Budoucnost NATO

Vlajky členských zemí NATO a znak organizace před sídlem v Bruselu. (Wikimedia Commons)

1. Asli Aydintasbas
2. Sven Biscop
3. James Carden
4. Michael Kimmage
5. Anne Kraatz
6. Velvyslanec Rüediger Lüedeking
7. Matthias Matthijs
8. Molly O’Neal
9. Joshua Shifrinson
10. Sir Adam Thomson

Asli Aydintasbas

Od konce studené války prošlo NATO mnoha inkarnacemi: NATO je prostředníkem transformace, která má východní Evropu přivést do ligy západních demokracií. NATO, bojovník ve válce proti terorismu. NATO, kybernetický vyšetřovatel. Budovatel demokracie. Vynucovatel pořádku založeného na pravidlech.

A konečně se zdá, že se NATO při svém 75. výročí vrací ke svému původnímu poslání: paktu kolektivní obrany, který má udržet Evropu v bezpečí – a Rusko mimo ni.

Není divu, že ruská invaze na Ukrajinu dodala organizaci energii a znovu potvrdila důležitost článku 5 pro všechny členské státy, ať už velké, nebo malé. NATO již není „mozkově mrtvé“ a rozhodně má schopnost odradit Rusko od útoku na své členské státy.

Stále však zbývá mnoho práce, aby si aliance udržela svůj význam i do budoucna.

První z nich je vytvoření měřítek a pobídek pro členy, aby dělali více pro svou vlastní obranu a Evropa tak mohla snížit svou závislost na Spojených státech jako jediném garantovi své bezpečnosti. Bez ohledu na to, kdo se v listopadu dostane do Bílého domu, nálady americké veřejnosti se mění způsobem, který jistě bude mít pro závazky USA vůči evropské bezpečnosti dlouhodobé důsledky.

V době, kdy Washington považuje za hlavní strategickou výzvu Čínu a oblast Indopacifiku, potřebují Evropané rozvíjet průmyslové schopnosti, aby měli svobodu činit nezávislá rozhodnutí o svém vlastním osudu. To nevyhnutelně znamená zvýšení vojenských výdajů a výroby, aby se doplnila role USA v evropské bezpečnosti dnes a vyvinuly samostatnější reflexe zítra.

NATO také musí mít jasnou představu o tom, jaká je jeho konečná strategie na Ukrajině. Navzdory heslu „obrana Ukrajiny je obranou Evropy“ nemají západní podporovatelé Ukrajiny jednotnou vizi, kam Ukrajina v rámci evropské bezpečnosti patří. Podpora schopnosti Ukrajiny bránit se ruské agresi je sice pro Alianci klíčová, ale vzhledem k tomu, že Rusko válku zdaleka neprohrává, je načase začít přemýšlet o tom, jak skončí – způsobem, který zachová suverenitu Ukrajiny a vybuduje novou bezpečnostní architekturu pro Evropu.

Teorie vítězství Ukrajiny se jejím západním podporovatelům stále více jeví jako nedosažitelná. Není těžké si představit jednání o příměří – i při pokračující ruské okupaci v některých částech Ukrajiny – v určitém okamžiku během několika příštích let. USA a jejich spojenci musí být schopni poskytnout Ukrajině dostatečné bezpečnostní záruky, aby její představitelé a společnost měli důvěru přijmout trpný mír – a vydat se vstříc žádoucí budoucnosti.

To znamená menší, ale silnější Ukrajinu – a NATO může být její rozhodující součástí.

To, jakou roli bude NATO při jednáních o ukončení války hrát, určí budoucnost aliance – a povahu strategické stability s jaderným Ruskem. Pokud NATO může při vytváření postkonfliktní Ukrajiny určitou roli hrát, a to i v případě, že nebude plnohodnotným členem, zůstane v budoucí bezpečnostní architektuře Evropy relevantní.

Nic z toho se ovšem nemusí stát. Evropa může zůstat v otázce strategické autonomie rozdělená, přičemž mnohé členské státy budou v otázce geopolitických výzev následovat USA. Uvnitř aliance nemusí existovat shoda na aktivní roli pro konečnou hru na Ukrajině – ponechání této záležitosti zcela na Washingtonu. Americké strategické angažmá v indo-pacifické oblasti může způsobit, že jednotlivé členské státy budou ochotnější uzavírat bilaterální dohody s Washingtonem – což by mohlo hlavní poslání NATO oslabit nebo vytvořit vnitřní voličskou skupinu, která by chtěla alianci nasměrovat k většímu soupeření s Čínou.

Obávám se, že to by znamenalo, že věčné hledání poslání NATO bude pokračovat i ve čtvrtém čtvrtstoletí jeho existence a i v další generaci.

Zpět na seznam příspěvků

Sven Biscop

Na evropském válčišti by měli konvenční odstrašení a obranu zajišťovat Evropané. Těch 300 000 vojáků ve vysokém stupni pohotovosti, s nimiž počítá nový model sil NATO na východním křídle, by měly tvořit evropské jednotky. A k jejich plné akceschopnosti by měl stačit jediný Američan: SACEUR.

V současné podobě však bude těchto 300 000 vojáků stále závislých na amerických strategických prostředcích: zpravodajství, dopravě, hloubkovém úderu atd. Proto by evropští spojenci měli jít nad rámec cílů schopností, které jim NATO v současné době přidělilo, a sami si pořídit všechny potřebné enablery. To bude nepochybně vyžadovat kolektivní úsilí, jako je například iniciativa německého kancléře Scholze Sky Shield pro jednotný evropský systém protivzdušné obrany.

V tom může pomoci Evropská unie. Nikoliv ve snaze sladit rozvoj schopností a obranné plánování svých členských států pod vlajkou EU. Přesně po 25 letech (společná bezpečnostní a obranná politika byla zahájena v roce 1999) je zřejmé, že si to státy nepřejí. EU však má nástroje, které fungují nebo mohou fungovat: Evropský obranný fond pro investice do výzkumu a průmyslu a Stálou strukturovanou spolupráci (PESCO) pro budování modulárních mnohonárodních schopností. Ty by měly být využity k tomu, aby pomohly evropským spojencům vybudovat komplexní balík sil celého spektra v rámci NATO.

Pokud by se to Evropanům podařilo, představoval by tento balík sil z hlediska schopností hmatatelný evropský pilíř NATO. USA by měly takový krok plně podpořit a zdržet se toho, aby spojence dráždily tím, že vše vidí z hlediska zájmů obranného průmyslu. Pokud Evropané utratí více peněz, budou samozřejmě chtít utratit více (ne všechny) z nich za evropské vybavení. Washington potřebuje, aby Evropa dělala víc, protože tím uvolní konvenční vojenské zdroje pro své vlastní priority v Asii, zatímco americký jaderný deštník zůstane konečnou zárukou.

Ostatně právě proto, že prezident Obama již v roce 2012 učinil z Asie prioritu USA č. 1, musí Evropané vybudovat kompletní pilíř v rámci NATO. Po dvanácti letech je nejvyšší čas, aby se evropští spojenci přestali přesvědčovat, že ať se stane cokoli, americká kavalerie bude vždy po ruce. Skutečnost je taková, že v případě souběžných válek v Evropě a Asii budou USA pravděpodobně dávat přednost té druhé. Členské státy EU navíc mohou bez obav podporovat kandidátskou zemi EU Ukrajinu (a Moldavsko a Gruzii), aniž by se musely obávat přímé ruské odvety, protože NATO poskytuje odstrašení – konvenční část, kterou si Evropané nakonec musí zajistit sami.

Aliance, která by se opírala jak o USA, tak o autonomní evropský pilíř, by byla mnohem vyváženější, a tudíž zdravější. Evropané by však měli tento pilíř budovat také proto, aby se připravili na méně zdravé scénáře. Pokud by domácí politika vedla USA ke snížení závazků vůči NATO, Evropané by měli být připraveni plynule převzít jakýkoli úkol, od kterého by USA mohly odstoupit. Strategie spočívá v připravenosti hájit své zájmy, ať už se stane cokoli.

Zpět na seznam příspěvků

James Carden

Stejně jako v mnoha jiných případech bude budoucnost NATO nakonec záviset na tom, jakou budoucnost si zvolí Amerika. Američtí politici by udělali dobře, kdyby znovu zvážili moudrost pokračování 80 let trvající americké vojenské přítomnosti v Evropě. Jednou z alternativ by bylo prosazovat „méně než velkou“ strategii americké angažovanosti, která by se zaměřila především na regionální bezpečnostní uspořádání mezi USA, Mexikem a Kanadou v očekávání vzestupu Číny. Pokud je nepravděpodobné, že by USA někdy ze Severoatlantické aliance zcela vystoupily, mohly by minimálně ustoupit z integrovaného vojenského velení NATO po vzoru Charlese de Gaulla v roce 1966.

Vzhledem k tomu, že Evropa obývá zcela jinou část planety, bude přirozeně čelit řadě odlišných výzev než USA. Nejnaléhavější, pokud lze věřit různým modelům, bude výzva, kterou představuje masová migrace.

Aby Evropa měla šťastnou budoucnost, musí se starat o svou vlastní zahrádku, a to vyžaduje strategii omezování a zmírňování dopadů klimatické migrace. Tato strategie by mohla být dvojí: Za prvé, členské státy EU by mohly vytvořit jakýsi fond na zmírnění dopadů klimatických změn na subsaharskou Afriku, který by byl následně spojen s důraznou strategií potírání nelegální migrace ve Středozemním moři a Atlantském oceánu.

NATO v současném pojetí transatlantických elit představuje nebezpečí pro regionální, a dokonce i globální stabilitu: žádné rozšíření NATO, žádná válka v Gruzii v roce 2008; žádné rozšíření NATO, žádná válka na Ukrajině v roce 2022. Mezitím intervence NATO v Libyi v roce 2011 vedla ke zničení libyjského státu a masovým migračním tokům přes Středozemní moře.

Nesmazatelná věta senátora Richarda Lugara „Mimo oblast, nebo mimo obchod“ naznačovala, že aby NATO přežilo, musí se vydat na lov práce mimo své hranice – a ve třech desetiletích, která následovala po Lugarově doporučení, tak učinilo. Ukázalo se však, že NATO má spoustu práce „uvnitř oblasti“ – jenže v rozporu s tím, co nám transatlantické elity neustále tvrdí, tato práce nemá co do činění s Rusy. Hrozba pro budoucnost Evropy nepřijde z jejího východu, ale z jihu – a nepůjde o vojenskou výzvu. Bude humanitární.

Aby se s tím NATO úspěšně vypořádalo, mělo by přijmout střednědobou až dlouhodobou strategii cílené decentralizace – jeho hlavním úkolem by bylo bránit hranice Evropy – a tedy její prosperitu, identitu a bezpečnost. Představa, že NATO nyní musí jít stále dál a dál „mimo oblast“ do Indopacifiku, je hluboce mylná – místo toho by se NATO mělo v příštích desetiletích přeměnit na celoevropskou pobřežní a pohraniční stráž – možná v určité kombinaci s Evropskou agenturou pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) a evropskými četnickými silami.
Nakonec, má-li NATO skutečně plnit užitečnou úlohu při zajišťování budoucnosti Evropy, musí se vzdát svých nároků na roli „globálního policisty“ a stát se naopak policistou na obchůzce.

Zpět na seznam příspěvků

Michael Kimmage

V příští generaci by měla být aliance NATO obezřetná jak v oblasti rozvoje, tak v oblasti změn. Historicky se jí dařilo být tím, čím formálně je: obrannou vojenskou aliancí. Byla vytvořena za účelem odstrašení Sovětského svazu, což se jí po dobu studené války dařilo. Nyní je jejím úkolem odstrašovat Rusko. Přestože ruská invaze na Ukrajinu vztahy Ruska se Západem destabilizovala, území NATO nebylo napadeno a svrchovanost a územní celistvost členských států NATO nebyla Ruskem zpochybněna. Nejdůležitější odpovědností NATO je zajistit, aby tomu tak bylo i nadále.

To, že se NATO samo definuje jako obranná vojenská aliance, neznamená, že se může nebo by se mělo obrátit dovnitř. Napětí mezi Ruskem na jedné straně a Evropou a Spojenými státy na straně druhé zůstane vysoké po několik let, ne-li desetiletí. I kdyby NATO nebylo schopno začlenit do aliance nové státy – Ukrajinu, Moldavsko, Bělorusko nebo státy na Balkáně a na jižním Kavkaze -, mělo by být koncipováno jako vnitřní kruh dvouvrstvé strategie určené k zadržování šíření ruské vojenské moci.

NATO by se nemělo přímo zapojovat do války na Ukrajině ani do vedlejších válek, které z ruské invaze na Ukrajinu vyplývají (například v Moldavsku nebo v Gruzii). Členové NATO by však měli být hluboce odhodláni zajistit bezpečnost Ukrajiny. Pokud by Rusko Ukrajinu dobylo, odstrašující funkce NATO by se značně ztížila. Pokud by Kreml považoval svou válku na Ukrajině za slepou uličku, bylo by snadnější odstrašit Rusko v celé Evropě. Bezpečnost Ukrajiny tak odráží celkové zdraví aliance NATO.

NATO se při svém možném vývoji a změnách vystavuje dvěma samostatným rizikům. Tato rizika lze charakterizovat jako nadměrný a nedostatečný zásah.

Nadměrný zásah by znamenal rozmazání hranic v existujícím boji mezi NATO a Ruskem. Pokud by aliance nebyla disciplinovaná, mohlo by dojít k několika věcem: k přímým formám konfliktů mezi jejími členy a Ruskem, k přímému zapojení do války a k nejasnostem ohledně poslání NATO, tedy k nejasnostem ohledně toho, zda je obrannou vojenskou aliancí, nebo aliancí zaměřenou na expediční podniky.

NATO se již dříve do válek zapojilo – v Afghánistánu a v Libyi. Nikdy se nezapojilo do války s jadernou mocností. Strategickým cílem NATO je vyhnout se válce s Ruskem nebo takovou válku znemožnit. Překročení pravomocí, které by vedlo k nežádoucí eskalaci a v důsledku k válce mezi Ruskem a NATO, by mělo katastrofální následky. Mohlo by to vést k jaderné výměně, nebo by to mohlo vést k ústupu NATO (aby se jí zabránilo), a tím k podkopání důvěry v integritu a účel samotné aliance.

K nedostatečnému dosažení cílů by došlo v případě, že by se NATO nezajímalo o území mimo svůj formální perimetr. Pokud by se považovalo za „pevnost NATO“, která se zabývá pouze obranou členských států, mohlo by se ocitnout ve stále nejistějším postavení.

Pokud by Ukrajina a Moldavsko následovaly trajektorii Běloruska, NATO by čelilo ruské armádě na velmi dlouhé hranici: Ukrajina a Moldavsko na jihu a v Černém moři. Balkán by se mohl stát zónou aktivního soupeření. Pro NATO by to znamenalo velké množství výzev, které by Rusko mohlo využít ke získání výhod, k vyvolání strachu u členů aliance a k donucení Spojených států, aby se stáhly z Evropy a soustředily se na věci blíže k domovu. Postupem času by nedostatečný dosah mohl alianci dramaticky oslabit.

NATO bude v příštích letech úspěšné, pokud se mu podaří najít zlatou střední cestu. To znamená nespadnout do otevřené války s Ruskem; to znamená zachovat suverenitu a územní celistvost ukrajinského státu a státního zřízení; a to znamená udržet Rusko na uzdě v mnoha šedých oblastech, které alianci obklopují. Celkově lze říci, že výzvy NATO v roce 2024 jsou větší než v roce 1949, kdy aliance vznikla. Proto bude muset být větší i její přizpůsobivost a strategická prozíravost.

Zpět na seznam příspěvků

Anne Kraatz

Domnívám se, že nejlepším vývojem pro NATO, který bychom si měli přát (i když šance, že se tak stane, se v současné době zdají být skličující), je návrat k jeho základům: V souladu se svým závazkem nejen bránit všechny signatáře smlouvy, ale také zavázat se, slovy smlouvy, „nepřijímat žádné mezinárodní závazky, které by byly v rozporu s touto smlouvou“, a dodržovat „cíle a zásady Charty Organizace spojených národů“.

Charta OSN uvádí jako svůj první cíl „udržovat mezinárodní mír a bezpečnost“ a „prosazovat mezinárodní právo“. Jinými slovy, v dokonalejším světě by NATO mělo v budoucnu usilovat o mír a ne o zvládání konfliktů výhradně vojenskými prostředky.

Bohužel to, jak se bude NATO pravděpodobně vyvíjet a měnit, je zcela jiná věc. Generální tajemník Jens Stoltenberg ve své nové strategické koncepci představené na summitu v Madridu v červnu 2022 stanovil pět bodů vývoje NATO. Pouze jeden z nich, „zaujmout globální perspektivu“, byl skutečně „nový“. Tento „globální pohled“ zahrnuje exponenciální rozšíření mandátu smlouvy. NATO by se vyvinulo v nadnárodní organismus s chapadly zasahujícími do mnoha koutů světa, ne-li do všech.

Na druhou stranu nová generace populistických politiků ve Spojených státech a v Evropě pravděpodobně nebude chtít takový „globální pohled“ přijmout, ale stáhne se, pokud lze usuzovat z trendů, ke svým vlastním břehům v možná mylné představě, že se jich konflikty tady a tam přímo nedotknou.

Stejné konflikty, které probíhají nyní, se však již mohou vyhrotit do té míry, že i o generaci dopředu budou jejich důsledky naopak vyvolávat všeobecnou touhu po projekci síly, ať už budou lidské důsledky jakékoli. Evropské národy tedy přezbrojí a přeškolí své armády a možná již nebudou akceptovat výhradní vedení USA v záležitostech NATO. Pak bude zapotřebí velmi prozíravého politika, který bude krotit mocenské instinkty všech: Pokud se takový muž či žena neobjeví, NATO se může skutečně rozpadnout uprostřed vyhroceného soupeření, včetně ekonomického, a protichůdných nacionalistických postojů a zájmů.

Zpět na seznam příspěvků

Velvyslanec Rüediger Lüedeking

NATO vzniklo v roce 1949 na ochranu svých členů před sovětskou hrozbou. Během studené války si NATO rovněž velmi dobře uvědomovalo rizika eskalace, z nichž některá byla existenční. V souladu s tím bylo hlavním cílem odstrašení od ozbrojeného konfliktu a zajištění spolehlivé obranné schopnosti. Aliance se navíc velmi brzy snažila omezit riziko vypuknutí vojenského konfliktu tím, že respektovala ústřední „červené linie“ Sovětského svazu; nevyhýbala se ani dialogu a ověřitelným dohodám s protivníkem, který nebyl považován za důvěryhodného. Tento postoj našel klasické vyjádření ve dvojí strategii z roku 1967 (tzv. Harmelova zpráva), která je pro NATO platná dodnes. Podle ní bylo NATO na základě garantované obranyschopnosti připraveno na dialog a détente s protivníkem.

Po roce 1989 se zdálo, že bipolární konfrontace pouze zanikla. Nebylo možné integrovat Rusko do nového evropského bezpečnostního řádu. Putin spíše viděl, že zejména od počátku roku 2000 politika USA a NATO nebrala v úvahu ruské velmocenské zájmy a že „červené linie“ byly překročeny, zejména příslibem budoucího členství v NATO Ukrajině a Gruzii. K tomu přispělo i arogantní „unipolární“ jednání americké administrativy pod vedením George W. Bushe a její necitlivé zaměření na vojenskou převahu a rozšiřování své sféry vlivu a sféry vlivu NATO.

Zejména v důsledku ruské agrese proti Ukrajině a vzniku studené války 2.0 je nyní důležité vzít v úvahu poučení z 75leté historie NATO:

– Doby „mírových dividend“ jsou dávno pryč. NATO a jeho členové jsou vyzýváni, aby rozhodně a mnohem rychleji obnovili své obranné schopnosti. Zaměření na mechanický cíl 2 % HDP pro národní výdaje na obranu nebude stačit. Jediným rozhodujícím faktorem musí být trvalé odstranění stávajících mezer ve vojenských schopnostech. A pro mnoho členských států NATO bude nezbytné i rychlé znovuzavedení branné povinnosti.

– Je však třeba urychleně oživit i druhou část Harmelovy strategie. Potřebujeme cílenou diplomatickou iniciativu zkoumající možnosti ukončení války na Ukrajině. Omezovat se na vojenskou podporu Ukrajiny je krátkozraké. Společná iniciativa významných států mezinárodního společenství je nejlepším příslibem rychlého ukončení krvavého konfliktu. I Čína se zavázala dodržovat hlavní zásady Charty OSN a lze ji brát za slovo. Zároveň však vyloučení Ruska není v konečném důsledku slučitelné s dvojí strategií, kterou NATO uplatňovalo během studené války. Zaručuje pouze dlouhodobě nestabilní a nebezpečnou bezpečnostní situaci v Evropě.

– NATO bylo vždy nejúspěšnější, když transatlantičtí partneři táhli za jeden provaz. Solidarita a soudržnost mezi USA a jejich evropskými spojenci jsou pro schopnost NATO jednat v současné kritické situaci klíčové. Pokud po volbách v USA nová administrativa tuto soudržnost ukončí, vyšle osudový signál nejen svým evropským spojencům, ale také partnerům v Asii, kteří se cítí ohroženi Čínou a Severní Koreou. Ameriku nelze „učinit znovu velkou“, pokud bude stát osamoceně a izolovaně.

Bez ohledu na výsledek voleb v USA však musí evropští partneři zvýšit své obranné úsilí, aby se více soustředili na vlastní bezpečnost Evropy a dokázali se prosadit v nadcházející fázi globálních geopolitických otřesů. Pokud to nebude možné v rámci EU, mělo by se přistoupit k vytvoření „jádra Evropy“, především pod vedením Francie a Německa, aby se dosáhlo strategické autonomie i ve vojenské oblasti. To je ostatně jediná cesta, jak omezit výdaje na obranu. V této klíčové chvíli musí Aliance se zdravým úsudkem provádět realistickou bezpečnostní politiku zaměřenou na obnovení udržitelného míru a spolupráce v Evropě a ve světě.

Zpět na seznam příspěvků

Matthias Matthijs

Je nezbytné, aby NATO bylo v oblasti sdílení zátěže více vyvážené mezi Amerikou a Evropou. Evropští členové NATO by se měli zorganizovat tak, aby byli schopni vést vojenské operace ve svém okolí bez přímé podpory Američanů. Ačkoli to nemusí dělat Evropská unie, musí hrát klíčovou roli, pokud jde o zajištění společného financování obranných zakázek a pomoc při rozvoji evropské vojensko-průmyslové politiky. Klíčoví evropští členové NATO, kteří nejsou členy EU – včetně Spojeného království, Norska a Turecka – mají takovému evropskému pilíři aliance co nabídnout a měli by být plně začleněni do jakékoli evropské obranné architektury.

Takové „vyvážení“ Severoatlantické aliance – s cílem, aby evropští členové vydávali na obranu zhruba stejné množství peněz a měli podobné vojenské schopnosti – by zaručilo, že NATO vydrží i v 21. století, protože by již nepodléhalo rozmarům americké domácí politiky. Koneckonců mezinárodní aliance sdílející společné zájmy i společné hodnoty je stejně cenná jak pro Američany, tak pro Evropany, protože by zvýšila vliv Severní Ameriky i Evropy ve zbytku světa a byla by přínosem pro jejich občany, protože by jim poskytla stabilitu a bezpečnost, v níž by jejich smíšené tržní ekonomiky mohly dále růst a prosperovat.

Ve skutečnosti však existuje značné riziko, že evropské úsilí zdaleka nedosáhne toho, co je k dosažení řádného vyvážení NATO zapotřebí. Z politicko-ekonomických důvodů budou současní i budoucí američtí prezidenti nadále podporovat evropské spojence v nákupu zbraní a vojenské techniky od Spojených států a vnitřní neshody v rámci Evropské unie ohledně společného financování a zájmů národních obranných odvětví budou bránit integraci evropských vojenských zakázek. Stárnoucí evropské společnosti budou pouze zvyšovat své požadavky na větší sociální zabezpečení na úkor vojenských výdajů.

V tomto scénáři budou Spojené státy nadále uplatňovat nepřiměřený vliv na alianci, což bude udržovat nešťastnou rovnováhu americké dominance a evropské volné ruky v rámci NATO, přičemž toto vnímání obou stran se bude posilovat na druhé straně Atlantiku a poroste nejistota ohledně budoucího amerického závazku vůči alianci. Může se také objevit tlak na rozšíření NATO mimo severoatlantický prostor a přizvání amerických demokratických spojenců v Tichomoří, včetně Japonska, Jižní Koreje a Austrálie, ke vstupu. NATO by pak sloužilo Spojeným státům jako prostředek k zadržování nejen Ruska, ale také Číny. Pokud se tento vývoj uskuteční, má potenciál dále zvýšit geopolitické napětí mezi Západem a ostatními zeměmi i v rámci NATO.

Zpět na seznam příspěvků

Molly O’Neal

Dohoda o příměří na Ukrajině – která se nyní zdá být v dohledné době pravděpodobná – by měla zahrnovat závazek NATO a Ruska stanovit ověřitelná omezení rozmístění konvenčních zbraní na obou stranách demilitarizované linie příměří. To by mohlo být považováno buď za přepracování a přepracování dohody o konvenčních silách v Evropě, nebo by mohlo být více omezené a méně ambiciózní. V obou případech by zejména pro USA strukturování trvalého míru vyžadovalo reaktivaci diplomatických kapacit, které byly odsunuty na vedlejší kolej v průběhu boje s nulovým součtem mezi Ruskem a NATO.

Poválečný rámec by měl evropským členům NATO výslovně umožnit zvýšit výdaje na národní obranu, aby bylo dosaženo přibližné rovnováhy konvenčních schopností vůči Rusku. To by vyžadovalo, aby USA akceptovaly kolektivní roli EU v rozvoji obranného průmyslu. Cílem této europeizace NATO by bylo snížit nezbytnost přítomnosti konvenčních vojenských sil USA v Evropě. USA by stále rozšiřovaly svůj jaderný deštník nad členy NATO v Evropě, ale evropský pilíř NATO by se stal akceschopnějším a měl by větší slovo při rozhodování. NATO by mělo přesunout svou pozornost od expanze na východ k podpoře rozvoje konvenčních obranných schopností Evropy, což bude pravděpodobně trvat nejméně deset let.

NATO by zůstalo hlavním rámcem pro vzájemnou obranu transatlantického Západu. Rusko a NATO by měly usilovat o obnovení stabilizačních opatření, aby se snížilo riziko obnovení konfliktu v Evropě, jako tomu bylo v letech po kubánské raketové krizi. Prioritou by mělo být obnovení dohod o kontrole jaderných zbraní.

Tvrdá lekce z posledních několika let odhalila, že vojenská síla a ani ty nejtvrdší ekonomické sankce nedokážou vyřešit mezistátní konflikt bez nepřijatelného rizika pro širší bezpečnostní zájmy všech stran. Diplomatické kontakty mezi Ruskem a Spojenými státy by se měly ubírat střízlivějším a trpělivějším směrem.

Bez takových dohod s sebou pokračování války na Ukrajině na současné trajektorii nese nebezpečí eskalace do přímé konfrontace mezi NATO a Ruskem. Odhodlání USA a jejich partnerů projektovat jednotu a rozhodnost při obraně Ukrajiny si žije vlastním životem a funguje jako nástroj v rámci informační války, upřednostňující „narativ“ před realitou. Hrozí, že červencový summit ve Washingtonu bude pohlcen téměř výhradně snahou vyhnout se nežádoucím kontroverzím v otázce cesty Ukrajiny ke členství a horečnou snahou učinit perspektivu případného členství v NATO pro ukrajinské vedení důvěryhodnou. Jakákoli otevřená debata a upřímné úvahy o posílení NATO za případného Trumpova prezidentství a zkoumání scénářů ukončení války zůstanou v nejlepším případě za zavřenými dveřmi.

Nostalgická reifikace [1] NATO sehrála velkou roli při vzniku dilematu, kterému nyní čelíme. Červencový summit bude oslavou oživení prestiže USA v rámci NATO, téměř jednomyslné podpory „vítězství“ Ukrajiny mezi evropskými spojenci a obnovení významu NATO tváří v tvář obnovené vojenské hrozbě, kterou alianci představuje Rusko. Zastírání problémů NATO a neschopnost navrhnout a provést reformy bude pokračovat, dokud nebude existovat shoda na dosažitelných válečných cílech a snaha o nalezení vyjednaného konce konfliktu.

Zpět na seznam příspěvků

Joshua Shifrinson

Aliance jsou v konečném důsledku ujednání mezi dvěma nebo více státy o bezpečnostní spolupráci a jsou zpravidla zaměřeny proti konkrétnímu protivníkovi. Během studené války hrálo tuto roli NATO, v němž západoevropské státy, Kanada a Spojené státy vyvažovaly potenciální sovětské ambice na kontinentu. Na základě této logiky mnozí analytici předpovídali zánik NATO po skončení studené války; schopnost aliance vydržet a rozšířit svůj rozsah (i když ne soudržnost a funkci) po roce 1991 skutečně přinejmenším částečně motivuje tvrzení, že sdílené hodnoty a institucionální zakotvení aliance jí umožní prosperovat i v budoucnosti.

Přesto existuje jednodušší vysvětlení setrvávání NATO po skončení studené války, které by nás mělo přimět k zamyšlení nad budoucím zdravím NATO. Pokud aliance vznikají převážně v reakci na hrozby, vyplývá z toho, že by měly skončit nejen tehdy, když stará hrozba zanikne, ale i tehdy, když se současně objeví hrozba nová. Z tohoto pohledu došlo na konci studené války k zániku Sovětského svazu, ale protože se neobjevila žádná nová hrozba, NATO mohlo nerušeně pokračovat. NATO se stalo švýcarským armádním nožem pro šíření liberálních hodnot, boj proti terorismu a stanovení řady nových cílů.

Dnes je však situace jiná: Nehledě na domácí politiku vidíme rostoucí nesoulad mezi evropskými a americkými prioritami. Spojené státy se stále více zaměřují na Čínu, a to do té míry, že (přeceňovaná) hrozba Číny je jedním ze skutečných bodů dvoustranné shody ve Washingtonu. Evropské státy jsou naproti tomu rozděleny mezi ty, které vidí výraznou hrozbu ze strany Ruska, a ty, které vidí řadu výzev v podobě nelegální migrace a nestability států podél jižní námořní hranice.

Na tomto pozadí mohou být dny NATO sečteny – přinejmenším v jeho současné podobě. Státy s odlišnými nebo rozdílnými zájmy se mohou snažit své rozdíly překrýt. Ve světě omezeného času a zdrojů však mají odlišné priority tendenci aliance rozdělovat, protože členské státy sázejí na vlastní zájmy a jednají podle vlastních zájmů. V případě NATO to nemusí vést k náhlému ukončení transatlantické spolupráce, ale znamená to postupné oslabování závazků, slábnoucí koordinaci a oslabování aliance.

Pokud a jak se bude americká a evropská pozornost nadále rozdělovat, mohou Spojené státy stále více přenášet bezpečnostní odpovědnost na evropské členy aliance. Bez schopnosti řídit evropskou bezpečnostní politiku se Washington může snažit snížit svou angažovanost v evropských nepředvídaných událostech – stejně jako se mnozí v Evropě mohou stále více zdráhat počítat s americkou pomocí uprostřed krize, v níž Washington z důvodů vlastních zájmů nemusí být ochoten pomoci. Výsledkem by mohlo být NATO, které sice na papíře zůstane živé, ale v praxi bude především evropskou show.

To by pro Spojené státy nebyl špatný výsledek. Zakladatelé aliance totiž ve skutečnosti chtěli, aby NATO bylo dočasným záměrem, štítem, za nímž by se západní Evropa mohla vzpamatovat z devastace druhé světové války, než se ujme těžkého úkolu vyvážit Sovětský svaz. Tato původní myšlenka se na většinu posledních sedmi desetiletí vytratila. Přesto v době, kdy NATO slaví 75. narozeniny, může geopolitický vývoj – více než domácí politika – vizi zakladatelů opět vrátit do popředí.

Zpět na seznam příspěvků

Sir Adam Thomson

Jak by se mělo NATO vyvíjet a jak se bude vyvíjet v příští generaci, závisí zcela na odhadu toho, co se stane geopoliticky.

Málokteré spojenectví vydrží i 75 let jako NATO. Jako instituce je NATO příliš slabé na to, aby se udrželo proti vůli klíčových členů. Aliance bude jako vždy roztříštěná a s více než 32 státy se řídí hůře než s původními 12. Zájem USA na udržení NATO je v laickém úpadku. Někteří předpovídají, že NATO bez USA nemůže vydržet, a verze NATO založená na EU je dokonale představitelná, pokud by prezident Trump nebo jemu podobní stáhli Ameriku z aliance.

Při pohledu zvenčí je tedy rozumné se ptát, zda bude NATO za jednu generaci vůbec existovat. Ale při pohledu zevnitř má NATO trvalou sílu. Existuje nejen proto, aby udrželo Rusko mimo a Ameriku uvnitř, ale také proto, aby se západní a střední Evropa znovu nerozpadla podle národnostních linií. Prezidenti Putin a Trump masivně zvýšili evropské pobídky k tomu, aby drželi pohromadě – nejlépe s Amerikou, ale v případě potřeby i bez ní.

Odhaduji, že za jednu generaci bude NATO stále v trvalé vojenské konfrontaci s Ruskem; Washington stále nebude chtít, aby se Evropa – jeho největší obchodní a investiční partner – rozpadla, i kdyby se USA staly polorozpadlým spojencem; a alternativa založená na E.U. by stále nemohla stejně efektivně provazovat britské, turecké a norské kapacity.

V tomto úzkostlivém bezpečnostním kontextu by NATO mělo vytvořit evropský pilíř v užší spolupráci s E.U., sledovat společné evropské cíle v oblasti veřejných zakázek a prostřednictvím procesu obranného plánování NATO zmírnit transatlantické třenice v obranném průmyslu. Mělo by zůstat otevřené novým členům, kteří mohou zvýšit bezpečnost aliance, včetně Ukrajiny. Mělo by zajistit euroatlantickou oblast pro Ameriku a ponechat USA a dalším jednotlivým spojencům možnost působit v indo-pacifickém prostoru. Měla by být organizací pro kontrolu zbrojení, za kterou se prohlašuje, a předkládat Moskvě návrhy na řízení konfrontace na nižší úrovni rizika a vyšší úrovni odstrašení. Měla by usilovat o to, aby byla na mezinárodní úrovni vnímána jako ceněný generátor stability v nestabilním světě, a investovat velké prostředky do svých partnerství pro vojenskou profesionalitu pod demokratickou politickou kontrolou.

A jak se bude NATO ve skutečnosti vyvíjet? Existují okrajové možnosti výraznějšího poškození jeho soudržnosti a efektivity americkým izolacionismem a zaměřením na Čínu, ideologií a nesoudržností E.U., britskými a tureckými komplikacemi E.U., ruskou a čínskou erozí a přetrvávajícím nedostatkem společné vize mezi spojenci.

Bude méně evropská i méně transatlantická, než by měla být, méně robustní a více hrozivá vůči Moskvě, než by měla být, více vnitřně frakční, než by měla být, a méně sebevědomá, než by měla být, pokud jde o úzkou spolupráci s E.U. a OSN v oblasti geografické a funkční nestability. Možná ztratila Maďarsko a Bulharsko ve prospěch ruského vlivu a získá Ukrajinu, ať už formálně nebo jinak. Bude silně rozdělena v otázce Číny. Silný antiamerikanismus v Evropě bude komplikovat veřejnou politiku, ale strukturální neefektivita Evropy bude znamenat, že USA budou stále základním partnerem.

Zpět na seznam příspěvků