Kurióznost, fámy a dvojsmyslnosti nepřestaly být základními prvky heideggerovské „neautentické existence“ (uneigentliche Existenz) odcizeného světa, šířenými podvodnými představeními kulturního průmyslu. Lhostejnost veřejného mínění, tj. „neschopnost pozastavit se nad tím, co je prezentováno“, je živena neustálým odváděním pozornosti k novým objektům, které jsou organizovanou manipulací ad hoc umisťovány do popředí, aby zkrotily mysl a formovaly ji podle ideologického řádu. V tomto ohledu zůstávají emblematickými příklady neexistující „zbraně hromadného ničení“ a stejně neexistující „chemické zbraně“, ideologické finty, jimiž bylo veřejné mínění v prvním případě přiměno pasivně přijmout agresi proti Saddámovu Iráku v roce 2003 a v druhém případě se připravit na invazi do Asadovy Sýrie v roce 2013. Jakmile se ukázalo, že se jedná o pouhé entia imaginationis, byla zvědavost mas přesměrována jinam.

Člověk pak pochopí, v jakém smyslu, jak naznačuje Heidegger, je zvídavost vždy doprovázena rozptýlením. Zvídavý člověk „je všude a nikde“, manipulován anonymními a neosobními mechanismy „toho, co se říká“ mediálního cirkusu, takže jeho pozornost permanentně kolísá mezi irelevantními otázkami, které jsou prezentovány jako rozhodující, aniž by se kdy mohl pozastavit nad systémovým rozporem, který je neustále skrýván. Zvědavost je navíc strategickým spojencem žvanění, tedy „možnosti porozumět všemu, aniž by si člověk předem osvojil to, čemu chce porozumět“. Klábosení totiž odpovídá zdánlivě anonymnímu zdroji (ve skutečnosti ideologicky konotovanému) „toho, co se říká“, jehož prostřednictvím jazyk, místo aby bytí odhaloval, jej skrývá a činí nerozluštitelným právě v tom aktu, jímž jej činí zdánlivě snadno a každému dostupným.

Ve světě organizovaného konsenzu, v němž tyranie publicity – jak nám připomíná Being and Time / Bytí a čas (§ 27) – vše zastírá a zkresluje, aby to prezentovala jako známé a všem dostupné, o všem žvaníme, aniž bychom čemukoli rozuměli, to znamená, že vždy zůstáváme na zkresleném povrchu planetární společnosti představení. A konečně, rovnostářství se shoduje s oblastí, v níž se množí pomluvy a pověsti, které neustále vytvářejí síť nedorozumění, jež činí skutečné rozpory neviditelnými a odvádějí pohled veřejného mínění k těm, které již neexistují nebo nikdy neexistovaly.

Na základě nedorozumění není nikdy zcela jasné, co Man sagt, „co se říká“ organizované manipulace a institucionalizovaného násilí, skutečně je. Mediální realita, umně vytvářená všudypřítomným systémem konsenzuální produkce, se vnucuje jako jediná možná. V tomto díle utváření představ, jak věděl Heidegger, hrají zásadní roli četné „ismy“, které zaplňují „trh veřejného mínění“ a které řízené mediálním systémem nadále generují onu technizaci reflexe, jejímž cílem je vyhlazení svobodného myšlení, takže myšlenky puntičkářsky sledují okruhy řízeného „toho, co se říká“ a automatismus pospolitosti.

V tomto panoramatu organizované lži, které vytváří onu Gramscim odsuzovanou „situaci velkého totalitního společenského pokrytectví“ (Prison Notebooks / Vězeňské sešity, I, § 158), je nutné bezpodmínečně podporovat státy, které univerzální monarchii vzdorují a které jsou pravidelně předmětem imperialistických agresí (případně embarg), vždy legitimizovaných prostřednictvím preventivní generalizované démonizace oficiální propagandou mediálního cirkusu. Pokud se univerzální monarchie, která ovládá zeměkouli, dopouští agresí a navíc usiluje o dobytí celého světa, činí tak vždy ve jménu demokracie a lidských práv a také proto, že chce planetě poskytnout Svobodu, která jí dosud z velké části chybí. Univerzální monarchie má podle výše zmíněného semantema / sémantika zvláštní poslání (je ovšem nadbytečné připomínat, že ji takovým „posláním“ nikdo nepověřil).

Nesmíme tedy dělat žádné ústupky politicky korektnímu „tomu, co se říká“, tedy sféře neautentičnosti, do které jsme vykázáni. Heideggerovými slovy: „Podstatné zůstává pokračovat, stejně jako zde, v chůzi po stejné cestě, aniž bychom se starali o veřejné mínění které nás obklopuje, ať už je jakékoli.“ I když národní státy vzdorující novým imperialismům a dynamice vnucování formy zboží jako jediného horizontu, zdaleka nejsou zbaveny často fatálních rozporů (od Íránu po Venezuelu, od Kuby po Sýrii), hrají revoluční roli nejen v geopolitickém rámci, ale i v symbolické rovině: na geopolitické úrovni, protože hrdinně vzdorují univerzální monarchii – Kantem stigmatizované Universalmonarchie – a její dynamice podmaněni si každé síly nepodrobené její nadvládě, okamžitě démonizované jako darebácký stát (ministerstvo pravdy má také monopol na definice); v symbolické rovině, protože umožňují i těm, kdo jsou stejně jako my zcela podrobeni nadvládě univerzální monarchie a zcela nakaženi patologií zbožní formy, udržovat při životě možnost myslet jsoucno jinak, chápat význam státní moci pro obnovení dialektiky spekulativního.

Odolné národní státy nás učí nejen tomu, že odpor je možný, ale také tomu, že v době čtvrté světové války a fanatismu ekonomie capitalismus sive natura (kapitalismus nebo příroda) je národní stát silou, ve které je třeba zapálit rozbušku, aby se konflikt proti kapitálu znovu otevřel. Je proto plauzibilní říkat ve vztahu k odbojným státům to, co říkal Fenoglio o partyzánech: „Důležité je, aby vždy jeden zůstal“. To je argument, který by sám o sobě měl stačit k vytvoření nového „Průvodce pro pomatené“ globalizované doby.

Národní státy vzdorující civilizaci dolaru a přízračným strážcům Práva a Demokracie se jeví jako funkční ekvivalent smysluplných projevů zaniklého komunismu. Stejně jako jeho nejednoznačná a rozporuplná přítomnost v průběhu studené války, tak i dnes samotná přítomnost takzvaných „darebáckých států“ (globální verze brutálních Sullových čistek prováděných humanitárním imperialismem), jejichž často velmi hluboké meze by rozhodně neměly být podceňovány, nadále poukazuje na ne-jedinečný a ne-cílený charakter nomosu ekonomiky; a právě proto umožňuje uvažovat o změně – ať už ve vztahu ke kapitálu, nebo k samotným „darebáckým státům“ -, jehož jménem by bylo možné orientovat jednání a programovat alternativní budoucnost.

Z nepovrchního pohledu na schéma globálních mocenských vztahů spočívá hlavní funkce rezistentních národních států v tom, že udržují při životě myslitelnost konfliktu a antikapitalistické akce, odmítají západní homologaci a stále udržují otevřené dveře k alternativní budoucnosti, zprostředkované přepolitizováním ekonomiky, novým okouzlením světa a znovuotevřením horizontu budoucnosti. Abychom se vyhnuli dezinterpretacím, opakujeme, že takzvané „darebácké státy“ téměř vždy představují vnitřní strukturu plnou rozporů a hodnou za ní bojovat (v každém případě vždy zevnitř, aniž by se uchylovaly k etickému bombardování cizích). Jejich samotná existence nám však připomíná možnost a smysl odporu a umožňuje nám doufat v reorganizaci opozičních energií a politických snů. Taková reorganizace je nezbytná, pokud lidstvo a planeta nemají vstoupit do „velké noci, která nemá zítřek“.

Putinovo Rusko – navzdory všem svým rozporům – ale i samotná Čína, která i na úrovni domácí politiky umožňuje koexistenci i těch nejhorších tváří kapitalismu a komunismu, hrají jako geopolitické mocnosti na mezinárodní scéně prvořadou roli.

To je výbušné panorama naší současnosti a krize, která jí horečně prochází ve všech aspektech. Krize způsobená v neposlední řadě implozí rusko-amerického bipolarismu a vznikem nového monopolarismu na imperiální bázi, jemuž se teprve začíná stavět na odpor multipolarismus in fieri, jehož výsledky je zatím obtížné předvídat.

Ostudný rozpad Sovětského svazu byl, jak jsme již při jiných příležitostech uvedli, největší geopolitickou katastrofou 20. století, neboť předal monopol americkému mesiášskému impériu, planetárnímu vývozci absolutního kapitalismu, jehož důsledky začínáme pociťovat i my Evropané vytvořením ekonomické vojenské junty Evropské unie, vrcholné fáze neoliberalismu.

Putin bohužel není Lenin, nicméně má strategickou autonomii a zbraně hromadného odstrašení. Proto je dnes povinností Ruska co nejvíce podporovat národní státy odolávající americkému impériu a stavět se do role odbojného státu. S ruskou mocí je to podobné, jako kdyby proti stylizovanému portrétu amerického prezidenta Obamy doprovázenému heslem „Yes, we can“ stál analogický obraz Putina, spojený zase s větou „No, you can’t“. Z tohoto důvodu je zapotřebí geopoliticky a vojensky pevné a nezávislé Rusko, které bude schopno zastavit – v době odumírání historického novověkého komunismu – blouznění o neomezeném rozšiřování fanatismu ekonomiky pod americkým vedením.

Diego FusaroČesky je profesorem dějin filozofie na IASSP v Miláně (Institut pro pokročilá strategická a politická studia), kde je také vědeckým ředitelem. Zabývá se filozofií dějin a specializuje se na myšlení Fichteho, Hegela a Marxe. Jeho zájem se orientuje na německý idealismus, jeho předchůdce (Spinoza) a následovníky (Marx), se zvláštním důrazem na italské myšlení (mj. Gramsci nebo Gentile). Je autorem řady knih, mimo jiné „Fichte and the Vocation of the Intellectual“ / „Fichte a poslání intelektuála“, „The Place of Possibility: Toward a New Philosophy of Praxis“ / „Místo možností: Na cestě k nové filozofii praxe“ a „Marx, again!: The Spectre Returns“ / „Marx, znovu!: Přízrak se vrací“).