1. Theodore A. Postol: Zneškodnění ruských protijaderných radarů je to nejhloupější, co může Ukrajina udělat
2. Dr. Paul Craig Roberts: Co by se stalo, kdyby se tato událost před 41 lety stala dnes?

Zneškodnění ruských protijaderných radarů je to nejhloupější, co může Ukrajina udělat

Útoky na systém včasného varování ve skutečnosti poukazují na křehkost míru mezi světovými jadernými mocnostmi

Svět se 22. května na okamžik přiblížil katastrofické jaderné havárii, a to v důsledku neopatrného útoku ukrajinského dronu na dva ruské strategické radary včasného varování v Armaviru.

Následný útok ukrajinského dronu na třetí radarovou stanici v Orsku v Rusku 26. května naštěstí selhal.

Tyto incidenty zdůrazňují několik důležitých věcí. Zaprvé, Ukrajinci mohli zbytečně vyvolat krizi, v níž by Rusové s pocitem, že jedna z jejich obranných sil proti americkému jadernému útoku selhala, tvrdě udeřili v odvetě. A zadruhé to zdůrazňuje, že je třeba, aby si Rusové pořídili vlastní komplexní jaderný radar ve vesmíru.

Co se stalo a co to znamená

Ukrajinský útok na Armavir byl velkou událostí. Okamžitě vyřadil z provozu oba ruské radary. A je pravděpodobné, že se během několika minut po útoku uskutečnila mimořádná schůzka velitele ruských strategických raketových sil spolu s jeho nejvyššími důstojníky.

Útoky by neměly být brány na lehkou váhu a prezident Biden a ministr zahraničí Antony Blinken by tomu měli věnovat zvláštní pozornost.

Ani po desetiletích nákladných ruských pokusů o vybudování vesmírného systému včasného varování, který by mohl zajistit globální dohled nad odpaly amerických podmořských raket, nebylo Rusko schopno shromáždit mimořádně specializované špičkové technologie potřebné k vybudování takového systému.

Aby se s tímto vážným nedostatkem ruských kapacit včasné jaderné výstrahy částečně vypořádal, sám Vladimir Putin inicioval a veřejně podpořil velmi viditelné národní úsilí o vybudování hustého a schopného radarového systému včasné jaderné výstrahy, který využívá mnoho obřích radarů (obvykle vysokých asi 30 až 35 metrů).

Vzhledem k tomu, že tyto radary tvoří v podstatě jediný základ ruských strategických jaderných schopností včasného varování, je jakýkoli zásah do jejich funkce v jakékoli nepředvídatelné globální situaci doprovázen velmi vážným rizikem chybné interpretace záměrů, která by mohla vést k masivnímu odpálení ruských jaderných sil.

Obrázek 1 níže ukazuje satelitní fotografii dvou radarů v Armaviru. Paprsek radaru označeného jako „Radar Fan 1“ směřuje proti směru hodinových ručiček od severu zhruba 125°. Radar Fan 2 směřuje ve směru hodinových ručiček od severu zhruba 125°.

Na obrázku 2 je znázorněno pokrytí dvěma radarovými svazky v Armaviru a radarem v Orsku, které jsou zakresleny na kulové ploše. V pravém horním rohu je zobrazen boční pohled na radarový vějíř. Boční pohled ukazuje mimořádně důležitý důsledek skutečnosti, že Země je zakřivená a radarový paprsek se šíří v podstatě přímočaře. Z tohoto důvodu radar ve skutečnosti nemůže vidět objekty v blízkosti povrchu.

Radar například nemůže pozorovat letadla letící nad Ukrajinou. Dokonce ani střely ATACM vypouštěné z ukrajinského pobřeží Černého moře, které předtím, než začnou klouzat ke svým cílům, vystoupají do výšky maximálně 40 km, nemohou tyto radary spolehlivě detekovat.

Radary v Armaviru tedy nepředstavují pro bezpečnost ukrajinských letadel, střel s plochou dráhou letu, bezpilotních letounů ani střel ATACM žádnou hrozbu. Skutečnou hrozbu ukrajinským letadlům a raketám představují ruské letecké radarové systémy, které jsou těsně napojeny na ruské pozemní raketové systémy země-vzduch.

Proč jsou tyto radary tak důležité

Důležitost existence družicového systému včasného varování z vesmíru lze snadno pochopit, když si znovu prohlédneme obrázek 2.

Pro ilustraci si představme, že balistická raketa Trident je odpálena na Moskvu z Indického oceánu přibližně na stejné zeměpisné šířce jako Bombaj na západním pobřeží Indie (20° severní šířky). Dolet do Moskvy by byl zhruba 4 500 až 4 600 km.

Pokud by byla balistická střela vypuštěna po „trajektorii minimální energie“ (pod úhlem stoupání zhruba 34°), vyžadovala by nejmenší rychlost zážehu střely potřebnou k dosažení Moskvy. V takovém případě by doba mezi zážehem “ průbojné“ střely a dopadem činila zhruba 21 až 22 minut.

Střela Trident je však konstruována tak, aby její hlavice mohly být odpáleny mnohem vyšší rychlostí. Mohla by například vypustit svou jadernou nálož směrem k Moskvě při mírně vyšší rychlosti a nižším úhlu stoupání 25° (tomu se často říká mírně „snížená“ trajektorie) a přesto by snadno dosáhla Moskvy za 18 až 19 minut.

Pokud by start směrem k Moskvě probíhal po mírně snížené trajektorii, Rusové by se o útoku nedozvěděli nejméně šest minut, dokud by bojové hlavice a horní stupně rakety nepřešly do prostoru vyhledávacího svazku radaru Armavir. Pokud by radar Armavir nefungoval, trvalo by osm až devět minut od průlomu, než by ruské radary v Moskvě útok zaznamenaly.

Radar v Moskvě by musel pozorovat přilétající nosné rakety jednu nebo dvě minuty, než by měl dostatek údajů k vyhlášení poplachu – což znamená, že maximální čas na rozhodování, který by mohli mít ruští představitelé k dispozici, by byl asi šest nebo sedm minut!

Je tedy jasné, proč byli Rusové rozzuřeni útoky na Ukrajinu, které by doslova zkrátily jejich již tak omezený čas na reakci na jaderný útok.

Pokud by Rusové měli vesmírný systém včasného varování, věděli by, že jsou napadeni, zhruba 19 minut předtím, než by útočící hlavice dorazily a Moskvu zničily. Okamžitě by také věděli, zda byly balistické rakety odpáleny z jiných částí světa.

Ačkoli jsou všechny tyto výstražné časy šokující, je zřejmé, že výstražný čas 19 minut oproti osmi až devíti minutám by mohl znamenat rozdíl mezi tím, zda se Rusko bude muset spolehnout na automatické rozhodnutí, které by mohlo vést k náhodnému zničení Spojených států a západní Evropy, nebo naopak na rozumnější posouzení ze strany politických vůdců a vysoce profesionálních vojenských velitelů.

Každý přiměřeně znalý odborník, který pozorně naslouchal četným Putinovým prohlášením o jaderných zbraních, by věděl, že má o tomto varovném systému a jeho omezeních podrobné znalosti. Pravidelně se objevuje na slavnostních otevřeních radarových stanovišť včasného varování, čímž dává otevřeně najevo své obavy z potřeby adekvátních a spolehlivých systémů včasného varování.

Rusové mají v současné době velmi omezený systém včasného varování založený na vesmírných technologiích. Sleduje pouze pole amerických raket ICBM v blízkosti severních hranic a nelze jej rozšířit tak, aby poskytoval globální pokrytí proti americkým podmořským raketám. Nemá ani 24hodinové pokrytí amerických polí ICBM, protože k jeho zajištění je zapotřebí devět družic a v současné době jsou aktivní pouze čtyři.

Snažil jsem se upozornit vedení americké vlády na tento závažný problém, který mohl být vyřešen již před 30 lety tím, že by USA Rusům některé technologie „zapůjčily“. Mé návrhy se týkaly poskytnutí specializovaných infračervených matic a elektroniky vhodných pro vesmír, které by Rusům umožnily vybudovat vlastní systémy.

Tato technologie by Rusům neposkytla žádná citlivá vojenská tajemství. Rusové by neměli možnost tyto prováděcí komponenty „zpětně upravit“. Stejně jako u nejpokročilejších počítačových čipů by toho mohl dosáhnout pouze rozsáhlý technický podnik.

Namísto toho, aby Clintonova administrativa uznala, že je v zájmu celého světa, aby měly Rusko i Spojené státy spolehlivé a schopné systémy včasného varování, tehdy tento závažný problém, který podle mého názoru ohrožuje přežití civilizace i dnes, z velké části ignorovala. Další administrativy, které následovaly, si nevedly o nic lépe.

Podstatné je, že toto vážné nebezpečí pro lidskou civilizaci a možná i pro přežití lidstva mohlo být kompetentním politickým vedením vyřešeno již téměř před 30 lety ku prospěchu celého světa. To se však nestalo, a proto je nyní útok na radary potenciální krizí.

Theodore A. Postol je emeritním profesorem vědy, technologie a národní bezpečnostní politiky na MIT. Vyučoval také na Princetonu a Stanfordu a byl poradcem náčelníka námořních operací, kde hodnotil americké taktické a strategické plány jaderné války, americké strategické plány protiponorkového boje, ruskou a americkou protiraketovou obranu a systémy balistických raket odpalovaných z ponorek Trident I a Trident II.

Poznámka redakce:
Útok na středisko pro sledování hlubokého vesmíru v Sevastopolu dne 23.6.2024, o kterém píšeme na Disputu zde, patří do stejné kategorie neuvážených, nesmyslných a nebezpečných akcí Ukrajinců.

Kazetová munice pro Izrael a Ukrajinu

Zpět na obsah

Úvahu Dr. Paula Craig Robertse What Would Happen If This Event of 41 Years Ago Happened Today? zveřejnil server Global Research 19. června 2024

Co by se stalo, kdyby se tato událost před 41 lety stala dnes?

V noci z 25. na 26. září 1983 zazněla v centru sovětské protiraketové obrany u Moskvy v 0:15 místního času siréna. Systém včasného varování hlásil odpálení americké mezikontinentální balistické střely.

Službukonající důstojník podplukovník Stanislav Petrov měl na posouzení situace jen pár minut. V souladu s tehdy platnou logikou odstrašení – „Kdo vystřelí první, zemře druhý!“ – mělo sovětské vedení na rozpoutání ničivého protiútoku méně než půl hodiny.

Petrov situaci analyzoval a po dvou minutách nahlásil vojenskému velení falešný poplach z důvodů chyby počítače. Zatímco byl stále na telefonu, systém signalizoval druhý start rakety, krátce poté následoval třetí, čtvrtý a pátý poplach. Stanislav Petrov to navzdory všemu nervově vydržel a na svém rozhodnutí setrval.

Po dalších minutách extrémního napětí Rusko žádné rakety nezasáhly. Petrov měl pravdu. Byl to skutečně falešný poplach připisovaný neobvyklé konstelaci slunce a satelitního systému nad americkou vojenskou základnou. Sovětský obranný systém si tuto konfiguraci špatně vyložil jako odpálení rakety.

Nebezpečí studené války bylo sníženo snahou zmírnit napětí a vybudovat důvěru. K Petrovovu přesvědčení, že šlo o planý poplach, atmosféra důvěry nepochybně přispěla.

Co by se stalo dnes, když je napětí mimo žebříček a důvěra Kremlu v Západ zcela zničená?

Západní vůdci zoufale potřebují pochopit, že jaderná válka může být zahájena náhodně i úmyslně a že zničení důvěry znamená, že nás od Armagedonu dělí už jen jeden falešný poplach.

Ve světě jaderných zbraní je pro přežití nezbytná vzájemná důvěra a vzájemný respekt. Že je tato základní skutečnost opomíjena, dokazuje, že vedení západního světa je lehkomyslné a neschopné.

Dr. Paul Craig RobertsČesky (*1939) je americký ekonom, spisovatel a předseda svého Institutu pro politickou ekonomiiČesky. Je propagátorem ekonomie na straně nabídky a odpůrcem současné zahraniční politiky USA. Byl náměstkem ministra financí USA pro hospodářskou politiku za prezidenta Ronalda Reagana, po odchodu z vlády zastával deset let předsednictví Centra pro strategická a mezinárodní studiaČesky a působil v několika správních radách společností. Bývalý přidružený redaktor v The Wall Street Journal, jeho články se objevily také v The New York Times a Harper’s a je autorem více než tuctu knih a řady recenzovaných článků. Je prabidelným přispěvatelem portálu Global ResearchČesky. K jeho posledním knihám patří The Neoconservative Threat To World Order: Washington’s Perilous War For HegemonyČesky (Nebezpečí neokonzervatismu pro světový řád: Zběsilá válka Washingtomu o hegemonii, 2015).

Zpět na obsah