Válka v Gaze: Bez palestinského sebeurčení Arabové nikdy nelegitimizují Izrael

K dosažení skutečného míru nestačí jen podepsat dokument, ale je třeba řešit složité, vícerozměrné problémy a podpořit vzájemné porozumění

Nástup USA jako globální supervelmoci po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 změnil univerzální mocenskou dynamiku, což mělo řadu důsledků, které přetrvávají dodnes, včetně regionálních konfliktů, nestability a toho, co někteří vnímají jako novou formu imperialismu.

Kritici tvrdí, že dlouhodobé základní kameny americké politiky na Blízkém východě zůstaly od Trumanovy éry do značné míry beze změn, neboť jsou realizovány za účelem ospravedlnění amerických imperialistických cílů i udržení hegemonie nad určitými částmi světa.

Mezi tyto základní kameny patří zadržování komunismu a postsovětské zaměření na boj proti „islámskému fundamentalismu“, tržní nebo vojenská kontrola nad ropnými zdroji v arabském světě, podpora zástupných režimů, jako je Izrael, a potlačování osvobozeneckých hnutí v regionu. Tato kontinuita přetrvává bez ohledu na to, která strana je u moci, což vede některé k tomu, že v tomto ohledu vnímají jen malý nepodstatný rozdíl mezi demokratickými a republikánskými administrativami.

Je frustrující, že přestože se Spojené státy v posledních třech desetiletích stavěly do pozice držitele kormidla mírového procesu v palestinsko-izraelském konfliktuČesky, selhaly a uchýlily se spíše k řešení krizí než k řešení konfliktů. V současné době je zřejmé, že USA ve své roli čestného zprostředkovatele míru fatálně selhaly, neboť nepřiměřeně podporovaly Izrael, dominantní stranu, na úkor Palestiny, marginalizovaného protějšku.

Tento konfliktČesky je často ohniskem regionálního napětí. Je důležité poznamenat, že předchází konkrétním datům, jako je 7. říjen 2023. Události tohoto data mohou vyvolat reakce, ale základní příčiny konfliktu spočívají v hlubší historické a politické dynamice. Pro lidi, kteří snášeli desítky let okupace, mohou být takové akce vnímány jako přirozená reakce na jejich situaci.

Palestinci 8. října 2023 čeliliČesky útokům, které je označovaly za teroristy a nebraly ohled na jejich lidskost a desetiletí trvající utrpení pod okupací. S eskalací konfliktu, zejména v Gaze, vzrostlo celosvětové povědomí o nepřiměřené reakci na události předcházející 7. říjnu 2023, což podnítilo kritické přezkoumání oprávněnosti akcí trvajících posledních 76 let.

Toto zkoumání vyzvalo mezinárodní společenství, aby přehodnotilo svůj postoj. Postupem času došlo ke znatelnému posunu směrem k většímu soucitu a empatii s palestinskou situací, k čemuž přispělo rozsáhlé zpravodajství na sociálních sítích a v hlavních zpravodajských médiích, které osvětlilo drsnou realitu okupaceČesky a její trvalý dopad na celé generace.

Je skutečně ironické a podle mého názoru oxymóronem, že stát IzraelČesky, který se hlásí ke své židovské identitě, zažívá situaci podobnou holocaustu, čímž z obětí dělá pachatele a na Palestince svaluje důsledky historické křivdy způsobené západní Evropou.

Palestinci za to platí vyhnáním, smrtí a tím, co dnes pozorujeme jako formu genocidy.Česky. Jednání Izraele se více blíží etnickým čistkám, kolektivním trestům a genocidě, které jsou příkladem toho, co se běžně označuje jako stát apartheiduČesky. Je nepopiratelné, že Izrael si toto označení díky svým činům vysloužil.

Zoufalá situace

Již 76 let se odehrává vleklý konflikt mezi dvěma odlišnými epistemickými společenstvími. Jedna frakce usiluje o navrácení svého území, zatímco druhá se snaží o jeho získání. Současný Izrael je nahlížen optikou koloniálně-osadnického hnutí, jehož kořeny sahají do 20. a 30. let 20. století, kdy se pod britským sponzoringemČesky během britskéhoČesky mandátu Palestina židovská přítomnost objevila.

Během tohoto období byla Palestina svědkem značných nepokojů poznamenaných nepokoji proti britské vládě v letech 1920, 1929 a 1936. Napětí vyvrcholilo válkou v roce 1948,Česky během níž Spojené království židovské přistěhovalectví do Palestiny aktivně podporovalo. Základy pro vznik IzraeleČesky byly položeny Balfourovou deklarací z roku 1917Česky, která se zavázala k podpoře národní židovské domoviny.

Trvalo však téměř tři desetiletí, než se vize naplnila. Po válce v roce 1948 vyhlásil Izrael nezávislost a okamžitě získal uznání mezinárodního společenství včetně OSN.

V současné době se palestinská výzva točí kolem pokračujícího úsilí o usmíření s Izraelem. Zpočátku přijali dohodu z Osla a v roce 1988 uznali existenci Izraele s cílem jednání usnadnit.

Dohody z Osla, podepsané v roce 1993 na trávníku Bílého domu, však Izrael využilČesky k výraznému zvýšení osídlovací aktivity na okupovaném Západním břehu Jordánu, a to jak z hlediska počtu obyvatel, tak i velikosti území. Vláda premiéra Benjamina Netanjahua se po nástupu k moci snažila dohodu z Osla zrušit, což situaci ještě více zkomplikovalo.

V současné době se palestinské vedení nachází v obtížné situaci, kdy uvízlo mezi historicky nevyhnutelným a politicky nemožným. S izraelskou pravicovou vládou u moci se zahájení jednání o budoucí stabilitě a bezpečnosti jeví jako nedosažitelné.

V uplynulých osmi měsících vedl Izrael nepřetržitou kampaň náletů zaměřených na civilní obyvatelstvo v Gaze. Při poslední eskalaci bylo v uprchlickém táboře al-NuseiratČesky v centrální části Gazy zmasakrováno více než 200 Palestinců a přes 400 jich bylo zraněno.

Počet obětí se pohybuje kolem více než 37 000, přičemž polovinu tvoří děti. Tragické je, že více než 10 000 mučedníků je pravděpodobně dosud uvězněno pod troskami zničených budov.

Tíživou situaci zhoršujeČesky ztráta 147 pracovníků OSN a zničení 32 nemocnicČesky, takže zůstalo jen několik provozuschopných zařízení s omezenými zdroji. Dále byly zdecimovány všechny vzdělávací instituce včetně škol a univerzit a zcela zničeny četné náboženské objekty, jako jsou kostely a mešity.

Kontrola hraničního přechodu Rafáh dále omezuje přístup k základním dodávkám, včetně pohonných hmot, což brání fungování životně důležitých služeb. V důsledku toho leží přibližně 70 % infrastruktury Gazy v troskách, což humanitární krizi v regionu prohlubuje.

Oprávněné vlastnictví

Jaké označení nejlépe vystihuje tento konflikt? Jedná se o obrannou válku, v níž se Izrael brání, nebo o kampaň s cílem potlačit národ usilující o nezávislost a svobodu? Někdy mi připadá ironické, když diskutuji s evropskými nebo americkými představiteliČesky, což jsem za svou diplomatickou kariéru činil nesčetněkrát, a oni neustále obhajují dvoustátní řešení, zatímco Palestina čelí stále větší zkáze.

Navzdory této skutečnosti rétorika přetrvává. Pokud by skutečně dvoustátní řešení podporovali, proč mají v OSN právo veta, zvláště když Palestinu uznalo téměř 140 zemí? Evropa navíc v této věci často následuje Spojené státy, což vyvolává otázky o vyváženosti jejich přístupu k dvoustátnímu řešení.

Palestinci dnes prosazují základní lidskou zásadu sebeurčení. Vyvstává otázka, proč světové společenství všeobecně podporuje sebeurčení, jak je formulováno v 16. článku Woodrowa Wilsona, avšak v souvislosti s Palestinou je tento princip často opomíjen. To vybízí k zamyšlení nad tím, zda Palestinci nejsou vnímáni jako ti, kteří si při svém úsilí o uznání nezávislého národního státu v rámci mezinárodního společenství zaslouží menší ohledy.

V době vzniku sionistického projektu v Palestině byl tento region ve srovnání se sousedními oblastmi již značně rozvinutý. Byla zde již vybudována infrastruktura, jako jsou přístavy a letiště, a také prosperující hospodářství a zemědělství.

Na rozdíl od tvrzení osobností, jako byla Golda Meirová, která prohlásila, že poušť rozkvetlaČesky až po příchodu sionistů, historické důkazy svědčí o opaku. Existují doložené záznamy, které podporují tvrzení, že region prosperoval již před nástupem sionistického hnutí.

Tento již mnoho let přetrvávající konflikt svědomí světového společenství dostatečně nerozhýbal. Často byl považován za regionální spor nebo konflikt dvou stran, ucházejících se o stejné území.

Palestinci však tvrdí, že o území nesoupeří, ale spíše se domáhají jeho právoplatného vlastnictví. Sionisty považují za vetřelce, kteří se snaží jejich domovinu ovládnout. Konflikt tedy není pouhou záležitostí soupeřících nároků na společnou půdu, ale je vnímán jako vpád Izraele. Sionistické snahy získaly podporu mezinárodního společenství, jehož odpovědností je důsledky těchto akcí zvrátit.

Diskuse o praktikách spojených s touto spornou okupací by se mohla táhnout celé hodiny, přesto je jádro věci jasné: jak konflikt ukončit? Kdo jsou navíc hlavní aktéři, kteří se o řešení snaží?

Biblické nároky

Naše důvěra v Američany je bohužel mylná. Je mi líto občanů USA, kterým vládne tak neefektivní vedení s krátkozrakou vizí podpory globální bezpečnosti a míru. Prezident, který se zasazuje o humanitární přístup, posílá paradoxně tisíce bomb, což má za následek smrt nevinných dětí a Palestinců v Gaze. Jak můžeme tolerovat taková senilní prohlášení prezidenta, který se zdá být mimo realitu? Alternativa bohužel není o nic slibnější.

V současném globálním prostředí se představa využívání jednotlivců nebo zemí jako pouhých pěšáků v mezinárodních konfliktech stále více považuje za neudržitelnou. I když takové konflikty mají potenciál přerůst v regionální nebo dokonce globální války, jejich příčiny lze často vysledovat v základních otázkách, jako je extrémní hlad, krajní chudoba a národní zájmy.

Židovští přistěhovalci přijíždějí na lodi do přístavu v Haifě, 3. října 1947 (MEE/AFP)

Vyvstává tedy otázka: jaké důsledky by mělo uznání Palestiny jako státu pro mezinárodní společenství? Je pozoruhodné, že Palestina již dříve projevila ochotu ke kompromisu, o čemž svědčí i to, že v roce 1988 uznala za svůj stát pouze 22 % historické Palestiny. Toto území zahrnuje Západní břeh Jordánu, Gazu a východní Jeruzalém, zatímco zbývajících 78 procent bylo přiznáno sionistickému projektu.

Navzdory tomuto těžkému ústupku přetrvává mezi některými frakcemi v Izraeli snaha o další územní expanzi, zejména na Západním břehu Jordánu. Přitom je důležité poznamenat, že se zájem Izraele o Gazu točí především kolem bezpečnostních hledisek, nikoliv kolem územních ambicí.

Když se hovoří o Západním břehu Jordánu, Izraelci prosazující osídlení regionu jej často označují jako „Judeu a Samaří“. Cílem této snahy je zajistit kontrolu a potenciálně začlenit Západní břeh Jordánu do Izraele, což je v souladu s biblickým proroctvím a konceptem země zaslíbené židovskému národu.

Někteří považují tento výklad za přisouzení božské realitní kanceláře Bohu a Palestinu označují za území patřící židovskému národu coby vyvolenému. Pohledy na toto teologické přesvědčení se však v určitých skupinách značně liší, někteří vyjadřují nechuť nebo odmítání takového pojetí.

V návaznosti na výše uvedené probíhá mezi katolickou církví a Izraelem, zejména židovskou komunitou, bouřlivá debata týkající se biblických proroctví a pojmu země zaslíbené. Protichůdné názory zpochybňují narativ o vlastnictví založený na přesvědčení, že „tato země nám patří, protože nám ji dal Bůh“.

Tento postoj zastávají přibližně dvě miliardy stoupenců katolicismu, což je v rozporu se sionistickým pohledem, který prosazuje, že „toto je židovská země, země zaslíbená, kterou nám dal Bůh“.

V posledních dvou desetiletích je patrná absence účinného a charismatického globálního vedení, což přispívá k pocitu stagnace nebo úpadku uprostřed pokračujících konfliktů, hladu a nespravedlnosti. To vyvolává otázky o kvalitě demokratického zastoupení a vlivu politických stran na utváření výběru vůdců.

Navzdory bohatým intelektuálním a institucionálním zdrojům v USA, jejichž příkladem jsou renomované think-tanky a akademické instituce, jako je Harvard, je prezidentská kandidatura osobností, jako jsou Joe Biden a Donald Trump, některými vnímána jako ostuda. To poukazuje na obavy z nadvlády politických elit nad volebním procesem spíše než ze skutečného vedení zdola.

Pokřivená dynamika moci

Je zpochybňována účinnost USA jako prostředníka třetí strany, který má překlenout propast a nerovnost mezi dvěma stranami, které nejsou na stejné úrovni. Při jednáních mezi Izraelem a Palestinou je nerovnováha v dynamice moci zřejmá. USA, které mají dominantní postavení, často vypracovávají rezoluce ve prospěch Izraele a Palestincům nezbývá než se podřídit.

Tento nedostatek parity podkopává podstatu skutečných jednání, která v ideálním případě zahrnují symetrická jednání mezi dvěma soupeřícími mocnostmi usilujícími o vyřešení rozdílů. V tomto kontextu však jednání diktovala spíše mocenská politika než upřímný dialog. Palestinci, jakožto slabší strana, nesli důsledně hlavní tíhu této nerovnováhy.

Současný stav demonstrací v Izraeli se může zdát zavádějící; je však nezbytné pochopit širší nálady veřejnosti.

Od první intifády došlo k výraznému posunu v izraelském veřejném mínění, v němž převažuje podpora pravicového vedení. Vliv levicových progresivních prvků se snížil, což v rámci politické scény vedlo k jejich marginalizaci.

Výskyt osobností jako Itamar Ben Gvir, Bezalel Smotrich a Netanjahu ve vedoucích pozicích tento pravicový trend odráží. Potenciál liberálnější vlády prosazující mír byl proto ztížen převládajícími pravicovými náladami v izraelské společnosti. V této souvislosti platí přísloví „charita začíná doma“.

Stabilita regionu závisí na tom, zda USA zaujmou nestrannou politiku namísto dosavadních dvojích standardů. Na jedné straně snaha o mír s vládami sousedních zemí; že Izrael je operativní pouze když jedná s Hamásem, ale důsledky lze jasně vidět: hrozí riziko podněcování širších konfliktů s Egyptem, Libanonem a Íránem.

Přestože se situaci zatím daří zvládat, neschopnost USA nastolit příměří ohrozila jejich důvěryhodnost. Rozporuplná politika nestabilitu jen prohlubuje.

Navíc ohlušující mlčení mezinárodního společenství k tomu, co se stalo v Rafáhu – co považuje za kontrolovaný druh útoku na poslední prostory Hamásu, jako by vědělo, kde se bojovníci Hamásu nacházejí – je skličující a znepokojující. Zdá se, že cílem těchto útoků je donutit Palestince k útěku do Egypta, což představuje dilema pro postoj Egypta, který Palestincům nedovoluje opustit Gazu. Umožnění takové migrace by fakticky podpořilo demografické cíle Izraele a těžkou situaci Palestinců v Gaze by zhoršilo.

Aktivní hledání řešení

Po genocidních útocích Izraele se nabízí diskuse o osudu Hamásu. Přítomnost Hamásu se změnila z aktivní a hmatatelné síly na abstraktní ideologii, která  jednotlivé bojovníky přesahuje.

I když budou současní bojovníci eliminováni, základní ideologie bude přetrvávat a může dát vzniknout novým frakcím. Značný počet palestinských mučedníků vybízí k zamyšlení nad trvalým dopadem této války, zejména na mladou generaci, kde kolektivní paměť přetrvává déle než individuální zkušenosti.

Izrael musí uznat, že vysídlit ani vymazat palestinský lid nelze. Legitimita přítomnosti Izraele na Blízkém východě je podmíněna uznáním ze strany Palestinců, nikoliv pouze ze strany USA. Bez vytvoření nezávislé a suverénní Palestiny hrozí, že se Izrael stane v regionu posádkovou pevností, což povede k trvalým psychologickým problémům.

Pokračující boj Palestinců dokazuje, že vojenské řešení není životaschopné, a to ani pro technologicky vyspělý stát, jakým je Izrael. Nezlomná houževnatost obyvatel Gazy, kteří se navzdory nepřízni osudu odmítají vzdát nebo opustit svou vlast, podtrhuje naléhavost toho, aby mezinárodní společenství jejich právo na sebeurčení a nezávislý stát uznalo.

Současná situace v Izraeli je velmi nestabilní a eskalace napětí naznačuje nebezpečnou cestu. Někteří pozorovatelé vyjadřují přesvědčení, že dochází ke zničení Izraele, což zdůrazňují nedávné události, jako jsou studentské protesty v Americe. Ty odkrývají širší kritiku postupu Bidenovy administrativy v mezinárodních konfliktech, včetně krize v Gaze a války na Ukrajině.

Odborníci je považují za příznak širšího vzorce selhání při prosazování americké dominance na světové scéně. Někteří z nich vyvozují paralely se společenskými otřesy v období vietnamské války a předpovídají nástup nové éry, která se bude vyznačovat významnými geopolitickými změnami, zejména v USA a na Blízkém východě.

Hlasitě se ozývají výzvy ke smysluplné změně, přičemž se zdůrazňuje naléhavá potřeba nového vedení jak v Izraeli, tak mezi palestinskými frakcemi. Důraz je kladen na přechod od zvládání konfliktů k aktivnímu hledání řešení, přičemž návrhy, jako je Oasis plan / plán OázaČesky, upřednostňují hospodářský rozvoj jako prostředek k posílení globální bezpečnosti a stability.

Volání po méně sionistickém režimu v Izraeli odráží touhu po inkluzivnějším a kooperativnějším přístupu k řešení konfliktů. Naléhavost řešení těchto otázek je nakonec podtržena varováním před další destabilizací a možností vzniku širšího konfliktu, pokud nebudou podniknuty smysluplné kroky k řešení.

Potřeba jednoty a proaktivního vedení má pro orientaci v tomto neklidném prostředí a odvrácení přízraku globální války zásadní význam.

Složité, vícerozměrné problémy

Podnětem ke konfliktům jsou dnes často spíše národní a ekonomické zájmy než čistá ideologie. Znepokojující však zůstává horlivá angažovanost jednotlivců vedená náboženstvím. Je důležité zabránit případné eskalaci v náboženský konflikt, zejména mezi muslimy a židy.

Zaměřujeme se na úsilí o národní boj, vedený sekulární ideologií demokratického útvaru v Palestině, která je v souladu s přesvědčením našeho vedení. Tato vize však vyžaduje kolektivní úsilí, včetně prezidentských a parlamentních voleb, a také komplexní reformu naší politické infrastruktury.

Výše uvedené říkám jako sebekritiku, protože jako akademik musím být upřímný, abych nastínil hlavní kroky nutné k realistickému dosažení udržitelného a trvalého míru.

Dosažení skutečného míru zahrnuje více než jen podpis dokumentu; vyžaduje řešení složitých, mnohostranných problémů a podporu vzájemného porozumění. Přestože existují dřívější dohody mezi Jordánskem, Egyptem a Izraelem, mnozí lidé v regionu je často považují za „studený mír“, neboť se domnívají, že skutečný mír může nastat pouze tehdy, když budou Palestincům přiznána jejich práva.

Tento názor zdůrazňuje potřebu skutečného sebeurčení Palestinců, které by připravilo půdu pro širší uznání legitimního Izraele v arabském světě.

Budování míru zahrnuje úsilí nad rámec diplomatických dohod, včetně iniciativ zdola, zapojení občanské společnosti a posílení demokratických hodnot mezi oběma stranami. Cílem takového procesu je podpořit otevřený dialog a soužití mezi Palestinou a Izraelem, což v konečném důsledku přispěje k řešení konfliktu a rozvoji stabilních demokracií, které proti sobě nebojují.

V neposlední řadě by přijetí LaRoucheho koncepce hospodářského rozvoje, jak ji prosazuje Schillerův institut, mohlo při vytváření globální bezpečnosti prostřednictvím regionální bezpečnosti sehrát klíčovou roli, a to prostřednictvím řešení dlouhodobých konfliktů, jako je palestinsko-izraelská otázka.

Upřednostněním ekonomických vazeb před vojenskými řešeními mohou národy od severu po jih přijmout oboustranně výhodný přístup, který podpoří globální stabilitu a prosperitu.

Manuel Sarkis HassassianČesky (*1953) je palestinsko-arménský profesor, od roku 2005 roku 2018 diplomatickým zástupcem Palestinské samosprávy ve Spojeném království a nyní v Dánsku. Působil na Betlémské univerzitě jako profesor politologie a v administrativních funkcích: děkan Filozofické fakulty a vedoucí katedry humanitních studií a jako výkonný viceprezident, také jako předseda konference rektorů palestinského ministerstva vysokého školství a předseda programu palestinsko-evropsko-americké spolupráce ve vzdělávání (PEACE). Jeho tématy jsou palestinská politická kultura, občanská společnost a koncept občanství, transformace palestinské občanské společnosti a její role v rozvoji demokratických trendů na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy a historická spravedlnost a odškodnění pro palestinské uprchlíky. Sloužil také jako konzultant Vyššího ministerského výboru pro církevní záležitosti, Ministerstva plánování a mezinárodní spolupráce, UNESCO, Palestinského vyjednávacího týmu o konečném urovnání uprchlíků, Orient House P.L.O. Získal čestný doktorát na univerzitě v Remeši ve Francii a byl nominován Centrem mezinárodního rozvoje a řízení konfliktů, University of Maryland, na cenu Gleitzman Middle East Award. V březnu 2015 mu byla udělena cena Grassroot Diplomat Initiative Award.