Ivo Šebestík: eseje a komentáře, červenec 2024

1. Evropané se probouzejí většinou hodně pomalu 22.7.2024
2. Malý slovníček znásilněných pojmů (1) a (2) 13.7.2024
3. Konec čistého štítu národa 12.7.2024
4. Návrat k feudalismu není levicová politika 5.7.2024
5. Evropa má platit za bezpečí tomu, kdo jí zajistil nebezpečí 2.7.2024

Evropané se probouzejí většinou hodně pomalu

Tímto výčtem se seznam sebezáchovných kroků Evropy ani zdaleka nevyčerpává. Je jich mnohem více. Tak především by se Evropská unie měla vrátit ke svému původnímu zaměření a evropské unijní struktury by měly přestat fungovat jako převodní páka zájmů washingtonských plutokratických elit a nadnárodních obřích korporací. Zejména co nejdále od vojenskoprůmyslového komplexu Západu, od naftařských a farmaceutických gigantů. EU by se měla navrátit k většině občanů členských států. V těch by se měly začít obnovovat vazby s původními národními hodnotami, vlastenectví, vzdělanost, znalost národní, evropské i světové historie. Co nejdále od marginálních často zbytečných i nesmyslných témat k tomu, co občan Evropy skutečně potřebuje. Jsou to mír, bezpečí, svoboda, nezávislost, prosperita, a zejména obnovení těžce poškozené demokracie. Konec kolaborantů, figurek, panáků a šašků v politice, navrácení vlády do rukou skutečných politiků schopných a ochotných pracovat pro blaho občanů, národů a míru ve světě.

Tedy opět, pravý opak toho, co prozatím v Evropě působí. Idealisté, kteří očekávají, že se takový proces obrody může udát během roku či několika let, najdou dost příkladů v evropských dějinách, které ukazují, že evropské národy procitají k uvědomění si nutnosti změn a k jejich prosazování většinou docela pomalu, váhavě a s častými přeryvy obrodných procesů. Jako příklad si můžeme uvést situaci v několika evropských zemích, která se začala vyvíjet mezi koncem napoleonských válek 1814/1815 a revolučním rokem 1848. Byla to přibližně tři desetiletí plná nadějí a zvratů. Byla bojem liberálních, tehdy ještě v původním smyslu toho slova svobodomyslných, republikánských, téměř demokratických sil s tím, co právem získalo označení síly reakční. Když se podíváme na síly, které na současném Západě likvidují staletým bojem získané svobody, vyklešťují demokracii a šíří mezi obyvatelstvem strach a nesmyslnou nenávist, můžeme dospět k názoru, že i tyto současné síly lze nejlépe označit jako reakční. Tak jako metternichovská reakce uskutečňovaná prostřednictvím Svaté aliance, ale i nad její rámec, byla reakcí na „hrozbu“ šíření svobod, tak současná reakce plutokratických globálních elit je namířena proti obnovení demokracie a osvobození se národů od diktátu hegemona.

Co se vlastně v Evropě po porážce „uzurpátora“, tedy Napoleona Bonaparta, dělo? Shrňme si hlavní fakta, jen co nejstručněji. Jakobínská revoluce navzdory teroru, který rozpoutala, a stejně tak napoleonské války přesto, že způsobily velká krveprolití, zahájily v Evropě procesy, které začaly povážlivě otřásat starými feudálními pořádky. Ve Francii se nakrátko vrátili k vládě Bourboni, kteří byli spíše už jen karikaturou královské vlády, jež zemi dovedli k nejhlubšímu úpadku. Nakonec Francouzi v roce 1830 Bourbony ze země vyhnali. Do té doby se ale ve Francii, která stála v popředí boje s feudální reakcí, začaly objevovat utopické socialistické myšlenky, jejichž autory byli například hrabě Claude Henri de Saint-Simon, zchudlý šlechtic, původně dokonce bohatý člověk, který svým stylem života dospěl k bídě, jež ho ovšem přiblížila lidu. Saint-Simon začal navrhovat společný život občanů v jakýchsi pospolitostech. Pod jeho vlivem se nakonec dokonce zrodily sekty a s nimi i dvě zvláštní osoby, předáci, Enfantin a Bazard, kteří chtěli pospolitosti dovést až do extrému, ke společnému sdílení žen a společné výchově dětí. Trochu Adamité, trochu starověcí Sparťané. Ale u Saint-Simona načerpal inspiraci dokonce i takový seriózní myslitel, jakým byl August Comte.

Vedle Saint-Simona se v téže době objevují myšlenky obchodníka s látkami, Fouriera, jehož stoupencem a následovníkem se stal mladý voják, Victor Considérant, postava ve své době proslulá a obdivovaná. Charles Fourier zemřel v chudobě, jakou tak trochu sám hlásal, ale jeho myšlenkami se nechal inspirovat například v Čechách známý idealista a romantik, Amerling, který po jeho vzoru vybudoval proslulou pospolitost Budeč. Šíření svobodomyslných poněkud utopických sociálních myšlenek se ve Francii ujal také potomek slavného Michelangela Buonarottiho, Filip Buonarotti. Byl údajně přítelem samotného Robespiera, a tak byl prodchnut myšlenkami jakobínské revoluce. Ostatně o jakobínské revoluci psal svá díla. Žil v chudobě a živil se jako učitel hudby, tedy nikoli malováním, sochařstvím, architekturou a básněním jako jeho slavný předek. Vysloveně socialistické myšlenky šířili v té době Louis August Blanqui a Armand Barbès. Oba skončili ve vězení v Mont Saint Michel, neboť přešli od teorie k praxi, a Barbès dokonce při potyčce zastřelil důstojníka. Rozsudek trestu smrti mu změnili na doživotní káznici. Přecházet od teorie k praxi bývá riskantní.

Potom se v Paříži objevil Jean Louis Blanc, povoláním historik a autor několika prací, ze kterých se dovídáme podrobnosti právě o těchto letech bojů s reakcí. Tedy „L´Histoire de dix ans 1830 – 1840“ (Historie deseti let 1830 – 1840), vydaná v Bruselu 1845. A s ním vystoupil také Alexander Auguste Ledru-Rollin, pro změnu advokát, jako kdysi za Jakobínů nesmiřitelný Saint-Juste. Myšlenky, teorie a činnost těchto osobností a s nimi ještě mnohých dalších stály v opozici nejenom proti tvrdé reakci, jakou nastolila Svatá aliance ruského cara Alexandra I., a zejména jejího hlavního ducha, knížete Metternicha, ale oponovaly i takovým vizím uspořádání státu, jaké nabídl významný francouzský politik, Pierre Guizot, ministr orleánského krále-měšťana Ludvíka Filipa, jenž nastoupil na trůn s tichým souhlasem generála Lafayetta. Ten proslul překvapivým výrokem, že: „Ludvík Filip Orleánský je nejlepší republika“.

Jak je vidět, když se chce, může být i král považován za měšťana a republikána. Ludvík Filip byl ale tak trochu komická figurka. Předstíral, že miluje lid, údajně chodil mezi lidmi a každému snaživě tisknul ruku bez ohledu na jeho stav a povolání. Ale ve skutečnosti nesmírně toužil po obdivu. Proslýchalo se, že si údajně pařížští žebráci vydělávali peníze tím, že davu, který se shromáždil u některého králova sídla, slíbili, že provoláváním obdivu a slávy vyvolají na balkón krále. I volali a král skutečně na balkón přišel. A mával. A tihle šprýmaři měli takto hezky vyděláno. Když začne nějaká moc korodovat, tak se stává směšnou. I dnes se při pohledu na mnohé politiky Západu neubráníme veselosti. I když je t trochu smutné veselí.

Vedle již zmíněných osobností, nositelů myšlenek svobody, občanských práv, sociálních reforem směřujících ke zlepšení postavení prostého lidu a dalších, se objevily i další velké osobnosti. Mezi nimi například historik Jules Michelet, velký romantický milovník Francie, a s ním bojovný Alfons de Lamartine, autor l´Histoire des Girondins. Také spisovatelé romanticko-realistického zaměření, jako Honoré de Balzac, Victoir Hugo, George Sandová, Eugen Sue, se každý svým způsobem postavili na stranu reforem směřujících proti reakci. Onen zmíněný Guizot, který napsal své známé „Paměti sloužící k dějinám mé doby“ (Mémoires pour servir à l´Histoires de mon temps), sice rovněž zastával pozici proti feudálním pořádkům, ale byl typickým představitelem vrstev bohatého měšťanstva. Tedy soudil, že volební právo a podíl na moci náleží jen bohatým lidem. Jeho heslo znělo: „Enrichissez-vous!“, tedy „Bohatněte!“ Povoláním typograf a jménem Pierre Proudhon mu na to odpověděl docela jasně a tvrdě: „Vlastnictví je krádež!“ Takto se v Evropě začínala otvírat cesta ke Komunistickému manifestu Marxe a Engelse, který vyšel v únoru roku 1848, skutečně na samém prahu revolučního roku.

Ale vraťme se ke Svaté alianci. Jejím autorem byl vlastně ruský car Alexandr I. Rusko sehrálo při porážce Napoleona Bonaparta zásadní roli. Nejenom samotným vyčerpáním jeho vojsk při Napoleonově osudném tažení na Rus v roce 1812, ke kterému Napoleona velice pobízeli zejména Poláci. Rusové bojovali také u Lipska a tehdy, když táhli českými zeměmi a kůň ruského kozáka, jak se tehdy tradovalo, se napil vody z Vltavy, než se napil také ze Seiny, tak se v českých zemích začaly rodit a posilovat myšlenky vzájemných vztahů mezi Slovany. Rusové byli tehdy všude v Čechách i na Moravě srdečně vítáni. Češi si velice silně uvědomili, že to je národ, se kterým se mohou domluvit bez tlumočníka. Po celé devatenácté století pak sledovala Vídeň s velkými obavami rozvíjení se česko-ruských vztahů a s nimi obecně vztahů mezi Slovany po celé Evropě. Čím blíže k Petrohradu, tím dále od Vídně. Němci se celé dějiny nesmírně báli integrace slovanských národů. Házeli do sjednocovacích procesů vidle, jak se jen dalo. Slovanů bylo mnoho, více než Němců i s Rakušany. Klasičtí němečtí historikové, Mommsen i von Ranke, s uspokojením zaznamenali, že Slované mají s jednotou tak trochu problémy, zatímco Němci se sjednotit dokážou. Možná i díky tomu se v devadesátých letech 20. století tři slovanské federace rozpadly. No a Německo opět hezky sjednotilo. Ale obraťme list…

Alexandr I. byl úspěšný car a milovník života. Neodříkal se žádných radovánek a říkalo se, že i během Vídeňského kongresu, na kterém se vlastně myšlenka Svaté aliance zrodila, si užíval všech radostí a slastí. Měl ale také milenku, livonskou šlechtičnu, Julianu Krüdenerovou, která byla vdovou po ruském diplomatovi a zároveň vedla rovněž jako car život plný radovánek. Vedle toho ale byla posedlá náboženskými myšlenkami a stala se kajícnicí. Údajně měla, jak to už v životě bývá, na cara velký vliv. Takže se tradovalo, že Alexandr původně zamýšlel Svatou alianci jako spojení evropských panovníků, kteří by byli svým poddaným milujícími otci a ochránci. Tak přesně tohle si Metternich rozhodně nepřál. Měl ostatně při ruce i pomocníka, Friedricha Gentze, který se mu co do cynické a bezohledné povahy plně vyrovnal. Carova idealismu rakouský kancléř Metternich využil a jeho koncepci proměnil v tuhou feudální reakci. Žádní milující otcové, ale navzájem spolu pevně semknutí feudálové starého ražení a ještě absolutističtější než dříve. Vláda ne pro lid, ale proti lidu. Zkrátka taková jako vždycky. Díky tomu jej vtipálkové v rakouských zemích překřtili na kancléře Mitternacht, tedy Půlnoc.

Akce vyvolává reakci, nejenom vtipy. Je poměrně evidentní, že právě Metternichův cynismus, který lze samozřejmě považovat i za politickou dovednost, jako u jeho francouzského kulhavého kolegy Talleyranda, posiloval hnutí vystupující proti reakci. Metternich narážel na nepochopení také v Prusku, kde se prosazoval reformátor Pruska, svobodný pán vom Stein. Ten se ostatně srazil už s Napoleonem, který ho vyhnal ze země, takže vom Stein nakrátko zakotvil v Praze. Později v Petrohradu. Tehdy se v rozdrobených německých zemích formovaly revoluční ideje také. V Berlíně byla například v roce 1810 založena univerzita, u jejíhož zrodu stáli Vilém Humboldt a filozof Johann Gottlieb Fichte. Vom Stein si přál rozdrobené Německo sjednotit, což se příliš nelíbilo kancléři Metternichovi, neboť postavení Habsburské říše bylo v takovém sjednoceném německém prostoru docela složité. Jen polovina monarchie tak nějak náležela k dřívější Svaté říši římské, jakou pohřbil Napoleon. Například uherská část tehdejší habsburské monarchie (ještě před rakousko-uherským vyrovnáním) nebyla nikdy součástí středověké římské říše. Stála vně tohoto útvaru, stejně jako polské království. Čechy a Morava tohle štěstí neměly.

Tedy zde, u pruských reforem, se v podstatě rodí také pozdější německé sněmování ve Frankfurtu a s ním známá pozice českých poslanců vůči Frankfurtskému sněmu reprezentovaná Františkem Palackým, který odmítnutím účasti zástupců z českých zemí de facto pomohl chránit integritu rakouského císařství před plným vtažením monarchie do německého říšského prostoru. Ale to jen na okraj.

Poměry se ale hýbaly v celé Evropě. V severní Itálii, která náležela habsburskému císařství, se od počátku století prosazovaly silné odstředivé tendence. Italské republikánství a volání po svobodě se propojovalo i zde se sociálními tématy. Na stranu svobodné Itálie se postavila spousta intelektuálů, spisovatelé i hudební skladatelé. Velice aktivním bojovníkem za svobodnou Itálii byl i italský skladatel Giuseppe Verdi. Italský boj o svobodu měl heroické i vcelku komické prvky. Důsledkem heroických činů bylo, že se brněnská pevnost Špilberk zaplnila italskými intelektuály. Mezi nimi byl i básník Silvio Pellico. Dodnes se po něm jmenuje jedna brněnská ulice přímo pod hradem. Komickou stránkou italského vzdoru byla takzvaná bitva o doutníky. Italové totiž sabotovali výrobky z Rakouska. Odmítali je nakupovat. Tehdy to ještě šlo, neboť každý produkt měl jasného výrobce. Dnes by už taková forma bojkotu asi možná nebyla, protože není vůbec jasné, kdo kde a s jakými surovinami pocházejícími bůhvíodkud zboží vyrábí. Inu globalizace, v níž stejně skoro všechny výrobní podniky, firmy a služby patří nějaké desítce obřích finančních korporací. Od toaletního papíru až k leteckým motorům.

Ta doutníková válka spočívala v tom, že studenti na ulicích italských měst vyráželi chodcům z úst doutníky na znamení odporu k Rakousku. Vídeň na to reagovala tím, že nabádala vojáky, aby schválně kouřili na ulicích. Tyhle provokace loajálně podporoval i maršálek Radecký z Radče, velitel českého původu, mající kdysi v Praze na Malostranském náměstí pomník. Radecký byl velitelem rakouských posádek v Itálii. Oproti němu tehdejší plukovník Benedek rakouské vojáky od takového počínání zrazoval. Benedek chtěl mít klid. Jen zcela na okraj, tento pozdější generál a vrchní velitel rakouských armád velel v proslulé prohrané (jak jinak u Rakouska, že?) bitvě u Hradce Králové (u obce Sadová) v roce 1866.

Kvasilo a vřelo to ve Francii, Itálii, v rakouských zemích, v Prusku, téměř po celé Evropě, V zásadě se jednalo o dlouhotrvající střetání antagonismů. Na straně jedné stála reakce snažící se navrátit Evropu do stavu tuhého feudalismu a absolutismu, na straně druhé se rozvinula široká paleta různých směrů sahajících od utopických vizí, přes umírněné republikánství až k liberalismu (tehdy ještě v nepokřiveném významu), takto k demokracii a socialismu. Vedlejší proudy směřovaly k anarchii a v Marxově a Engelsově učení nakonec se toto vše tak nějak slévalo v dialektickém a historickém materialismu.

Proti reakci zpátečnictví tedy stály myšlenky pokroku. Dnes proti reakci, která je rovněž zpátečnická, neboť vrací svobodného občana do stavu velmi omezené svobody, se pomalu, váhavě a doposud velmi nesměle stavějí vize obnovení nezávislosti a řečeno jednoduše, potřeba návratu k normálnímu světu a k normálnímu životu v míru a bezpečí. Tehdy to trvalo tři desetiletí, než revoluce roku 1848 smetly reakci pocházející z projektu Svaté aliance. Ale ani tyto revoluce neznamenaly vítězství. Absolutismus měl tuhé kořeny. Vracel svoji moc, ukazoval svoji sílu a odhodlání ještě celá desetiletí poté. Jen velice pomalu se z feudálního absolutistického nedemokratického, vlastně totalitního systému, odlamovaly kousky jeho moci. Jen velice pomalu si lidé prosazovali svoje práva a zvyšovali svoji životní úroveň. Souviselo to se vzděláním a bylo to možné jen díky tomu, že revoluční kvas plodil skutečné vůdčí osobnosti, myslitele i politiky. Boj s reakcí byl riskantní, žádal odhodlání a oběti.

Proto ani dnes nelze předpokládat, že by se bohatý odhodlaný a ozbrojený reakční globální „liberalismus“, založený na bezohledné vládě velkého kapitálu nad demokracií a nenávidějící svobodného plnoprávného občana až do morku kostí, zhroutil rychle. Navíc Evropa stojí na prahu velké války, která může všechno zničit v jediném okamžiku. Na druhé straně válka samozřejmě může zničit i moc současné reakce, která tuto hrozbu vyvolala. Ale to by byla příliš vysoká cena za obnovení svobod a nezávislosti. Pokud se Evropa dokáže válce vyhnout, pak to bude pouze díky tomu, že Evropané navzdory svým politikům a médiím přece jenom dokážou vnímat, odkud ve skutečnosti plynou hlavní hrozby a jakého jsou druhu. Že se tedy nakonec odhodlají vzepřít globalistickým vládnoucím strukturám chystajícím se je zavléct do možná úplně nejhorší války v dějinách lidstva. Že tyto nebezpečné a neodpovědné kolaborující struktury konečně odvolají a nahradí vládou občanů, demokracií.

Pokud se Evropa tedy dokáže vymanit ze sevření hegemona a jeho válkychtivých kariéristů a bezohledných osob toužících jen po ziscích plynoucích z válek, má naději ještě v jedné věci. A sice v tom, že dnes běží dějiny přece jenom podstatně rychlejším tempem než v 19. století. Snad tedy váhání Evropanů v boji s touto novodobou znovu feudální reakcí nepotrvá desetiletí.

Zpět na obsah

Malý slovníček znásilněných pojmů

První část slovníčku znásilněných pojmů

Organizace spojených národů, zkratkou OSN: Původně organizace založená v roce 1945 s cílem chránit mír ve světě. V současné době má 193 členů. Bohužel, o tom, jakou bude hrát OSN roli, rozhodlo umístění této mezinárodní organizace ve Spojených státech, v New Yorku. Úřady ve Washingtonu mohou rozhodovat, kterému členu delegace té či oné země udělí nebo neudělí vstupní vízum. A mohou také rozhodovat, na jakém teritoriu se dotyčný člen delegace smí pohybovat. Roli ochránce míru plní OSN velice špatně, a to z hlavního důvodu, kterým je silný vliv Washingtonu na jednotlivé státy. Jejich zástupci se mnohdy bojí hlasovat jinak než v souladu s přáními Washingtonu, takže nakonec bývá vrcholem „nezávislosti“, když se delegace zdrží hlasování. V případech četných amerických agresí OSN pravidelně selhává na celé čáře. Ignoruje zločiny, které jsou páchány proti národům, které se momentálně nacházejí v nelibosti USA. V Radě bezpečnosti OSN je převaha zástupců Západu, čímž je vliv USA umocněn. V pětici stálých členů je vzorec 3 ku 2 ve prospěch Západu (USA, Francie, Velká Británie versus Čína a Rusko). Chybí zde zástupci celých světadílů, konkrétně Afriky, Latinské Ameriky. Takto má Západ při hlasování stabilní převahu, což usnadňuje dominanci Washingtonu. Všechny hlasy Západu zní pochopitelně, až na nepatrné výjimky, unisono.

Světové společenství: Tímto pojmem označují vládnoucí struktury Západu a jejich média Spojené státy, několik bývalých evropských koloniálních mocností, jejich další evropské spojence (vazaly) plus několik dalších zemí, které se z nějakého důvodu nechtějí nebo nemohou vyvléci z pod vůle Washingtonu. Vzhledem k tomu, že na planetě žije cca osm miliard lidí, pak pojem „světové společenství“ ve skutečnosti zahrnuje něco málo přes jednu osminu této světové populace. Jedná se tedy o věcný nesmysl.

Obrana (záštita) demokracie: Krycí pojem pro boj za udržení americké planetární hegemonie mající arogantní, zištný a bezohledný charakter vzhledem k zájmům a potřebám obyvatel planety, a to včetně „obyčejných“ Američanů. Pod pojmem „obyčejný člověk“ rozumíme občana, který nemůže násobit svůj politický vliv (jeden volební hlas) silou peněz, rozsahem moci a prostředky na její udržení. Takových „obyčejných lidí“ je na planetě jistě nejméně 95 procent.

Demokracie v ohrožení: Čtěte, prosím, asi takto: „Pomóóóc, chtějí nám, západním oligarchům, plutokratům a obchodníkům se smrtí, odebrat naše svaté právo vládnout, diktovat světu, zabíjet a vydělávat ukrutně moc dolarů denně. Nedáme si naši demokracii vzít!“

Svobodný demokratický svět: Souhrnné označení pro americký imperialismus a s ním spřízněný neokolonialismus „bývalých“ evropských koloniálních mocností, které po oficiálním zániku kolonialismu přešly na neokolonialismus užívající skrytějších metod vykořisťování kolonií. Imperialismus a kolonialismus ovládly část světa a vstřebaly do sebe i ty země a národy, které se obojímu dokázaly v minulosti vyhnout. Proti tomuto „svobodnému demokratickému světu“ se vymezují některé velké světové mocnosti a spolu s nimi i stále rostoucí počet zemí, které byly dříve a po velmi dlouhou dobu obětí obojího. Imperialistické a koloniální mocnosti tyto země, jež se snaží definitivně se zbavit jejich nadvlády, ovšem označují za hrozbu pro demokracii. Tedy za ohrožení jejich nadvlády. Jejich hrozba spočívá v tom, že navrhují nahradit unipolární systém nadvlády jednoho hegemona systémem rovnocenných vzájemných vztahů mezi státy. Bez hegemona a planetárního diktátora. A právě v tom spočívá ohrožení takzvaného „svobodného demokratického světa“.

Západní hodnoty: Zvláštní pojem mající kvality mořského boha Prótea, jenž se dokázal libovolně a podle situace kdykoliv proměnit v cokoliv. Nikdo tedy s určitostí nemůže tyto „západní hodnoty“ definovat. Nejpřesnější definicí je, že se co do nového významu jedná v podstatě o totéž, co v novém smyslu označuje „obrana demokracie“, tedy o obranu americké planetární hegemonie. Když nějaký ve vysoké funkci aktuálně usazený západní politik mluví o „obraně demokracie“ či o „západních hodnotách“, měl by duchaplný tlumočník všechny tyto řeči překládat asi takto: „Jde o udržení amerického práva diktovat světu vůli a donutit každého, aby se jí podřídil.“ Takto by nikdy nemohlo dojít k nedorozumění.

Láska a pravda: Český populární slogan pocházející z časů prezidentování Václava Havla. Původně měl označovat lidský „nepolitický“ přístup k politice. Měl být heslem poctivých občanů, heslem vědomě maličko idealistickým, ale takto i sympatickým. Už během života Václava Havla se pojem „pravda a láska“ začal povážlivě otřásat a zahájil pomalý posun nejprve do neznáma. Později, již po Havlově smrti, „pravda a láska“ nabraly konkrétní směr a tím směrem zahájily rychlý pád k pojmovým „protinožcům“. Lidé, kteří se tímto heslem, kdysi mírumilovným a snášenlivým, prezentovali a živili, se stali velice nesnášenlivými, takže „pravda a láska“ se stala spíše „lží a nenávistí“. V této podobě se sice heslo nikde nevyvěšuje a nikdo se k němu transparentně nehlásí, o to více působí.

Lidé, kteří se v České republice stále hlásí k heslu „pravdy a lásky“, nejčastěji jsou to zástupci pražských a brněnských uměleckých kruhů (divadlo, film), médií a části akademické sféry, si při svém zásadním odporu k bývalému pseudosocialistickému režimu a k Rusku nevšimli „kvalit“ režimu nového a skutečné arogantní a destruktivní politiky Spojených států.

Lidská práva: Za lidská práva se bojuje výhradně jen tehdy, pokud je můžeme použít jako nástroj boje (klacek) proti některému státu či jeho vládě a režimu, jež nejsou pohodlné Washingtonu a západním plutokratům. Jestliže se nedají lidská práva takto užitečně využít, ztrácíme o jejich ochranu zájem.

Boj s dezinformacemi: Pod pojmem dezinformace se v normálních ještě kulturních časech Evropy chápalo takové sdělení, jaké se zakládalo na nepravdivých nebo zkreslených faktech a bylo většinou určeno k oklamání adresáta. Vzhledem k tomu, že přesně tuto roli přijaly takzvané oficiální informace z prorežimních zdrojů, pojem dezinformace se v podstatě proměnil ve svůj pravý opak. Je to (většinou či nejčastěji) informace, jaká se na pravdivých faktech a logické argumentaci dost často zakládá. Nebo se o to alespoň snaží.

Boj s dezinformacemi (ještě jednou): Jedná se o snahu umlčet, případně zlikvidovat názorového oponenta. Většinou takového, který má k pravdě daleko blíž, než cenzor (likvidátor) ve státních službách. Za starého c. a k. Rakouska bylo mnohem výhodnější pracovat jako cenzor, než publikovat svobodné názory a čelit cenzuře a konfiskaci vydání. Takto vztah cenzor versus svobodný názor přešel plynule přes nacistický protektorát a bolševický režim i do svobodných demokratických časů nejsvobodnější možné západní demokracie pod laskavým dohledem Spojených států.

„Jsme pro mír, ale…“ „… uděláme všechno pro to, aby byla válka. Promiňte, ale ve světě, ve kterém vládne klid a mír a ve kterém se lidé cítí bezpečně, se velmi špatně vydělávají velké a po čertech nezasloužené peníze.“

Proruský kolaborant: Tímto pojmem označuje proamerický kolaborant člověka, který nepřijal vládnoucím režimem prosazovanou protiruskou doktrínu a dovolil si posuzovat události a jevy vlastním rozumem. Mít vlastní rozum a netajit ho před svobodným demokratickým systémem se považuje za těžký hřích.

„Rusák“: Hanlivé označení osoby ruské národnosti. Tohoto pojmu užívají lidé, kteří se snaží o to, aby bylo na první pohled znát, že jsou řádnými a uvědomělými občany přijímajícími nechuť či nenávist ke všemu ruskému za svoji občanskou povinnost. Asi tak jako se lokaj při příchodu pána hluboce ukloní, aby bylo ihned znát, kam patří. Velmi mnoho národů časem získalo podobně hanlivá nebo zesměšňující označení, ale v českém mediálním prostoru se sluší mluvit jen o „rusácích“. Takže slova jako frantík, žabožrout (Francouz), šváb, teuton, němčour (Němec), „anglán“ (Angličan) či amík, amerikán, gringo (Američan) se zásadně neužívají. Jejich užití by bylo považováno za neslušné, pobuřující. O to více se doporučuje ona režimem posvěcená nadávka „rusák“. Té se užívá ve vší slušnosti. „Lepšolid“ (původně Zemanův pojem pro osobu považující se za něco lepšího) má prostě slušnost v krvi. Je to znát všude, kde se objeví a otevře ústa.

Kolektivní Západ: Jedná se o jedno z nejvtipnějších označení, jaká kdy byla užita pro suveréna a houf jeho vazalů (někdy i spolupachatelů) zbavených možností jednat svobodně, v souladu s vůlí vlastního obyvatelstva. Kolektivitou je zde míněna ochota a připravenost bez odmlouvání sledovat vůli suveréna. Když byla v bolševickém Rusku zaváděna „kolektivizace“, skrývalo se pod tím pojmem začlenění vlastního zemědělského majetku do kolchozu, ve kterém splynul statkář (kulak) s bezzemkem v podstatě v jednu sociální vrstvu. Západní „kolektivismus“ s takovouto nivelizací nepočítá. Má mnohem blíže ke koloniálnímu systému, ve kterém koloniální mocnost ovládá kolonie a polokolonie, ale novinkou je, že ovládané vazaly nazývá svými vzácnými „partnery“ a jejich občany už neoznačuje za domorodce či negry. Nicméně, používá je jako živý materiál pro své války. Je to podobné, jako když britský koloniální systém verboval Indy do armády. Každý britský důstojník měl Inda jako sluhu a když odcházel do výslužby, Ind s ním putoval do Londýna. Samozřejmě stále jako sluha. Je otázkou, zda koloniální myšlení není náhodou trvalým symptomem koloniálních mocností.

Globální mírová konference ve Švýcarsku: Původním záměrem Washingtonu, Londýna a dalších „pořadatelů“ bylo vytvořit jakýsi hybrid Mnichovské konference o Československu z roku 1938 (jednání za neúčasti státu, jehož se jednání týká nejvíce) a Norimberského tribunálu z roku 1945, který byl zúčtováním vítězů s poraženým. Vzhledem k tomu, že řada nejvýznamnějších světových vlád účast na této rituální popravě neporaženého Ruska odmítla, přestalo se užívat hrozivě honosného názvu a ona „konference“ se nejčastěji označuje skromněji, jiným nesprávným termínem, a sice jako „mírová konference ve Švýcarsku“. Do dějin ovšem posléze vstoupí pod označením „další západní trapas“.

Summit NATO v epoše války na Ukrajině: Nebezpečné řinčení slov v patové situaci Západu, jenž se do ní dostal díky úporné snaze Washingtonu udržet si nadvládu nad velkou částí světa déle, než je mu souzeno. Hromadná fotografie účastníků summitu připomíná společné foto Rodiny Addamsovy, jež se nějakým záhadným způsobem velice rozrostla. Mluvící hlavy na summitu zúčastněné rozhodují ve skutečnosti jen o dílčích krocích v rámci politiky, kterou jim diktuje vojensko-průmyslový komplex Západu a s ním propojené komplexy další. Rozhodují o politice asi tak jako sekretářka rozhoduje o grafické úpravě dopisu, který je jí diktován šéfem. Přesto se tyto truchlivé osoby odsouzené k posměchu historie tváří, jak by opravdu řídily svět, a dokonce si některé z nich při své „inteligenci“ toto o sobě i myslí. Žádná ze zúčastněných osob by v případě války neváhala ani minutu s co nejrychlejším úprkem do krytu (za hysterického křiku o pomoc), nicméně až na nepatrné a převzácné výjimky dělají všichni všechno pro to, aby obyvatelstvo zemí, které bohužel reprezentují, nemělo k útěku do krytu dost času.

„Musíme pomoci Ukrajině, aby zvítězila…“ Výrok, který opakuje většina politiků v USA a v členských státech NATO/EU. Číst je ale třeba tento výrok následovně: „Musíme zabránit ostudě USA a NATO, jakou by způsobila porážka USA a NATO na ukrajinském bojišti. Vedle toho je důležité zabránit ukončení americké hegemonie na planetě, jaká umožňuje Bílému domu, Kongresu a CIA kdykoliv kdekoliv a jakýmkoliv způsobem způsobit na Zemi velké neštěstí.“

Ukrajinská protiofenzíva: Smrt a těžké zranění pro několik set tisíc členů ozbrojených složek kyjevského režimu. A to s nulovým výsledkem pro Ukrajinu.

Nově připravovaná ukrajinská ofenzíva: Totéž, jen v budoucím čase.

Mobilizace na Ukrajině: Lov na další lidi s cílem vykázat úspěch na frontě, jaký by pomohl Joe Bidenovi k udržení se v Bílém domě a k dlouhodobému držení titulu nejstaršího muže v Bílém domě.

Joe Biden jako americký prezident: Skutečnost, že oligarchicko-plutokratický klub amerických Demokratů, mylně považovaný za politickou stranu, udržuje přestárlého, evidentně dementního Joe Bidena ve funkci amerického prezidenta, je nejspíš důkazem toho, že plutokratické elity ve Washingtonu, a je jedno zda demokratické či republikánské, vítají v Bílém domě osoby neschopné skutečné řídící role. Zatímco v případě Ruské federace, Číny, Turecka nebo Iránu víme, kdo zemi skutečně řídí, pak u Spojených států to nemůžeme ani tušit. Strategie slabých a neschopných „vůdců“ se na demokratickém Západě jeví jako úmyslná. Díky tomu mohou skuteční mocní v zemi vést stát ke katastrofě, aniž by za to nesli odpovědnost. Vinu potom shodí na figurku na nejvyšším stolci. Tato taktika se osvědčila i v evropských státech. Tak například v České republice už dlouhodobě dosedají do křesel ministrů obrany nebo zahraničí osoby, o kterých si ani člověk s velmi bujnou fantazií nedovede představit, že by ona ministerstva skutečně řídily. Ani Jules Verne by tak vznícené neposedné fantazie nebyl schopen.

Americká demokracie: Systém, který se dokáže zbavit politických konkurentů jejich kriminalizací, soudem a vězněním. Jedná se svým způsobem o inovaci, neboť v minulosti se Amerika zbavovala politiků střelnými zbraněmi.

Americká demokracie ještě z jiného úhlu: Jedná se o takovou formu „vlády lidu“, z níž je a priori vyřazen lid, tedy každý, kdo není sám velice bohatý, nebo za ním velice bohaté kruhy nestojí. Každý, kdo se propracuje na významné místo kandidátky, ví velice dobře, komu za toto privilegium vděčí. Americká demokracie založená na penězích se pomalu přeplavila přes oceán do Evropy. Takže tady máme něco podobného. Proto již o demokracii nemluvíme. A kdo o ní mluví, ten to nemyslí upřímně.

Americko-britská svoboda slova: Ptejme se Juliana Assange, jakou kvalitu má americko-britská svoboda slova. Právě jej ale Biden po téměř dvou tisících dnech v britské kobce dovolil propustit na svobodu. Když bylo na Assangovi vynuceno částečné doznání, a to ze špionáže. Aby se západní demokracie mohla vyhnout podezření, že pronásleduje, vězní a týrá osoby, které využívají ústavami zaručenou svobodu slova. Biden se tímto šlechetným skutkem, ostře kontrastujícím se vším, co tento člověk měl a má na svém politickém kontě, pokusil oklamat veřejnost o svém charakteru a získat před volbami nějaké hlasy.

„Měli bychom vrátit ukrajinské muže v mobilizačním věku domů, aby tam bojovali za Ukrajinu…“ Také tento výrok vyžaduje překlad do srozumitelného jazyka. Pravdivá verze tohoto výroku tedy zni: „Západ, respektive Washington, Londýn, případně i Berlín a Paříž, si pro svoji vlastní toužebně očekávanou a důkladně připravovanou válku proti Rusku najali Ukrajinu jako území a lidský materiál. Západ dodává peníze a zbraně a po Ukrajině se chce jenom maličkost. Má dodat lidi, aby bojovali, krváceli a umírali. Pochopitelně, že nikoliv za Ukrajinu.“ Ale velmi mnozí Ukrajinci nepochopili šlechetnou pomoc Západu a vlastenecké zaujetí kyjevského režimu (hlavně pro moc a pro peníze) a spasili životy útěkem za hranice. V bratrských západních státech má však bratrský altruismus své meze. Navíc tamní lídři dost dobře nevědí, jak skloubit svoji původní falešnou vstřícnost vůči uprchlíkům s americkou potřebou stále nového lidského materiálu pro válku za americký imperialismus a západní kolonialismus. Jak skloubit protiklady? Dále si hrát na ušlechtilé zachránce a přitom zachráněné vracet na frontu, kde s největší pravděpodobnosti zahynou nebo budou zraněni s trvalými následky? Kvadratura kruhu?

Ukrajina a „Ukrajina“: Sledujeme-li zpravodajství a publicistiku médií hlavního proudu (včetně veřejnoprávních), kterak nám sdělují informace o průběhu války na Ukrajině, neubráníme se úvaze nad tím, zda média mají na mysli skutečně tu Ukrajinu, která se nachází na východ od Slovenska a hraničí s Ruskou federací. Kolem planety Jupiter totiž obíhá měsíc, jehož název je Europa, a skutečně se zdá velmi často, že ona média popisují dění na jakési jiné Ukrajině, která se nachází zřejmě právě na povrchu tohoto Jupiterova měsíce. Nebo někde jinde v kosmu. Jinak se asi nedá vysvětlit rozpor mezi zpravodajstvím těchto médií a skutečným děním na Ukrajině, která se rozprostírá na hranicích s Ruskou federací. A propos, dokonce samotný americký prezident, Joe Biden, se svým neotřelým způsobem dotkl tohoto sporu, když si Ukrajinu spletl s Uranem, jinou planetou Sluneční soustavy. Že by ona médii hlavního proudu popisovaná válka na Ukrajině probíhala na Uranu? No to jsou nám to ale věci, že? Ovšem, žijeme na Západě 21. století, a tam je všechno možné. I nemožné!

„Největší hrozbou pro Českou republiku a pro Evropu je Rusko…“ K tomuto neotřelému originálnímu závěru, nesporně pocházejícímu z vlastních šedých buněk mozkových, dospěli na nedávné společné schůzce u českého prezidenta, P. Pavla, premiér P. Fiala a předseda nejsilnějšího zdánlivě opozičního hnutí ANO, Andrej Babiš. Když před nějakými sto a něco lety policejní vachmajstr z Putimi, známá to komická postava z Haškova Švejka, stál vyděšen, celý roztřesený v pozoru před svým nadřízeným, hlásil mu něco v tom smyslu, že „naše vojska postupují vítězně vpřed“. Nebylo to z jeho hlavy, navíc to byl nesmysl, rakouská vojska ustupovala, ba již prchala, ale on to tak meldoval ze setrvačnosti, strachu a z hlouposti. Slušelo se to, byl to ostatně policejní „reglement“. Když se major Terazky, pro změnu zase o dvě totality mladší postava z Černých baronů spisovatele Švandrlíka, ocitl před nespokojeným ba rozezleným generálem, v rozčilení si nemohl vzpomenout, kterému režimu vlastně momentálně slouží, a podle toho vypadalo jeho několikajazyčné zmatené hlášení. V té trojici „politiků“, kteří se takto moudře shodli na největší hrozbě, je ovšem také jeden takový, který by se mohl docela snadno splést jako major Terazky, a třeba si vzpomenout, že dříve platilo zcela bez přemýšlení jiné oficiální heslo: „Se Sovětským svazem na věčné časy“. A tehdy se také říkalo, že největší hrozbou pro svět je americký imperialismus a největší hrozbou pro mír je NATO. V tomto duchu zdobili nástěnky na vojenských útvarech političtí pracovníci známí svojí neotřelou myslí a ve školách uvědomělí učitelé, nejčastěji učitelé ruštiny nebo občanské výchovy. (Nic proti těmto předmětům.) Je to asi opravdu těžké, když člověk nemyslí vlastním rozumem, ale říká vždy to, čeho žádá momentálně panující režim v cizích službách a co prospívá vlastní kariéře. A propos, když se tak člověk zahledí pozorněji na zahraniční politiku USA a na „obranný charakter“ NATO, začne se mu do mysli vkrádat velice kacířská myšlenka: „Byla to tehdy opravdu jen propaganda?“

Vládní koordinátor strategické komunikace: Nedemokratické represívní systémy si libují v názvech, jaké mají matoucí smysl, pokud pod nimi hledáme to, co by snad mohly označovat. Jakobínská revoluce znala například takzvaný Výbor veřejného blaha. Tento orgán zásoboval gilotinu hlavami odsouzených, takže o žádném blahu nemohlo být řeči. Jedna vláda v jedné nejmenované středoevropské zemi nedávno ustavila funkci s názvem „vládní koordinátor strategické komunikace“. Ne, není to vtip. Co se pod tímto označením skrývá, pochopil každý soudný občan okamžitě. Je to funkce, jakou v minulosti v „předsametovém“ Československu obstarávala nechvalně známá StB. Jednalo se o dohled nad myšlením lidí. Také úkolem tohoto „nového“ orgánu je dbát na to, aby osoby, jež doposud nepozbyly kognitivních funkcí, si své pravdivé vyhodnocování politických věcí nechaly pro sebe. Když už se tedy nedokážou zbavit rozumu a logiky, ať své poznání alespoň nešíří tiskem či mluveným slovem. Pro vládního koordinátora strategické komunikace by bylo ideálním výsledkem, kdyby lidé vůbec přestali myslet. Než se tak stane, cítí tento člověk svatou povinnost nahlásit přemýšlejícího občana represívnímu systému k umlčení.

Proruský šváb, šiřitel ruské propagandy: Zajímavé výrazy. Kdopak může za to, že ruský výklad příčin vedoucích ke konfliktu na Ukrajině a následně k válce obsahuje poměrně hodně pravdivých faktů? Rozhodně mnohem více než výklad washingtonsko-londýnsko-kyjevský. Jestliže někdo tvrdí, že Země obíhá kolem Slunce, a není tomu naopak, je díky tomu Koperníkův agent, prokoperníkovský šváb a šiřitel kopernikovské propagandy? Není. Říká prostě věci takové, jaké jsou ve skutečnosti. V Koperníkově době, v 15. a 16. století, byl ovšem pravdivý výklad pohybu nebeských těles v příkrém rozporu s oficiálním výkladem církve. Lidé by skutečně měli více věřit faktům než oficiálním výkladům. Fakta se sice vyvíjejí spolu s rozvojem vědy a poznání, oficiální výklady se ale vyvíjejí jen se změnou režimu.

„Podporujeme vaši nezávislost!“: Nutné číst asi takto: „Budete poslouchat na slovo. Jinak uvidíte!“

„Podporujeme vaši prosperitu“: Doporučujeme číst následovně: „Vezmeme si od vás všechno, co za něco stojí. Vaše výrobní kapacity, trhy, odbytiště vašeho zahraničního obchodu, vaši zemědělskou půdu, vaše elektrárny a vodní zdroje, vaši rudu a vaše uhlí, případně drahé kovy, vaše banky a pojišťovny, vaše vědecké ústavy, vaše zdravotní kapacity, vaši pracovní sílu, a tak dále. Něco vám samozřejmě necháme, aby si vaše oligarchie taky přišla na své a mohla si nakrást z toho, co zůstane. Moc vám toho, pravda, nezůstane, ale za to vás budeme považovat za prosperující vzorově demokratickou zemi, za naše milé partnery… Pozor! Vezmeme si také vaši duši a vaše čisté svědomí!

Druhá část slovníčku znásilněných pojmů

Unipolární systém: Diktát zájmů washingtonských plutokratů ovládajících velkou část světa prostřednictvím dvou zájmových klubů amerických elit, které se z jakési setrvačnosti označují za politické strany. Existují mezi nimi jisté názorové rozdíly, jaké by se mohly vydávat za programy politických stran. Vyplývají z toho, že v obou klubech jsou zastoupeny různé složky amerického finančního, energetického, armádního, ropného, plynařského, průmyslového i jiného kapitálu. Tyto složky „demokratické“ moci mají v různých dobách různou příležitost k prosazení svých zájmů a podle toho je také prosazují, ať to stojí, co to stojí. Nejlépe, když náklady platí někdo jiný, někdo mimo USA. Všechny plutokratické vrstvy USA se shodují pouze v jedné oblasti, a tou je úsilí o absolutní vládu ve světě, tedy produkce státních převratů, zasahování do záležitostí suverénních zemí a výroba příčin k válkám. Z těchto zdrojů plyne největší bohatství, proto jsou trvalým společným jmenovatelem politiky Washingtonu.

Joe Biden: Prezident Spojených států amerických. Během svých veřejných vystoupení sklízí mnohem větší ovace než Rowan Atkinson ve svých nejlepších scénkách. Přesto chce v Bílém domě zůstat. Tedy Joe Biden. Možná čeká na Oscara…

Antony Blinken: Průměrný kytarista. Jinak ministr zahraničních věcí Spojených států. Na kytaru mu to jde ale o něco lépe.

Evropa: Tento pojem se užívá v podobně chybném smyslu jako pojem „světové společenství“. Geograficky vzato polovinu evropského kontinentu zaujímají státy bývalé evropské části Sovětského svazu. Daleko největší z nich je stále ještě Rusko. I bez Pobaltí, Moldavska a celé Ukrajiny ztrácí tato bývalá sovětská (nyní ruská a běloruská) část Evropy „jen“ nějakých 750 tisíc kilometrů čtverečních, což na geografickém rozdělení na EU a „východní zbytek“ nic podstatného nemění. Státy EU se tedy rozkládají na území necelé poloviny Evropy, přesto, když je řeč výlučně jen o nich, mluví se jako o celé Evropě. Jedná se o neblahý pozůstatek zamrzlého koloniálního myšlení bývalých koloniálních (dnes neokoloniálních) mocností nebo mocností tradičně expanzívních směrem na východ (Drang nach Osten), jež předpokládá faktickou nerovnost národů i států. Kdo se nechává ovládat a kolonizovat, kdo si nechá vnutit cizí vůli tak, že ji dokonce označuje za svoji vlastní, ten nebývá považován za rovnocenného. Tak nějak to v dějinách fungovalo a bohužel to tak i pokračuje.

Demokratické společenství: Pojmenování pro státy, které jsou zařazené do amerického unipolárního systému a neprojevují vůči Washingtonu žádný vzdor. Demokracie je zde synonymem poslušnosti.

Nedemokratické státy: Tímto pojmem se označují většinou země, jejichž vlády odmítají zařadit se do houfu států přijímajících diktát podmínek a zájmů washingtonské plutokratické elity.

Příkladný demokrat: Absolutně oddaný lídr některého z vazalských států či jiného spřáteleného uskupení. Jinak se samozřejmě může jednat o diktátora, autora státního převratu či palácového puče, feudálního monarchu uplatňujícího drakonické zákony a tresty včetně utínání rukou, nebo o dřívějšího velitele paramilitantní teroristické organizace či o darebáka jiného typu. Jestliže se dotyčný lídr chová v souladu s představami Washingtonu, může se dočkat vysokých poct, nejvyšších státních vyznamenání, dokonce i navržení na Nobelovu cenu míru. Jednoduše, „příkladnému demokratu“ beze stopy demokracie v krvi je cesta k jakékoliv kariéře otevřená dokořán. Podmínka je jediná: hrát přesně podle not. Ve svém volném čase může být „příkladný demokrat“ dokonce i zločinec. Západ umí být velkorysý. Nebude se někomu šťourat v jeho svědomí.

Autoritativní vůdce, diktátor, tyran: Těmito pojmy bývají nejčastěji označováni lídři, kteří odmítají zařadit se do amerického unitárního systému a nechat na svých zemích a národech dříví štípat. Sice existují výjimky, ve kterých podobná označení, odpovídají realitě, ale nejvášnivější organizovaný odpor vzbuzují v zemích pod americkou hegemonií převážně ti lídři a jejich vlády, které se provinily pouze odmítáním západního zasahování do vlastních záležitostí a urputným lpěním na nezávislosti. Pro washingtonské elity nemůže být horším nepřítelem než lídr státu, který má ke svému vzdoru dokonce i vojenskou a ekonomickou sílu a je surovinově i jinak téměř soběstačný. Takový lídr, má-li dokonce svoji zemi pod kontrolou, působí ve vysokých kruzích Západu skutečný amok. Naproti tomu opravdovými diktátory a skutečnými tyrany se Washington nezabývá. Pokud s nimi dokonce vysloveně nespolupracuje.

Proruský politik: Jedná se o mírnější označení pro politika některého členského státu NATO/EU, který se sice drží všech základních principů americké hegemonie, ale tu a tam vypadne z role, když se snaží chránit zájmy svého státu a národa, a tudíž nejedná jako šílenec. Washington má sice k dispozici celou škálu prostředků, jak tohoto samostatného politika vrátit z výběhu do stáje, ale postupuje s rozvahou. Čeká, kam až samostatný politik je schopen zajít. Kdyby to bylo příliš daleko, za hranou amerických zájmů, Washington si s ním poradí. Tohle Washington umí skvěle. Čest politikům, kteří se odvažují alespoň tohoto omezeného vzdoru. Je jich v Evropě strašně málo, a šťastné národy, které je mají. Češi takové štěstí nemají.

Demokracie: Málem skoro spravedlivý politický systém, na který v posledních desetiletích všichni s láskou a slzou v oku vzpomínáme. Škoda, že jsme si jí užili tak krátce.

Demokratická Ukrajina: Toto heslo mají v oblibě nikým nevolení představitelé Evropské komise, kdykoliv chtějí pochválit kyjevský režim a oslavit svoji „pomoc“ Ukrajině. Pod pojmem „demokratická Ukrajina“ ale nacházíme velice zkorumpovaný režim dlouhodobě frapantně porušující občanská práva, především práva národnostních menšin, a to již od roku 2014. Škodolibí představitelé Kremlu a někteří ruští novináři velice doporučují vstup Ukrajiny do EU. Pročpak asi?

„Jsme nezávislí…“: Ale to se ví, že nejsme.

Být proevropský: Být proevropský vůbec neznamená pracovat ve prospěch občanů Evropy a rozvoje Evropy. Pojmu se užívá výhradně ve smyslu podpory současné politiky Evropské komise, což nemá s blahem Evropy nic společného.

Být protievropský: Být označen jako protievropský sice představuje vážné stigma, ve skutečnosti to ale vůbec neznamená, že dotyčný stigmatizovaný jedinec má něco proti Evropě nebo že by jí chtěl jakkoliv škodit. Spíše naopak. Jelikož „být proevropský“ vůbec nezaručuje, že to člověk myslí s Evropou dobře, potom „být protievropský“ může docela dobře vyjadřovat velikou snahu Evropě pomoci. Zkrátka, opět se zde zaměňuje Evropa jako kontinent a EU jako část kontinentu.

Severoatlantická aliance: Typický příklad „aliance“ států, jaký známe už od starověku. Ve starověkém Řecku existovaly Athénská námořní symachie, Korintský spolek, Poloponéský spolek. Byla to vždy spojení několika městských států soustředěných kolem jednoho suveréna. Ten rozhodoval o všem. Často se suverén snažil setřít doklady své dominance tak, že například Athénská námořní symachie uložila svoji pokladnu na ostrov Delos. Také Washington, který NATO z velké části financuje, zcela ovládá a řídí, zastírá svoji dominanci tím, že do vysokých administrativních funkcí umísťuje osoby z jiných členských zemí. Čím menší země, tím lépe. Nyní je tváří NATO například Nor, Stoltenberg. Tyto osoby jsou ale pouhými administrátory, kteří o ničem nerozhodují, ale Washington je představuje jako rozhodné vůdce. Washington prostě potřebuje herce pro své role. Stoltenberg je herec naprosto spolehlivý. Můžete jej vzbudit třeba o půlnoci, okamžitě vyskočí z postele a ještě v pyžamu začne zuřivě bodat oběma rukama před sebou, otáčet se kolem své osy a přitom odříkávat repliky ve správném pořadí a bez jediné chybičky. Uvidíme, zda jeho nástupce, Mark Rutte, příkladný nizozemský rusofob, vnese do role nové herecké prvky.

NATO chce budit dojem, že je aliancí navzájem rovnoprávných a rovnocenných států. Není, nebylo a nebude, protože mechanismus aliancí tohoto druhu spočívá právě v tom, že vznikají jako satelity obíhající kolem své stálice. A tou stálicí je suverén. Všechny krycí manévry těchto suverénů snadno odhalí každý člověk, který vidí a slyší. Taková byla ostatně i Varšavská smlouva. Už v samotném názvu se ukrývala matoucí finta. Hle, Varšava! A zatím této alianci vládla Moskva. Jedním z důvodů, pro který se doposud neustavila naprosto jednoznačná vojenská aliance mezi Ruskou federací a Čínou, je skutečnost, že obě členské země jsou samy o sobě velkými státy a mocnostmi. Zde by tedy mechanismus podle vzoru „suverén a vazal(ové)“ nemohl fungovat. Důvodů pro to, že tato aliance stojící transparentně proti NATO doposud nevznikla, je samozřejmě více. Například ten, že obě mocnosti odmítají blokový systém, jaký ustavily Spojené státy. Nemohou samy porušit to, co hlásají. Tak se chová pouze Západ. V krajním případě ale obě velmoci mohou jako aliance fungovat. I bez zakládací smlouvy. Všechno jde, když se chce. Stačí dále a ještě více eskalovat konflikt na Ukrajině a aliance AntiNATO bude na světě.

Vojenská mise: S misijní činností křesťanských misionářů nemá tento druh „mise“ vůbec nic společného, třebaže je pravdou, že španělské dobyvatele Latinské Ameriky křesťanští misionáři skutečně doprovázeli, aby místní domorodé kmeny přesvědčili o tom, že ztráta jejich svobody a rozkradení jejich zemí jsou vůlí Nejvyššího, jaké se žádný smrtelník nesmí vzepřít. Když se to ale vezme kolem a kolem, tak jistá podoba zde přece jenom je. Také obyvatelé států, jimž se dostalo požehnání americké vojenské „mise“, by měli pochopit, že likvidace nezávislosti, zničení jejich země a spousty civilních obětí nejsou ničím jiným než bolestným procesem demokratizace a získání svobody i západního blahobytu. Demokracie a západní blahobyt prostě nejsou zadarmo…

Válka s terorismem: Boj o vliv a zisky v ropných oblastech Blízkého východu, během kterého jsou jedni teroristé podporováni proti jiným teroristům. Výběr sice není nahodilý, ale skutečná míra terorismu zde nehraje roli. Válka s terorismem je oficiálně prezentována jako šíření demokracie a ochrana lidských práv. Investice do takové války jsou obrovské, což vylučuje, že by jejím cílem mělo být cokoliv prospěšného místním lidem. Charitu nemají velmoci v genech.

Mezinárodní právo: Soubor pravidel přijatých OSN, k jejichž dodržování jsou zavázány všechny státy světa, které jsou členy OSN. Ovšem s jedinou výjimkou. Tím šťastným jsou Spojené státy americké. Za jistých okolností, se souhlasem nikoliv Rady bezpečnosti OSN, ale Bílého domu, může mezinárodní právo porušit i jiná země nacházející se ve spojeneckých vztazích s USA. (Nikdo na Západě si toho nevšimne.) Ale toto povolení má platnost jen pro „jednu akci“, po jejím skončení platnost vyprší. Vzhledem k tomu, že i jiné velmoci už zaznamenaly, že mezinárodní právo je otázkou výkladu, ztratilo smyslu se o něm vůbec zmiňovat. Americké agrese proti Jugoslávii, Iráku a dalším zemím z mezinárodního práva učinily pouhé spojení dvou slov.

Spojenec: Vláda a stát, které přijímají bez odporu a zbytečných slov americkou dominanci, a které jsou ochotné způsobit své vlastní zemi jakékoliv škody, třeba i nevratné.

Protivník: Vláda a stát, které nepřijímají vůbec americkou dominanci a mají často „zbytečné řeči“.

Osa zla: Soubor států, které nejenom, že nepřijímají americkou dominanci, ale mají dokonce vůli, síly a prostředky, jak se účinně bránit snaze o „přátelské převzetí“.

Pevné spojenectví: Za reálného socialismu se ve střední a východní Evropě používal pojem „nerozborné přátelství“. Pevné spojenectví znamená něco podobného, jenom se jedná o pojem více věcný a méně budovatelský. Vzhledem k tomu, že státy obecně nemají přátele, ale pouze uzavírají dočasná účelová spojenectví, pokud tedy k tomu vládnou dostatkem nezávislosti, tak hovořit o pevném spojenectví je tak trochu sněním za bílého dne. Přátele napříč státními hranicemi mají jednotliví lidé, organizace, sportovní kluby, školy, vědecké instituce, umělci a podobně. Ve vzácných případech existuje vědomí blízkosti národů, ve kterém je i něco citového a nostalgického. V mesaliančních vztazích mezi velkou mocností a malým státem ale žádné skutečné spojenectví neexistuje. Natož spojenectví pevné. Je to jednoduše závislost, skoro feudální vztah mezi lenním pánem a poddaným; tak trochu jako vztah mezi římským otrokářem a jeho propuštěncem, kterému se říkalo „cliens“, tedy klient.

Bestiální útok s civilními oběťmi: Za bestiální útok s civilními oběťmi je označen pouze takový útok, jaký může být připsán na konto Ruské federace, a to aniž by bylo možné předložit validní důkazy o jeho spáchání. Naproti tomu útoky spáchané našimi spojenci na ruských (i nových) teritoriích žádnými bestiálními útoky nejsou, a to ani, když je možné doložit značný počet civilních obětí. Západ vůbec netrápil útok na pláže v Sevastopolu, kde zahynuli civilisté. Ten útok byl sice veden z ukrajinského území, ale zbraňovými systémy s naváděním, jakého byly schopny jen jednotky NATO. Stejně tak Západ nijak nepobouřil teroristický útok na koncertní halu na okraji Moskvy, kde zahynulo 168 obětí z řad civilistů, a další desítky byly zraněny. Západ se pokusil připsat odpovědnost za útok na Islámský stát (což postrádalo logiku), všechny stopy ale vedly na Ukrajinu. A nejspíš ještě dál. Najímání teroristů na práci je rovněž jev poměrně dobře prozkoumaný. A kdopak asi nařídil zničit Severní proud I a II? Další sladké tajemství Washingtonu sdílené celým kolektivním Západem? Opravdu podivná hra na schovávanou. Jak dlouho má ještě vydržet? NATO vede přímo válku proti Ruské federaci, ale dělá, že ji nevede. Tohle už překračuje hranice absurdního divadla, tohle je prostě divadlo šílenců a občané jsou diváci v hledišti, které může kdykoliv vyletět do povětří. Ale jsou klidní, krmí se popcornem a zapíjejí to coca-colou a myslí si, že to je jen kino.

Neutrální stát: V unipolárním systému americké nadvlády nad částí planety je neutralita kteréhokoliv státu, který se nachází pod přímým vlivem Spojených států, vyloučená. Na Západě je tedy pojem „neutrální stát“ čirý nesmysl. O aktuální důkaz se postaraly Finsko a Švédsko. Když se vlády těchto států rozhodly výrazným způsobem snížit vlastní bezpečí a ohlásily vstup do NATO, v podstatě na druhý den vystupovaly, jako by byly členy NATO od vzniku Aliance. Znamená to, že byly dávno předtím plně integrovány do takzvaného „obranného“ mechanismu NATO a mezi armádami NATO a těmito „novými členy“ existovala nejhlubší forma spolupráce. Podobně jsou na tom také Rakousko nebo Švýcarsko. Všechny státy pod kontrolou Washingtonu myslí i jednají úplně stejně. Drobné nuance jsou zcela zanedbatelné. Když se něco udá ve světě, co zajímá Washington, ihned se k tomu vyjádří politik v Norsku, za pět minut stejnou myšlenku vysloví politička v Itálii, za další tři minuty přijde se svojí troškou do mlýna, jež se nijak neliší od trošek všech ostatních, politik v ČR. A toho do dvou minut následuje Polák, po něm do minuty Španěl a za ním během třicet vteřin řekne stejný nesmysl estonská premiérka. I když je docela možné, že právě ona bude prvním hlasatelem univerzálně platného výroku.

Pro Rusko z toho plyne dost velké nebezpečí. A sice, i kdyby dosáhlo deklarace ukrajinské neutrality, pokud v Kyjevě zůstane u moci stávající režim nebo některý jeho derivát, a jestliže zbývající území Ukrajiny se bude i nadále nacházet pod americkým vlivem, pak se Moskva bezpečí na své západní hranici nedočká nikdy. Ostatně, NATO stále tlačí Ukrajinu do svých struktur, čímž neříká nic jiného než to, že důvody pro válku na Ukrajině budou trvat i nadále. Bylo by zajímavé pozorovat USA ve chvíli, kdy Mexiko, Nicaragua, Venezuela a Kuba vstoupí do vojenské aliance s Ruskou federací nebo s Čínou. Jistě se Washington zachová přesně tak, jak se čekalo, že se při svém ohrožení zachová Moskva. Přivítá své nově nepřátelské a po zuby ozbrojené sousedy kyticemi růží a šampaňským, pozve je dál a odevzdá jim své vlastní zbraně. Nebo snad ne?

Vlastenec, vlastenectví: Tyto pojmy se na Západě už nějaký čas nenosí. Gigantické finanční skupiny a velké korporace Západu se snaží „očistit“ občana Západu od všeho, co zabezpečovalo jeho svobodu a nezávislost, co mu dodávalo pocit jistoty a chránilo jej pevnými vazbami s hlubokými kořeny. K tomuto cíli se nehodí rodina, vlast, vlastenectví, skutečné vzdělání, ani nic podobného. Nicméně, ve svém původním smyslu je vlastencem člověk, který cítí hluboký vztah ke své zemi, národu, tradicím, jazyku a kultuře, ovšem aniž by k tomu potřeboval vymezovat se nepřátelsky, nenávistně, vůči jinému národu. Vlastenec necítí nenávist k jiným národům, naopak chápe, že také příslušníci jiných národů mají rádi svoji vlast. Vlastenectví se neslučuje s krveprolitím. Proto není možné označovat za vlastence ty, kteří podněcují nenávist k jinému národu.

Nacismus, neonacismus, fašismus: Jedná se o pojmy, se kterými se v současné době na Západě i na Východě nakládá dosti volně, někdy svévolně a tu a tam i v obráceném smyslu. Původní smysl těchto pojmů vyplynul více než z překladu oněch slov do jiných jazyků, tak ze skutků, které způsobily osoby, jež se k oněm ideologiím hlásily a hlásí. Původní významy samotných pojmů fašismus a nacismus nebyly tak hrůzné, jako skutky těch, kteří své politické systémy pod těmito pojmy utvořili. U fašismu a nacismu se jedná o ideologii, která se zakládá na etnické nenávisti, jaká vůči vybranému cizímu etniku používá násilných metod, zpravidla krvavých. A v případě německého nacismu usiluje nakažený režim o úplné vyhlazení těchto etnik (židé, romové) nebo o vyhlazení částečné doprovázené zotročením (Slované). Průvodními jevy nacismu jsou nenávistná propaganda zaměřená proti jinému etniku, zkreslení dějin, výzvy k zabíjení lidí z jiného etnika, pogromy podnikané na k nenávisti vybraná etnika. Dále jsou to noční pochody městy při svitu loučí doprovázené zvířecím řevem pocházejícím ale z lidských hrdel, heroizace zločinců z vlastních řad, nacistické symboly a tetování nacistickými symboly po tělech, nenávistná literatura, podněcování etnické či národnostní nenávisti mezi dětmi a podobně. Za neonacismus může být označeno převzetí německé nacistické ideologie, a to v jejích nejrůznějších variantách. V současné době se na Západě pojmem nacista či fašista tu a tam označí někdo, kdo jím není. Dokonce někdo, kdo proti novým podobám nacismu bojuje. Naproti tomu nikdy se těmito pojmy neoznačují skuteční následovníci různých geografických variant fašismu a nacismu.

Pomoc Ukrajině: V současné době asi nejoblíbenější vědomě mylné a naprosto cynické rčení na Západě. Spojené státy, Velká Británie a případně i některé další státy takzvaného „kolektivního Západu“ pomocí Ukrajině pomáhají samy sobě ve své vlastní válce proti Rusku, jaká trvá už více než sto let a v některých případech dokonce celá staletí. Ukrajině tato „pomoc“ pomáhá jedině k vylidnění, zničení, k trvalému zadlužení, k přenechání všeho cenného v zemi cizím investorům a k věčné závislosti na někom cizím. Zkrátka ke katastrofě. Asi nic není ve světové politice stabilnějšího než hlavní cíl západní války proti Rusku. Je to cíl takřka neměnný, jen prostředky a pronajatá bojiště i s umírajícími se mění. Peníze takzvaně pro Ukrajinu (jejich největší díl) zůstávají u vojensko-průmyslového komplexu Západu, hlavně v USA. Za ně se modernizují západní zbraně a vyzbrojuje se NATO pro příští válku.

Zpět na obsah

Konec čistého štítu národa

Vlajky členských zemí NATO a znak organizace před sídlem v Bruselu. Ilustrační snímek

Takto například Česká republika a s ní český národ nesou odpovědnost před historií za souhlas a přímou podporu vojenské agrese NATO proti zbytkové Jugoslávii v roce 1999, za americkou agresi proti Iráku, Libyi, Sýrii, Afghánistánu a za další americký avanturismus mající za cíl udržovat hegemonii na planetě a s ní diktát amerických zájmů a rozmnožující se zisky především vojensko-průmyslového komplexu, naftařských a plynařských korporací a podobně. „Blahodárnost“ americké zahraniční politiky vcelku přehledně shrnuli a ilustrovali Snowden a Assange. Stejně tak se Česká republika stává spoluodpovědnou za americkou politiku ve východní Evropě, na Blízkém východě, v tichooceánské oblasti. Tyto nové americké aktivity na své kronikáře teprve čekají. Věru nebude to hezké čtení.

Češi patřili k těm šťastnějším národům, které nikdy nevedly žádné koloniální výboje ani do svého okolí, ani v zámoří. Žádné novodobé otrokářství, žádný kolonialismus ani rasismus. Žádné okrádání chudých zemí. Sami pod českou vlajkou Češi nevyváželi války do sousedních zemí (výjimkou byli husité, ale to bylo 15. století), ani nikam jinam. Nehrnuli se postavit se za nějakou mezinárodní špinavost vydávanou za dobro. Dávali přednost míru před válkou a násilím. Pro zabíjení příslušníků jiných národů nehorovali ani za bolševika. Království bylo od roku 1526 součástí habsburské monarchie, ale v jejím rámci samo o sobě neiniciovalo válečné konflikty Habsburského domu. Jen na ně ve 40. letech 18. století doplatilo ztrátou Slezska ve prospěch Pruska. Za první světové války velmi mnoho Čechů a Moravanů odmítalo „táhnout na Rusa“, třebaže jiní jejich krajané zůstali loajální rakousko-uherskému císaři a na Rusa táhli. Někdy si při tom ale zpívali národní písničku s upraveným textem, který zněl asi takto: „Červený šátečku, kolem se toč, kolem se toč. My táhneme na Rusa, nevíme proč, nevíme proč.“ Jenže tehdy existovalo ještě něco jako slovanská vzájemnost, slavjanofilství, panslavismus a podobné city etnické příbuznosti. Po nich je dnes, zdá se, veta. Dnes někteří Češi horlivě podporují německou a anglo-americkou politiku směřující proti slovanským Srbům a Rusům, ale i proti Ukrajincům, neboť především těm západní „podpora“ rozhodně neprospívá.

Jistě, ona národní nevýbojnost a mírnost dost možná vyplynula, alespoň z části, z toho faktu, že český stát byl a zůstává vnitrozemským, takže zámořské koloniální výboje tak nějak nepřipadaly v úvahu. Po Vltavě se do Ameriky nebo do Indie jaksi doplout nedalo. Po celé dějiny byli Češi spíše v defenzívě, když slovy historika Františka Palackého byly jejich dějiny v principu permanentní válkou s Němci. (Po roce 1989 se ve veřejném prostoru ovšem šíří spíše názor, že Čechy a Němce vždy spojoval láskyplný, téměř milenecký vztah, čehož asi nejlepším důkazem byl protektorát.) Národ, který je nucen stále bránit svoji vlastní nezávislost, sotva má energii na to, aby ji bral jiným národům. Takže, dost možná byl vcelku zachovalý štít českého národa jen z nouze ctnost. Jistě, ale podstatné je, že takový štít skutečně existoval. Přestal existovat datem vstupu do americké aliance zvané NATO. Kdo tak rozhodl, měl národ o tom informovat. Neučinil tak!

Pro ilustraci si můžeme uvést jeden z posledních příkladů, jak dříve čistý štít nabývá skvrn. Je jím americká politika ve východní Evropě, politika zaměřená proti Rusku. V roce 2014 Washington podpořil protiústavní krvavý puč v Kyjevě, v jehož důsledku bylo spácháno několik zločinů a Kyjev začal ihned mohutný diskriminační proces proti národnostním menšinám. Východ Ukrajiny naprostým právem odmítl sdílet jednu státnost s režimem, který se dostal k moci násilím a tuto moc uplatňuje proti části vlastního obyvatelstva. Donbas vyhlásil samostatnost a kyjevský režim zahájil rozsáhlý vojenský útok na Donbas. Děla, tanky, letadla. Mezitím Washington připravoval Ukrajinu k válce s Ruskem, na niž se těšil. Výzbroj, výcvik vojáků a podobně. Osm let trvala válka kyjevského režimu hlásícího se k nacistickému odkazu banderovců proti Donbasu. Přinesla tisíce obětí mezi civilisty. Západ neudělal ani to nejmenší, aby krveprolití zastavil. Naopak. Ve smyslu zastavení války působila výhradně a jedině ona údajně agresívní Moskva. Západ a Kyjev toto „agresívní“ úsilí Moskvy o mír mírumilovně sabotovaly. Po osmi letech války Moskva uznala obě separatistické republiky a na jejich žádost vstoupilo Rusko do války.

Washington využil situace, kterou připravil, a rozpoutal absolutní nesmiřitelnou válku Západu proti Ruské federaci. Válku dokonce i na umělecké a sportovní frontě. A díky tomu, že je sousto příliš veliké a Západ se jím dusí, konflikt eskaluje a hrozí přerůst ve světovou válku. Samostatný nezávislý stát s nezávislou vládou by se takového dobrodružství nezúčastnil za žádnou cenu. Odmítnul by je. Jednal by přesně naopak. Snažil by se řešit už samotnou krizi na Ukrajině dříve, než přeroste v konflikt. Washington ale válku s Ruskem potřeboval, a tak zvolil opačný postup. Eskalaci. Vstupem do NATO ale členské státy ztrácejí právo na diplomatickou moudrost a na sebezáchovné jednání. Přestávají být de facto svéprávnými subjekty. (Tolik asi příspěvek k letošnímu výročí založení NATO.)

Na straně tohoto amerického postupu stojí, díky svým politickým reprezentacím a letargii voličů, Česká republika, stejně jako většina států NATO (až na převzácné výjimky), a takto přijímá díl viny a odpovědnosti za vše, co se stalo, a hlavně za to, co se velice snadno může stát. Zbraně dodávané Kyjevu zabíjejí civilisty. Jejich krev kane také na dříve čistý český štít. Fakt, že západní média zabíjení civilistů na ruském území ignorují, nemění ničeho na skutečnosti, že se tak děje, a to téměř denně. S politiky dějiny jednou, věřme, tvrdě a po právu zúčtují, ale ostuda dopadá na celý národ. Byli to přece občané, kdo je zvolil. Kam dali hlavu, soudnost, svědomí? Nevěděli, koho volí? Copak se těm lidem voliči nikdy nepodívali do tváří? Tam mají napsáno úplně všechno. Doslova a do písmene, stačilo číst. Jejich tváře křičely: „Nevolte mě!“ Jak je možné, že demokracie funguje vůči některému národu tak smrtonosně? Čistý štít českého národa je tedy díky podpoře americké politiky pryč a může trvat staletí, než se podaří jej znovu zbavit skvrn od nánosu spoluviny za americkou vysoce agresívní a zcela bezohlednou, jen zištnou politiku prováděnou bez ohledu na škody působené jiným národům v celém světě. Vlastně škody působené jiným národům jsou základním materiálem této politiky.

Vstup do NATO znamenal automaticky (a také díky proamerickým politickým špičkám) zánik vlastní zahraniční politiky a přestup na stranu amerických zájmů ve světě. A to opravdu není strana diplomacie, dohod, bezpečí, míru, práva, svobody, demokracie a spravedlnosti! To vše byl mýtus a hodně špatně vymyšlený mýtus. Usměvavá maska je už dávno dole, válí se na zemi a pod maskou se objevil vskutku ohavný škleb skutečnosti. Chrliče na katedrálách oproti tomu vypadají jako líbezné tvářičky andílků. Vstupem do NATO členské státy přijímají i důsledky nepřátelství, jaká americko-britská politika ve světě plodí a provokuje. Státy mohly žít v míru a bezpečí, nikdo je neohrožoval, přestupem na americkou loď se s nimi rozhoupal celý oceán. A šílencům v evropských vládách planou oči vzrušením, drží se zábradlí lodi a snaží se ji rozhoupat ještě víc. Lomcují zábradlím, až pěna vln stříká na palubu a přitom křičí do vichřice cosi o demokracii a o svobodě. Chtělo by to svěrací kazajku a skotské střiky od rána do noci, den co den.

Zpět na obsah

Návrat k feudalismu není levicová politika

Základní cíl tradiční autentické levicové politiky bylo naplnění prastarého snu lidstva o sociální spravedlnosti. Tento sen stál vždy v protikladu k realitě, v níž žádná sociální, ani právní rovnost mezi lidmi nikdy neexistovala. Proto byla autentická levice vždy nenáviděna kruhy, které disponovaly bohatstvím a mocí, řečeno marxistickou terminologií tyto kruhy vlastnily výrobní prostředky a vykořisťovaly pracovní sílu těch lidí, kteří výrobní prostředky nevlastnili.

Staří Řekové nepovažovali za plně svobodného člověka toho, kdo byl nucen prodávat svoji vlastní pracovní sílu. Tedy ani toho, kdo byl formálně svobodný, ale byl nucen kvůli své obživě sám pracovat. Plně svobodnými občany demokratických Athén byli jen lidé, kteří měli čas zabývat se správou státních záležitostí, tedy své polis. Tito majetní občané nemařili čas a neutráceli své síly nějakou řemeslnou nebo dokonce – nedej Zeus! – námezdní činností.

Snaha o sociální spravedlnost nebyla v principu nijak vzdálená od původní myšlenky křesťanství. To bylo v prvních staletích po Kristu hnutím nejenom náboženským, ale v téže míře i sociálním. Bylo náboženstvím podřízených vrstev, chudiny. A dokud se ke křesťanství nepřihlásily aristokratické vrstvy Říma, zůstávali křesťané komunitou lidí sobě navzájem rovných. Díky svému sociálnímu aspektu se snadno šířilo světem, což souznělo s koncepcí Pavla z Tarsu. Každý člen komunity, jenž přijal křest, měl právo vykládat učení Kristovo. Původně nebylo v pravém slova smyslu rozdílů mezi knězem a laikem. Svým způsobem se čeští husité vraceli právě na tento počátek a udivovali cizince obecnou lidovou znalostí Písma. Ostatně i první biskupové nebyli původně nikým jiným než správci pokladny dané křesťanské obce.

Postupné ubývání rovnosti mezi členy jedné komunity probíhalo paralelně s vpádem majetku do těchto obcí. Tehdy se komunita začala hierarchizovat a nově objevené rozdíly mezi jejími členy se začaly promítat ve faktickém postavení osob. Stalo se to, co v dějinách spolehlivě rozkládá všechny komunity a rozbíjí všechny ideály. Zkrátka do věci se vložil majetek. Peníze, kapitál a s nimi moc, vliv, panství jedněch nad druhými. No a bylo po křesťanské rovnosti na Zemi. Zůstala vyhrazena pouze rovnosti před Bohem. Peníze, majetek, moc a vliv nám v přímém přenosu nyní likvidují demokracii. Není to hezká podívaná. Peníze a demokracie či rovnost lidí se dost dobře neslučují.

O sociální a právní rovnosti snilo lidstvo od pradávna. Když jí nebylo na Zemi, utěšovali se lidé, že nastane po smrti někde na nebesích či v prostoru Božího království. Jenomže evropské osvícenství nastavilo nový směr uvažování alespoň některých občanů a přivedlo Evropu nejprve k „nebezpečným úvahám“ a pak k sociálním revolucím, jež se snažily tyto „nebezpečné úvahy“ uskutečnit v praxi. Během revolucí a po nich se formovaly různé proudy politického myšlení, které vytvářely jisté představy o uspořádání státu (společnosti), v němž by se lidem dostalo nejenom politických práv, tedy svobod, ale také možnosti snížit faktickou nerovnost a zlepšit materiální postavení. V první fázi alespoň nemít hlad. Ve druhé polovině devatenáctého století se takto na levé straně politického spektra formovaly proudy, ze kterých vznikaly různé formy sociální demokracie. Vedle ní se objevovaly radikálnější formy, které ústily v pokus ustavit beztřídní komunistickou společnost. A vedle těchto obou pokusů existovali anarchisté, kteří se zabývali bouráním nespravedlivého systému nerovnosti občanů, aniž se zatěžovali přemýšlením o tom, jak na troskách starého nespravedlivého systému vytvořit něco nového, mnohem lepšího. Rodily se také novější utopie, které různě navazovaly na Thomase Mora (Th. Morus), autora slavné Utopie, Rogera Bacona, Thommase Campanellu a na další filozofy, kteří se rovněž zabývali hledáním spravedlivého světa mnohovrstevné rovnosti mezi lidmi.

Frakcí všech těchto formujících se směrů byla spousta. Navzájem vedly spory, nesnášely se. Někdy vzácně spolupracovaly. Ať byly jejich představy o novém uspořádání jakékoliv, a hlavně se lišily od toho, jakých cest má být při uplatnění nových principů použito, shodovaly se přece jenom v tom, že nový spravedlivý systém by měl výrazně snížit stavovské (sociální a právní) rozdíly mezi lidmi, takže ve společnosti by bylo bohatství rozdělováno rovnoměrněji. Samozřejmě k teoretickým úvahám o „nové společnosti“ přistupovaly i různé názory na to, zda „má dělník vlast“, nebo ji nemá, tedy jaká je fakticky nutná role státu. Internacionalismus zase spojoval občany navzájem na základě jejich společné situace (třídy), čímž zasouval do pozadí význam národa a státu. A tak podobně. A právě zde dochází k velkému nedorozumění, když v současné době někteří komentátoři soudí, že progresivisté a další zastánci nových pořádků (těžko se shodnout na nějakém výstižném společném názvu pro celou tu katastrofu) jsou levičáky, pokud zpochybňují smysl existence rodiny, národa, státu, dokonce pevné přírodou dané pohlavní identity. Pryč se vším pevným, stabilním a trvalým. Svět lidí by měl být pořád v pohybu. Inu, tekutá modernita (Z. Bauman). Dvakrát nevstoupíš do jedné řeky. Dokonce ani do jednoho obchodu. Majitel zkrachuje rychlostí blesku, a kde se prodávaly knihy, provozuje se najednou thajská masáž. Tak, tohle ale u původní levice asi opravdu nenajdeme.

Jestliže natřeme kousek oblázku akvarelem na žluto, nestane se tak oblázek křemene valounem zlata. Úsilí o to, odbourat všechny konstanty svobodné lidské existence a takto člověka vrhnout hluboko do středověku, do bezprávného závislého postavení vůči mocným a bohatým vládcům současné epochy (nová aristokracie), nemá s autentickou levicí vůbec nic společného. Jejím cílem bylo – a to nyní opakujeme – pozvednout člověka ze slabého téměř či zcela bezprávného postavení do roviny občana těšícího se plným právům občana svobodného a nezávislého státu. A takový občan nesmí žít v bídě, chudobě, nouzi, v zoufalství, zatímco jiní si užívají přepychu. Zde se měl naplnit starý sen otroků Spartakových, nevolníků ve feudalismu, dělnického proletariátu v raných i vrcholných fázích kapitalismu, v době, kdy kapitalismus neměl proti sobě alternativu. A dnes ji na imperialistickém a (post)koloniálním Západě nemá opět! Dost možná i proto plutokraté a oligarchové, kteří znásilnili a vykleštili demokracii Západu, zahájili cestu zpět proti proudu času. Žádná alternativa na obzoru! A progresivisté, různí údajní „(neo)liberálové“, zkrátka příznivci degradace svobodného občana v ohromně početnou masu NIC, se pustili chutě do díla. A mají na své straně peníze. A s nimi média hlavního proudu a politické reprezentace.

Plány autentické levice se tak obrátily v pravý opak. Znovu můžeme zdůraznit, že ona autentická levice měla několik podob a směrů, které se lišily v jednotlivostech asi tak, jako se vždy lišily od sebe různé formy jednoho náboženského vyznání. Lišily se od sebe v metodách, jakými se měla sociální a právní rovnost uskutečnit. A různé byly i názory na to, jak daleko, zkrátka kam až, má ona rovnost dojít. Umírněné formy levičáctví se spokojily s tím, že postačí, když se faktická nerovnost „jen“ velmi sníží, aniž by se kvůli tomu musel rozložit původní kapitalistický systém. Radikálové soudili, že takovéto „kosmetické úpravy“ nepostačí, že je třeba systém zbořit a na jeho místě postavit nový svět, nový pořádek, zkrátka komunismus.

Nikde se ale neuvažovalo o tom, že rovnost občanů má být ustavena na nejnižším možném materiálním i právním základě. S touto myšlenkou vystupovali pouze zakladatelé čínského komunismu, radikálnějšího než byl sovětský bolševický model. U některých radikálů se vynořily úvahy o tom, co všechno by měli mít lidé společného. Zde procitaly k životu ohlasy starých náboženských komunit, jaké v českých zemích charakterizovali například Táborité nebo sekta Adamitů. Podobné extrémní představy o „rovnosti“ ovšem existovaly po celé středověké Evropě a později se dostaly dokonce i do Ameriky. A někde působí dodnes.

Jistě, tyto zvláštnosti mohou snad vést k úvaze, že novodobé západní experimenty s biologickou podstatou člověka, plány na společné vlastnictví bytů, aut a možná i dalších věcí, a nejen věcí, pouze navazují na staré tendence náboženských komunit a radikálních levičáků. Ale toto je nepřípustné a v principu i nesmyslné směšování. Současný model vývoje společnosti na Západě je řízen nejbohatšími a nejmocnějšími skupinami lidí, jejichž prostředky jsou v podstatě neomezené a nevyčerpatelné. Model je dokonale asociální. U nich, u těchto lidí, žádnou levicovost nehledejme. Není tam. Nemůže tam být. Je tam ve skutečnosti pravý opak snah o spravedlivou společnost občanské rovnosti postavené na vysokém materiálním a právním základě. Cílem je společnost, v níž jedinec už nebude žádat politických práv. Nebude se v ní orientovat, systém ho nebude zajímat, nebude mu rozumět, a takto občan nebude systém mocných ohrožovat. Moc zůstane trvale v rukou vysoce privilegované menšiny, elity. Míra jejího pohrdání lidmi bude narůstat. Už teď je vysoká.

Podsouvání takzvané levicovosti nástrojům tohoto procesu je nejspíš záměr, díky kterému se má autentická levice diskvalifikovat před občany. V dějinách autentické levice existovaly různé proudy i různé tendence. To vše se vyvíjelo v čase a často metodou pokus – omyl. Dlouho a úporně se formovala levice sociálně demokratického směru, ale i radikálních forem, ke kterým patří komunismus. V systémech byla spousta chyb, omylů a nereálných očekávání, ale základ zůstával stejný. Byl jím pokus naplnit starý sen lidstva, ustavit společnost pro důstojný život materiální, kulturní, politický i obecně tvořivý. Plánovači a architekti „nového pořádku“ chtějí občana zbavit všeho, co tvrdým bojem a vlastní krví vybojovaly generace jeho předků. Současný občan Západu dočista zapomněl, že vybojované je třeba střežit jako oko v hlavě. Bohaté a mocné elity nedávají nic zadarmo, pro krásné oči. Občana si neváží, považují jej za zboží, de facto za svůj majetek. Takto o poddaných smýšlel i feudál. A před ním otrokář o otrocích. Ti byli nástroji mluvícími. Na rozdíl od nástrojů bučících, jímž byl dobytek.

Člověk nikdy nedostává od systému, ve kterém žije, nic zadarmo. Úplně každou věc je třeba si tvrdě vybojovat. Současná mladá generace sama o sobě soudí, že „má právo na vše, čeho chce užít a co se jí ukazuje v nabídce“. Je to fatální omyl. Člověk má právo jen na to, co si vybojuje. A když si něco vybojuje, nesmí se uložit ke spánku, protože systém mu v nestřeženém okamžiku vybojované zase vezme. Bere mu to opatrně a pomalu, jako se stahuje pokrývka z těla spícího člověka. Aby se rychlým pohybem neprobudil.

Kdepak, ti, kteří bývají označováni za levici a levičáky, jen proto, že se jim líbí nebezpečné experimenty, opravdu levičáky nejsou. Jsou nástroji nebezpečné proměny, jakou je třeba zastavit dřív, než bude pozdě.

Zpět na obsah

Evropa má platit za bezpečí tomu, kdo jí zajistil nebezpečí

Takto by neexistovaly dva základní problémy, kterým Evropa aktuálně čelí. Jsou to jednak dlouhodobě působící velká migrace a potom válka na Ukrajině, jejíž pokračování a další eskalaci má převzít a zaplatit evropská část NATO spolu s EU. Vyhlídka hrozícího velkého konfliktu tichooceánské koalice (USA, Japonsko, Austrálie, Filipíny, Jižní Korea) s Čínou, působí dojmem, že se Evropy nedotkne, což je ale dojem falešný.

Ve vztahu k Rusku zajistily Spojené státy (samy i prostřednictvím své NATO) Evropě skutečně potenciální nebezpečí, díky kterému Washington na Evropu může působit dojmem ochránce. Strategie je prostá: Ohrožováním velké mocnosti vytvořit hrozbu a potom tuto hrozbu „řešit“. Zajímavá hra a jistě i napínavá. Severoatlantická aliance je velice drahý projekt, jaký je třeba stále krmit jako Otesánka, aby rostl a bytněl. Aliance předstírá, že členské státy chrání, a od členských států se žádá, aby tomu věřily, platily a podporovaly americkou politiku, díky čemuž se bezpečí vytrácí úměrně rychle a efektivně, jak narůstá a bytní americká zahraniční strategie.

Ve skutečnosti Rusko žádné nebezpečí pro Evropu nepředstavovalo. Podporovalo projekt Eurasie, který se zakládal na vzájemně výhodné především ekonomické a energeticko-surovinové spolupráci. K projektu logicky přistupovala i Čína a dost možná i další asijské státy. Jeho součástí byly i alternativní trasy pro transport zboží, severní arktická a severojižní spojující sever Evropy s oblastmi Blízkého a Středního východu. Řečeno velice stručně, Rusko má zdroje, Evropa (míněna v tomto případě EU) peníze. Obojí by se velice dobře snášelo. Ostatně, peníze se snášejí se vším. Nové vedení Kremlu žádalo od Západu pouze jediné, aby spolupráce fungovala na bázi rovného s rovným. Žádalo respekt odpovídající velikosti a geopolitickému významu Ruska. A právě zde Moskva prudce narazila na odpor Washingtonu, který si vzal Evropu pod „ochranu“.

Tento odpor měl v podstatě dvě základní roviny, navzájem propojené. Jednu protiruskou a druhou protievropskou. Pro Washington úspěšný projekt Eurasie představoval doslova nejhorší noční můru. Nic nemohlo být horšího než paralelní úspěšný rozvoj EU a Ruské federace založený na vzájemně výhodné spolupráci. Tato spolupráce by Washingtonu odvedla v podstatě celou západní polovinu evropského kontinentu a potenciálně i znemožnila kolonizaci obrovské rozlohy Ruské federace. Co by zbylo ze „Západu“, kdyby v něm zůstaly jen Spojené státy a Kanada? Evropa představuje onu potenciální druhou polovinu projektu. Takto by byla Evropa symbolicky znovu unesena na Východ jako kdysi Európé, dcera týrského krále Agénora, kterou směrem na Východ unášel Zeus v podobě býka. Jen drobná změna: Namísto býka hle ruský medvěd! A za ním ještě ke všemu čínský medvídek panda s chutí okusující bambusové výhonky.

Evropě by se vrátilo sebevědomí a mohla by přemýšlet o tom, jak se konečně vyvázat ze škrtících amerických smyček. A Rusko by posilovalo ekonomicky. No prostě hrůza a děs! Tohle Washington nehodlal připustit. Joe Biden ještě před ruským vstupem do tehdy osm let trvající války mezi kyjevským režimem a Donbasem ohlásil zničení plynovodu Severní proud II. Jak slíbil, tak se i stalo. Třebaže Západ není schopen usvědčit viníka. Dokonce ani takového, o kterém všichni vědí a který se ještě před činem sám přiznal. Komické? Jistě, hlavně současné, západní…

Spojené státy mají západní polovinu Evropy pojištěnu dokonale. Vstupem do NATO všichni evropští členové Aliance vložili pod kontrolu Pentagonu doslova každý metr čtvereční vojenských zařízení, každého svého vojáka, každou jeho ponožku a plechovku s holicím krémem, každý granát a náboj do samopalu. Tohle udělají pouze armády na hlavu poražených států. No budiž, stalo se. (Ostatně u Varšavské smlouvy tomu bylo asi podobně.) Evropský kontinent je hustě osázen americkými vojenskými základnami a dalšími „pracovišti“, o jejichž činnosti nevědí ani vlády dotyčných států, ve kterých jsou tato zařízení umístěna. Ve velmi mnoha vládách evropských států samozřejmě sedí osoby spolupracující s Washingtonem, ať už s nadšením nebo pod tlakem. O informační prostor pečují americké informační agentury, které distribuují své zprávy přes Oceán po celém Západě. A také je tady světová měna, americký dolar. Není toho málo, čím Washington disponuje v Evropě a co Evropanům, kteří by si přáli se osvobodit od této formy závislosti, překáží v jejich snaze.

Úspěch eurasijského projektu, jaký by dost možná doplnil projekt BRICS+ a Šanghajskou organizaci spolupráce, by americkou nadvládu nad EU a evropskými státy NATO velice ztížil, ne-li znemožnil její pokračování. A tak Washington do projektu, jak se říká, hodil vidle a z bezpečné Evropy učinil prostor potenciálně velice nebezpečný. Předáním války proti Rusku, vedené na Ukrajině horkou formou, evropské části NATO (nejprve východnímu křídlu) vede Evropu k tomu, aby začala platit svůj dluh. Aby zkrátka zaplatila za americkou ochranu, jíž by nebylo třeba, kdyby nebylo amerického jednání ve světě. Je to, jako způsobit někomu zranění, potom jej ošetřit a nechat si za ošetření ještě krvavěji zaplatit.

I když Evropané už tradičně považují Američany za necivilizované a málo kulturní, nedá se jim upřít schopnost vytvářet strategie, jaké děsí svojí přímočarou bezohledností. Bezohledná přímočarost je tak trochu americkou národní vlastností. Přímočarým způsobem postrádajícím sebemenších ohledů vlastně bílí Američané získali celou zemi od jejího původního barevného obyvatelstva. To v podstatě zmizelo téměř beze stop.

Zpět na obsah

PhDr. Ivo Šebestík (*1959) je novinář, historik a překladatel. Absolvoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. V minulosti působil jako politický komentátor, později jako šéfredaktor krajského deníku Svoboda se sídlem v Ostravě a vedl zpravodajství ostravského studia ČT. Externě přednášel žurnalistiku na univerzitách v Olomouci a v Ostravě. Od roku 2004 žije v Bruselu. V současné době působí u Evropského parlamentu, v týmu profesora Kellera. Vydal šest knih překladů z angličtiny, francouzštiny a němčiny, množství publicistických textů. Jeho hlavním zájmem jsou obecné dějiny, evropské literatury, média a mezinárodní vztahy v současné epoše. Vlastní tvorba: Listy z Brabantska a Flander (2011), Nizozemské listy (2018).