LUK: 2x Jiří Jírovec

1. Z dopisu poslanci
2. Návrat do historie

Zde je několik poznámek k tomu, co mě znepokojuje. Přesněji řečeno děsí. Nejsou namířeny proti Vám, ale pro Vás, jako názor člověka, který pozoruje svět a dohlédne, kam lze z šestého patra bytu. Připouštím, že mám jisté zkušenosti z Kanady, kde jsem rok žil jako student (1969-70) a později 27 let (1987-2014). Vidím svět, který je řízen lidskými zrůdami, nebo válečnými zločinci, chcete-li. Chtějí vládnout světu. Neexistuje pro ně ani žalobce ani soudce a tak jdou bezohledně za svým cílem. Mohou bombardovat a zabíjet kohokoli a kdekoli, když si umanou. K tomu stačí použít správnou nálepku k označení nepřítele. Takovou v Hitlerově Německu dostali Židé: žlutou hvězdu, aby se jim mohli ostatní včas vyhnout a neušpinili se od nich. Poslouží i nálepka terorismu, šikovná jsou obvinění z porušování lidských práv i kecy o demokracii.

Demokracie je vyprázdněné slovo. Pokud ji definujeme jako schopnost lidu dosáhnout změnu pomocí protestů v období mezi volbami, lze s pravděpodobností hraničící s jistotou tvrdit, že její poslední záchvěvy spadají do USA. V šedesátých letech šlo o protesty proti rasové segregaci vedené Martinem Lutherem Kingem, kterého pak pro jistotu odpráskli. Prezident Johnson nakonec, byť neochotně, podepsal v roce 1964 Civil Rights Act.

V sedmdesátých letech přišly protesty proti válce ve Vietnamu. Zaletovaných rakví přibývalo, Američané vylosovaní pro odchod do Vietnamu hledali v Kanadě politický azyl a tak nakonec byla válka spěšně ukončena. Původní cíl, vymýtit v té časti světa komunismus, se nepodařil a bezmála o 50 let později byli Američané v Hanoji dojednat strategické partnerství. Našeho Fialu dokonce Vietnamci vzali do památníku „vietnamských vrahů amerických osvoboditelů“ a mauzolea Ho Č Mina.

Od té doby ani ťuk. Lid, často označovaný za lůzu, má držet hubu a krok. Protesty veřejnosti nemusí vládci brát na vědomí. V USA a Kanadě je právo protestovat. Při velkých akcích je odpůrcům dokonce dopřán prostor, kde mohou svobodně rozvinout transparenty a vyslechnout projevy. Těm místům se říká Protest Areas. Je to „výborný“ nápad, protože zajišťuje řád a klid pro jednání mocných. Pokrok se nezastavil ani v oblasti ovlivňování veřejného mínění. Masové demonstrace politici přehlížejí. Jen výjimečně může zapůsobit neobvyklý protest, například hladovka dvojice Gruntorád a Bok.

Jak vypadá „demokracie“ ve Sněmovně víte sám. Pětikoalice neustoupí opozici ani o píď.

Pokud se pamatuji, jednou prošel návrh Schillerové, aby se hlasování o postoji k přijetí Švédska do NATO posunulo nahoru anebo dolů o jednu příčku. A pak během roku 2023 možná ještě jeden. Mohu poukázat i na absurdní praxi, kdy předsedající před hlasováním ohlásí, že má „žádost o odhlášení“. To je nesmysl, protože o tom, kdo je v jednací místnosti, se ví. Každý poslanec se při vstupu nebo výstupu registruje svou kartou. Jde o získání času, aby se dostavili poslanci, které jednání nezajímá. Vláda čeká v záloze, aby s připitoměle se usmívajícím Fialou vešla do sálu. Před nimi pak poskakuje Benda, který posunky naznačuje, jak mají poslanci hlasovat. Po hlasování, jehož výsledek je vždy předem znám, pak zase odejdou. Přece nebudou poslouchat řeči opozice.

Současná mimořádná schůze se týká Babiše a naší bezpečnosti, kterou ovlivňuje situace na Ukrajině.

Zajímavý byl Fialův projev. Babišovo jméno, zmíněné asi 40x, oddělovalo signály varující, že se takový člověk již nikdy nesmí dostat k moci.

Bezpečnost světa, tedy nejen tu naši, bohužel neovlivňuje Babiš, ale geopolitické plány Spojených států na vedení světa. Počáteční investice vedla v roce 2014 k Majdanu. Spřátelená vláda pak přišla s protiruskými zákony, které vyvolaly neklid na východě Ukrajiny. Nepřátelství a v podstatě probíhající občanskou válku měla zastavit dohoda Minsk II. Její součástí byl požadavek odsunout těžké zbraně a zahájit jednání o formě autonomie oblastí s rusky mluvící menšinou v rámci Ukrajiny. Merkelová s Hollandem nedávno připustili, že asistovali podvodu. Kupodivu neskončili u soudu v Haagu.

Pokud jde o anexi Krymu, je nutné připomínat, že ve stejnou dobu anektoval Izrael syrské Golanské výšiny (fait accompli stvrzený Trumpovým podpisem a v Česku oznámený Zemanem).

V obou případech šlo o bezpečnostní důvody. Na Krymu ovšem bylo převážně rusky mluvící obyvatelstvo, kdežto na Golany byli „osadníci“ teprve dopravováni. Proto tam nemohlo být referendum.

Česko je malý stát, který má slouhovství posunout na výsluní. Začalo to Havlem a pokračuje Fialou. Oba byli připosraní blahem z objetí nebo stisku ruky mocných. Biden, jak pravil znalec, potřásl Fialovi rukou „s vlídnou nadřazeností“. Prý to signalizovala jeho levá ruka překrývající stisknuté pravice.

V pořadu „Lekce svobody“ mluvil v roce 1968 Jan Werich s Vladimírem Škutinou o Janu Masarykovi, který ve své knize napsal:

„S tatou jsme často mluvili o malých národech. Já byl ovšem skeptik ve famílii. Starý pán nikdy nepřestal věřit, že mrňouskové mají na světě zrovna tak své poslání, jako ti velcí. A když někdo ‚zahodil flintu do žita‘ jenom proto, že se narodil jako Čech nebo Slovák, ne jako Rus nebo Američan, tata se vždycky rozčílil. Takovým lidem říkal vul. On rozlišoval mezi vůl s kroužkem a vul bez kroužku. Ti bez kroužku byli podle něj nebezpečnější. Ale v jedné věci jsme se neshodli. On věřil, že malé národy, třeba jako my Češi, by měly být mosty mezi těmi velkými.

Mně se tahle myšlenka nikdy moc nezamlouvala. Po mostech se šlape. Ale v tom jsem souhlasil se starým pánem, že člověk může být zrovna tak hrdý na to, že se narodil v Praze anebo v Bratislavě, stejně jako kdyby se byl narodil v Moskvě nebo Washingtonu. A taky jsem souhlasil s tím, že máme ve světě na trh nosit výsledky našeho politického myšlení a vyložit je pěkně vedle zboží z Washingtonu. Z Paříže, z Londýna, z Moskvy, a že se sice mrňouskové mohou moc věcem naučit od těch velkých, ale taky je můžou lecčemu naučit. No to se ví, že se máme učit od těch velkých, ale ne se po nich opičit a papouškovat.“

Jinak řečeno, jde o to, že ti malí nesmějí být slouhové, protože pak nemohou ovlivnit vůbec nic. Většinu projevů ve Sněmovně pronášejí pětikoaliční „vulové“. Opozice tu a tam hraje vlastní politické hry s podtitulem „hledání či udržování koaličního potenciálu“.

Chápu, že se poslanci nemohou příliš odchýlit od směřování vlastní politické strany. Jenže mezi „vuly“ upadly i naše elity. Zesrabily.

Podle mého názoru má svět jen dva státníky: Putina a Trumpa.

První je zachráncem Ruska, protože odstavil od moci Jelcina. Slíbil mu beztrestnost za podíl na devastaci Ruska, zahájené Gorbačovem. Je těžké vědět, jak spasitelství na člověka působí.

Druhý není politik, ale obchodník, který během života narazil na mnohá protivenství a může mít trochu lidského pochopení pro mocenského protivníka. Důkazem může být jeho přístup k severokorejskému Kimovi, který rovněž prošel mnohým nebezpečenstvím a vytrval. Zdálo se, že za Trumpova prezidentství pokročily vztahy s KLDR dál než během dlouholetého působení šestičlenné komise, která měla vztahy v oblasti upravovat.

Američany financovaná změna režimu na Ukrajině otevřela příležitost oslabit Rusko. Takové „window of opportunity“ se nemusí opakovat.

Naši slouhové tvrdí, že Ukrajině nesmíme ani naznačovat, co by měla dělat, že si to musí rozhodnout sama. To jsou kecy. Válku mohou ukončit Spojené státy, ale to by musely změnit plány na rozkulačení Ruska a na vytvoření předpolí pro případnou válku s Čínou.

Zatím se zdá, že válka je plně v souladu s původním plánem.

V naší Sněmovně zní heslo podobající se komunistickému „buduj vlast, posílíš mír“. S tím rozdílem, že se budování týká granátů a armády.

Řečníci žonglují se slovem agrese. Nezmiňují, že tou byly vylhané války v Iráku i vpád do Afghánistánu. Tam přece šel Bush jr., protože po 9/11 potřeboval někde udeřit. Vůdcem atentátu by Egypťan Ata a ti ostatní měli většinou saudskoarabské pasy. Tyto dvě země se k odvetě nehodily, kdežto v Afghánistánu byl žil bývalý americký zkurvysyn bin Laden. Po odstranění prokremelské vlády v Kábulu kul pikle proti americkým základnám, které se mu zdály příliš blízko saudskoarabským svatým městům.

Zpět na obsah

Potřebujeme „pravdivou historii“, říkají „moderní badatelé“ a tak rozvíjejí ad absurdum slova „hnus“ a „devastace“, jimiž jakýsi Farský charakterizoval naši minulost. Hloupost spojená s propagandou a zákonem o protiprávnosti minulého režimu posunula naši minulost nejen mimo zákon, ale také mimo kontext dějin minulého století.

V naší společnosti platil a platí dávný bonmot Jiřího Suchého: „Je nebezpečné domnívat se cokoli.“ Pokud mě paměť neklame, byl součástí dialogu se Šlitrem Jak psát protestsongy. Dnes je dvojnásobně nebezpečné domnívat se, že historie let 1948-89 vlastně byla fascinující, protože jsme byli (mám na mysli můj ročník 1942) svědky takměř kontinuální proměny tehdejšího systému.

Rádi bychom odepsali první polovinu padesátých let jako náš smrtelný hřích, ale nesmíme zapomínat, že jsme byli pasivními účastníky pokusů o přerozdělení sfér vlivu, které byly dané výsledkem války. Existovala studená válka, v níž obě strany hledaly svoje „třídní nepřátele“. Proměňoval se poválečný svět, tedy i Evropa, přišla šedesátá léta a s nimi uvolnění mezi Západem a Východem. Vznikla hnutí studentů v Německu a Francii, protesty proti válce ve Vietnamu a s tím spojená kulturní vlna. Pokračoval Elvis Presley, přišli Beatles, absurdní divadlo a filmové vlny všech proveniencí a mezi nimi i ta naše česká. Měnila se i politická situace v Československu. Úpěli jsme, volali po listopadu 1989 mnozí, když do proudu řeky odhazovali vlastní minulost.

V Cimrmanově hře Dobytí severního pólu cituje Čechoameričan, poručík biologie Beran, profesora McDonalda: „Až rozmrzneme, a budeme zase teplí, jako jsme vždy byli, my uvidíme úplně jiný svět, tvá vlast, Berane, již nebude úpět pod Rakouskem a ty se vrátíš domů.“ Magistr Šofr opraví letopočet na 1909 a dodá: „Pravda, ještě trochu úpíme, ale dá se to vydržet.“

Mé generaci se vyhnulo poválečné budovatelské nadšení. Plně ji zasáhlo teprve uvolnění konce padesátých let a pak již zmíněná léta šedesátá. Po roce 1959, kdy jsme maturovali na střední škole, jsme žili Semaforem, poslouchali Vodňanského se Skoumalem a Spirituál kvintet. Vznikla malá divadla i česká filmová vlna. Šedesátá léta byla celosvětový fenomén související s dospěním první poválečná generace.

V roce 1960 se Československo stalo první zemí na světě, kde byl podle mínění prezidenta Antonína Novotného dokončen přechod k socialismu. Do názvu republiky se vloudilo dodatečné „S“ a na oslavu byla vyhlášena amnestie. Jan Werich později vyprávěl, že Novotného to uklidnilo, přestal šťourat do různých věcí a dokonce si pořídil svého Čapka, spisovatele Jana Procházku.

Tím byly otevřeny dveře k omilostnění řady komunistů, provedené Kolderovou a Barnabitskou komisí. Výsledkem bylo, že Novotného skupina náhle dostala protivníka. Rehabilitovaní se označili za „progresivní“, takže na Novotného lidi zbyl termín konzervativní. Tato finta byla zopakována dlouho po roce 1989, kdy se pravicové strany označily za „demokratickou“ opozici.

Pražské jaro navázalo na evropské rozvolnění šedesátých let, ale vnitropoliticky pokračoval souboj dvou frakcí KSČ. Není bez zajímavosti, že řada těch progresivních, mezi nimi Smrkovský, Kriegel, Pavel i o dost mladší Šiklová, byli považováni za „sekerníky“, tedy lidi, kteří na začátku padesátých let bezohledně bojovali o moc a pozice.

Pražské jaro dokázalo, že pouhá výměna vedení a ochota lidí schůzovat nic neřeší, pokud neexistuje realistický politický program. K vedení státu nestačí umět skákat šipku do bazénu a přijímat polibky hereček. Komunistická strana přišla v dubnu 1968 s akčním programem, jakousi snůškou plků velmi podobnou programovému prohlášení vlády z roku 2022:

„Povedeme si jinak, ale správně.“ Nebylo jasné, co bylo možné podniknout v ekonomické a politické struktuře té doby.

Naše ekonomika byla provázaná v rámci RVHP. Nikde nebyl náznak, kdo a jak naši zem předělá, kde se vezmou lidi a peníze. S velkou pravděpodobností lze tvrdit, že se většina občanů nepokusila do programu byť jen nahlédnout. Dubček zjevně nechápal geopolitiku a nedokázal si najít manévrovací prostor.

Světová mocnost tehdy usoudila, že hrozí pootevření dveří geopolitickým zájmům druhé strany a tak si zjednala pořádek na území vykolíkovaném výsledky druhé světové války. USA byly včas ujištěny, že se pomoc týká jen Československa.

Invaze byla svým způsobem operetní záležitost. Na jevišti je také zákaz střílet ostrými. Dubčekův nářek „co mi to udělali“ byl důkazem, že světovou politiku nepochopil. Musíme litovat každého tehdy zbytečně ztraceného života. „Přátelská pomoc“ totiž neměla v programu zabíjení.

Není to tak vždy. O dvacet let později se Američanům zprotivil jejich bývalý agent a zkurvysyn, panamský prezident Manuel Noriega. Bral příliš vážně dohodu, podle které měli Američané předat Panamě kontrolu nad Průplavem. A tak došlo na operaci „Just Cause“. Bombardování bylo z hlediska USA správnou věcí, trvalo několik týdnů a zabilo, podle odhadu americké vlády, 2000-6000 lidí. Noriegův náhradník odpřísáhl věrnost svému lidu na americké vojenské základně a bylo po ptákách. Václav Havel měl v té době napilno s vlastní prezidentskou volbou, takže mu byla nějaká Panama ukradená.

Od té doby se u nás neobjevil žádný hrdina, který by byl ochoten protestovat proti zvůli mocných. To se týká i Ukrajiny.

Zpět na obsah