Proč je úkolem zpravodajských médií nás vychovávat

Budova The New York Times,2012. (Ermell, CC BY-SA 4.0, Wikimedia Commons)

Když se při chápání našeho vztahu ke zpravodajským médiím musíme spoléhat pouze na to, jak média hodnotí sama sebe, není asi překvapením, že většina z nás předpokládá, že „svobodný tisk“ na Západě je silou dobra: základem demokracie, prubířským kamenem nadřazené západní civilizace.

Ti idealističtější z nás považují zpravodajská média za něco podobného veřejné službě. Ti cyničtější z nás je považují za konkurenční trh s informacemi a komentáři, na němž se často objevují ošklivé záměry, ale pravda nakonec převládne.

Oba pohledy jsou fantaskní. Skutečnost je mnohem, mnohem temnější – a to říkám jako člověk, který dlouhá léta pracoval v redakcích The Guardian a Observer, všeobecně považovaných za nejprogresivnější západní noviny.

Jako čtenáři „nekonzumujeme“ zprávy, jak si představujeme. Zprávy spíše konzumují nás. Nebo jinak řečeno, média využívají zprávy k tomu, aby nás, své publikum, vychovávala. Správně pochopený vztah je vztahem zneužívajícího a zneužívaného.

Zní to jako paranoidní konspirační teorie?

Ve skutečnosti byla právě taková argumentace před mnoha lety předložena – spíše akademickým způsobem – v knize Noama Chomského a Eda Hermana Manufacturing Consent.

Pokud jste o této knize nikdy neslyšeli, možná to má svůj důvod. Média nechtějí, abyste ji četli.

Když jsem pracoval v deníku The Guardian, neexistovala v redakci žádná postava, kterou by vedoucí redaktoři nenáviděli více než Noama Chomského. Jako mladí novináři jsme byli před jeho četbou varováni. Jak bychom asi reagovali, kdybychom začali hlouběji přemýšlet o roli médií nebo začali testovat hranice toho, o čem smíme informovat a co říkat?

Chomského a Hermanův Model propagandy podrobně vysvětluje, jak jsou západní veřejnosti „vymývány mozky za svobody“ médii řízenými skrytými korporátními a státními zájmy. Tyto zájmy mohou být skryté jen proto, že média rozhodují o tom, co se považuje za zprávy, a rámují, jak událostem rozumíme.

Jejich hlavními nástroji jsou překrucování a zamlčování – a v krajním případě i přímé klamání.

Kmenové tábory

Model propagandy uznává, že ve je zpravodajských médiích povolena konkurence. Ale jen taková úzká, povrchní, která nás má užitečněji rozdělit na kmenové, ideologické tábory – definované jako levice a pravice.

Tyto tábory jsou tu proto, aby nás udržovaly v představě, že se těšíme pluralitě myšlenek, že sami rozhodujeme o své reakci na události, že si volíme vlády – stejně jako se těšíme z možnosti volby mezi sledováním BBC a Fox News.

Ale naše stádní rozdělení do opozičních táborů ve skutečnosti není o volbě. Tábory jsou tu proto, aby nás udržovaly rozdělené, aby s námi bylo možné snadněji manipulovat a vládnout nám. Jsou tu proto, aby před námi zastíraly hlubší realitu, že státně-korporátní média jsou PR odnoží establishmentu, který nás potřebuje slabé.

Aby západní mocenský establishment přežil, musí vytvářet dva příbuzné druhy lidové podpory.

Za prvé, musíme souhlasit s myšlenkou, že Západ má nezadatelné právo ovládat zdroje Země, a to i za cenu páchání strašlivých zločinů jak proti zbytku lidstva, jako je současná genocida v Gaze, tak proti ostatním druhům, protože ničíme přírodu v naší snaze o nemožný, nekonečný hospodářský růst na omezené planetě.

A za druhé, musíme souhlasit s myšlenkou, že nejbohatší a nejmocnější elity na Západě mají nezadatelné právo na to, aby si odnášely většinu zisků z tohoto industrializovaného znásilňování našeho jediného domova.

Média tento systém plýtvání a chamtivosti málokdy identifikují, takže se normalizoval. Ale když se mu dá jméno, nazývá se kapitalismus. Ze stínu se vynořuje jen tehdy, když média potřebují konfrontovat a zesměšnit strašáka, karikaturu jeho hlavního ideologického soupeře, socialismu.

Ponořeni do propagandy

Zpravodajská média jsou fantasticky úspěšná v tom, že systém sebevražedné těžby zdrojů určený k obohacení malého počtu miliardářů připadá jejich divákům zcela normální.

Proto chtějí ti samí miliardáři vlastnit i zpravodajská média stejně jako politiky. Ve skutečnosti získáte-li média, vlastníte i politickou třídu. Je to dokonalá nabídka „dvou za cenu jednoho“.

Žádný politik si nemůže dovolit postavit se klíčovým státně-korporátním zájmům, ani médiím, která tyto zájmy zastírají – jak před několika lety ve Velké Británii brzy zjistil Jeremy Corbyn.

Posledních patnáct či více let se snažím čtenáře upozornit na skutečnou povahu našeho vztahu k médiím – k ošetřovateli a ošetřovanému – a jako praktický kolík, na který mohu svou analýzu pověsit, používám mediální pokrytí významných zpravodajských událostí.

Mluvit o zneužívajícím vztahu čistě abstraktně asi málokoho přesvědčí, vzhledem k tomu, jak hluboce jsme do propagandy ponořeni.

Pochopení toho, jak média provádějí své každodenní výměny a návnady, svá opomenutí, klamání a zavádění, je klíčem k zahájení procesu osvobození naší mysli.

Pokud hledáte vedení ve státně-korporátních médiích, jste již v jejich spárech. Již jste obětí – obětí své vlastní dusivé nevědomosti, své vlastní sabotáže, svého vlastního přání zemřít.

Na toto téma jsem vynaložil mnoho set tisíc slov, stejně jako jiní, například Media LensČesky. Několik mých nedávných příkladů si můžete přečíst zdeČesky, zdeČesky a zdeČesky. Nebo se můžete podívat na tuto mou přednášku o tom, jak jsem se profesně osvobodil ze spárů korporátních médií a získal svobodu nezávislého novináře:

Různá podání

Málokdy se však setkáváme s tak flagrantními příklady propagandy z našeho „svobodného tisku“, aby pro čtenáře bylo těžké si jich nevšimnout. Tenhle týden mi státně-korporátní média práci trochu usnadnila.

Začátkem měsíce informovala o dvou úzce srovnatelných událostech, které zarámovala zcela odlišným způsobem. Způsoby, které až příliš jasně slouží státně-korporátním zájmům.

První takovou událostí byl izraelský letecký útok 6. července na školu v Gaze, kde se palestinští civilisté včetně dětí ukrývali před několikaměsíčním řáděním izraelské armády, která mnoho desítek tisíc Palestinců povraždila a zničila většinu domů a infrastruktury této enklávy.

Masivní rozsah smrti a ničení v Gaze přiměl Světový soud, aby Izrael postavil před soud za genocidu – ne, že byste to z mediálního pokrytí poznali. Genocidní proces proti Izraeli z velké části zmizel v paměťové díře.

Druhou událostí byl ruský letecký útok na nemocnici v Kyjevě 8. července. Byl součástí vlny útoků na ukrajinské cíle, při nichž toho dne zahynulo 36 Ukrajinců.

Všimněme si, že v běžný den v Gaze Izrael zabije nejméně 150 Palestinců. To se děje den za dnem již devět měsíců. A počet mrtvých je téměř jistě značně podhodnocený. Ve zdecimované Gaze, na rozdíl od Ukrajiny, úředníci již dávno ztratili možnost své mrtvé počítat.

Všimněme si také, že navzdory obrovskému počtu palestinských žen a dětí, které jsou denně zabíjeny izraelskými raketami, zpravodajská média se krveprolitím v Gaze z velké části přestala zabývat již před několika měsíci. Hlavní večerní zprávy BBC o tom téměř neinformují.

Již samotný fakt, že zabití 36 ukrajinských civilistů přitáhlo tolik pozornosti a zájmu západních médií ve více než dva roky staré válce, když v Gaze denně umírá mnohem více palestinských civilistů, čemuž naše vlády přímo pomáhají, a to je vraždění novějšího původu, je výmluvný sám o sobě.

Jak tedy naše nejdůvěryhodnější a nejpokrokovější média informovala o těchto srovnatelných událostech v Gaze a na Ukrajině?

Velkou část příběhu vypovídají titulky.

BBC, jak už to tak bývá, křičela ze střech: „Nejméně 20 mrtvých po ‚masivním‘ ruském raketovém útoku na ukrajinská města“. Za viníka zabíjení Ukrajinců označila Rusko, a to i v době, kdy se ještě diskutovalo o tom, zda zkázu způsobily ruské rakety, nebo ukrajinské střely protivzdušné obrany.

Mezitím se pečlivě vyhýbala označení Izraele jako strany, která zabila ty, kdo se v Gaze před jejími bombami ukrývali, přestože Izrael již dávno přestal předstírat, že by slabé palestinské rakety mohly způsobit škody takového rozsahu. Titulek zněl: „Letecký útok na školu v Gaze zabil nejméně 15 lidí.“

Titulky deníku Guardian byly ještě objevnější.

Noviny alespoň označilyČesky Izrael za viníka zabíjení: „Izraelský útok na školu v Gaze zabil 16 lidí, tvrdí palestinští představitelé“.

Suchý, věcný jazyk o těchto palestinských obětech, náznak, že jde pouze o tvrzení, a připsání tohoto tvrzení „palestinským představitelům“ (s nyní obecně přijímaným závěrem, že těmto představitelům nelze věřit) však měly za cíl usměrnit emocionální reakci čtenářů. Ti by zůstali chladní a lhostejní.

Rámování bylo jasné: šlo o další, rutinní den v Gaze. Není třeba se do utrpení Palestinců příliš vžívat.

Srovnejte to s naprosto odlišným tónem, který The Guardian nasadil v titulcích na obálceČesky (níže) o útoku na Ukrajinu: „Není pro to slov: zděšení nad ruským bombardováním kyjevské dětské nemocnice.“ Podtitulek zní: „Svědci vyjadřují šok a hnus po smrtícím raketovém útoku na největší ukrajinskou dětskou kliniku“.

Důraz je kladen na „zděšení“, „šok“, „hnus“. „Není pro to slov“, říká se nám, slova nemohou krutost tohoto zvěrstva vyjádřit. V titulku je kladen důraz na to, že „smrtící raketový útok“ byl namířen proti „dětem“.

To vše by se samozřejmě dalo stejně dobře říci o hrůzách, které Izrael den co den páchá na palestinských dětech. Ale samozřejmě není.

Ukolébání čtenářů

Pokud to není dostatečně přesvědčivé, vezměte si další příklad, jak The Guardian zachází (níže) se srovnatelnými událostmi v Gaze a na Ukrajině.

Takto noviny informovaly o tom, jak Izrael zničil největší nemocnici v Gaze v listopadu, kdy se podobné akce ještě nestaly rutinou, jak je tomu nyní, a kdy v nemocnici v Gaze zabil mnohem větší počet civilistů než Rusko na Ukrajině.

Titulek zní velmi stroze: „IDF tvrdí, že vstoupily do nemocnice al-Šifa v Gaze v rámci ‚cílené‘ operace proti Hamásu.“

Guardian ochotně opakuje terminologii izraelské armády a propůjčuje masakru v nemocnici al-Šifa legitimitu „cílené operace“.

Skutečnost, že hlavními oběťmi byli pacienti a zdravotnický personál, je zastřena tím, že opakuje tvrzení Izraele, že šlo pouze o „cílený útok na Hamás“ – stejně jako se Izrael při bezohledném ničení Gazy údajně snažil „eliminovat Hamás“, i když Hamás sílí.

V deníku The Guardian zjevně nepanuje „zděšení, šok“ ani „hnus“ nad ničením a zabíjením v největší nemocnici v Gaze. Takové pocity jsou vyhrazeny Ukrajině.

Stejné rozdíly se projevují i v amerických „liberálních“ médiích, jak si všiml Alan MacLeod na serveru X.

Den po ruském úderu na Ukrajinu zaútočil Izrael na další školní kryt v Gaze. Deník New York Times dal jasně najevo, jak odlišně mají čtenáři tyto podobné události vnímat.

„Reported / údajně“ – pasivní forma; „Strike / útoku“ – Kdo ho provedl? Útočník není identifikován

Titulek: „Při útoku na školní budovu na jihu Gazy bylo údajně zabito nejméně 25 lidí“.

Všimněte si pasivního, nejistého zacházení – šlo přece jen o pouhou zprávu. Všimněte si také, že pachatel, Izrael, zůstává neidentifikován.

„Rissia / Rusko“ – pachatel identifikován; „Strikes / udeřilo“ – aktivní forma; ‚Deadly / smrtícím“ – emotivní jazyk

Titulek: „Rusko udeřilo na dětskou nemocnici ve smrtícím útoku na Ukrajině“.

V kontrastu s tím je Rusko jasně označeno jako pachatel, k popisu jeho činu je použit aktivní formy a opět lze snadno použít emocionální deskriptory – „smrtící“ -, které čtenáře přimějí k emotivní reakci.

Titulky a fotografie jsou tou částí příběhu, kterou vidí téměř každý čtenář. Proto je jejich role při utváření našeho chápání událostí tak důležitá. Jsou hlavním prostředkem propagandy tištěných médií.

Pokřivené priority

Média, pracující s živým vysíláním, jako je BBC, pracují při manipulaci s našimi reakcemi poněkud odlišně.

Důležité jsou průběžné pokyny – způsob, jakým stanice signalizuje své zpravodajské priority – a také emocionální reakce moderátorů a reportérů. Jen si vzpomeňte, jak Steve Rosenberg, moskevský zpravodaj BBC, napůl potlačuje úšklebek pokaždé, když zmíní jméno Vladimíra Putina, nebo jak se snaží potlačit posměch nad některým z výroků ruského prezidenta.

Pak si zkuste představit, že by si totéž dovolil jakýkoli reportér BBC v případě izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, natož britského vůdce sira Keira Starmera.

Dalším způsobem, jak nás přimět, abychom se zajímali o některé události, ale ne o jiné, je soustředit se na takzvané „human-interest“ příběhy, kdy se místo obvyklých mluvících hlav zaměříme na obyčejné lidi a jejich problémy a utrpení.

Například večerní zprávy BBC z velké části přestaly informovat o utrpení v Gaze. Když už se tak stane, reportáže se objevují krátce a pozdě a obvykle se týkají jen o málo více než suchých faktů. Lidsky zajímavé příběhy se objevují jen zřídka.

BBC tento trend v úterních Zprávách v deset hodin dvakrát porušila – uprostřed toho, jak Izrael dvakrát zaútočil na školy, které měly poskytovat útočiště Palestincům vyhnaným z domovů izraelskými bombami.

Vyprávěla BBC příběhy obětí těchto náletů? Ne, útokům se dostalo jen minimálního pokrytí.

První lidsky zajímavý příběh se týkal ukrajinské matky, která byla zaznamenána, jak zoufale hledá své dítě po útoku na kyjevskou nemocnici předchozího dne, a také jejich pozdějšího shledání.

Druhý lidsky zajímavý příběh, tentokrát z Gazy, se netýkal žádné z mnoha obětí izraelských útoků na školy-úkryty. Místo toho se – a velmi obsáhle – věnoval Palestinci, který byl v Gaze zbit za to, že se postavil proti vládě Hamásu.

Jinými slovy, nejenže BBC považovala den staré úmrtí Ukrajinců za mnohem důležitější zprávu než že Izrael toho dne zabil 29 palestinských civilistů, ale za větší zpravodajskou prioritu považovala i zmlácení muže Hamásem.

Když jsme nabádáni k tomu, abychom se zajímali o Palestince, je to pouze tehdy, když je ten který podivín týrán jinými Palestinci, a ne když jsou miliony z nich týrány svým okupantem, Izraelem, ve jeho věznicích-ghettech.

Vzorec tohoto pokřivení zpravodajských priorit, neustálé zkreslené rámování událostí je vodítkem k tomu, jak bychom měli dešifrovat, čeho se média snaží dosáhnout, k čemu jsou tu.

Zpravodajství BBC až příliš často vypadá tak, že využívá každé příležitosti ke zdůraznění násilí ze strany Ruska, a to v přísném souladu s cíli britské zahraniční politiky. Stejně tak to příliš často vypadá, že BBC vytváří záminky k ignorování nebo bagatelizaci násilí ze strany Izraele, opět v přísném souladu s cíli britské zahraniční politiky.

Ukrajina je pro Západ klíčovým bojištěm v jeho boji o globální „plnospektrální nadvládu“, což je hlavní zahraničněpolitická strategie Washingtonu, v jejímž rámci se snaží, aby žádná jiná velmoc, například Rusko a Čína, nemohla jeho kontrolu nad zdroji planety zpochybnit. Zdá se, že USA a jejich západní spojenci jsou připraveni riskovat zcela zbytečnou jadernou válku, aby tuto bitvu vyhráli.

Izrael, koloniální pevnostní stát, který Západ implantoval do Blízkého východu bohatého na ropu, je mezitím kriticky důležitým spojencem při realizaci nadvlády Washingtonu v jeho regionu. Palestinci jsou v této situaci mouchou – a stejně jako mouchu je lze beztrestně a s naprostým nezájmem zaplácnout.

S tímto rámcem můžeme pochopit, proč BBC a další média tak systematicky neplní své samozvané poslání informovat objektivně a nezaujatě a nedokážou kontrolovat a volat k odpovědnosti moc – pokud se nejedná o moc oficiálního nepřítele.

Pravda je taková, že BBC, The Guardian a další nejsou ničím jiným než státně-korporátními propagandistickými kanály, které se vydávají za zpravodajské.

Dokud to nepochopíme, budou nás dál vychovávat.

Jonathan CookČesky je oceňovaný izraelsko-britský novinář. 20 let sídlil v izraelském Nazaretu. Do Spojeného království se vrátil v roce 2021. Je autorem tří knih o izraelsko-palestinském konfliktu: Blood and Religion: The Unmasking of the Jewish StateČesky (Krev a náboženství: Odhalení židovského státu, 2006), Israel and the Clash of Civilisations: Iraq, Iran and the Plan to Remake the Middle EastČesky (Izrael a střet civilizací: Irák, Írán a plán přetvořit Blízký východ, 2008) a Disappearing Palestine: Israel’s Experiments in Human DespairČesky (Mizící Palestina: Izraelské experimenty s lidským zoufalstvím, 2008). Další udaje o autorovi zdeČesky na jeho webové stránce a také tadyČesky na Wikipedii.