3x Boaventura de Sousa Santos

3.1.2024: Třetí světová válka, BRICS+ a záchrana planety
14.12.2023: Různé tváře fašismu
30.11.2023: Teror terorizovaných

Zdroj obrázku: Z-Network k volnému sdílení

Třetí světová válka, BRICS+ a záchrana planety

Kladu si stejnou otázku jako velký portugalský komunistický intelektuál Bento Jesus Caraça v roce 1932 a hlásím se ke stejné prognóze.
Poté, co konstatoval, že s blížící se první světovou válkou „intelektuálové (s výjimkou Romaina Rollanda ve Francii [a, dodal bych, Karla Krause v Rakousku]), místo aby vrhli na misky vah veškerou váhu své prestiže a pokusili se zabránit vypuknutí katastrofy a vnést do chaosu šílenství řád, svou prestiž použili k rozdmýchání plamenů, ke zvýšení nepořádku. Tam, kde se měli povznést, se ponížili; dali přednost zradě před plněním vznešeného a humánního poslání.“ Otázka zní: změnila se situace v současnosti? Vidíme jasné a přesné známky záměru odčinit temnou minulost? Odpověď BJC je jednoznačná: „Pravda je – ne! Nepochybně existují významné skupiny ‚pevných mužů‘, ‚lidí dobré vůle‘, kteří do boje proti válce vkládají to nejlepší ze své inteligence a aktivity, ale bohužel většina, naprostá většina intelektuálů se připravuje na nové odříkání ducha. Vypukne-li válka, a nikdy jsme jí nebyli tak blízko, budeme opět svědky toho, jak se po celém světě objeví tisíce lehkovážných hrdinů od psacího stolu, kteří budou chrlit tytéž proudy lží, jež povedou ostatní na frontu bitvy… a zajistí jim pohodlí v týlu.“[1] O deset let dříve napsal Karl Kraus v knize Poslední dny lidstva: „Humor není ničím jiným než sebemrskačstvím autora, který nepřišel o rozum při pomyšlení, že by s nedotčeným talentem přežil a byl přitom svědkem tak profánních událostí.“ A dal průchod svým emocím: „Přesto musí být bezvýhradné přiznání viny z příslušnosti k lidstvu, jak v současnosti existuje, někdy někde vítáno a oceňováno.“[2].

Stejně jako Caraça, Rolland a Kraus nesnesu představu, že by potřetí došlo k nové světové válce. A už vůbec ne, pokud by to byla, jak je pravděpodobné, válka jaderná. „Ne mým jménem!“ Úkolem intelektuála je připojit se k aktivním občanům za mír, k politickým stranám a společenským hnutím, které si skutečně mír přejí, a odsoudit globální síly, které podporují válku jako prostředek k udržení své moci. Zkušenost nám však ukazuje, že tento boj, má-li být účinný, musí mít organizační rozměr. Právě o tom budu hovořit v tomto textu.

Po staletí Evropa balancuje na pokraji války a přitom si léčí rány té předchozí. Pokaždé jsou důvody jiné, ale společné mají to, že ačkoli se zrodily zde, zatahují do toho svět a stávají se tak globálními. Ve skutečnosti jsme žili mezi válkami. Je asi málo známo, že jakmile skončila druhá světová, konzervativní síly, zejména katolíci a sedláci, se dychtivě ptali, kdy začne ta nová, tentokrát proti Rusku. Rétorika rodící se studené války rozněcovala nálady, které ochladly, až když Západ pasivně přihlížel, jak Sověti potlačili maďarské povstání v roce 1956. Mír měl trvat dlouho. Mír, který trval, byl mír, který umožnila studená válka a mnoho regionálních horkých válek v Africe, na Blízkém východě a v Asii. Co je nového dnes?

Podíváme-li se na vnitřní debaty v USA před jejich vstupem do prvních dvou světových válek, uvědomíme si, že USA začaly prohlášením neutrality; následný zásah ve prospěch spojenců byl poněkud váhavý a v rozporu s ideologií izolacionismu, která byla až do poloviny 20. století tak populární. Naopak připravovaná třetí světová válka je projektem USA. Evropa je pouze mladším spojencem. Proč tomu tak je? V prvních dvou válkách byl americký imperialismus ve fázi vzestupu a války sloužily pouze k upevnění tohoto globálně dominantního postavení. USA vyšly z každé války silnější. Stačí si uvědomit, že v roce 1948 činil HDP USA téměř polovinu celosvětového HDP (v roce 2019 to bylo 24 %). Dnes jsou USA v úpadku a válka je od dob prezidenta Clintona možností, jak ho zastavit, protože právě ve vojensko-průmyslovém komplexu mají USA nad konkurenčními mocnostmi jednoznačnou převahu. Stačí si vzpomenout na jejich více než 800 vojenských základen po celém světě. USA jsou vlastně v permanentní válce od svého založení. Jistě, v různých válkách; to, co jejich imperiální války od 20. století mají společné, je skutečnost, že probíhají daleko od jejich hranic. Dnes je to válka o hegemonii; zatímco ještě nedávno byla jaderná varianta radikálně vyloučena, dnes se stala jedním z možných scénářů. Závažnost situace vyplývá z toho, že se úpadek USA neprojevuje pouze v globální politice a ekonomice. Dnes je zřetelně patrný i doma. V nejbohatší zemi světa si každé šesté americké dítě nemusí být jisté, odkud přijde jeho příští jídlo.[3] 42 % mladých delikventů (ve věku od 10 do 17 let) v detenčních ústavech jsou černoši, přestože podíl černošské mládeže v populaci mladých lidí v USA činí 15 %.[4] V roce 2023 došlo k 630 masovým střelbám (při každé z nich byli zabiti více než 4 lidé). V roce 2021 zemřelo na následky střelných zbraní téměř 50 000 lidí, z toho více než polovina byly sebevraždy.[5] V roce 2023 bylo 653 100 bezdomovců, což je o 12 % více než v roce 2022.[6] Volby v roce 2024 budou jistě svobodné, ale vzhledem k přítomnosti temných peněz ve financování kampaní nebudou spravedlivé a možná nebudou ani pokojné.[7]

Tváří v tvář tomuto mnohostrannému úpadku se USA stále více soustředí na válku o hegemonii. Jejím cílem je soustředit a udržet moc v hegemonnistickém státu, v jehož zájmu je nastolení mezinárodního řádu, který je ze své podstaty unipolární. Dualita kritérií v „řádu založeném na pravidlech“ (srovnej Ukrajinu s Palestinou) je hlavním rysem hegemoniálního řádu. Po rozpadu Sovětského svazu a zániku Varšavské smlouvy (1991) se zdálo, že je válka o hegemonii navždy vyhraná. Protože však je vývoj globálního kapitalismu nerovnoměrný a kombinovaný, objevily se pro hegemonii USA výzvy z velké části pramenící z rozvoje Číny. V roce 1949 se komunistická Čína začala připravovat na století posilování, které jí mělo vrátit pozici na vrcholu světového systému, kterou zaujímala až do roku 1830, i když od 16. století v určité multipolaritě s imperiální Evropou. Jak uvádí Xulio Ríos v knize Proměny komunismu v Číně, Mao Ce-tung ji postavil na nohy, Deng Siao-pching ji rozvíjel a Si Ťin-pching zosobňuje závěrečný tlak, aby se stala mocnou zemí s ústředním postavením ve světovém systému, který má vyvrcholit v roce 2049. Zatímco Mao odložil tradiční konfuciánskou kulturu stranou a Deng upřednostnil rozvojismus před marxismem, Si-ťi-pching usiluje o syntézu tří zakladatelských ideologií s myšlenkou „socialismu s čínskými zvláštnostmi v nové době“.

Protože v době globalizace byla Čína partnerem, který pomáhal hospodářský úpadek USA maskovat, začaly alarmy hegemonistické války znít až za Billa Clintona. Brzy převzali kontrolu nad zahraniční politikou USA neokonzervativci (ideologická skupina od Hilary Clintonové až po Victorii Nuland a jejího manžela, pro které se s konkurenty americké hegemonie nemá vyjednávat, ale spíše je zničit). Soupeři mají slabiny a právě na ty je třeba zaútočit. Čína má dvě: svého hlavního spojence Rusko a Tchaj-wan. Válka na Ukrajině byla od počátku strategií změny režimu (nikoli na Ukrajině, ale v Rusku). Cílem bylo opotřebovat ruské politické vůdce (zejména Putina), jako tomu bylo v 80. letech, dokud by nepřišel dvojník Gorbačova, který by z něho udělal přítele USA, a tedy nepřítele Číny, což by okamžitě vedlo k uzavření Číny do Asie. Jak je dnes zřejmé, cíl se nezdařil, Rusko posílilo a jeho multi-sekulární přítomnost v Eurasii se ještě více rozšířila. Mučený lid Ukrajiny a obyvatelé Evropy, zmanipulovaní bezprecedentní propagandistickou válkou, za tuto strategii platí vysokou cenu. Protože Volodymyr Zelenskyj o mezinárodních vztazích ví málo, větu lorda Palmerstona s pohledem upřeným na USA neznal: „Národy nemají stálé přátele ani spojence, mají jen stálé zájmy“. Ačkoli jde o pouhou spekulaci, pokud se ho nepodaří nahradit, může se Zelenskému v blízké budoucnosti stát osudným neštěstí. Dalším slabým článkem Číny je Tchaj-wan a právě tam by se válka o hegemonii mohla odehrát nejprudčeji. Bude to nová Ukrajina, na které se však USA z chyb, kterých se v Evropě dopustily, poučí.

Protože pánové dějin opovrhují drzostí tohoto svého sluhy, nepředvídali protikoloniální odpor palestinského lidu, vedeného tentokrát Hamásem. Válka Izraele proti Palestině se od války Ruska proti Ukrajině kvalitativně liší ze tří hlavních důvodů. Za prvé, první je koloniální vyhlazovací válkou, druhá je válkou zadržovací. Za druhé, USA nejsou spojencem Izraele; USA jsou Izraelem, protože jejich jak vnitřní, tak zahraniční politiku ovládá proizraelská lobby. Kromě toho není izraelská válka úchylkou západního světazdaleka, ale jeho nejkrutějším a nejvěrnějším zrcadlem: civilizace, která od 16. století lidstvo vytvářela a oslavovala, zatímco většinu z něj odlidštila. Za třetí, na druhé straně stojí historičtí poražení evropského expanzionismu, islámský svět. Možnost globální eskalace války je v tomto případě kvalitativně mnohem větší. Proto okamžité ukončení investic do Ukrajiny. Také na Blízkém východě se budou neokonzervativci snažit najít slabý článek v čínských aliancích. Tímto článkem je nepochybně Írán. Ten bude pravděpodobně dalším cílem.

Odpor proti třetí světové válce

Historie je vždy podmíněná, jakkoli se zdá, že ji některé faktory určují. Třetí válka není nevyhnutelná. Síly odporu a míru nespočívají v Evropě, nejnásilnějším kontinentu světa. Je pravda, že v období po druhé světové válce v Evropě vzniklo silné mírové hnutí, jehož největším (a posledním) projevem byly protesty proti válce v Iráku v roce 2003. Obzvláště silné bylo v Německu, které se však od války na Ukrajině vrátilo ke svým nebezpečným válečnickým impulsům. Odpor se odehrává na globálním Jihu. Globálním Severem se v tomto textu rozumí Evropa starých imperiálních projektů (bez Ruska), dále Japonsko a bývalé kolonie, v nichž dominoval rasismus a bílý nacionalismus (USA, Kanada, Nový Zéland a Austrálie); globálním Jihem se naopak rozumí všechny ostatní bývalé evropské kolonie a země, které sice nebyly evropskými koloniemi, ale Evropa je ovládala (například Čína po opiových válkách). Je možné, že toto označení je přechodné a nebude mít dlouhého trvání, protože je dceřinou společností nejnovější fáze koloniálně-kapitalistické globalizace, která, jak víme, ztrácí půdu pod nohama. Dalším problémem tohoto označení a s ním spojené dichotomie je, že homogenizuje různé socio-historické skutečnosti zahrnuté v každém z pólů této dichotomie. Neeurocentrická historická analýza ukáže velkou heterogenitu globálního Severu i globálního Jihu. Stačí mít na paměti, že globální Sever zahrnuje koloniální evropské mocnosti a některé jejich bývalé kolonie. Na druhé straně v rámci Evropy vždy existovaly asymetrie typické pro vnitřní kolonialismus, pro severní Evropu ve vztahu k jižní Evropě, pro střední Evropu ve vztahu k východní Evropě, pro italská města a jejich plantáže na Kypru s otrockou prací Slovanů (o staletí později by Hitler Slovany nazval Untermenschen, podlidmi), nemluvě o Balkánu, jehož příslušnost k Evropě byla opakovaně zpochybňována.

Stejnou (nebo větší) rozmanitost lze pozorovat i na dnešním globálním Jihu. Časové podmínky, logika intervencí a interakcí a politické ekonomie koloniálního extraktivismu v severním Atlantiku, jižním Atlantiku, Indickém oceánu a Čínském moři byly velmi odlišné, nemluvě o tom, že zahrnovaly země, které nepodléhaly evropskému kolonialismu. Dnes nemáme inaugurační „nevinnost“ z počátku 20. století, kdy byly všechny pokroky průmyslové společnosti a komunikace považovány za faktory homogenity. K homogenizaci a konvergenci samozřejmě docházelo a dochází, ale v rozporu s tím se objevily i rozdíly, neshody, znovuobjevování odlišné minulosti a odlišná etická a politická povolání. Dichotomie je proto třeba používat s maximální opatrností a jejich užitečnost je vždy provizorní a omezená.

Se všemi těmito výhradami má dnes globální Jih privilegovaného aktéra, Čínu, a hustou síť působivé regionální a tematické spolupráce, včetně BRICS+. Je Čína komunistická? Je Čína imperialistická? Jaký směr dá Čína globálnímu Jihu jako jeho privilegovaný aktér? O všech těchto otázkách je možné diskutovat. Čína je řízena vysoce centralizovanou komunistickou stranou s přibližně devadesáti miliony militantů; z ekonomického hlediska se dnes jedná o smíšenou ekonomiku: kapitalistický základ – naprostá většina podniků (61,2 %) a zaměstnanosti (82,1 %)[8] patří do soukromého sektoru a řídí se tržními pravidly – s mimořádně velkým podílem státních podniků a mimořádně velkou a aktivní rolí státu při řízení ekonomiky a finanční kontrole. Tato struktura v kombinaci se zahraničními vztahy Číny (vzájemně výhodné smlouvy) zřejmě naznačuje vzorec chování, který se neshoduje s imperialistickým vzorem (nadvláda a těžba prostřednictvím nerovných smluv, vojenské kurately nebo násilí). Bez ohledu na toto hodnocení je třeba zdůraznit, že Čína působí ve spojení s mnoha dalšími zeměmi se středním stupněm rozvoje a silným vědomím vlastní suverenity. Organizace BRICS+ je dnes nejhustší a nejoperativnější organizační formou globálního Jihu.

Vzhledem k tomu, že se nejedná o nové vydání Hnutí nezúčastněných zemí, které usilovalo o rozvojové modely, jež nebyly ani západně kapitalistické, ani sovětsky socialistické, musíme se ptát, co je vůdčím principem globálního Jihu a do jaké míry může být faktem míru a zabránit třetí světové válce.

Podle mého názoru globální Jih usiluje o alternativu, která je možná radikálnější než alternativa mezi kapitalismem a socialismem. Jde o možnost kapitalismu bez kolonialismu. Myšlenka Leona Trockého, že globální vývoj kapitalismu je nerovnoměrný a kombinovaný, vychází právě z rozdílů v kombinaci kapitalismu a kolonialismu v různých regionech světa. Tvrdil jsem, že od 16. století se moderní nadvláda skládá z triády: kapitalismu, kolonialismu a patriarchátu. Tvrdil jsem také, že tyto tři formy nadvlády působí v permanentní artikulaci a že žádná z nich není udržitelná bez ostatních. Jinými slovy, nedokážu si představit kapitalistickou společnost, která by nebyla kolonialistická a patriarchální. Historický kolonialismus (územní okupace cizí zemí) dosud neskončil, jak nám ukazuje každodenní hrůza genocidy obyvatel Gazy, a nesmíme zapomínat ani na kolonialismus, kterému je vystaven saharský lid. Kolonialismus však dnes pokračuje v mnoha dalších podobách, jako je rasismus, drancování přírodních zdrojů, kácení lesů a otravování řek, zabírání půdy, nucené vysídlování obyvatelstva, rostoucí počet ekologických uprchlíků, masové věznění černošského obyvatelstva v některých zemích, nerovné smlouvy, hranice-pevnosti z ostnatého drátu a cementu atd. Důvodem přetrvávání kolonialismu a patriarchátu je to, že kapitalismus se nemůže udržet, aniž by větší či menší část pracovní síly nebyla nadměrně využívána nebo neplacena, nebo prostě k dispozici. Kolonialismus a patriarchát tím, že vytvářejí rasově nebo sexuálně orientované populace, jsou nadvládou, která toto nadměrné vykořisťování a krádeže práce umožňuje. A právě na globálním Jihu převládají nejintenzivněji.

Globální Jih dnes představuje rozsáhlou a komplexní síť praktik a ideologií, které požadují ukončení dualismu mezi zdánlivě civilizovaným kapitalismem severních metropolí a barbarským kapitalismem kolonií a neokolonií. Jinými slovy, kapitalismus bez kolonialismu na globální úrovni. Mám podezření, že pokud uspějí, to, co vzejde z jejich vítězství, nebude kapitalismus, jak ho známe, ale něco jiného, co prozatím můžeme nazvat postkapitalismem. Válečná verze amerického neokonzervativního imperialismu představuje zoufalou snahu takovému úspěchu zabránit. Ekonomická síla, kterou nyní disponuje globální Jih (velký rozdíl oproti Hnutí nezúčastněných zemí), by však mohla donutit USA a jejich spojence na globálním Severu k jednání. Na BRICS+ dnes připadá více než 30 % světového HDP. Jednání je jediným způsobem, jak se vyhnout třetí světové válce. V tom spočívá naše naděje.

Zachrání vyjednávání svět?

Na začátku roku 2024 čelí svět čtyřem zásadním problémům: globální válce, sociální nerovnosti, ekologickému kolapsu, budoucnosti OSN a nedostatku věrohodných alternativ. Podívejme se, jak může BRICS+ přispět k řešení těchto problémů.

Mír.
V celém tomto textu jsem se snažil ukázat, že jediná možnost, jak zastavit hrozící třetí světovou válku, spočívá ve schopnosti zemí BRICS+ přinutit americký imperialismus k jednání. Kro
mě BRICS+ samozřejmě existují i další organizace, například Šanghajská organizace pro spolupráci, které mohou přispět ke stejnému cíli. Domnívám se však, že BRICS+ je organizací s největší politickou a kulturní rozmanitostí, a proto má nejlepší předpoklady k mobilizaci svého obyvatelstva proti válce. Potíž spočívá v tom, že kontinent, kde jsou tyto podmínky nejzřetelněji přítomny, Latinská Amerika, je kontinentem nejvíce závislým na USA, a proto zde bude destabilizující síla amerických veřejných a soukromých organizací ve službách imperialismu nejúčinněji vyvíjet tlak na umírněně se transformující vlády. Stačí si vzpomenout, co se děje v Argentině, nebo v Chile na odmítnutí prezidenta Gabriela Borice vyhovět lidovým požadavkům tak příkladně vyjádřeným v hnutí, které vedlo k prvnímu chilskému ústavodárnému shromáždění (2020-2022). Brazílie je pod neustálým imperiálním dohledem a prezident Lula da Silva čelí nepřátelskému Kongresu složenému převážně z bohatých bílých mužů, zatímco 55 % obyvatel se hlásí ke snědé nebo černé pleti, 51 % obyvatelstva tvoří ženy, které zaujímají pouze 8 % křesel v Poslanecké sněmovně, a 37 % obyvatelstva hladoví. Může se stát, že ropa ze zemí Blízkého východu, které se hodlají připojit k BRICS+, bude účinněji tlačit na vyjednávání, což bude dobré pro mír, ale špatné pro všechny ostatní problémy.

Sociální nerovnost.
Do BRICS+ patří země s největší sociální nerovností (opět Brazílie, kde je jedna z nejvyšších koncentrací příjmů na světě). V tomto textu tvrdím, že kombinace kapitalismu a kolonialismu je částečně zodpovědná za národní a mezinárodní podmínky, které brání vyrovnanějšímu rozdělení bohatství na národní i mezinárodní úrovni. Věrným zrcadlem této dvojice kapitalismus-kolonialismus jsou mezinárodní organizace, ať už jde o OSN – a její různé agentury, od Světové zdravotnické organizace (WHO) po Úřad vysokého komisaře pro lidská práva nebo Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky -, Světovou banku, MMF nebo WTO. V míře, v jaké budou státy BRICS+ úspěšně bojovat za znovuzaložení těchto organizací nebo za jejich nahrazení jinými, je možné, že se vytvoří podmínky pro vyváženější rozdělování bohatství. Jak daleko může tato rovnováha dojít, závisí na tom, jaká bude tato nová postkapitalistická formace. Vzhledem k tomu, že dosud neexistoval kapitalismus bez kolonialismu, nikdo nemůže zaručit, že to bude možné. Ani v opačném případě.

Ekologický kolaps.
To je nepochybně velký problém a výzva naší doby a také jediný skutečně nový politický problém. Lze dokonce tvrdit, že hrůza, kterou vyvolává možnost jaderné války, není ničím jiným než hrůzou, kterou by mohlo vyvolat globální oteplení o 2 °C nad předindustriální úroveň. Frustrující mezinárodní zkušenosti z posledních dvaceti let snahy tomu zabránit předpovídají to nejhorší. Obhajoval jsem radikální přehodnocení pojmů pokrok, rozvoj, příroda a lidská práva, abychom mohli této výzvě čelit. Stejně jako velký ekolog Giuseppe di Marzo tvrdím, že osvobození člověka není možné bez osvobození Matky Země, kterou západní kultura nesprávně nazývá přírodou.[9] A protože není možné přemýšlet o novém, aniž bychom vycházeli ze starého, navrhuji myšlenku práv přírody jako nedílnou součást budoucí (skutečně) univerzální deklarace lidských práv, protože rozlišování mezi lidským a nelidským životem již nemá pro účely zachování života na planetě Zemi žádný smysl.[10] Činím tak v návaznosti na prastarou filozofii domorodých národů a rolníků a ekologických hnutí vedených myšlenkou integrální ekologie. Bez přirozené spravedlnosti není sociální spravedlnosti. Naše tělo je nejvěrnější miniaturou Matky Země. Proto si nemůžeme nárokovat zdravý život na nemocné planetě, jak nám nedávno připomněl papež František.

Vzhledem k tomu a soudě podle postojů některých zemí BRICS+ na konferencích OSN o životním prostředí mám podezření, že BRICS+ bude spíše součástí problému než jeho řešením. Jediným politickým vůdcem mezinárodního významu, který si hluboce uvědomuje výzvy, jimž v této oblasti čelíme, je kolumbijský prezident Gustavo Petro, tedy země, která do BRICS nepatří.

Budoucnost OSN.
Stejně jako její předchůdkyně, Společnost národů, založená v roce 1920, se OSN zrodila na konci světové války a s cílem zabránit vzniku další války. Stejně jako Společnost národů byla OSN vytvořena s cílem upevnit vítězství Spojenců. Zatímco však v době vzniku Společnosti národů v americkém Kongresu stále převládal izolacionismus, což znamenalo, že se USA k této organizaci nepřipojily, v případě OSN byly USA jejím zásadním propagátorem, hlavním financiérem, a dokonce nabídly New York jako sídlo OSN. V institucionální struktuře obou organizací byly zřetelné stopy války (podobně jako stálí členové Rady bezpečnosti OSN byli v případě Společnosti národů členy Výkonné rady Anglie, Francie, Itálie a Japonsko). Společnost národů se musela zabývat ochranou menšin vzhledem k nesčetným přesunům obyvatelstva, k nimž došlo na konci první světové války ve východní Evropě i na Balkáně. Selhání Ligy národů se prohloubilo, když se ukázala její neschopnost zabránit konfliktům mezi státy nebo je vyřešit, zejména invazi Japonska do Mandžuska v roce 1933 a invazi Itálie do Etiopie v roce 1935. Společnost národů, od počátku oslabená nepřítomností USA, postupně slábla s odchodem Německa v roce 1933 a Japonska a Itálie v následujících letech. Po vypuknutí druhé světové války se Společnost národů stala bezvýznamnou formalitou.

V případě OSN má její oslabení dlouhou historii a podobné důvody, které vedly k neúspěchu Společnosti národů, i když aktéři a problémy jsou nyní jiné. Přežije OSN první genocidu národa (palestinského lidu) vysílanou v přímém televizním přenosu do celého světa? Stopy druhé světové války jsou v současné institucionální struktuře OSN velmi patrné a její neadekvátnost současné realitě je stále zřejmější. V případě Ligy reagovaly nejsilnější země na frustraci odchodem. V případě OSN je BRICS+ novou a potenciálně vlivnou skutečností z důvodů, které jsem zmínil výše. Pokud se BRICS+ stanou soudržným kolektivním aktérem, mají dostatek síly a vlivu, aby mohly sledovat jednu ze dvou strategií: buď vytvořit multilaterální instituce, které vyčerpají intervence OSN a vynutí si možnost multipolarismu, nebo prosadit velmi hlubokou reformu OSN, která se bude týkat organizace jako celku (Zakládací charta, Všeobecná deklarace lidských práv atd.), jejích regionálních a tematických agentur, jejího ústředí a jejího financování. USA budou jakékoli z těchto řešení všemi prostředky bojkotovat. Zda budou úspěšná, závisí na mnoha faktorech, především na vyřešení vnitřní občanské války, která v současnosti latentně ovládá politický život USA.

Spolehlivé alternativy

V posledních sto letech byly boje proti nerovnosti, nespravedlnosti a diskriminaci dvojího druhu: boje mezi levicí a pravicí a boje za osvobození / osamostatnění evropských kolonií. Ne vždy byly tyto boje jasně rozlišeny, protože někdy byly boje za protikoloniální sebeurčení označovány také jako boje mezi levicí a pravicí, jako například v případě Alžírska. V případě liberálních demokracií boje mezi levicí a pravicí začaly jako boje mezi projekty společnosti a politické ekonomie (kapitalismus versus socialismus nebo komunismus), ale po druhé světové válce se z nich staly boje mezi různými koncepcemi kapitalismu (liberální kapitalismus nebo sociálnědemokratický kapitalismus) a demokracie (liberální demokracie, sociální demokracie, zastupitelská demokracie, participativní demokracie). V posledních deseti letech, kdy se na politické scéně znovu objevila krajní pravice a fašismus, se dichotomie mezi levicí a pravicí stala označením pro boj mezi demokracií a diktaturou nebo „osekanou“ či „svalnatou“ demokracií. Antikoloniální boje začaly politickou nezávislostí kolonií a později začaly zahrnovat i boj proti rasismu a patriarchátu. Dnes, zejména po vzniku BRICS+, se zdá, že usilují o druhou nezávislost, ekonomickou nezávislost neboli kapitalismus bez kolonialismu, jak jsem se zmínil výše.

V současné době žijeme ve stavu rozpolcení podmínek sociálních bojů za spravedlivější společnost a žádný z typů bojů, které jsem identifikoval výše, neposkytuje adekvátní politické vedení. Rozpolcení spočívá v tom, zda zachovávat rozdíl mezi lidstvem a přírodou, nebo vytvořit novou epistemologii a novou politiku, která vychází ze symbiózy mezi lidstvem a přírodou. V prvním případě nenabízejí věrohodné alternativy ani boje mezi levicí a pravicí, ani antikoloniální či antipatriarchální boje. Základním důvodem je, že vedou roztříštěné boje proti moderní nadvládě, boje, které jsou někdy ekonomistické proti kapitalismu, jindy kulturalistické a identitární proti rasismu a sexismu. Neoliberalismus je ve svém mnohočetném politicko-ekonomickém, sociálně-psychologickém, kulturním a náboženském rozměru neustálou továrnou na ne-alternativy a falešné alternativy. V druhém případě symbióza lidského a nelidského života (konec dichotomie mezi lidstvem a přírodou) vyžaduje znovuzaložení kategorií levice a pravice, stejně jako kategorií sebeurčení a osvobození.

Závěr

Odpověď na otázku, zda vyjednávání s americkým imperialismem zachrání svět, zní: ne, nezachrání.
Může přinejlepším oddálit jeho zkázu. Takové vyjednávání je však nezbytné, abychom získali čas, umožnili vznik a konsolidaci politických sil vedených myšlenkou epistemicko-politického znovuzaložení, které nám umožní naslouchat Matce Zemi a vyléčit její rány, které jsou koneckonců i našimi ranami.

—

[1] Bento de Jesus Caraça, Conferências e Escritos. Lisboa, 2ª edição, 1978, 216

[2]

[3] https://catholicconnect.care/facts-about-child-hunger-in-america/

[4] https://www.sentencingproject.org/fact-sheet/black-disparities-in-youth-incarceration/

[5] https://www.bbc.com/news/world-us-canada-41488081

[6] https://nlihc.org/resource/hud-releases-2023-annual-homeless-assessment-report

[7] https://www.brookings.edu/articles/the-risk-of-election-violence-in-the-united-states-in-2024/

[8]

[9] Viz Giuseppe di Marzo, Ecologia Integrale. Roma, Castelvecchi, 2021.

[10] Viz Boaventura de Sousa Santos, Law and the Epistemologies of the South. Cambridge University Press, 2023, 622-676.

Zpět na obsah

Zdroj obrázku: Z-Network k volnému sdílení

Různé tváře fašismu

Primo Levi říkával, že každá doba má svůj fašismus. Jaký je fašismus naší doby? Fašismus definuji jako společensko-politický stav koncentrace kapitálu, který bez demokratické kontroly legitimizuje naprostou lhostejnost k lidskosti druhých. Fašismus je tedy jevem specifickým pro kapitalistické společnosti. Rozlišoval jsem mezi společenským fašismem (kdy jedna sociální skupina má právo veta nad životem jiné skupiny) a politickým fašismem (typ autoritářského režimu). Domnívám se, že dnes směřujeme k fašistickým asamblážím, v nichž se kombinují dříve odlišné složky (kulturní, ekonomická, sociální a politická). Fašismus naší doby má tyto tváře: sociální neodarwinismus, politické náboženství, tradiční krajní pravice, lawfare[1], acedia individualismu. Každá z nich je slučitelná s demokracií, pokud demokracie není o moc víc než hra iluzí.

Sociální neodarwinismus.
Neoliberalismus jako hospodářská politika je nástrojem pro koncentraci bohatství prostřednictvím transferů od chudých a středních tříd k vyšším třídám tím, že omezuje svobody navrhované liberalismem na svobodu ekonomickou. Jako sociální politika se neoliberalismus projevuje jako nový sociální darwinismus: neoliberální socialismus je v podstatě sociálním socialismem: ritualizace autonomie jednotlivce zároveň s upíráním podmínek autonomního bytí, což vede k obhajobě neschopnosti státu zmírnit nerovnosti příležitostí; glorifikace pořádku, bezpečnosti a klidu zaručených policejní represí a masovým vězněním nespokojenců či nonkonformistů; přeměna bohatství a ekonomické moci na privilegovaná kritéria lidské důstojnosti; spolupráce a altruismus jsou nepřirozené; prostředky jsou vždy podmíněnější a jednorázovější než cíle; způsobení smrti je kolaterální ztrátou v boji o úspěch nebo moc.

Politické náboženství.
Nacismus, fašismus a dokonce i sovětský nebo čínský komunismus byly některými svými ideology a odpůrci považovány za sekularizovaná náboženství. V navrhovaném smyslu je politické náboženství přeměnou konvenční náboženské víry v antisekularistickou a antipluralistickou politickou ideologii. Tato konverze spočívá v mobilizaci náboženského přesvědčení, víry a rituálů k vytvoření společenství vyvolených, jejichž posláním je zachránit lidstvo před hrozící a bezprostředně hrozící apokalypsou. Tato konverze může, ale nemusí být spojena s myšlenkami rasové nadřazenosti nebo vyvoleného národa, ale její poslání je vždy protidemokratické. Pokud ovládne stát, má tendenci se změnit v teokracii. Politické náboženství se dnes vyskytuje ve třech hlavních verzích: nové Letniční hnutí[2], sionismus a radikální islám.

Ačkoli je tento termín kontroverzní, neopentekostalismus (nové Letniční hnutí) se zrodil z „charismatické obnovy“ protestantismu především v USA a jejich vlivem v celé Latinské Americe, zejména od konce 60. let 20. století. Jelikož se jedná o heterogenní fenomén, jeho dominantní projevy se vyznačují silnou emocionální investicí věřících (transy a glosolálie[3]), modloslužbou ekonomické prosperity a individuální vinou za chudobu, korporativním pojetím církví (posvátná nadhodnota přeměněná v nadnárodní megacírkve) a aktivní konzervativní a ultrakonzervativní politickou angažovaností, a to prostřednictvím vytváření náboženských stran, homofobního a sexistického proselytismu a démonizace levicové politiky přeměněné v přízraky komunismu, tj. apokalyptické zkázy: nový pentekostalismus, financovaný ultrakonzervativními, a dokonce krajně pravicovými organizacemi, sice neodmítá demokracii, ale chápe ji instrumentalisticky: akceptuje ji do té míry, do jaké ji může dát do služeb svého „poslání“.

Sionismus se zrodil jako nacionalistické židovské hnutí (první sionistický kongres se konal v Basileji v roce 1897 a jeho inspirátorem byl Theodor Herzl) s cílem vytvořit židovský stát v Palestině, kde by Židé, vždy pronásledovaní přesto (nebo právě proto), že jsou vyvoleným národem, mohli žít v bezpečí. Původní politická ideologie byla převážně socialistická (labouristický sionismus) a v rámci judaismu velmi menšinová, kritizovaná jak židovskou levicí (bundisté), tak pravicí (ortodoxní a ultraortodoxní). Holokaust způsobil v sionismu hlubokou ideologickou změnu a vybudování státu Izrael vyvlastněním Palestinců a vše, co následovalo až do dnešních dnů, ukazuje, do jaké míry se sionismus stal pravicovým a krajně pravicovým hnutím a v tomto rozsahu začal být podporován sbližujícími se politickými silami, i když nežidovskými (křesťanský sionismus), a s velkou ekonomickou mocí, zejména v USA. Od hrůz holocaustu k hrůzám v Gaze existuje statistický rozdíl, který není nikdy rozhodující tváří v tvář „posvátnosti života“, abychom použili výraz Hannah Arendtové. Myšlenky ontologického privilegia, ať už jde o privilegia vyvoleného národa, nebo o nadřazenost árijské rasy, když se transformují do politické ideologie, směřují ke „konečnému řešení“ nepřátel.

Radikální nebo fundamentalistický islám je verze islámu, která se zavázala odmítnout západní kulturu a kolonialismus a imperialismus, který ji v islámském světě zprostředkovává od 15. století (nepočítáme-li dobu křížových výprav) až do současnosti. Vnitřně je velmi různorodý, obecně se projevuje hlubokým antikolonialismem, odmítáním sekularismu a uplatňováním islámského práva (šaría) v soukromé i veřejné sféře. Jeho expanze v posledních sto letech pramení z neúspěchu sekulární levice a nacionalistických liberálních hnutí, které byly považovány za spoluviníky frustrace z rozvojového, sekulárního a modernizačního hnutí prosazovaného západními kapitalistickými zeměmi a islámského reformismu. Radikální islamismus je fenoménem kapitalistických společností jako odpor proti západní modernitě a kapitalismu, i když některé jeho verze (wahhábismus v Saúdské Arábii) s těmi nejdravějšími formami kapitalismu koexistují. Ve své nejradikálnější politické verzi usiluje o teokracii, která připouští jen velmi okleštěné formy pluralismu a demokracie. Je patriarchální a potlačuje samotný islámský feminismus.

Tradiční krajní pravice.
Je dědičkou fašismu a nacismu první poloviny 20. století. Po historické porážce těchto politických režimů zůstala ideologií a praxí malých skupin, někdy tajných, s kriminálními činy rasistické a xenofobní povahy. V posledních patnácti letech se pozoruhodně rozšířila, do značné míry v důsledku krize sociální demokracie vyvolané neoliberalismem, sebe(ne)regulované globalizace finančního kapitálu a nárůstu migračních pohybů. Stejně jako fašismus a nacismus má krajní pravice instrumentalistické pojetí demokracie, kterou chápe jako prostředek k získání moci. Jakmile se dostane k moci, demokraticky ji nevykonává ani se jí nevzdává, jak se jasně ukázalo v případech Donalda Trumpa a Jaira Bolsonara. Je nacionalistická, rasistická a xenofobní, ale akceptuje neoliberální globalizaci, a proto bývá velkým byznysem financována stejně jako Hitler.

Lawfare.
Tato tvář fašistického autoritářství je nejnovější a je v rozporu s opačnou snahou konzervativních vlád omezit nezávislost soudů (Polsko, Maďarsko, Izrael). Od 70. let 20. století došlo ke dvěma změnám v demokratické teorii, které obecně směřovaly k odstranění schopnosti lidové suverenity omezit kapitalistickou akumulaci. Toto oslabení demokracie se může zdát podivné, uvážíme-li, že právě v tomto a následujícím desetiletí mnoho zemí ukončilo diktatury a přijalo demokratické režimy (Portugalsko, Španělsko, Řecko, Brazílie, Argentina, Chile). Pravdou je, že všechny musely čelit dvěma probíhajícím změnám. Tou první bylo odstranění myšlenky, že demokracie předpokládá pro své efektivní fungování ekonomické a sociální podmínky. Místo toho se demokracie, chápaná v méně hutné liberální verzi (občanská-politická práva), stala podmínkou sociálně-ekonomického rozvoje. Druhý spočíval ve složité a zákeřné manipulaci s orgány svrchovanosti s cílem vymanit správu věcí veřejných z účinné demokratické kontroly. Probíhala ve dvou fázích. První spočívala v přenesení reálné politické moci z parlamentu na exekutivu, která byla považována za méně zranitelnou vůči tlaku lidu. Druhá fáze spočívala v přesunu reálné moci z výkonné moci na soudní moc, která je vůči demokratické kontrole a tlaku nejvíce imunní. Tato změna měla především podobu „měkkých převratů“, nazývaných tak proto, že se zdánlivě odehrávají v ústavních rámcích, s cílem odstranit z vlády politické síly, které jsou potenciálně nepřátelštější vůči neoliberalismu, soudními prostředky (selektivní boj proti korupci). Tato změna se stala zřejmou při převratech v Hondurasu v roce 2009, v Paraguayi v roce 2012, v Brazílii v roce 2016, po nichž následovala operace Car Wash. Lawfare, termín vojenského původu, spočívá v agresivní aktivaci soudního systému nikoliv za účelem dosažení spravedlnosti, ale za účelem neutralizace politických nepřátel. Obvykle zahrnuje porušování trestního práva procesního a jako hlavní zbraň využívá vládě nepřátelská média. Jedná se o jednu z forem fašismu „trickle-down“.

Acedia individualismu.
Acedia je sociálně-psychologický stav citového vyčerpání, lhostejnosti, vzdání se hledání uspokojivých alternativ mimo individuální tělo chápané jako prvotní území a malý, předvídatelný a uklidňující svět virtuálních přátelství. Jedinec-pevnost tvořená (ne)vědomou slabostí tváří v tvář nepřátelskému a nereformovatelnému světu se stává propustnější pro obranná vyloučení než pro riskantní začlenění, pro upřednostňování mini-jistot před velkými pochybnostmi, pro jasnost nenávisti proti nejednoznačnosti bratrství. Může se zdát zvláštní zahrnovat sociálně-psychologický stav mezi nové tváře fašismu, když acedia nemá s fašismem ve zde přijatém smyslu nic společného. Obávám se však, že tento stav, bude-li zobecněn, se stane úrodnou náborovou půdou pro zdánlivě snadné a radikální experimenty s nonkonformismem a antisystémovým rozchodem, které ohlašuje krajní pravice a fundamentalismy. Jako by nový fašismus začínal v hlubinách lidského stavu, jemuž neoliberální a přírodně-predátorský kapitalismus podrobuje jednotlivce. Sebefašismus.

Zpět na obsah

Zdroj obrázku: Z-Network k volnému sdílení

Teror terorizovaných

V Evropě, v níž se nacházím, došlo během třiceti let (v letech 1914-1945) ke dvěma světovým válkám, které si vyžádaly sedmdesát osm milionů mrtvých a přinejmenším jednu strašlivou genocidu, genocidu Arménů; během osmdesáti let došlo k dalším dvěma strašlivým a dobře známým genocidám, jedné spáchané na Židech německými nacisty a jejich spojenci (Chorvaty, Maďary, Bulhary atd.) v letech 1941-1945 a druhé, páchané Izraelem na Palestincích od roku 1948 do současnosti. Je toto západní židovsko-křesťanská civilizace? Ano, a vše začalo mnohem dříve a stejně hrůzným způsobem. Samozřejmě to není jen tohle. Je to tohle i jeho opak. Stačí jeden obzvlášť dramatický příklad tohoto rozporu. Ke zrušení otroctví došlo ve Francii v roce 1794, v nejradikálnějším období Francouzské revoluce (jakobínské období mezi červnem 1793 a červencem 1794), tedy v období největšího politického násilí proti „nepřátelům revoluce“ a „cizím agentům“ a největší aktivity gilotiny. Robespierre, dlouho považovaný za největší morální autoritu revoluce, ukončil svou kariéru jako atentátník, dokud nebyl sám zavražděn.

Národy, které byly kolonizovány Evropany, tento příběh znají od 16. století, stejně jako ho znali lisabonští Židé zavraždění při pogromu nebo pesachovém masakru v roce 1506. Konečné řešení původních obyvatel Ameriky, národů Alžírska pod francouzskou nadvládou (825 000 Alžířanů zabitých od roku 1830), Hererové v dnešní Namibii v rukou německých kolonizátorů, národy obývající kolonii Kongo (později Belgické Kongo) jsou jen některé z nejdramatičtějších barbarských činů civilizace, která svou legitimitu založila na myšlenkách rovnosti, volnosti, bratrství, lidové suverenity, lidských práv, nacionalismu, sekularismu, demokracie, liberalismu, individualismu, racionálního uspořádání světa a života, pokroku, modernity jako ideálu buržoazního života, nepřátelství vůči extremismu, civilní kontroly vojenské moci.

Je důležité zdůraznit, že tyto myšlenky, které zdaleka nebyly pouhými pastmi na oklamání nepozorných, byly mnohými skutečně přijaty a následovány a někdy s výsledky, které dělají lidstvu čest. Stejně důležité je však mít na paměti, že byly uplatňovány velmi selektivně, že byly vykládány a kombinovány nejrůznějšími způsoby a že s překvapivým cynismem koexistovaly s opačnými idejemi. Norma a výjimka byly pravidlem, stejně jako vzdálenost mezi teorií a praxí a koexistence míru a války, práva a beztrestnosti, rovnosti mezi národy a vyvolenými národy, dokonalé oběti, která se stává dokonalým vrahem. Především tu byl stále hrozící skluz lidského soužití v kanibalistické běsnění a lidské oběti.

Nevím, zda tomu tak bylo vždy a ve všech civilizacích, ani nemám v úmyslu vyvozovat spekulativní závěry o lidské povaze. Vím jen, že od 16. století se prosadil relativně nový způsob konfrontace života se smrtí, racionality s iracionální hrůzou. Bylo by dlouhé podávat vysvětlení. Prozatím se chci pokusit vžít do situace těch, kteří v současnosti organizují nejgrotesknější genocidu, státu Izrael. Ne proto, abych ho odsoudil, protože to jsem již několikrát udělal, ale abych spekuloval o jeho budoucnosti a na základě toho, co si mnozí Izraelci možná myslí.

Ve své současné podobě je Stát Izrael historickým anachronismem. Je to stát koloniální, a to stát osídleneckého kolonialismu, tj. vyznačující se územní okupací cizího území (Palestiny) a nahrazením a/nebo likvidací veškerého nebo části původního obyvatelstva. Tradiční kolonialismus metropole téměř vymizel po osamostatnění afrických kolonií v minulém století. Zůstaly po něm určité pozůstatky, například koloniální okupace obyvatelstva Saharawi ze strany Maroka. V současné době je však nejvýraznějším a zdaleka nejnásilnějším případem Izrael. Pokud nám nyní historie k něčemu je, slouží nám jako varování, že historický kolonialismus jednou skončí, protože takový byl historický trend. To naznačuje, že jednoho dne bude Palestina svobodná a nezávislá a dnešní teroristé budou zítra hrdiny a budou existovat ulice a sochy s jejich jmény a ve školních učebnicích se bude vyprávět hrdinský příběh těch mužů a žen, kteří položili život za osvobození své země. Vzhledem k tomu Izraelci panikaří.

Friedrich Engels v dopise ze 4. září 1870 napsal o „vládě teroru“ během Francouzské revoluce (1793-1794): „Myslíme si, že je to vláda lidí, kteří vykonávají teror; naopak, je to vláda lidí, kteří jsou sami terorizováni. Teror spočívá především ve zbytečných krutostech, kterých se dopouštějí vystrašení lidé, aby se uklidnili.“ Záměr vyhladit Palestince se stal smyslem existence státu Izrael. Protože vědí, že se jim to nikdy nepodaří, oprávněně se obávají, že se Stát Izrael stane nejnebezpečnějším státem na světě. Izraelci propadají panice a panika ospravedlňuje ta nejextrémnější a nejiracionálnější zvěrstva. Jsou dokonce posedlí genocidním instinktem vztahujícím se i na některé Židy mimo Izrael.

Tváří v tvář tomuto bezprostřednímu nebezpečí mám dokonce podezření, že od nynějška začne po kapkách docházet k exodu. A v tom spočívá velká zvrácenost eurocentrické modernity. Sionismus byl nacionalistickým hnutím, které nereprezentovalo a nereprezentuje judaismus, – i proto, že dnes mnozí sionisté nejsou Židé, křesťanský sionismus s vlastními náboženskými a politickými cíli (krajní pravice) – si kladl za cíl především dát Židům vlastní území, kde by se cítili chráněni před krutým pronásledováním, kterému byli v průběhu dějin vystaveni, přestože (nebo možná právě protože) byli vyvoleným národem. Mýtickým údělem vyvoleného národa je být terčem všech a mít legitimitu útočit na všechny.

Bolest Palestinců je bolestí dneška, bolest Izraelců je bolestí zítřka. James Baldwin to napsal velmi výstižně: „Domnívám se, že jedním z důvodů, proč lidé trvají na nenávisti, je pocit, že jakmile nenávist vyprchá, musí se postavit bolesti.“ Tou nesmírnou bolestí, která prochází kolektivním tělem Izraelců a všech Židů, kteří přijali sionistickou věc. Genocida, kterou Izraelci páchají v Gaze, značí paranoidní paniku, v níž pouze krev nepřítele zmírňuje bolest a očišťuje duši. Blouznění spočívá v pocitu, že se mohou zachránit pouze zabíjením těch, kteří by je mohli zachránit (život v mírovém soužití se sousedy). Je to sebevražda v podobě vraždy.

Tváří v tvář tomu jsou všichni ti, kteří jako já židovskou věc vždy hájili a bojovali proti antisemitům, v obtížné situaci, kdy si musí představovat návrhy, které nemohou být pochopeny těmi, kdo jsou ve stavu delirické paniky. Mohou o nich však diskutovat ti, kteří se jimi budou řídit, protože političtí vrazi často trpí osudem, který krutě uložili jiným. Především vše nasvědčuje tomu, že historický cyklus sionismu skončil. A jak připomíná největší palestinská koalice občanské společnosti BDS (Boycott, Divestment and Sanctions)[4], prioritním úkolem je kromě ukončení současné genocidy v Gaze splnění tří minimálních bodů uznaných mezinárodním právem: ukončení okupace, konec apartheidu a právo na návrat palestinských uprchlíků. Tváří v tvář tomu pak existují pouze dvě myslitelná řešení.

Prvním a nejžádanějším je vytvoření mezikulturního, mnohonárodnostního státu v Palestině-Izraeli, v němž by izraelští Židé – kolektiv, který je v současnosti privilegován současným systémem apartheidu – a Palestinci žili společně v míru a s rovnými a horizontálně diferencovanými právy. Někdy bude docházet k napětím v oblasti správy věcí veřejných, ale ne vážnějším než jaká se často vyskytují mezi Vlámy a Valony v Belgii nebo mezi bělochy a černochy v Jihoafrické republice. Nebude to snadné, ale bude to mnohem méně hrozné než genocida, které jsme svědky v posledních týdnech. Z toho vyplývá, že po 75 letech neúspěchů dvoustátní řešení nejen není možné, ale nikdy ani nebylo spravedlivým řešením.

Druhým řešením je, že Evropa (k níž se nyní připojily USA) odčiní a napraví, byť opožděně, svůj zločin. Jde o to, aby splnila povinnost, kterou nechtěla splnit v letech 1933-1936, tedy přijmout Židy, které chtěl Hitler z Německa vyhnat. Stejně jako by měli být přijati potomci vyhnaných Maurů a všichni ostatní migranti, měli by být přijati i Židé, a to způsobem, který by odpovídal odčinění strašlivého zločinu holocaustu, kterého se Evropa dopustila či s ním souhlasila, . Byla by to dvojí historická spravedlnost, a to jak pro Židy, tak pro Palestince, na které stále imperiální Evropa uvaluje náklady a trest za zločin, který sama spáchala. Portugalci a Španělé by v tomto návratu sehráli zvláštní roli, neboť byli mezi prvními, kdo se zbavili talentu Židů a novokřtěnců, kteří se stali oběťmi inkvizice. Byla by to velkolepá revoluce v portugalské filozofii a politice, kdyby bylo možné prohlásit Espinosu za zakladatele moderní portugalské filozofie a politiky a vyvodit z toho důsledky!

Kromě těchto dvou řešení nevidím žádné jiné, které by tuto část světa před novým cyklem fašismu ochránilo. Je znepokojivé, že ministryně současné vlády Benjamina Netanjahua Bezabel Smotrichová loni v lednu prohlásila, že je „homofobní fašista“. Rezonují ve mně slova Primo Leviho: každá doba má svůj fašismus. Ten náš nevidí jen ti, kteří ho vidět nechtějí.

Zpět na obsah

Zpět na obsah