Proč USA nepomohou vyjednat mír na Ukrajině?

Esej Why Won’t the US Help Negotiate a Peaceful End to the War in Ukraine? vyšel na serveru Common Dreams 19. června 2024

Ukrajinský voják na frontě v ukrajinském pohraničním městě Vovčansk na Ukrajině – uprostřed těžkého každodenního bombardování těžkým dělostřelectvem – 20. května 2024.
(Foto: Kostiantyn Liberov/Libkos/Getty Images)

Proboha, vyjednávejte!

Již popáté od roku 2008 vyzvalo Rusko USA k jednáním o bezpečnostních opatřeních, tentokrát v návrzích prezidenta Vladimira PutinaČesky ze 14. června 2024. Spojené státy již čtyřikrát nabídku jednání odmítly v zájmu strategie neokonzervativců Rusko pomocí války a tajných operací oslabit nebo rozdělit. Taktika amerických neokonzervativců katastrofálně selhala, Ukrajinu devastovala a ohrozila celý svět. Po všech válečných štvanicích nastal čas, aby Biden jednání o míru s Ruskem zahájil.

Od konce studené války bylo hlavní strategií USA Rusko oslabit. Již v roce 1992 zastával tehdejší ministr obrany Richard Cheney názor, že po zániku Sovětského svazu v roce 1991 by mělo být rozbito i RuskoČesky. Zbigniew Brzezinski v roce 1997 zastával názor, že by Rusko mělo být rozděleno na tři volně konfederované entity Ruské Evropy, Sibiře a Dálného východu. V roce 1999 aliance NATO vedená USA po dobu 78 dní bombardovala ruského spojence Srbsko, aby ho rozbila a v odtrženém Kosovu zřídila masivní vojenskou základnu NATO. Vedoucí představitelé vojensko-průmyslového komplexu USA počátkem 21. století hlasitě podporovaliČesky čečenskou válku proti Rusku.

Aby tyto americké postoje vůči Rusku zajistil, prosazoval Washington agresivně rozšíření NATO, navzdory slibům Michailu GorbačovoviČesky a Borisi JelcinoviČesky, že se nepohne ani o píď na východ od Německa. Nejtendenčněji prosazovaly USA rozšíření NATO o Ukrajinu a Gruzii se záměrem ruskou námořní flotilu v Sevastopolu na Krymu obklíčit státy NATO: Ukrajinou, Rumunskem (člen NATO 2004), Bulharskem (člen NATO 2004), Tureckem (člen NATO 1952 ) a Gruzií, idea přímo převzatá z příručky Britského impéria v Krymské válce (1853–1856).

Brzezinski chronologii rozšíření NATO v roce 1997 upřesnil, včetně členství Ukrajiny v letech 2005-2010. USA skutečně Ukrajině a Gruzii členství v NATO navrhly na summitu v Bukurešti v roce 2008. Do roku 2020 se skutečně rozšířilo o 14 zemí střední Evropy, východní Evropy a bývalého Sovětského svazu (Česká republika, Maďarsko a Polsko v roce 1999; Bulharsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko v roce 2004 Albánie a Chorvatsko, 2009, Černá Hora, 2020), přičemž Ukrajině a Gruzii slibuje budoucí členství.

Stručně řečeno, 30letý americký projekt, původně vytvořený Cheneym a neocony a od té doby důsledně prováděný, měl za cíl Rusko oslabit nebo dokonce rozdělit, obklíčit ho silami NATO a představit ho jako agresivní mocnost.

Právě na tomto ponurém pozadí ruští lídři opakovaně navrhovali vyjednat s Evropou a USA bezpečnostní opatření, která by zajistila bezpečnost všem dotčeným zemím, nejen bloku NATO. Vedeny neokonzervativním herním plánem, USA při každé příležitosti vyjednávat odmítly a snažily se vinu za to svalit na Rusko.

V červnu 2008, když se USA připravovaly rozšířit NATO o Ukrajinu a Gruzii, navrhl ruský prezident Dmitrij Medveděv Smlouvu o evropské bezpečnostiČesky, která požadovala kolektivní bezpečnost a ukončení unilateralismu NATO. Netřeba dodávat, že USA o ruské návrhy žádný zájem neprojevily a místo toho pokračovaly ve svých dlouhodobých plánech na rozšíření NATO.

Druhý ruský návrh na vyjednávání přišel od Putina po násilném svržení ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče v únoru 2014 za aktivní spoluúčasti, ne-li přímo vedení vlády USA. Náhodou jsem spoluúčast USA viděl zblízka, když mě popřevratová vláda pozvala k naléhavým ekonomickým diskusím. Když jsem dorazil do Kyjeva, odvezli mě na Majdan, kde mi bylo o americkém financování protestů na Majdanu přímo řečeno.

Důkazy o spoluúčasti USA na převratu jsou ohromující. Náměstkyně ministra zahraničí Victoria NulandČesky byla v lednu 2014 přistižena při telefonátuČesky o plánech změn ukrajinské vlády. Mezitím se do Kyjeva osobně vypravili američtí senátoři, aby protesty vyvolali (podobně jako kdyby čínští nebo ruští političtí vůdci přijeli do Washingtonu 6. ledna 2021, aby protestující rozohnili). 21. února 2014 zprostředkovali Evropané, USA a Rusko dohodu s JanukovyčemČesky, ve které Janukovyč souhlasil s předčasnými volbami. Přesto vůdci převratu dohodu tentýž den porušili, obsadili vládní budovy, pohrozili dalším násilím a následujícího dne Janukovyče sesadili. USA převrat podpořily a okamžitě ho uznáním nové vlády potvrdily.

Podle mého názoru se jednalo o standardní skrytou operaci změny režimu pod vedením CIA, kterých po světě proběhlo několik desítek, včetně šedesáti čtyř mezi lety 1947 a 1989, pečlivě zdokumentovaných profesorem Lindsey O’RourkemČesky. Skryté operace změny režimu samozřejmě nejsou ve skutečnosti zrakům skryté, ale americká vláda svou roli hlasitě popírá, všechny dokumenty uchovává v režimu vysokého utajení a svět systematicky klame: „Nevěřte tomu, co na vlastní oči jasně vidíte! USA s tím neměly nic společného.“ Podrobnosti o operacích se však nakonec objeví prostřednictvím očitých svědků, informátorů, vynuceného zveřejnění dokumentů podle zákona o svobodném přístupu k informacím, odtajněním dokumentů po letech či desetiletích a memoárů, ale na skutečnou odpovědnost už je příliš pozdě.

V každém případě přiměl násilný převrat etnicky ruskou oblast Donbasu na východní Ukrajině, aby se odtrhla od vůdců převratu, z nichž mnozí byli extrémně rusofobní nacionalisté a někteří členové násilnických skupin s historií spojenou s někdejší nacistickou SS. Vůdci převratu podnikli téměř okamžitě kroky k potlačení ruského jazyka i na ruskojazyčném Donbasu. V následujících měsících a letech zahájila kyjevská vláda vojenskou kampaň s cílem získat odtržené regiony zpět a rozmístit v nich neonacistické polovojenské jednotky a americké zbraně.

V průběhu roku 2014 Putin opakovaně vyzýval k mírovým jednáním, což vedlo v únoru 2015 k dohodě Minsk II založené na autonomii Donbasu a ukončení násilí oběma stranami. Rusko si Donbas jako ruské území nenárokovalo, místo toho požadovalo autonomii a ochranu etnických Rusů na Ukrajině. Rada bezpečnosti OSN dohodu Minsk II schválila, ale američtí neoconi ji soukromě rozvrátili. O několik let později kancléřka Angela Merkelová vyjevila pravduČesky. Západní strana k dohodě přistupovala nikoli jako k závazné smlouvě, ale jako ke zdržovací taktice, jak „poskytnout Ukrajině čas“ na vybudování své vojenské síly. V bojích na Donbasu mezitím v letech 2014 až 2021 zahynulo kolem 14 000 lidí.

Po definitivním zhroucení dohody Minsk II Putin znovu navrhl jednání s USA v prosinci 2021. V té době problematika překračovala rámec rozšíření NATO a zahrnovala zásadní otázky jaderného vyzbrojování. Američtí neokonzervativci dohody s Ruskem o kontrole jaderných zbraní krok za krokem opustili, přičemž USA v roce 2002 jednostranně vystoupily ze Smlouvy o protiraketových střelách (ABM), v roce 2010 umístily v Polsku a Rumunsku rakety Aegis a v roce 2019 odstoupily od Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF).

Vzhledem k těmto vážným rizikům předložil Putin 15. prosince 2021 návrh „Smlouvy mezi Spojenými státy americkými a Ruskou federací o bezpečnostních zárukách“. Nejbezprostřednějším problémem (článek 4 návrhu Smlouvy) byl konec snah USA o rozšíření NATO o Ukrajinu. Koncem roku 2021 jsem zavolal americkému poradci pro národní bezpečnost Jake Sullivanovi a pokoušel se Bidenův Bílý dům přesvědčit, že má na jednání přistoupit. Mou hlavní radou bylo vyhnout se válce na Ukrajině tím, že akceptujeme její neutralitu spíše než její členství v NATO, které pro Rusko byla jasně červená linie.

Bílý dům radu rozhodně odmítl a pozoruhodně (a neomaleně) tvrdil, že rozšíření NATO o Ukrajinu není věcí Ruska! Co by asi řekly USA, kdyby se některá země na západní polokouli rozhodla hostit čínské nebo ruské vojenské základny? Řekl by Bílý dům, ministerstvo zahraničí nebo Kongres: „To je v pořádku, to je záležitost pouze Ruska nebo Číny a hostitelské země“? Ne. Svět málem dospěl k jadernému Armagedonu v roce 1962, když Sovětský svaz umístil jaderné rakety na Kubu a USA zavedly námořní blokádu a vyhrožovaly válkou, pokud je Rusové neodstraní. Americká vojenská aliance nepatří na Ukrajinu o nic víc, než patří ruská nebo čínská armáda do blízkosti hranic USA.

Čtvrtá Putinova nabídka k jednání přišla v březnu 2022, když Rusko a Ukrajina téměř uzavřely mírovou dohodu jen několik týdnů po zahájení ruské speciální vojenské operace 24. února 2022. Rusku opět šlo o jednu velkou věc: Neutralitu Ukrajiny, tj. žádné členství v NATO a žádné umístění amerických raket na hranici Ruska.

Za obratného zprostředkování tureckým ministerstvem zahraničí ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj na ukrajinskou neutralitu rychle přistoupil a Ukrajina s Ruskem si vyměnily dokumenty. Pak náhle, na konci března, Ukrajina jednání opustila.

Britský premiér Boris Johnson, v tradici britského protiruského válečného štváčství sahající až ke krymské válce (1853-6), odletěl do Kyjeva varovat Zelenského před neutralitou a důležitostí toho, aby Ukrajina Rusko porazila na bitevním poli. Od té doby ztratila kolem 500 000 mrtvých a na bojišti je v provazech.

Nyní tu máme pátou nabídku Ruska k jednání, kterou jasně a přesvědčivě vysvětlil sám Putin ve svém projevu k diplomatům na ruském ministerstvu zahraničí 14. červnaČesky. Putin ruské podmínky pro ukončení války na Ukrajině představil.

Ukrajina má přijmout neutrální, neangažovaný status, zůstat bez jaderných zbraní a podstoupit demilitarizaci a denacifikaci, řekl Putin. O těchto parametrech bylo dosaženo široké dohody během istanbulských jednání v roce 2022, včetně konkrétních podrobností o demilitarizaci, jako jsou dohodnuté počty tanků a dalšího vojenského vybavení. Ve všech bodech jsme dosáhli konsensu.

 

Jistě, práva, svobody a zájmy rusky mluvících občanů na Ukrajině musí být plně chráněny, pokračoval. Nové územní skutečnosti, včetně statutu Krymu, Sevastopolu, Doněcké a Luganské lidové republiky, Chersonské a Záporožské oblasti jako součástí Ruské federace, mají být uznány. Tyto základní principy musí být v budoucnu formalizovány prostřednictvím zásadních mezinárodních dohod. To samozřejmě znamená také odstranění všech západních sankcí proti Rusku.

Dovolte mi o vyjednávání říci pár slov.

Ruské návrhy by se nyní měly u jednacího stolu setkat s návrhy USA a Ukrajiny. Bílý dům se smrtelně mýlí, když se jednání vyhýbá jen kvůli nesouhlasu s ruskými návrhy. Měl by předložit vlastní a začít o ukončení války vyjednávat.

Pro Rusko existují tři základní problémy: neutralita Ukrajiny (mimo rozšířené NATO), Krym zůstávající součástí Ruska a změny hranic na východní a jižní Ukrajině. První dva jsou téměř jistě nesmlouvatelné. Konec rozšiřování NATO je základním casus belli. Krym je také jádrem Ruska, protože je od roku 1783 domovem ruské černomořské flotily a je zásadní pro ruskou národní bezpečnost.

Klíčovým bodem jednání bude třetí klíčová otázka, hranice východní a jižní Ukrajiny. USA nemohou předstírat, že hranice jsou posvátné poté, kdy NATO v roce 1999 bombardovalo Srbsko, aby se vzdalo Kosova, a poté, kdy USA tlačily na Súdán, aby se vzdal Jižního Súdánu. Ano, hranice Ukrajiny budou v důsledku 10 let války překreslené, situací na bojišti, rozhodnutím místního obyvatelstva a kompromisy učiněnými u jednacího stolu.

Biden musí připustit, že vyjednávání není známkou slabosti. Jak řekl Kennedy: „Nikdy nevyjednávat ze strachu, ale nikdy se vyjednávat nebát.“ Ronald Reagan svou vlastní vyjednávací strategii skvěle popsal pomocí ruského přísloví „Důvěřuj, ale prověřuj“.

Neokonzervativní přístup k Rusku, který byl od začátku chybný a arogantní, leží v troskách. NATO se o Ukrajinu a Gruzii nikdy nerozšíří. Rusko nebude rozvrácené skrytou operací CIA. Ukrajina na bitevním poli příšerně krvácí, často ztrácí 1000 nebo více mrtvých a zraněných za jediný den. Neúspěšný neokonzervativní herní plán nás přibližuje k jadernému ArmageddonuČesky.

Přesto Biden stále odmítá vyjednávat. Po Putinově projevu USA, NATO a Ukrajina jednání znovu rozhodně odmítly. Biden a jeho tým se stále nevzdali neokonzervativní fantazie Rusko porazit a NATO rozšířit o Ukrajinu.

Zelenskij, Biden a další vůdci zemí NATO ukrajinský lid opakovaně klamali, když mu lživě a opakovaně tvrdili, že Ukrajina na bojišti zvítězí a že žádné možnosti k vyjednávání neexistují. Na Ukrajině nyní platí stanné právo. Veřejnosti se o vlastní porážce nesmí nic dozvědět.

V zájmu samotného přežití Ukrajiny a vyhnutí se jaderné válce má dnes prezident Spojených států jednu prvořadou odpovědnost: vyjednávat.

Jeffrey David Sachs (*1954) je univerzitní profesor a ředitel Centra pro udržitelný rozvoj na Kolumbijské univerzitě, kde v letech 2002 až 2016 řídil The Earth Institute. Je také prezidentem UN Sustainable Development Solutions Network a komisařem UN Broadband Commission pro rozvoj. V devadesátých letech byl předním poradcem Borise Jelcina a autorem ruských neoliberálních reforem. Byl poradcem tří generálních tajemníků Organizace spojených národů a v současnosti působí jako obhájce Udržitelných rozvojových cílů (SDG) pod generálním tajemníkem Antoniem Guterresem. V letech 2004 a 2005 ho časopis Time zařadil mezi 100 nejvlivnější osobnosti světa a v roce 1993 ho deník New York Times označil za „pravděpodobně nejvýznamnějšího ekonoma na světě„. Vydal řadu knih, poslední The ages of globalization : geography, technology, and institutionsČesky (Věk globalizace: geografie, technologie a instituce, 2020) a A New Foreign Policy: Beyond American ExceptionalismČesky (Nová zahraniční politika: Po americkém exceptionalismu, 2020). Má vlastní internetový portál jeffsachs.org.