Photo Jari Hytönen / Unsplash / The European Conservative

Přechod od kapitalismu ke „cloudismu“ v roce 2000, který popsal Yannis Varoufakis ve své knize Techno-feudalism: What Killed Capitalism / Techno-feudalismus: Co zabilo kapitalismus jako posun od pozemského kapitálu k takzvanému „cloudovému kapitálu“, byl již předznamenán tím, že manuální práce představuje menší část ekonomiky než práce digitální a že virtuální práce snižuje význam práce skutečné. V jistém smyslu představovaly ideje samozřejmě vždy větší část hodnoty, takže to není nic nového, ani to není problematické jako takové. Problém spočívá jinde.

Mrak, z něhož nikdy neprší

Varoufakis tvrdí, že velké technologické firmy, které vlastní Cloud-kapitál, se o vydělávání peněz nemusí obávat, protože za současných podmínek centrální banky nepřestanou peníze tisknout. Ekonomika je dnes navíc strukturována tak, že kapitalisté (výrobci a prodejci), aby byli konkurenceschopní, musí využívat platforem Big Tech a ty si účinně vybírají rentu a vysávají stálý přísun peněz tisknutých vládami.

Vzhledem k tomu se mohou věnovat zajištění své trvalé nadvlády tím, že hledají způsoby, jak ovládat lidi, což je projekt, na němž mají vlády rovněž značný zájem. Jejich hlavní metodou je využití algoritmů a velkých dat k zachycení pozornosti a předvídání chování.

Právě v tom se ukazuje, že cloud je takříkajíc nepřátelský vůči základně; virtuální se stává zlověstným protějškem skutečného: Tendence není vytvářet hodnotu prostřednictvím idejí (které mohou být více či méně hodnotné), ale vytvářet kontrolu a dominanci na trhu prostřednictvím rozptýlení, šumu a obsahů. V důsledku toho se rozvíjí trh s daty, jejichž hodnota spočívá v předvídání chování lidí. Jeho hlavním cílem není ani tak přimět lidi, aby si koupili to či ono, ale udržet je v rezervaci propojení velkých technologií a centrálních bank.

Šum zachycení pozornosti, spolu se snahou o kontrolu daty, se nepodobá žádnému přirozenému mraku. Koneckonců je účelem propojení Big Tech a centrální banky udržet si plátce nájemného a vysávat tak nekonečný proud likvidity centrální banky. Je to mrak, ze kterého neprší na zem, ale který namísto toho zemskou vlhkost pohlcuje – upíří mrak, připomínající v současné představivosti tak prominentní únos UFO, kolem něhož vždy existovala lehká aura mesiášské naděje. Co jiného je mýtus o vyspělé civilizaci vesmírných mimozemšťanů, kteří se nás vydají zachránit před námi samými, než materialistická parodie skutečného náboženství?

Dává tedy smysl, že ideologickým projevem cloudismu je systematická dekonstrukce identity (odpařování vlhkosti pozemského; jak řekl Marx, „všechno se mění v páru“). Je zvláštní, že právě v tomto bodě mají někteří marxističtí kritici pozdního stádia kapitalismu, respektive současný cloudismus, tendenci spojovat se právě s těmi kulturními proudy, které slouží posilování systému.

Komunistický dualismus: vlny vs. částice

Současnou platnost chápání světla jako vlny i částice navrhuje Varoufakis jako funkční analogii k dvojí povaze práce jako „zkušenostní“ i „zbožní“ – tedy k tomu, co Marx označil jako „práci“, respektive „pracovní sílu“. V knize Techno-feudalismus Varoufakis píše:

V tom spočívá tajemství kapitalismu: neobchodovatelný pot, úsilí, inspirace, dobrá vůle… zaměstnanců jsou tím, co vdechuje směnnou hodnotu zboží, které pak zaměstnavatelé prodávají dychtivým zákazníkům – to je vlastně to, co činí budovu, restauraci nebo školu žádoucí. … Zaměstnavatelé … si nemohou koupit úsilí vynaložené nekvalifikovanými, manuálně pracujícími dělníky. Mohou si koupit pouze jejich čas, během něhož na ně vyvíjejí nátlak …, aby tvrdě pracovali … To je vlastně tajná moc zaměstnavatelů: aby mohli vytěžit nějaký přebytek, ať už z vysoce kvalifikované, nebo z neinspirované, opakující se, robotické práce, musí platit za čas svých pracovníků (komoditní práce), ale nemohou si ve skutečnosti koupit jejich pot nebo chuť (pracovní zkušenost).

To však podle Varoufakise není žádná nevýhoda:

Můžete si myslet, že je pro zaměstnavatele nesmírně frustrující, že si nemohou koupit inspiraci architekta, spontánní úsměv číšníka, slzy učitele přímo… Naopak … nakonec jsou to oni, kdo si do kapsy strčí rozdíl mezi … mzdou a směnnou hodnotou zboží vytvořeného díky jejich pracovní zkušenosti. Jinými slovy, dvojí povaha práce je tím, co dává vzniknout zisku.

Vzhledem k tomu, že autor odmítá práci jako zboží, analogie „dvojí povahy“ práce se dvěma způsoby chápání světla (vlnovým a částicovým) svědčí o problematickém dualismu: Odmítnutí částice ve prospěch vlny, podstatného jména ve prospěch slovesa, formy ve prospěch toku, ohniska ve prospěch žáru, mužského rodu ve prospěch ženského – nebo, řečeno novoplatónsky, odmítnutí řeckého peras (πέρας) ve prospěch apeiron (ἄπειρον), tj. božských hranic mužnosti ve prospěch božského šíření ženskosti.

Možná právě tato tendence v marxistickém či postmarxistickém myšlení udržuje předsudek, podle něhož se vyšší globální integrace sociálních a ekonomických procesů považuje za „pokrok“, prostě za směr, kterým by se věci měly ubírat. I když k tomu dochází v podobě globalizace (tj. vykořisťovatelských globálních kapitalistických trhů), marxistický badatel ji zpravidla přijme jako hotovou věc, kterou je třeba později obrátit v její ctnostný protipól. Globalizace se podle něj alchymisticky promění v internacionalismus.

Ve skutečnosti však mezinárodní ekonomická integrace závisí mimo jiné na politické vůli. Není pouze produktem kumulativního nárůstu vědeckotechnického poznání lidstva (o kterém se často předpokládá, že je neutrálním kritériem pro posuzování lidského pokroku). Ha Joon Chang píšeČesky:

Pokud je však technologie tím, co určuje míru globalizace, jak vysvětlíte, že na konci 19. a na začátku 20. století byl svět mnohem globalizovanější než v polovině 20. století? … Technologie určuje pouze vnější hranici globalizace … Je to hospodářská politika (nebo chcete-li politika), která přesně určuje, jakého stupně globalizace je v jakých oblastech dosaženo.

Pokud jde o to, zda je kapitalistická globalizace (nebo komunistická internacionalizace) dobrá nebo špatná, jedním z kritérií, podle nichž to lze posoudit, je, zda je zastřešující jednota, kterou vytváří, vstřícná k tomu, co obsahuje.

Identita a společenství

Zachovává a pomáhá federace prosperitě států, které ji tvoří, nebo je rozkládá a znehodnocuje? Přináší zachování a prosperitu, nebo rozpuštění a zplundrování? Je rodina svých přirozených funkcí státem zbavena? Je národní kultura homogenizující monokulturou rozvracená? Nebo převládá naopak princip subsidiarity? Dochází k obohacení, nebo k homogenitě – k osvojení společenství, nebo k jeho entropii?

Nová jednota samozřejmě vždy své části mění, ale měněné musíme zachovat. Předsudek, že integrace do širšího okruhu je vždy lepší než integrita užších struktur (že vlna, tekutá a rozsáhlá, je lepší než částice), do značné míry vysvětluje, proč jsou levicoví intelektuálové často tak alergičtí na diskurs, který se dnes k účinnému odporu proti oligarchickému vykořisťování hodí nejlépe. Jejich patologizace diskuse o zachování národního, lokální partikularitě a natalismu oligarchům pomáhá zajistit si lacinou pracovní sílu.

Politicko-ekonomická oligarchie se dnes zapojila do světově historické, bezprecedentní mobilizace lidských „zdrojů“ z periferie globální ekonomiky (globálního Jihu) a podpořila demografický kolaps obyvatelstva žijícího v jádru systému. Vzhledem k tomu není seriózní předstírat, že odpor k masové migraci je bigotním „falešným vědomím“, které si lze pedagogicky a pedantsky vycucat z prstu. Vezměme si Varoufakisův odsudek omezujících zákonů a rušení obecního majetku státem, které před několika staletími vedly k vzestupu průmyslového kapitalismu: srovnává to s tím, jak nyní některé korporace omezují virtuální společné vlastnictví. Je pravda, že některé zdroje byly a jsou k dispozici všem (protokoly jako hypertextový přenosový protokol (http) jsou ve skutečnosti kolektivním lidským vlastnictvím). Ale to, co bylo ohrazeno v roce 1700, bylo také vesnické, komunitní vlastnictví, které nepatřilo všem, ale jen některým. Jak ukázala nositelka Nobelovy ceny za sociální vědu Elinor Ostromová, pokud jsou společné statky udržitelné a podaří se je udržovat po celé generace, je to proto, že jsou dodržovány určité principy jejich uspořádání, mezi něž patří silné rozlišování uvnitř skupiny a skupinami mimo ni. To znamená, že existuje jasná hranice toho, kdo může společný fond zdrojů využívat a podílet se na rozhodování o jeho správě.

Chci tím říci, že pokud se chceme vyhnout oligarchickému převzetí, nemělo by být vlastnictví zajištěno pouze ve prospěch celkového lidského kolektivu, ale také ve prospěch konkrétního lidského společenství. Commons (společné statky) jsou protipólem kolektivní entity; vyplývají ze sousedských a vesnických rad – v nichž se vědomě uplatňuje sociabilita a rozmysl – a nikoli z izolovaných, individuálních, napůl nevědomých kliků na internetu.

Mrak, který vás posílá vzhůru

Dnes, zdůrazňuje Varoufakis, už o našich přáních nerozhodují reklamní pracovníci marketingové firmy, ale algoritmy. Zpětně nám podsouvají naše touhy; doporučují nám produkty na základě toho, o co jsme již dříve projevili zájem, a mají tak tendenci uzavírat nás v ozvěnách našich vlastních návrhů, jako projev našich kolektivních egoistických mentálních nutkání. Kolektivní entita esoteriky, „skupinová mysl“ nebo „kolektivní vědomí“, nabývá kybernetického těla vetkaného do algoritmické automatizace.

To může vyústit v politickou polarizaci. Varoufakis má pravdu v tom, že cloudismu prospívá nepřátelství, částečně proto, že nenávist lidi galvanizuje a udržuje jejich pozornost, generuje kliknutí, a částečně proto, že online média umožňují lidem oddávat se agresivnosti, aniž by riskovali fyzickou konfrontaci.

Pokud jde o „oficiální“ systémový diskurz a podporovaný druh nepřátelství, cloudismus se dosud jasně řadil k ideologickým proudům usilujícím o odpojení jednotlivců od zděděných identit. Varoufakis proto nazývá techno-feudalismem to, co jiní nazývají Woke (probuzenecký) Capitalism. Dovozuje, že probuzenectví je částečně způsob, jak udržet levici v (netřídně zaměřených) debatách a zároveň galvanizovat pravici. Konzervativním voličům totiž politici často nabízejí kulturně-válečné symbolické známky věrnosti, které pak nedodrží a v každém případě ekonomické zájmy svých voličů nezastupují.

Ale kromě strategické hry, jejímž cílem je odvést pozornost levice a pravice od třídních a ekonomických otázek, představuje podstatu vítězství velkých technologií nad kulturou jejich nepřátelství k popisům reality, které by mohly spotřebitelům bránit v chápání identity (dokonce i o genderové identity) jako zboží, které si lze koupit. Probuzený individualismus není jen strategií na bitevním poli; takhle vypadá vítězství cloudistů; je to videohra Soma, při níž se hraje cloudistický Brave New World.

Jeho tendence je dvojí: zaprvé redukovat jednoty na jejich části (např. „neexistuje nic takového jako národ, pouze dlouhá řada různých kmenů – ano, jedinců – mísících se v daném prostoru“); a zadruhé popírat partikularitu ve prospěch abstrakce (např. „nelze požadovat žádný normativní status pro tradiční manželství, protože láska je láska a touha je touha“).

Právě mezi redukcí na části a abstrakcí na obecnost se nachází opomíjená oblast partikulárního. To dává smysl u upířího mraku, který vysává veškerou vlhkost z forem života pod sebou. Na rozdíl od redukcionismu i abstrakce, určitost, soudržnost a krása partikulárních věcí nás vybízí k estetické kontemplaci.

Samozřejmě, pokud má věc (člověk, rodina, společenství atd.) určitý charakter a je sama o sobě koherentní, stává se obtížně kontrolovatelnou, a tedy neslouží zájmům cloudismu. Navíc právě zmíněná estetická kontemplace vyvolává u lidí zvyklých nutkavě vyhledávat rozptýlení, novinky a podněty určitý druh závratě – psychologický návyk, který nám vštěpuje neustálé chrlení „obsahů“ platformami upřednostňujícími upoutání naší pozornosti.

Máme tedy před sebou duchovní a psychologický boj proti rozptýlení a ve prospěch krásy konkrétních věcí; ekonomický boj ve prospěch osobní integrity a kupní síly i obnoveného společného vlastnictví; a politický boj ve prospěch národnosti nebo místních práv proti globální monokultuře.

Ve všech těchto bojích stojíme proti velké probuzenecké kolektivní entitě na obloze – falešnému bohu žijícímu ve svém Oblaku, ve svém UFO – a proti jeho kněžstvu, centrálním bankéřům, kteří naši kupní sílu odčerpávají do stále více tištěných peněz, jako kouř z obětního ohně stoupající k nakrmení šelmy tam nahoře, což je strašná oběť dětí, protože to jsou budoucí generace, které zadlužují.

Náboženství algoritmického boha kolektivní entity, vznášejícího se na svém UFO, je gnostickým kultem (myslím to v hovorovém smyslu slova gnostický; dualistický). Jestliže digitální znamená prst (číslice) a manuální znamená ruku (latinsky manus) a jestliže virtuální znamená méně skutečného, můžeme technologii chápat jako snižování míry, do jaké činnosti vyžadují účast člověka – takříkajíc nás redukuje z ruky na prst -, což buď znamená, že lidé jsou svobodnější, aby mohli dělat více a zapojovat zbytek sebe (zbytek ruky) jinak; anebo to znamená, že jejich celkový prostor činností časem atrofuje. Digitální práce je skvělá, pokud zároveň nezvedáte činky, nelovíte nebo nevykonáváte jinou podobnou činnost.

Ti, kdo se brání algoritmické kolektivní entitě, nemohou být sami dualisty představujícími si, že práce zkušenosti zruší práci zboží v marxistické fantazii internacionalistického toku nerespektujícího žádné formy (žádné hranice atd.); musí být spíše obhájci partikulární identity a lokálních pospolitostí, na jejichž základě může existovat virtuální verze práce zboží a dualita může být kompenzována.

Carlos Perona Calvete získal bakalářský a magisterský titul v oboru mezinárodních vztahů na University of Bath a San Pablo CEU a druhý magisterský titul v oboru organizačního chování na London School of Economics and Political Sciences (LSE). Pracoval v oblasti řízení evropských projektů pro města Amsterdam, Barcelona, Bordeaux, City of London, Hamburk a Trondheim. Také píše pro The European ConservativeČesky. Je autorem knihy Meta-PoliticsČesky: (Angelico Press, 2023), v níž se zabývá metafyzikou politické reprezentace.