Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku. Ještě jednou se prosadily bělogvardějské síly proti bolševikům, a to když se během léta zmocnil Anton Ivanovič Děnikin (zemřel v roce 1947 v New Yorku) střední a části východního území pozdější Ukrajiny. Ale během ještě téže zimy 1919/1920 ovládla toto území opět Rudá armáda. Traduje se, že Děnikin byl v roce 1940 zajat Němci při útěku z Paříže, ale že odmítal podílet se jakkoliv na protisovětské propagandě, ať už pro nacisty nebo později pro západní státy v začínající „studené válce“. Děnikinova dcera, Marina Antonovna Děnikinová, požádala v roce 2005 ruského prezidenta, Vladimíra Putina, o ruské občanství a o převoz těla svého otce z USA na Rus. Putin jí vyhověl, a tak dnes carský bělogvardějský generál Děnikin odpočívá na hřbitově Donského kláštera v Moskvě.
A na tomto místě můžeme přejít plynule ke druhému příběhu o zahraniční „pomoci“ Ukrajině a ukrajinským nacionalistům:
Polská „podpora“ Ukrajině a ukrajinským nacionalistům, opět v boji proti Rusku (a bolševikům)
Ukrajinští nacionalisté spolu s oddíly bělogvardějců, které operovaly na západních teritoriích bývalého ruského impéria, na kterých se formovaly různé krátkodobě trvající ukrajinské státní útvary, využili polské snahy o obnovu bývalého polsko-litevského státu a požádali Poláky o pomoc. Poláci se v té době už nacházeli uprostřed polsko-ruské války, a tak polský diktátor, Józef Piłsudski (1867 – 1935), podepsal v dubnu 1920 ve Varšavě dohodu o vojenské pomoci se Symonem Petljurou (1879 – 1926)[4], jedním z vůdců bělogvardějské opozice.
Oficiálně byla tato dohoda směřována proti bolševikům. Pro Poláky ovšem představovala prostředek boje proti Rusku. Po skončení první světové války nebylo Rusko přizváno k podpisu Pařížských dohod[5], neboť Rusko po revoluci vystoupilo z války. Takto se nemohlo počítat k vítězným mocnostem. Proto nemohlo Rusko žádat zpět území ztracená ve prospěch Německa a Rakousko-Uherska podpisem Brestlitevského míru.
Od trojího dělení Polska v 18. století (1772, 1793, 1795) Polsko jako stát neexistovalo. Bylo obnoveno teprve v důsledku Pařížských dohod, a to v územním rozsahu, který se liší poměrně podstatně od současných hranic Polska. Poláci souhlasili s tím, že západní hranice bude odpovídat etnické hranici, což znamenalo, že široký pás území vedoucího od Gdaňského koridoru k jihu přes Vratislav (Wroclaw) až k československým hranicím, tedy víceméně území Slezska, zůstane Německu. Německu zůstal také široký pás území podél Baltického moře. Naproti tomu získalo Polsko široký pruh území od Vilniusu na severu po Halič na jihu. Zde byla hranice stanovena přibližně 200 kilometrů na východ od tzv. Curzonovy linie[6]. Kyjev a střední Ukrajina zůstaly bolševickému Rusku.
Polsko-ruská válka skončila podpisem míru v Rize 18. března 1921. Sovětské Rusko uznalo polský zábor Haliče a kontrolu nad západní Volyní. Naproti tomu Polsko uznalo střední a východní část pozdější socialistické ukrajinské republiky jako součást sovětského státu. Vzhledem k tomu, že Sovětský svaz, celým názvem Svaz sovětských socialistických republik (SSSR) vznik až 30. prosince 1922, bylo území Ukrajiny oficiálně Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou. Takto před vznikem SSSR existovala Ukrajina jako jedna ze čtyř sovětských republik na území bývalého Ruského impéria. Těmi dalšími byly Ruská SSR, Běloruská SSR a Zakavkazská SSR.
Polsko po obnovení státnosti získalo na východě území, ve kterých tvořili Poláci jen minoritu, a to často skutečně minimální. Proto Poláci v Paříži při stanovení východní hranice odmítli etnický princip. Těžko by totiž na etnickém principu prosadili zisk Litvy, běloruských oblastí a oblastí ukrajinských. Když Stalin později, v neblahém čase Mnichova (konference se konala 29. září 1938), opakovaně neuspěl u Britů a Francouzů s nabídkou na vytvoření protihitlerovské koalice (také s účastí Československa[7], a kdy Poláci (a také Rumuni) poskytli západním demokraciím alibi k neúčasti tím, že nepřipustili pohyb sovětských vojsk přes svá území a vzdušný prostor, uzavřel Sovětský svaz pakt s Německem, jehož součástí byla tajná doložka o sovětském záboru právě oněch běloruských a ukrajinských území, která Polsko získalo po Pařížských dohodách, na které Rusko nebylo připuštěno. Je-li řeč o takzvaném paktu Molotov-Ribbentrop, o jeho tajné doložce týkající se Polska, nikdy nikde na současném Západě nefiguruje zmínka o tom, že si Stalin vymínil obsazení konkrétně území obývaná převážně Bělorusy a Ukrajinci. Stejně tak se nezmiňují jiné evropské státy, které uzavřely dohody a smlouvy s hitlerovským Německem daleko dříve, než tak učinil Sovětský svaz. Mezi nimi bylo také Polsko, které ji uzavřelo jako jedno z prvních už roku 1934. Velký význam pro vyzbrojení Německa měla například britsko-německá námořní dohoda z roku 1935. Ta Německu umožnila výstavbu silného vojenského námořnictva. Kromě toho řada významných západních států s Německem spolupracovala na rozvoji jeho průmyslu, a to nejenom před válkou ale některé významné západní podniky podporovaly Hitlerův průmysl i během války. Inu, peníze nesmrdí, jak soudil římský císař Vespasianus.
Jen zcela na okraj, při jednáních Velké trojky (Roosevelt, Churchill a Stalin), na kterých se mimo jiné jednalo i o uspořádání Evropy po skončení této „nové“ války, Stalin podpořil (nebo dokonce sám inicioval) návrh, aby Polsko po válce získalo na úkor Německa široký územní pás na západě, tedy od Gdaňského koridoru na jih, přes Vratislav, k československým hranicím. Měl to být jistý druh kompenzace Polsku za ztráty na východě. Jednalo se v podstatě především o území Slezska, které v roce 1741 ztratila ve prospěch Pruska císařovna Marie-Terezie. Původně Slezsko náleželo Koruně české. Roku 1335 je získal král Jan Lucemburský, nicméně vždy měly některé jeho části, zejména Vratislav, jisté odstředivé tendence. A silnou německou minoritu, jež byla toho zřejmě příčinou.
Polsko tedy díky mírovým dohodám získalo část území, jaké drželo v éře polsko-litevské personální unie (Rzeczpospolita), ale nebylo spokojeno. Nebylo vůbec spokojeno! Právě maršál Józef Piłsudski snil o obnovení „velkého Polska“ a často citoval Henryka Sienkiewicze. Odvěký nepřítel Polska, Rusko, bylo právě oslabené bolševickou revolucí, ze které vzešla občanská válka bílých s rudými. Pozici Ruska dále oslabovala masivní intervenční podpora z Velké Británie, Francie, dokonce i z Německa. Z těchto zemí proudily peníze, zbraně a dobrovolníci. Na vlastní pěst se pokusili Francouzi dostat se k Černému moři. Začal se vracet duch Krymské války (1853 – 1856) a s ním vzpomínky na dlouhé zápasy koloniálních mocností a vedle nich Německa a Rakousko-Uherska na straně jedné s Ruskem na straně druhé o „turecké dědictví“ na Balkáně (Srbsko, Bulharsko, Rumunsko, Řecko a jiná území) a o vliv nad Černým mořem. Dávná Taurida, tedy Krym, vybojovala a hájila ruská šlechta, ale Krym byl a zůstává perlou Černého moře a nejdůležitějším strategickým místem k ovládání jihoruských stepí, Ukrajiny, ale i kavkazské oblasti. V našich časech je Krym ideálním místem, odkud lze nejcitelněji ohrožovat Rusko a hlídat celou černomořskou i kavkazskou oblast. Proto Washington tak touží umístit na Krymu a v Sevastopolu vlastní námořní základnu. Kyjevský režim by ji Americe daroval s největší ochotou. Už se o tom samozřejmě a dávno jednalo…
Takto se propojila polská snaha rozšířit „druhou polskou republiku“ opět daleko na východ, znovu z ní učinit říši, jež sahá od Baltu k Černému moři, a koloniální tradice britská, francouzská, k níž se hladce druží německý nikdy neopuštěný projekt Drang nach Osten, jenž praví: Skrze slovanská území ve střední a jihovýchodní Evropě, ke slovanským zemím ve východní Evropě a odtud k Perskému zálivu.
Když Piłsudski postupoval vcelku hladce až ke Kyjevu, myslel na spoustu věcí. A občas si některou tuto myšlenku poznamenal nebo se stala součástí jeho korespondence. Tak si například poznamenal, že Polsko a Rumunsko musí získat nezávislost na Dohodě (tedy na Velké Británii a Francii). A takto musí vést proti Rusku samostatnou politiku. Napsal: „odstraníme společně bolševické a imperialistické ruské nebezpečí“. Skutečně je vždy velmi obtížné určit, proti komu Poláci a jejich západní spojenci bojovali. Zda proti bolševikům nebo proti Rusům. Pokud ukrajinští nacionalisté bojovali více proti bolševikům než proti Rusům, potom u Poláků, Francouzů, Britů a Němců šlo v podstatě vždy o válku s Ruskem a proti Rusům. I v epoše Sovětského svazu se vedla „studená válka“ jen a jedině proti Rusku. A nikdy jinak!
Spojencem Piłsudského byla Petljurova ukrajinská vojska, ovšem ukrajinští rolníci Petljuru nepodporovali. Vytýkali mu, že Polsku odevzdal východní Halič, kde byla stále živá vzpomínka na velkopanské chování Poláků vůči místnímu rusínskému obyvatelstvu, které bylo považováno za téměř znevolněné. Místní rolníci na Ukrajině byli dost často anarchisté.
Piłsudski měl ale problémy také s mnohými vlastními polskými důstojníky a vojáky, zejména s těmi z Velkopolska, kteří si na Ukrajině počínali jako na dobytém a okupovaném území. Petljura navíc před místním obyvatelstvem tajil podmínky dohody s Poláky, takže lidé dost dobře nevěděli, co Poláci zde vlastně chtějí. V jednom dopise Piłsudski napsal: „Ach ty poznaňské pluky! Představte si, že v Berdičevě rozkradli naši válečnou kořist… Vážně, s těmi darebáky se nedá bojovat.“ Piłsudskij znal dobře „svoje Pappenheimské“, a tak sám raději nejel do dobytého Kyjeva. Poslal tam oddíl v čele s Rydzem-Śmygłym, vojenským velitelem, s jehož jménem se historie setká ještě před vypuknutím druhé světové války, kdy už Piłsudski bude čtyři roky mrtev. A propos, na jeho pohřeb tehdy přijela nacistická generalita a Hitler v Berlíně uspořádal na jeho počest tryznu. Piłsudski totiž mezi válkami směřoval polskou politiku směrem ke spojenectví s Německem. A bohužel v tomto duchu vedl i svého následovníka, pozdějšího polského ministra zahraničí, Józefa Becka. A to se nakonec Polsku velice vymstilo. Pořád stál však na pozadí těchto událostí polský sen o „velkém Polsku“, obnovení říše na Východě, ve starých ruských[8] oblastech v Bělorusku, Ukrajině i na Litvě.
Vůči Polákům převládala na Ukrajině spíše nechuť. Polský generál Jan Edward Romer (narodil se ve Lvově) si poznamenal: „Skoro všechny ukrajinské formace i lid se k nám chovají nepřátelsky. Vrchní velení nám přikazuje jednat s Ukrajinci přátelsky, ale jejich oddíly, rolnické bandy a dokonce prosté obyvatelstvo nás napadá z týla.“ Současný polský historik, Antoni Czubiński, autor knihy Walka o granice wschodnie Polski v latach 1918 až 1921[9], píše o Połsudském následující slova: „Piłsudski toužil oslabit Rusko odtržením Ukrajiny. Zároveň se však obával, aby nově vzniklý ukrajinský stát nebyl příliš silný. Měla to být jen diverze proti Rusku a nic víc.“ Toto hodnocení Piłsudského plánů na využití Ukrajiny proti Rusku je nejenom velmi důležité s ohledem na dobu, kdy vzniklo, ale jako ilustrace všech čtyřech forem cizí „pomoci Ukrajině“ za uplynulých cca sto let. Vždy se jednalo a jedná o to oslabit Rusko a prostor Ukrajiny využívat proti Rusku jako „diverzi“. Ukrajina je samozřejmě pro západní státy, a to i včetně Polska, vždy zajímavá jako vydatný zdroj surovin. Dnes jde o její zásoby lithia, které se nacházejí právě na územích aktuálně obsazených armádou Ruské federace. Podrobnosti viz aktuální článek Vladimira Malyševa: Lidé umírají kvůli kovu [Disput, 26. 7. 2024].
Piłsudski své záměry dále upřesňuje v následující dohodě uzavřené s Rumunskem. „Polsko rádo na této bázi zahájí s Rumunskem společnou iniciativu na podporu Ukrajiny v její snaze zorganizovat vlastní stát, který by nás i Rumunsko oddělil od Ruska státem v podstatě slabým, který bude muset pro udržení své nezávislosti hledat podporu v Polsku a v Rumunsku.“ Cynické? Jistě, ale taková je politika v mezinárodních vztazích. Lidé, kteří s romantickým idealismem opakují slogany o různých „nerozborných přátelstvích“, „spojeneckých závazcích“ a „našich společných hodnotách“, bývají skoro vždy překvapeni a zaskočeni zjištěním, že vše hezké platí v mezinárodních vztazích jen do doby, kdy se to vyplácí. A dost často se dokonce i dohody mezi státy uzavírají už s vědomím, že nebudou dodrženy (viz francouzsko-německé pochopení dohody Minsk II).
Inu, „kdo si nepamatuje minulost, je nucen k jejímu opakování“. Tak jako Němci za císaře Viléma II., stejně tak i Poláci za druhé republiky vnímali Ukrajinu a Ukrajince především, a možná pouze, jako území a národ „vhodný k využití“. U Němců hrál roli tradiční germánský pocit nadřazenosti vůči Slovanům (viz historik Theodor Mommsen), u Poláků celá staletí udržovaný šlechticko-statkářský feudální syndrom vůči poddaným a nevolníkům. A propos, také slavná přítelkyně a později manželka francouzského spisovatele Honoré de Balzaka, polská šlechtična Ewelina Hańska, se narodila na ukrajinském území (na volyňském panství) a zde vlastnila rodové statky. Ve chvíli, kdy Ukrajinci začnou věřit, že cizí mocnosti mají na srdci jejich svobodu, nezávislost, blaho a prosperitu, zahajují znovu tutéž cestu k pozdnímu prozření. A národnímu neštěstí. Ze kterého se ale nepoučí, neboť takové jsou už národy, že se prostě nikdy nepoučí. Pro Čechy mělo být ponaučením na věčné časy, že západní spojenectví končí vždy přesně v tom okamžiku, kdy se západním spojencům více vyplatí hodit české země přes palubu. Mnichov 1938 byl lekcí k nezaplacení. Přesto se ponaučení z něj vyplývající vytratilo tak rychle, jako vyschne voda v misce na Sahaře.
Německá „podpora“ ukrajinskému nacionalismu za Hitlerova vpádu do Sovětského svazu
Oproti prvním dvěma příběhům cizí „pomoci“ Ukrajincům, Ukrajině a ukrajinskému nacionalismu, je tento třetí příběh vcelku známý. Omezíme se proto jen na fakta, jaká jsou obzvláště alarmující. Na začátku musíme ale zmínit některé události, které se týkají vývoje Sovětského svazu po Leninově smrti v lednu 1924[1].
Za nástupce V. I. Lenina se považovali hned dva komunističtí vůdci. Jedním z nich byl Lev Trocký, druhým Josif Vissarionovič Stalin. První z nich byl extrovertní řečník přesvědčený o vlastní genialitě, který byl zapálený pro šíření revoluce směrem z Ruska ven. Druhým naopak introvertní zastánce revoluce jen uvnitř sovětského státu. Z mnoha a mnoha důvodů se oba revolucionáři ocitli proti sobě, a v tomto duelu Stalin zvítězil. Trocký putoval do emigrace, ve které si ho nemohli nepovšimnout všichni ti, kteří si přáli dovést bolševické Rusko k vnitřnímu rozkladu. Ustavit v něm nějakou koloniální správu a takto se dostat k jeho obrovské rozloze a zdrojům. Nemohlo tomu být jinak.
Když Stalin ve druhé polovině třicátých let zahájil takzvané moskevské procesy (1936 – 1938)[2], ve kterých byla doznání často vynucena násilím a stejně tak i vzájemná udávání obviněných, jednal sice do jisté míry pod vlivem jakési paranoie, ale pochopitelně sledoval i reálně existující vlákna směřující z ciziny k místní opozici či páté koloně a odtud k akcím, které měly za úkol bolševické impérium poškodit či zničit. Není jistě kouře bez ohýnku, čímž pochopitelně stalinské procesy nijak neomlouváme. Na druhé straně, každá revoluce požírá své děti. V jakobínské revoluci se revolucionáři posílali navzájem pod gilotinu, až nezbyl skoro ani jediný a moci se mohl ujmout Napoleon Bonaparte. A stejně tak ve stalinských čistkách umírali střelou do týla ještě nedávno uznávaní, oslavovaní a mocní bolševici. Zemřeli málem všichni – Zinovjev, Kameněv, Bucharin, až nakonec dostihl nájemný vrah Trockého v Mexiku. To se už psal rok 1940.
Sovětský svaz tedy prožíval ve třicátých letech dvacátého století dramatické období, které bylo na druhé straně zároveň provázeno i znatelnými posuny v průmyslové výrobě, ve stavbách, silnicích, elektrárnách, ve zbrojním průmyslu, zkrátka v budování socialismu a obrany. Takto se Sovětský svaz těšil nemalé oblibě především u evropských intelektuálů a umělců. V českých zemích snad nebylo velkého básníka a spisovatele, který by budovatelskému kouzlu bolševiků nepodlehl. Alespoň na určitý čas. Slavných jmen jsou desítky. A například ve Francii tomu nebylo jinak. Západní země stále prožívaly důsledky kapitalismu, jenž se potácel od krize ke krizi a plnil tak předpovědi Karla Marxe. Hodně se protestovalo a stávkovalo a tu a tam i střílelo do dělníků. A to dokonce se souhlasem prezidentů těšících se pověsti velkých humanistů. Například při pověstné Mostecké stávce v roce 1932 v Československu byli prvorepublikovou policií zastřeleni dva horníci. O takových věcech se v českých zemích ovšem už nejméně 34 let nemluví.
Byla to obecně složitá doba, ale jaká doba není složitá? Zatímco si Stalin vyřizoval účty v bolševickém aparátu, Hitler vraždil své odpůrce a v „noci dlouhých nožů“ (1934) dokonce i dřívější nejbližší spolupracovníky a osobní přátele (major Ernst Röhm, údajně jediný nacistický pohlavár, který Hitlerovi směl tykat). O čtyři roky později (1938) zorganizovali nacisté jinou „noc“, tentokrát „křišťálovou“, což byl v podstatě starý známý středověký pogrom na židy, jaký pořádali feudální králové vždycky, když jim začaly docházet peníze v pokladně. To už měla Evropa na kontě habešskou válku 1935 až 1935, kterou zahájil Benito Mussolini italské tažení za zámořskými koloniemi. Také ve Španělsku už proběhly masakry spojené s nástupem generála Franka (1936). O život při nich přišel básník a dramatik Federico García Lorca, autor například Krvavé svatby. Sovětský svaz a Mexiko podporovaly legální vládu složenou ze socialistů a komunistů, Německo a Itálie pučisty generála Franka. A západní demokracie se oficiálně neangažovaly, třebaže z různých evropských zemí přijížděli bránit legitimní síly nejrůznější dobrovolníci, interbrigadisté. Z takzvaného demokratického tábora pak postupně odpadával jeden stát za druhým a některé země se i rozpadly, aby se pak jejich části staly spojenci Adolfa Hitlera. Rozpadla se i Jugoslávie, a to v důsledku zavraždění krále Alexandra I. v Marseille roku 1934. Vrahy byli chorvatští ustašovci, kteří se stali spojenci Adolfa Hitlera a vynikali obzvláštní krutostí. Spolu s králem Alexandrem v Marseille zahynul i francouzský ministr zahraničí, Louis Barthou. Oba státníci byli odpůrci paktování se s Hitlerem. Byli ve svých zemích nahrazeni naopak lidmi, kteří smýšleli opačně. Hnědá barva předválečné Evropy byla bohužel alarmující.
Nebyl to tedy ani zdaleka jen Sovětský svaz, kde se ve třicátých letech děly nepěkné věci. Západní demokracie sledovaly, jak se Německo vyzbrojuje a rozšiřuje sféry svého vlivu v Evropě. Britové Němcům umožnili stavět loďstvo, Švédi dodávali Hitlerovi železnou rudu a ocel, nizozemská firma Shell tajně sponzorovala nacistickou NSDAP, velké americké firmy, ty největší a nejslavnější, dodnes existující, obchodovaly s Německem bez uzardění. Velká Británie a Francie v Mnichově v roce 1938 darovaly Německu nejenom české a moravské pohraničí, ale zbavením Československa obranného valu, tedy možnosti sebeobrany, vědomě darovaly Hitlerovi i zbývající území Čech a Moravy. A s ním celý arsenál zbraní. A bylo jich tolik, že se Hitler nestačil radovat. Vždyť v čase Mnichova mělo Československo čtyřicet dobře vyzbrojených divizí, zatímco Německo jen 60. A v tehdejších podmínkách války potřeboval útočník trojnásobnou převahu. Britové se v Mnichově zcela ztotožnili s míněním Adolfa Hitlera, podle kterého české země vždy náležely německé říši, a tak přepadení zbytku státu 15. března 1939 nikdo za začátek války nepovažuje. Ostatně, ani anšlus Rakouska. Inu, také Rakousko bylo přece součástí středověké římské říše, kterou Němci považují za svoji.
Opravdu nic hezkého pod Sluncem. Ani nic nového… Především Britové počítali s tím, že Hitler hodlá pokračovat v oblíbeném německém projektu Drang nach Osten a že se tedy bude orientovat jen na východní, slovanskou Evropu. Na tu část Evropy, která Brity netrápila. „Bylo by hrozné, kdybychom museli kopat zákopy a zkoušet plynové masky, protože se v nějaké vzdálené zemi – Československu – hádají mezi sebou lidé, o nichž nic nevíme. Kdybychom měli bojovat, museli bychom mít větší důvod.“ Tak pravil Arthur Neville Chamberlain na adresu národů Československa. Britové tedy soudili, že se Hitler srazí se Stalinem a obě totality se vyčerpají, pak si Britové rozeberou, třeba s Francouzi a Američany, ruské kolonie. Hlavně úrodnou Ukrajinu a z pozice síly budou dohlížet na Evropu. Nebo Hitler „kolos na hliněných nohou“, tedy Rusko, porazí a Britové si rozdělí Evropu s Německem a jako bonus si ponechají „zbytek zámořského světa“. Britové se vůbec nehrnuli do války s Hitlerem a Francouzi, otřesení vzpomínkou na první světovou válku, se řídili podle Britů. Co Londýn, to potom i Paříž. Takže obě demokracie nebojovaly, ani když povinně už konečně vyhlásily Hitlerovi válku kvůli Polsku. Nebojovaly, protože to, co dělala britská a francouzská vojska, byla „drôle de guerre“, tedy válka podivná či vlastně směšná.
Ani Hitler se nehrnul do války s Brity. I on kalkuloval s tím, že „my bychom se přece mohli dohodnout“. „Jsme Germáni, jsme panská rasa“. Zřejmě i tzv. „Dunkerský zázrak“ z května a června 1940 je do jisté míry vysvětlitelný neochotou Hitlera dospět ke skutečné válce s Brity. Britové i Francouzi se u Dunkerku dopustili řady taktických chyb, díky kterým se jejich jednotky dostaly do pasti. Německý velitel tankových vojsk, Heinz Guderian[3], je mohl snadno zničit. Čekal na Hitlerův rozkaz, ale ten přišel v jiné podobě, než jakou Guderian očekával. Nařizovalo se mu, aby postup zastavil. Haltbefehl. Díky přestávce, kterou Hitler daroval Britům, Britové zorganizovali ústupovou operaci. Vyslali lodě, mnohdy dočasně zabavené soukromníkům a rybářům, aby postupně odvážely Brity i Francouze na Ostrovy, do bezpečí. Německá Luftwafe lodě sice bombardovala, ale Göring útoky nesměřoval ke skutečnému úplnému zničení záchranných lodí. Třebaže jich několik skutečně zničeno bylo. I tak Britové zanechali na plážích Dunkerku dva a půl tisíce děl a 64 tisíc nákladních automobilů a dalších dopravních prostředků.
Hitler stále ještě chtěl jednat s Brity a část britských aristokratických a průmyslových kruhů, takzvaný Clivedenský klub, scházející se v luxusním venkovském sídle v Buckinghamshire (Cliveden Set), rovněž preferoval spíše podporu Německa než jakékoliv paktování se s Rusy. Hitler si přál ukázat Britům převahu, aby s nimi mohl jednat z pozice silnějšího partnera. Během jednání s Chamberlainem dospěl Hitler k názoru, že Británii vedou slabí a druhořadí politici. Chamberlaina si nevážil ani trochu. Dunkerská operace ale udělala na Brity opačný dojem, než jaký si Hitler přál učinit. Začala posilovat tu část veřejného mínění, která se vymezovala proti Hitlerovi. A když se Hitler veřejně prořekl, že Německo bude usilovat i o zámořské kolonie, dostala britská námořní koloniální velmoc velké obavy. A Hitler se dopustil dalších pro něho osudných chyb. Pustil se do dobývání států západní Evropy. Padaly mu k nohám velice snadno. Dokonce i Francie, kterou rozdělil a z jedné poloviny vytvořil vazalský stát, takzvanou Vichistickou Francii (po válce souzený maršál Pétain a Pierre Laval, po válce souzen a popraven). Pak Hitler zaútočil i na Velkou Británii a začal bombardovat Londýn. Letecká válka o Británii trvala od července do října 1940. Tímto aktem definitivně skončily plány na německo-britské spojenectví proti Sovětskému svazu, na které se těšila i řada dalších evropských zemí. A blížil se dějinný okamžik, kdy Britové budou donuceni okolnostmi uzavřít dokonce dočasné velice účelové a pro ně nepříjemné spojenectví s bolševickým Sovětským svazem. Jakmile válka skončí, bude muset skončit i toto spojenectví.
Dějiny samozřejmě nejsou černobílé, a tak i do této nechuti ke spojenectví s Rusy se občas vloudily světlejší paprsky. Dokonce i Churchill, který Rusy nenáviděl, musel tu a tam uznat hrdinství a obětavost Rudé armády i to, že na Stalina bylo v podstatě většinou spolehnutí, že co slíbil, to se snažil také udělat.
Pakt Molotov-Ribbentrop byl uzavřen v Moskvě 23. srpna 1939, tedy mnohem později, než uzavíraly s Hitlerem smlouvy jiné státy. Stalin jej podepsal teprve ve chvíli, kdy mu bylo naprosto jasné, že se západními demokraciemi se na ničem nedohodne. K jednání do Moskvy mu posílaly vojenské přidělence, kteří hned ve dveřích oznámili, že nemají pověření cokoliv podepsat. Takže se mohli otočit na podpatku a zase se vrátit domů. Cílem uzavření paktu s Německem bylo získat odklad[4]. Stalin nebyl na válku dostatečně připraven. Jeho velitelský sbor stihla čistka (případ Tuchačevského), a tak byla Rudá armáda téměř bez zkušených velitelů. Sověti měli za sebou také válku s Finskem, která vznikla kvůli Stalinovu přání, aby Finsko posunulo východní hranici o cca 30 km na západ a umožnilo tak Rusům vybudovat kolem Leningradu obranné pozice. Jenomže Finsko vojenského vůdce, Mannerheima (narozen roku 1867 ve Finsku, ale rodem šlechtic z Hamburku, zemřel v roce 1951 ve Švýcarsku), už dávno spolupracovalo s Hitlerem[5], který plánoval vést severní útok na Sovětský svaz ve směru na Leningrad. Tedy přes Finsko. Marně Stalin nabízel Finsku dvakrát tak velké území v Karelii. Mannerheim dal přednost dohodě s Hitlerem a později, když Němci spolu s množstvím vazalů vpadli do SSSR, severní směr jejich útoku skutečně směřoval na Leningrad, který se ocitnul v obležení na téměř 900 dnů. Zemřelo více než milión obyvatel Leningradu.
Když Rudá armáda zformovala životně důležitou dopravní cestu před zamrzlé Ladožské jezero a řeku Něvu, finské dělostřelectvo ostřelovalo konvoje vezoucí nezbytné potraviny, topivo, zdravotnický materiál, pokrývky a podobně do města. Na obsazených územích na severu Finové zřizovali koncentrační tábory, ve kterých internovali v nelidských podmínkách ruské obyvatelstvo severních krajů. Koncentrační tábory jsou dodnes uchovávány jako památka na válečnou hrůzu. Když Rusko nedávno žádalo u OSN, aby byly oběti blokády Leningradu uznány jako oběti genocidy spáchané Němci, bylo Rusko odmítnuto. Německo vyjádřilo ochotu odškodnit pouze židovské oběti blokády. Rusy ne! Šostakovičova Leningradská symfonie [10] tedy obsahuje rozsáhlejší poselství, než jaké se jí obvykle přisuzuje.
Německý pěšák před padlým ruským tankovým vojákem a hořícím lehkým tankem BT-7 v jižním Sovětském svazu během prvních dní operace Barbarossa. Foto: Wikimedia.org
Operace Barbarossa. Dne 22. června 1941 vtrhly německé nacistické jednotky na území Sovětského svazu. Název operace byl zvolen podle německého císaře Fridricha I. Barbarossy (Rudovouse, 1112 – 1190) a jejím cílem bylo zahájit vyhlazovací válku proti Slovanům. V principu se jednalo o pokračování tisíc let trvající války germánských kmenů proti kmenům slovanským. Když Němci a jejich četní spojenci z evropských zemí, ve kterých se formovaly jednotky SS, vpadli na Ukrajinu, setkali se zde dílem s odporem místního obyvatelstva, ale zároveň s podporou nacionalisticky a protirusky orientovaných skupin. Protiruská orientace se zde pojila, tak jako všude v Evropě, s orientací proti bolševikům a proti stalinské politice včetně té její části, která představovala budování hospodářství a příznivějších sociálních podmínek. Podpora nacistům poskytovaná částí nacionalisticky orientovaného obyvatelstva Ukrajiny ztěžovala Rudé armádě bojové operace. Zároveň se také u ní projevovaly četné nedostatky ve výcviku, ve vybavení i ve zkušenostech velitelského sboru. První měsíce nacistického útoku byly pro Rudou armádou tragické.
Ukrajinští separatisté věřili, že Němci přicházejí pomoci Ukrajině získat nezávislost. Pochopitelně se, jako už nejméně dvakrát předtím, fatálně zmýlili. Už v červenci 1941 jmenoval Adolf Hitler říšským komisařem pro připravovaný Říšský komisariát Ukrajina, skutečného nacistického zločince velkého formátu, Ericha Kocha. Hitler mu dal za úkol, aby kromě toho, že začne Ukrajinu systematicky vysávat do dna a posílat z Ukrajiny do „říše“ obilí, suroviny, rudy i pracovní sílu, tak aby se zaměřil na vyčistění „nežádoucích národností“, tedy především slovanských národů a etnik Židů a Romů. Na etnických čistkách se ideologicky podíleli Alfred Rosenberg a Heinrich Himmler.
Plán vůči slovanskému obyvatelstvu byl bezohledný. Mnozí nacističtí důstojníci mluvili otevřeně o formách, jakými má být provedena čistka mezi „nežádoucími národnostmi“, aby mohla být Ukrajina připojena přímo k „říši“ pod názvem Gotenland, Země Gótů. Také současní nacionalisté na Ukrajině se po uskutečnění protiústavního krvavého puče na kyjevském Majdanu snaží objevit vazby ukrajinského obyvatelstva na ony germánské Góty[6], aby se tak mohli etnicky separovat od slovanských Rusů. Dost možná s tím souvisejí i snahy odstranit na současné Ukrajině pravoslaví[7]. Způsobů, jak eliminovat původní obyvatelstvo, mělo být několik. Himmler, Koch a další nacističtí zločinci plánovali zlikvidovat na Ukrajině, v Bělorusku a na obsazených územích Ruska přibližně třicet miliónů Slovanů. Mělo se tak stát dílem vyhladověním, alkoholem, sterilizacemi i přímým zabíjením. Další Slované měli být použiti v říši a na obsazených územích jako otrocká síla. Počítalo se také se zhoubným vlivem alkoholu a s nemocemi. Alkoholismus měl být podporován.
Ukrajinští nacionalisté, kteří formovali neblaze proslulé banderovské jednotky Bandery, Melnyka, Šucheviče a dalších pohlavárů, bojující po boku jednotek nacistických SS a podílející se na masakrech židů v roce 1941 v roklině Babij Jar, na masakrech v Pavloči, u Volyně a na mnoha dalších místech, napomáhali vlastně plánům hitlerovských zločinců likvidovat slovanské národy na území bývalého ruského carského impéria. Erich Koch dokonce zastával názor, že „na Rusy je nejlépe poslat Ukrajince“. Proč? No přece proto, že takto jedni Slované vraždí jiné Slovany, což „panské rase“ dobyvatelů usnadňuje ovládnutí obrovských úrodných a bohatých prostor starých ruských zemí – Ruska, Ukrajiny, Běloruska. Ukrajince Němci od Rusů nerozeznávali. Pro ně se jednalo o stejné etnikum vyznačující se stejnými vlastnostmi a určené dílem k zotročení, dílem k likvidaci. V „životním prostoru Německa“ překáželo. Jeho část mohla panské rase, „nadlidem“ (der Übermensch) sloužit, ale to je vše. Také proto se Němcům jevili Ukrajinci jako nejvhodnější nástroj války proti Rusům. Nepřipomíná nám to náhodou něco aktuálního? Také Spojené státy a Velká Británie si najaly Ukrajince a Ukrajinu pro svoji válku proti Rusku. A vtáhly do ní své vazaly, takzvaný „kolektivní Západ“, aby takto poškodily i celou Evropu.
Vlastenectví je chvályhodný cit, nacionalismus, který blahodárný cit k vlastnímu národu doplňuje nevraživostí vůči národům jiným, už méně. A ultranacionalismus velice snadno plodí šovinistickou vražednou nenávist k jinému etniku, čímž plynule přechází v nacismus německé provenience, jehož podstatou je zločin. Pokud se národně osvobozenecké hnutí spojí s některým zločinným režimem, ztrácí étos osvobození národa a stává se spolupachatelem zločinců. Proto banderovské hnutí na Ukrajině nemůže být nikdy a nijak rehabilitováno. Obdobně, jestliže se nacionalismus stane vazalem mocnosti, jejíž cíle jsou zištné, kořistnické, koloniální, imperialistické a beze stopy práva a oprávnění, stane se spolupachatelem ve zlé věci. A takto ztrácí étos vlastenectví rovněž zcela a nenávratně.
Takto se můžeme posunout na časové přímce historie do současnosti, k americko-britské „pomoci“ nacionalisticko-oligarchické vrstvě na Ukrajině v jejím boji proti Rusům (doma) a Ruské federaci. Je to pořád v podstatě jeden a týž příběh. Mění se pouze jednající osoby a historické kulisy. Dochází k drobným proměnám v taktice, strategii, ale úmysly zůstávají pořád bez velkých změn. Jde o starou válku Západu o přístup k ruským zdrojům, mezi kterými počínají kralovat obrovské zásoby lithia na Donbase a v Luhansku. Jelikož cena zdrojů roste úměrně s tím, jak se zásoby energií, surovin a zdrojů obecně snižují, stává se i tato válka imperialistů a koloniálních mocností proti Rusku stále zuřivější a nevybíravější. Jde o zisky, což znamená, že lidské životy ztrácejí jakoukoliv cenu a ze „západních hodnot“ zůstává jen šaškovský škleb. Aby tuto válku veřejnost přijímala jako válku demokratického světa se světem nedemokratickým, Dobra se Zlem, „evropské zahrady s džunglí“ (J. Borell), je třeba velkého úsilí prorežimních médií, jež mažou myšlení diváků, posluchačů a čtenářů, jako školní houba smývá popsanou školní tabuli.
Americko-britská „pomoc“ Ukrajině v jejím boji proti Rusům (doma) a v Ruské federaci za humny
Příčiny této války a s ní i západní „pomoci“ Ukrajině, respektive místním nacionalistům a oligarchům, jsou složité, mnohočetné a mají dlouhý, velice dlouhý vývoj. Omezme se opět jen na to nejpodstatnější. V roce 1991 se rozpadl Sovětský svaz a Ukrajina získala nezávislost. Ukrajinci se stali nezávislými na Moskvě, na Rusech a ostatních národech Sovětského svazu. Takto se ztratil důvod pro národně osvobozenecký boj. Kdo je samostatný, nezávislý na cizí moci, ten nemá důvod k národněosvobozeneckému hnutí.
Přesto se po desetiletích svobodné Ukrajiny obnovil starý dřímající ukrajinský nacionalismus a obnovil se ve své nejnebezpečnější podobě, jako nevraživost vůči Rusům. Proč? Co Ukrajinci Rusům vyčítají? Že ruská knížata, carové a vojevůdci vybojovali četná území pozdější Ukrajiny na Tatarech, Turcích, Polácích, Němcích a na Švédech? Že založili ruská/ukrajinská města v Oděse, Charkově, že vlastně spolu se Skandinávci založili Kyjev Rurikovců? Že už za posledních carů se na Donbasu budoval těžký průmysl a s ním doly? Že sovětští bolševici soustředili na Ukrajině velkou část průmyslového potenciálu celého SSSR a s ním vystavěli přehrady a na nich elektrárny? Vyčítají jim bolševické vedení státu? Ale ve stranickém aparátu Kyjeva zasedali skoro výlučně Ukrajinci a v ústředních moskevských orgánech jich bylo skoro tolik jako Rusů. Ukrajina byla druhou nejlidnatější republikou Sovětského svazu. A když získala v roce 1991 nezávislost, byli to opět ukrajinští komunističtí pohlaváři (setrvali ve funkcích pod jinými názvy) a s nimi spojení noví oligarchové, kteří se vrhli na tuto svoji zemi, aby z ni vyrvali všechny její skryté poklady. Tak, jako to dělali za Jelcina, pod dohledem amerických ekonomů, rádců a poradců v Rusku. Tak proč v časech nezávislosti a svobody najednou znovu tak vyhrocený protiruský nacionalismus?
Odpověď není vůbec složitá. Můžeme si pro ni dojít například do Německa po porážce v první světové válce. Němci vlastně její výsledek nikdy nepřijali. Versailleský systém jim připadal jako národní urážka. Jak ale bylo možné, že byly prodány německé zájmy? Kdo je vlastně prodal? Kdo prodal Německo? A tak se začal rodit názor, že za historický kolaps Německa mohou vlastně židé. Židovští bankéři, průmyslníci, podnikatelé, židovská inteligence, profesoři na univerzitách, spisovatelé. U nich se zrodila porážka Německa. Vždyť Němci bojovali tak statečně. Oni mohou za hyperinflaci, za nezaměstnanost, za bídu… A tak docela analogicky vznikla podobná otázka (i s odpovědí) i na nezávislé a svobodné Ukrajině. Kdo může za to, že tato velká a bohatá země, jaká mohla patřit k nejúspěšnějším v Evropě (má obrovské bohaté zdroje), patří naopak k těm nejhůře spravovaným? Ukrajinští oligarchové, kteří se po zisku nezávislosti vrhli na vlastní zemi jako mračna kobylek, ji dovedli do stavu, ve kterém bylo jednak zapotřebí najít nové zdroje peněz (pro oligarchy, ne pro obyvatelstvo) a také najít, odhalit a usvědčit viníka. Kdo tohle způsobil Ukrajině? Rusové!
Když se ukrajinští nacionalisté dostali krvavým pučem a s podporou Washingtonu a Londýna k moci (západní korporace se chtěly dostat k ukrajinským zdrojům a fantasticky na nich vydělávat), zahájili proces vyřizování účtů s Rusy. Vzhledem k tomu, že bolševici stanovili hranice mezi sovětskou Ukrajinou a sovětským Ruskem svévolně, bez ohledu na etnickou mapu, na historické souvislosti a na podobná hlediska (a Lenin a později Chruščov velkoryse rozdávali Kyjevu z dobytých starých ruských území), žilo na ukrajinském území mnoho miliónů Rusů. Přibližně osm miliónů. Vedle toho naprostá většina obyvatelstva Ukrajiny byla ruskojazyčná, i když se lidé považovali za Ukrajince. Ruština a s ní ruská kultura, literatura, vědy, pravoslaví a statisíce rodinných vazeb mezi Ukrajinci a Rusy, to vše z pohledu nacionalistů negativně ovlivňovalo jejich úsilí, aby Ukrajina a Ukrajinci už jednou konečně přestali být jakkoliv spojováni s Rusy. Také ve světě si je pletou s Rusy. Když se chtějí ve světě domluvit, sahají k ruštině, protože ukrajinsky svět nerozumí a nemluví. Rusky přece jenom alespoň část světa ano.
Takto se ukrajinští nacionalisté pokusili inspirovat se v Pobaltí, které z místního ruského obyvatelstva učinilo občany druhé kategorie. Když budou Rusové na Ukrajině postupně zbavováni občanských práv, jako je tomu v Pobaltí, a když začnou konečně už chápat, že opravdu zde nejsou vítáni, pak se snad začnou stěhovat pryč. Do Ruska, kamkoliv jinam, hlavně pryč odsud. A ti, kteří budou chtít zůstat, musí se zříct ruské identity, jazyka, zkrátka zapomenout, že kdysi byli Rusy. Nejspíš toto byl důležitý motiv, jaký spojoval různé složky ukrajinského nacionalismu. Západ tradičně nenávidí Rusy, takže ukrajinští nacionalisté právem očekávali, že Západ si přinejmenším nebude diskriminace ruského etnika všímat. Jenže, stalo se něco, s čím sice počítal Washington, ale nepočítal nacionalisty ovládnutý Kyjev. Donbas se zcela právem rozhodl odmítnout zůstávat v jednom státním celku s nepřátelsky se vůči ruskému etniku vymezujícímu režimu, jenž navíc získal moc krvavým pučem, a vyhlásil nezávislost.
Ukrajinská „protiteroristická“ operace proti separatistickým republikám na východě, srpen 2014. Foto: Wikimedia.org
Nesporně po konzultaci s Washingtonem zahájil Kyjev masivní útok vedený dělostřelectvem, tanky i letecky proti dvěma separatistickým republikám, Doněcké lidové republice a Luhanské lidové republice. V Jugoslávii prezident Milošević nevyslal proti kosovským teroristům z UCK tanky, letectvo a těžkou artilerii a nezabil patnáct tisíc civilistů, a přesto se Západ ujal separatistů. Zde se Západ ujal vládnoucího režimu proti separatistům. (Čert aby se vyznal v morálce Washingtonu!) Zavřel obě oči, aby si nevšimnul charakteristiky tohoto režimu. Ostatně, znal jeho podstatu velmi dobře. Proto si jej i vybral. Chtěl ukrajinské území jako prostor proti Rusku a jako zdroj obrovských zisků. Jakého druhu je spolupracující režim, Washington nezajímá nikdy. Když jde o zisky (jediná hodnota současného Západu!), neváhal by se spojit s Luciferem, Balem, Belzebubem, Satanem, Gorgonou, Hydrou, Sutechem i s Tanit, jíž byly v Kartágu obětovány děti. Lodě plující do New Yorku by neměla vítat Socha svobody, ale nějaké božstvo zasvěcené moci, ziskům a vládě peněz. Nějaký Bůh bezohlednosti.
Casus belli pro Washington a Londýn byl tak na světě. Podněcování Ukrajiny ke vstupu do NATO, všemožná podpora ukrajinských nepřátel Ruska, nesplnitelné sliby, ujišťování o úspěchu, peníze, vojenská podpora, zbraně, výcvik, to všechno mělo připravit Ukrajinu pro válku s Ruskem. „Na Rusy je nejlépe poslat Ukrajince.“ Washington měl celou ukrajinskou operaci dobře promyšlenu. Vykopal pro Rusko hlubokou past. Věděl, že se Rusko do ní nepožene (čekalo a přešlapovalo osm let), ale ukrajinská karta byla silná. Rusko v průběhu přibližování nepřátelských vojenských základen, techniky a vojáků NATO stále blíž a blíž k ruským hranicím a k citlivým bodům Ruské federace stále upozorňovalo Washington, že se cítí být ohrožováno. A žádalo zastavit rozšiřování NATO a zahájit jednání o nové architektuře bezpečí v Evropě. Washington ale mlčel. Byl hluchý. Dělal, že neslyší. Slyšel dobře a těšil se tím marným voláním, jaké velmocensky ignoruje. Čekal a nemohl se nedočkat. Čím více Rusko mluvilo o červených čarách, tím radostněji řídil Washington jeho obkličování. Bylo v tom něco šíleného, psychopatického. Východní Evropa se řítila nezadržitelně ke krveprolití, ale Washingtonu planuly oči červeným světlem. Washington věděl, že Rusko NATO na Ukrajině nepřipustí. Nesmí připustit, protože to by byl obrovský skok k jeho zániku. A navíc těžká urážka. Bylo by to, jako by Rusko umístilo svoji vojenskou základnu v Mexiku nebo dokonce až na Floridě.[8]
A protože Washington věděl, že Rusko tlačí k válce, ještě přitlačil na pilu. Ale Putin nevzdával snahy o mírové vyřešení krize. Rusko bylo (spolu s Donbasem) jedinou zainteresovanou stranou, která se chtěla vyhnout válce. Zorganizovalo tedy jednání v Minsku. Jedno, druhé. Při druhém se Putin s Donbasem dočkali západního podvodu. Západ nemyslel dohodu z Minsku upřímně. Chtěl jen čas pro lepší vyzbrojení Ukrajiny pro toužebně očekávanou válku s Ruskem. Válku proti Rusku, proti Evropě a euroasijskému projektu, válku de facto i proti Ukrajině. Válku za udržení hegemonie a za zisky, kvůli kterým byli Slované z Ukrajiny i Ruska nuceni umírat. A umírají stále.
Rusku přece jednou musí dojít trpělivost! Rusko se přece nemůže dívat věčně na to, jak „azovci“ a jim podobní vraždí civilisty na Donbase. Patnáct tisíc obětí a mezi nimi stovky dětí musí přece Rusko dohnat k akci. Putin musí vzít do rukou zbraň. Byla to léčka, do jaké nebylo vyhnutí než spadnout. Ale i tento pád do nastražené léčky Rusko zvládlo s jistou mírou opatrnosti. Teprve těsně před vstupem ruské armády na Ukrajinu Rusko po osmi letech uznalo obě separatistické republiky za státy a do války vstoupilo na jejich oficiální pozvání. Takto udělalo něco, co alespoň částečně respektuje mezinárodní právo zničené Američany v Jugoslávii, Iráku a na dalších místech. Zatímco Washington si s literou zákona a práva nikdy nedělá hlavu, protože se považuje za pána planety, Rusko si je vědomo toho, že Washington proti němu sjednotí své vazaly a že využije situace k rozpoutání absolutní války proti Rusku na úplně všech představitelných frontách, dokonce i na poli sportu a kultury.
Takzvaný „kolektivní Západ“ pochopitelně i tentokrát Ukrajince a Ukrajinu podvedl. Využil ukrajinského nacionalismu zrozeného tentokrát zcela bezdůvodně ke křížovému tažení proti Ruské federaci, jehož cíle jsou obdobné cílům, jaké měli Napoleon Bonaparte, Vilém II., Piłsudski i Hitler. Šlo a jde o přístup k ruským zdrojům, energiím, obrovské rozloze, velkému trhu, levné pracovní síle. Jde o kolonizaci Ruska. Vedle těchto imperialistických, zištných koloniálních cílů jsou ale ve hře i cíle jiné. Washington se snaží maximálně poškodit a takto oddálit realizaci hospodářského projektu Eurasie, který má dokonalou logiku a je výhodný jak pro západní část evropského kontinentu, tak i pro Rusko. Washington si přeje zamezit obchodování Evropy s Ruskem, protože Rusko nabízí své zboží a služby levně a v dostatečné kvalitě. Navíc spolehlivě. Washington vede válku proti Rusku na Ukrajině proto, aby oddálil ustavení spravedlivějšího multipolárního systému na Zemi, na jehož straně stojí Ruská federace, Čína, a hlásí se k němu stále více a více zemí. A ne jen nějakých nevýznamných. Naopak. Washington si chce udržet moc, zisky a vládu nad světem. Chce se chovat podle svých potřeb a nikomu neskládat účty. Nechce být za nic stíhán a trestán. Jestliže přijde o svoji moc, pak se může stát, že postupně přijde o všechno. Washington nechce pustit otěže z rukou, protože v americké mentalitě chybí schopnost jednat s jinými národy jako rovný s rovným. Amerika, která získala svoji vlastní zemi násilím, vlastně genocidou původního obyvatelstva, se nedokáže vzdát násilí jako nástroje.
Válka na Ukrajině není válkou Rusů proti Ukrajincům, a už vůbec ne válkou Ruska proti Ukrajině. Velmi mnoho komentátorů, kteří před tím, než něco řeknou nebo napíší, nepřemýšlejí, soudí, že Rusko má velký problém Ukrajinu porazit. Myslí si, že Rusko může na Ukrajině bojovat metodou amerických agresí. Jenže, v tom spočívá jádro omylu. Zatímco Amerika vede války proti cizím zemím, cizím národům, které Američany vůbec nezajímají, ke kterým nemají žádný vztah, žádné vazby, a tudíž jim nezáleží na civilních ztrátách a na rozsahu škod, tak Rusko vnímá Ukrajinu jako obrovský kus své vlastní identity, národní existence. Rusko ví, že Ukrajina zůstane jeho sousedem jednou provždy. USA napadly Vietnam, Irák, Sýrii, Libyi, Jugoslávii, Afghánistán a řadu dalších států. Žádný z nich není sousedem USA. Žádná z napadených zemí USA nikdy nijak neohrožovala, ani z jejího území Americe nehrozil žádný cizí útok. Americké agrese jsou vždy absolutně nevyprovokované! Jejich motivem jsou zisky a nadvláda. Nikdy šíření demokracie, ochrana něčích práv, podpora blahobytu. Dlouhá, pomalá a váhavá válka Ruska proti kyjevskému režimu, ukrajinským oligarchům a nacionalistům a proti jejich zahraničním podporovatelům není důsledkem nedostatečnosti ruských sil. Je to proto, že Rusko prostě nejsou Spojené státy a Ukrajina není pro Rusko tím, kým pro Spojené státy byl například Vietnam. Tam Spojené státy nasadily chemické zbraně, Agent Blue, Agent Orange, napalm, takzvaný „včelí úl“ naplněný drobnými jehlami zabodávajícími se do kůže obětí. Na americké metody vedení válek by se nemělo nikdy zapomenout. Rusko nejsou Spojené státy, které po útěku z Vietnamu jen tak, bezdůvodně, svrhly na sousední země více pum než za celou válku na německá města.
Na závěr ještě malá poznámka. Evropa čelí kromě všeho negativního také důsledkům takzvaného „zeleného údělu“, se kterým se tak nějak pojí i snaha nahradit spalovací benzínové a naftové motory elektromobilními dopravními prostředky. Stojí za tím obrovský byznys, nikoliv zájem o ekologii planety. Je docela zajímavé všimnout si drobného detailu, a sice že začátek masivní propagace elektrických aut se časově kryje s krvavým převratem na Ukrajině, v jehož důsledku se dostal k moci režim těšící se obrovské podpoře Washingtonu a jeho vazalů. Ti všichni investovali do kyjevského režimu desítky miliard dolarů a eur. Na Ukrajině, především na Donbasu, se nacházejí obrovská naleziště lithia nezbytného pro výrobu baterií. Byznys založený na elektromobilech nejspíš začal porcovat medvěda, ještě než ho skolil. Donbas se zásobami této suroviny těmto korporacím uniká bez ohledu na to, že mimo jiné i kvůli tomu přišly o život už statisíce Ukrajinců[9].
Poznámka redakce:
PhDr. Ivo Šebestík (*1959) je novinář, historik a překladatel. Absolvoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. V minulosti působil jako politický komentátor, později jako šéfredaktor krajského deníku Svoboda se sídlem v Ostravě a vedl zpravodajství ostravského studia ČT. Externě přednášel žurnalistiku na univerzitách v Olomouci a v Ostravě. Od roku 2004 žije v Bruselu. V současné době působí u Evropského parlamentu, v týmu profesora Kellera. Vydal šest knih překladů z angličtiny, francouzštiny a němčiny, množství publicistických textů. Jeho hlavním zájmem jsou obecné dějiny, evropské literatury, média a mezinárodní vztahy v současné epoše. Vlastní tvorba: Listy z Brabantska a Flander (2011), Nizozemské listy (2018).[VB]
V žádném případě by "komunistický režim" nebyl správný název - jediným důvodem tohoto klamu je to, že vládnoucí silou byla…
Komunismus je běžný lidový název. Vím, že lepší název by byl komunistický režim, ale je dost dlouhý a jako všechny…
1) Diskutovaný režim nebyl komunismus, jak napovídá i zkratka ČSSR. 2) Je zbytečné bádat nad tím, co by mohlo být,…
Ne, padesátá léta nelze srovnávat. Autor si bere jednoduché a selektované náměty ke svým argumentům. Především si musíme položit otázku,…
Autorka má pravdu, život je krásný. Lidstvo dosáhlo mnoha úspěchů v medicině a životní úrovni. To všechno má své záporné…