„Operace Jupiter“ a rodící se revoluce

Komentář “Operation Jupiter” and a revolution in the making publikoval server Strategic Culture Foundation 15. července 2024

© Photo: Public domain

Bruselské elity si mohly oddechnout – francouzská pravice je zablokovaná. Uklidněné trhy se oklepalyČesky; „všechno se musí ‚změnit‘, aby to zůstalo stejné.“ Centrum najde cestu!

Macron úspěšně zablokoval ‚populisty‘ jak na pravici, tak na levici, když sešikoval centristy do taktické obranné linie, aby se z toho vyhrabali, a oba politické póly zablokovali. A ta taktická blokáda byla úspěšná.

‚Pravicové křídlo‘, tj. strana Le Pen, získala – z 32 % utržených hlasů – 125 křesel (čili jen 22 % podíl na legislativě). Levice získala z 26 % podílu na hlasech 180 křesel a Macronův blok Ensemble si z 25% podílu na hlasech nárokuje 159 křesel.

Avšak žádná ze stran nemá dost křesel, aby vládla (obvykle to vyžaduje asi 240 až 250 křesel). Pokud je to považováno za vítezství, je to určitě Pyrrhovo vítězství. Levičáci se skládají ze spektra vzájemných protikladů – od anarchistů po dočasné leninisty – v němž Melenchonovo jádro nikdy nebude spolupracovat s Macronovými centristy ani s ukřivděnými příznivci Le Pen.

Historik Maxime Tandonnet říkáČesky, že pokud bychom si mysleli, že Macron dosáhl něčeho jiného než fiaska, je to hrdinská dezinterpretace událostí:

Operace Jupiter zdegenerovala do nejhoršího možného scénáře. Je z ní naprosto slepá ulička.

Z takového mišmaše v Národním shromáždění není možné dát dohromady funkční vládu. (Macron odmítl rezignaci poraženého premiéra a žádá ho, aby dočasně zůstal ve funkci).

No, jak to vystihlČesky Henri Hude, bývalý ředitel výzkumu na vojenské akademii Saint-Cyr:

Nikdo nemůže pochybovat, že se ve Francii rodí revoluce. Výdaje státu a sociálního státu daleko přesahují zdroje, které je téměř nemožné významně navýšit, ať už ekonomickým růstem nebo zdaněním …

 

Jediným způsobem, jak to stát může ustát, je provozovat rostoucí zadlužení, které lze podpořit velmi nízkými úrokovými sazbami, ovšem především možností vydávat peníze do nekonečna, ‚jen tak ze vzduchu‘ díky privilegované vazbě Eura na kreditní rating Německých 10letých státních dluhopisů.

Toto uspořádání by mělo zaniknout: „Finančníci odhadují, že by Francie měla srazit platy svým státním zaměstnancům, nebo omezit jejich počty o asi třetinu a penze důchodcům pro všechny o pětinu. Což je zjevně nemyslitelné.“

„To, co je ve skutečnosti rozpočtový a obchodní deficit, se maskuje jako dluh a před třiceti lety by se to srovnalo pomocí devalvace národní měny – ale tento dluh je fíglem (z něhož čím dál více tyjí bohatí), zatímco obecná populace, ač nikdy nepřestane brblat, stejně žije v růžově vymalovaném snu – a je držena zaslepená ignorancí stavu našich financí… Lze říci, že vládnoucí třída si je této situace dobře vědoma, ale raději o tom nemluví, protože nikdo neví, co s tím.“

Bezpochyby by mohl nastat okamžik pravdy, kdy státy vyhlásí bankrot a Západ se otřese do základů, až to vyprskne jako zátky na šampaňském. Ekonomika se bude muset reorganizovat. Možná zažijeme i kulturní revoluci. Nezapomínejme, že to byl krach francouzského státu, co vyprovokovalo Francouzskou revoluci.

 

Můžete se ale ptát, proč by tato (monetární rozhazovačnost) nemohla pokračovat donekonečna? To bychom měli zjistit, ale teď ještě ne.

 

Už dnes, ještě než byl bankrot vyhlášen, se důvěra v instituce vytratila: Bezmoc veřejné správy, která ztratila prestiž a autoritu, a zhnusenost prezidentem znemožňují předpovědi energie šokových vln, které odhalení tohoto fiaska rozpoutá. Ve Francii je scénář v „řeckém stylu“ nepravděpodobný. Spíše bychom měli vsadit na něco jiného (třeba kontrolovaná inflace a devalvace Eura?).

Samozřejmě, že Francie v tom není sama. „Očekávalo se, že Euro-systém bude země nutit, aby byly finančně moudré a ‚poctivé‘. Zvrtlo se to ale v pravý opak.“ Zdravé zadlužení Německa umožnilo ostatním státům EU silně se ‚opřít‘ o privilegovaný německý rating, aby se oddaly nekonečnému zadlužování pomocí udržování všech státních dluhů v EU na uměle nízké úrovni.

V první řadě platí, že jen pokud přetrvá privilegium amerického dolaru, může přetrvat i Euro – leda by válka na Ukrajině zruinovala německý průmysl. Ovšem Francie se už v EU s řízením kvůli nadměrné výši zadlužení potýká. A stejné je to i s jinými státy EU. Německo má svoji dluhovou brzdu a musí zkrátit Euro o 40 bazických bodů. Ve většině eurozóny se tedy rozbíhá zbídačování.

Americký dolar – který je na vrcholku liberální dluhové pyramidy – se hroutí, spolu se Západním ‚světovými řádem založeným na pravidlech‘. Geostrategické světové ‚desky‘, stejně jako kulturní duch doby, se posouvají.

Prostě řečeno, onen Macronem nezvratně nastolený problém je neřešitelný.

„Ten nově se vynořující étos bychom mohli nazvat ‚novým populismem‘,“ píšeČesky Jeffrey Tucker:

Není ani levicový ani pravicový, nýbrž si z obou těchto táborů minulosti vypůjčuje. Od tzv. „pravice“ si vypůjčuje důvěru, že lidé sami ve svých vlastních životech a v komunitách mají lepší schopnost se moudře rozhodovat, než kdyby důvěřovali úřadům nad sebou. Ze staré levice si nový populismus přebírá požadavek svobody slova, základních práv a hlubokou podezíravost vůči moci korporátů a vlád.

 

Téma skepse vůči mocí obdařeným a hluboce zakořeněným elitám je v tom zásadní věcí. To platí v širokém měřítku. Není to jen o politice. Týká se to médií, medicíny, soudů, akademické sféry a všech ostatních oblastí s vysokými nároky. A je tomu tak ve všech zemích. To opravdu představuje posuv paradigmat. A nevypadá to jen dočasně, nýbrž to probíhá hloubkově a nejspíš to přetrvá.

 

To, k čemu došlo během čtyř let, rozpoutalo ohromnou vlnu nedůvěry (a pocitu nelegitimnosti těchto elit), která se hromadila už desítky let.

Filosof Malebranche ve své Traité de Morale (roku 1684) napsal: „Lidé zapomenou vše, kromě opovržení.“

Elita, která při plnění svých povinností selhala, se nazývá elitáři. Od té doby se jejich činnosti jeví jako nespravedlivé a nekalé, co je ale důležitější, začíná jim jít o vlastní existenci. Stane se to zdrojem nenávisti, soutěživost přejde do závistivosti a závist přinese touhu po pomstě a v důsledku toho po válkách.

A co je třeba dělat pak?

Znovu nastolit Americký světový řád, umlčet disent a vítězství NATO jsou považována za nezbytnost:

„Největší nebezpečí a náklady představuje pro dnešní NATO riziko ruského vítězství na Ukrajině. To nesmíme dopustit,“ řekl na výročí NATO ve Washingtonu jeho generální tajemník Stoltenberg. „Výsledek této války totiž určí stav globální bezpečnosti v nadcházejících desetiletích.“

Takový výsledek na Ukrajině – ve střetu s Ruskem – se tudíž mezi některými ve Washingtonu asi považuje za dostatečný, aby přivedl všechny státy rebelující vůči obchodnímu systému dolaru k rozumu a aby na celém světě znovu nastolil nadřazenost Západu.

Stav, když někdo byl americkým protektorátem, se po dlouhou dobu toleroval, dokonce se považoval za výhodný. Ale už ne: Z Ameriky už ‚nejde strach‘. Tabu se hroutí. Vzdor vůči postmodernímu Západu je celosvětový. A globální většině je jasné, že Rusko nelze vojensky porazit. Je to NATO, které je poraženo.

A právě v tom spočítá ‚mezera uprostřed tohoto podniku‘: Biden to nejspíš už moc dlouho neutáhne. Všichni to vidí.

Někteří vůdci EU – tedy ti, kterým politická podpora doma nebezpečně vykrvácela, když se jejich ochranný kruh lepšolidí proti levici i pravici bortí – mohou na válku pohlížet podobně jako na možnost úniku, když se EU blíží k neřešitelnému vykolejení fiskální mašinérie.

Válka naopak umožní všechna fiskální a ústavní pravidla porušit. Političtí vůdci se náhle přemění na velící důstojníky.

Vyslání vojsk a nabídku stíhaček (a střel dlouhého doletu) by bylo možno vykládat jako záměrné směřování k širší evropské válce. Smyslem skutečnosti, že USA zjevně přemýšlí o použití základen v Rumunsku pro F-16, by mohlo být vyvolat v Evropě válku a zachránit tak různé atlantické politické pozice, které jdou ke dnu.

To je v protikladu s tím, jak je jasně doloženo, že Evropané (z 88 %) říkají, že „členské země NATO by měly tlačit, aby se na Ukrajině vyjednalo urovnání,“ kdy si jen nepatrná menšina dotazovaných myslí, že by Západ měl upřednostnit cíle jako „oslabení Ruska“ nebo „obnovu ukrajinských hranic před rokem 2022“.

Evropská veřejnost naopak v převážné většině upřednostňuje cíle jako „vyhnout se eskalaci“ a „vyhnout se přímé válce mezi jaderně vyzbrojenými mocnostmi“.

Ještě pravděpodobnější je, že pod pokličkou bublající protiválečné cítění v Evropě vykypí a že třeba nakonec povede i k naprostému odmítnutí NATO. Trump by pak ve svém postoji k NATO našel otevřené dveře.

Alastair CrookeČesky (*1949) je bývalý britský diplomat, zakladatel a ředitel Conflict ForumČesky (Fóra pro konflikty) se sídlem v Bejrútu, organizace, která se zasazuje o spojení politického islámu a Západu. Byl téměř 30 let významným představitelem britské rozvědky (MI6Česky) i diplomacie Evropské unie. V roce 2003 byl nucen Střední východ z osobních bezpečnostních důvodů opustit.