Je tu další česká nobelovka! Nebo slovenská?

Článek Další českou nobelovku by zasloužil! říká primář o svém kolegovi, který vrátil pohyb lidem s přerušenou míchou. vyšel na serveru Krajské listy 12. září 2024

Foto: Pixabay
Popisek: Akupunktura – ilustrační foto

Sotva jsem se novinářsky vrátil z Bratislavy, jedu novinářsky do Krkonoš. Za zuřivého deště zamykám kolo u stromu před naším autobusovým nádražím a nasedám na autobus do Pece pod Sněžkou, míře k Janským Lázním.

Po letech běžné léčby zad chodím sedm let na akupunkturu, a tak už trochu vím, co dokáže a jak by mi asi bylo, kdybych ji neměl. Před časem mi paní, ke které na akupunkturu chodím, řekla o doktoru Olšákovi. Že spojil akupunkturu s elektroléčbou a dosahuje výsledků i u zcela ochrnutých. Dozvěděl jsem se, že MUDr. Olšák bude mít tiskovou konferenci, kde a kdy. A tak jedu. Výhoda je, že mi autobus staví hned u secesní kavárny Kolonáda, takže i když to mám „na knap“, stíhám. Ostatně, jak zjistím po příchodu, musí se počkat ještě na ty, kdo jedou z největší dálky (a které svět nejvíc zná): pacienta MUDr. Olšáka, herce Alfreda Strejčka a jeho ženu Jitku Molavcovou.

Vysvětlení léčebné metody je stručné, jak má pro laickou (novinářkou) veřejnost být. Spojení akupunktury s elektroléčbou není nové, to funguje už před 55 let. Nová je metoda AC-TIVE ENF, kterou si dr. Olšák před osmi lety v hlavě i výzkumu přinesl už ze svého předchozího působiště na Univerzitě Palackého v Olomouci, a také jeho spojení s týmem inženýra Michala Glogera z Ostravy, který vyvinul exoskelet UNILEXA, s nímž mohou lidé po poranění páteře chodit (ten nám za pár minut v chůzi prakticky předvedl i ještě nedávno zcela nepohyblivý pacient Filip). Tým kolem dr. Olšáka pro jeho léčbu navíc vyvíjí nový, pro tyto účely účinnější typ akupunkturní jehly. Pro jaké účely? To se hned po pár minutách dozvíme i v praxi, protože (můžu-li porovnat s jinými podobnými výstupy, které jsem měl možnost poznat) obírat se sebou samými nepatří ke stylu zdejších terapeutů. Velmi brzy je dáno slovo devíti pacientům a vlastně ho mají až do konce.

Pacient Filip (foto: Tomáš Koloc)

Co je spojuje? Úraz či nemoc, které se projevily v oblasti páteře, kde byla v určitém místě kompletně přerušena mícha. Po řadě let klasické terapie, která zaznamenává určité pokroky v oblasti impulzů, které pacienti ale sami mohou jen málokdy ovlivnit, po několika aplikacích Olšákovy metody mohou svou vlastní vůlí dělat věci, které doposud nemohli. Herec Strejček sedm let nepohyboval rukama. Dnes dokáže zdvihnout ruce až nad úroveň hlavy, hbitě s nimi pohybuje tak, že udělá „mlýnek“, a dokáže se po nácviku podepsat či napsat krátkou poznámku (přiznává, že jeho oblíbená poznámka je slovo „Jituška“).

Pro další pacienty je zázrakem, že dokážou rozpohybovat ruce a nohy tak, že se sami dostanou na vozík. Třiadvacetiletý Filip, kterému strom přerazil páteř, nám ukazuje, jak s pomocí Glogerova skeletu chodí. Úspěchem je ale i to, že pacienti s přerušenou míchou po aplikaci AC-TIVE ENF po letech pociťují hlad nebo ovládají břišní svalstvo, takže se bez obtížných mnohahodinových procedur během pár minut dokážou vyprázdnit. „Jsou tu i jiné věci, třeba že mi po třech letech začíná něco říkat slovo sex,“ říká pacientka Alice.

MUDr. Olšák (foto: Tomáš Koloc)

Když jsme my od tisku byli vyzváni, abychom kladli otázky, s pocitem, řekl bych, vlastenecké trémy, se MUDr. Olšáka pro jistotu zeptám, zda metoda, kvůli které jsme se sešli, je opravdu i mezinárodně něco, co ani ve světě nemá obdoby.

Odpověď dr. Olšáka zní:

Dá se to tak říct, zatím výsledky ukazují, že se bude jednat o průlomovou techniku. Když vidíme výsledky ze zahraničí, tak tam není možné dosáhnout takové změny v tom původním ovládání motoriky. Pokud se to vůbec u některých jednotlivých případů podaří, tak je to jen v malé míře, zatímco jak jste viděli, u nás se to daří prakticky skoro u všech pacientů, čímž je ta naše metoda výrazně odlišná. Další věc je, že její dostupnost může být velmi rychlá, protože pro to stačí poměrně jednoduché zařízení a um lékaře. Navíc má minimální rizika, a na rozdíl od některých invazivních stimulací, které se v zahraničí používají, nepředstavuje žádné takové riziko.

„Další českou nobelovku by zasloužil!“ řekne mi primář lázeňské péče MUDr. Václav Šolc, který sedí vedle mě. Není sice přímým nadřízeným MUDr. Olšáka, ale přesto se přišel podívat. Státní léčebné lázně v Janských Lázních doktoru Olšákovi jasně fandí. Mají proč. Jak to ale v případech převratných objevů bývá, nefandí zdaleka všichni. Můj novinářský kolega Jiří Štefek, který před časem psal o Olšákově metodě pro Reflex, se ptá, zda se od doby článku nějak změnil postoj významných osobností oboru, např. přednosty Ústavu klinických neorooborů Neurochirurgické a neuroonkologické kliniky 1. LF UK a ÚVN profesora Vladimíra Beneše.

Odpověď dr. Olšáka zní:

Ze strany pana profesora Beneše k žádnému posunu nedošlo, ale došlo k setkání se spinální společností (Česká společnost pro míšní léze – pozn. autora), které jsme měli 14. 5. v centru Paraple a účastnili se ho odborníci na spinální problematiku, mezi kterými byl pan docent Kříž (primář spinální jednotky při Klinice rehabilitace a tělovýchovného lékařství 2. LF UK a FN Motol – pozn. autora). Nikdo tam nepopíral, že ta metoda má svoji účinnost, ale shodli jsme se na tom, že metodu je třeba sledovat a že na tom sledování se ukážou další výsledky. Jen mě mrzí, že z toho setkání nevyšel výstup v podobě tiskové zprávy, což bylo naším cílem.

Jak vidno, probojovávat nové metody je většinou těžší, než je vymyslet a realizovat. A tak jsem položil další otázku, zda není problém, že součástí léčebné metody je už sama akupunktura. Neboť už ta, jak známo, je dlouhodobým trnem v oku klasického lékařství.

Odpověď dr. Olšáka:

To si řada lidí v ČR myslí, ale je to mýtus. Česká lékařská akupunkturistická společnost je součástí České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, působí u nás půl století, má odborné semináře jako každá jiná lékařská společnost (třeba radiologická) a akupunktura je podle současné české legislativy lékařská metoda. Když se před čtyřmi lety diskutovaly léčitelské metody, oficiální vyjádření znělo, že akupunktura do této množiny vůbec nepatří a je to lékařská metoda jako každá jiná.

No, dejme tomu, pomyslím si já, který jako pacient, jenž se akupunkturou po léta léčím, vím od svých terapeutů o vztahu klasické medicíny k jejich oboru svoje. Nahlas se ale zeptám na něco jiného. Pan doktor přece říkal, že elektroakupunktura je stará přes půl století. Jak se tedy liší její výsledky a výsledky jeho osm let staré, tedy oné novější elektroakupunkturní metody? Tedy AC-TIVE ENF, kvůli níž jsme se tu dnes sešli.

Odpověď:

Elektroakupunktuře se podařily některé dílčí výsledky, ale nikoli v případech kompletního přerušení míchy. V případech účinnosti v jiných typech diagnóz, jako jsou třeba účinky na bolestivé stavy, ovšem existuje řada prací o účinku původní elektroakupunktury. Ostatně v důsledku toho si u našich sousedů v Německu zdravotní pojišťovny už okolo roku 2000 nechaly udělat velké studie a zjistily, že ohledně účinnosti na bolesti velkých kloubů vyšla akupunktura lépe, než konvenční postupy, které se používaly předtím. Díky tomu je tam akupunktura nyní zavedená metoda, kterou proplácejí i zdravotní pojišťovny.

A jsme u toho. Pacient Jaroslav a pacientka Alice (oba kupodivu se stejnými „daty“ – 43 let, tři roky od postižení), když si k nim soukromě sednu, se shodnou, že tu nobelovku by si pan doktor i metoda zasloužili, ale to ještě bude trvat. „To mi spíš proto, že jsem se posunula, seberou příspěvek na péči…“ Alice za dr. Olšákem jezdí až z Brna, Jaroslav „jen“ z nedalekého Dvora Králové, oba si to ale hradí sami, protože české pojišťovny nejsou pojišťovny německé a akupunkturu ani elektroakupunkturu nehradí. Samotné terapie mají cenu symbolickou, fakticky uhradí jen náklady, drahé jsou ale další věci včetně přepravy.

Další pacienti jsou z Prahy, Kunvaldu, Adršpachu – z celé republiky. Celkem je jich už kolem 800. „Ono se to hradilo v době, kdy ve fakultce v Hradci bylo Centrum, ale pak ho zrušili a i naše pojisťovny tenhle typ medicíny přestaly proplácet,“ říká Jaroslav. Centrum, které tehdy dostalo ne úplně přiléhavý název Centrum Tradiční čínské medicíny, fungovalo v letech 2015 – 2019 a bylo zřejmě zrušeno po vytvoření napjatější mezinárodní situace s ČLR. Co je čínské, to je pro (dnešní) české organizace škodlivé.

Napadá mě, že o Spolkové republice Německo se nedá říct, že by s ČLR měla vztahy lepší, ale její pojišťovny v důsledku jejich poryvů nic nezrušily. A mám-li myslet dál, ČLR přece není jediná Čína, kterou máme k dispozici. Je tu ještě Čínská republika se sídlem na Tchaj-wanu, kde je kolébka akupunktury úplně stejná, a s tou máme vztahy dobré. To ale u nás nahoře zatím nikoho nenapadlo. „Já si myslím, že by se něco pohlo jedině v případě, kdyby na tom byl zdravotně podobně, jako my, i někdo nahoře, kdo o tom rozhoduje. Anebo z těch sociálních organizací, co žijí z toho, že věci jsou tak jak jsou…“ správně pointuje Alice.

Jinak jsou ale Jaroslav i Alice moc vděční za to, jak na tom teď nově jsou. Jaroslav (který, jak řečeno, po letech cítí hlad a nově nabyté vyprazdňování vlastní vůlí mu namísto hodin zabere minuty) se do Janských Lázní dostává sám autem, Alice (která se mi svěřila, že po dlouhé době černých myšlenek už má občas i ty erotické) se na vozíku radostně nechá táhnout svým psem. Jaroslav přivedl do Olšákova programu i svého peer mentora (zkušeného člověka se stejným postižením, který v rámci programu pomáhá nově postiženým v prvních dovednostních, psychických i byrokratických krůčcích). Podle jeho slov MUDr. Olšák už do své metody zaškolil asi tři lékaře ve zdejších lázních a deset ve zbytku naší republiky. Všichni takto postižení pacienti teď cítí naději a drží palce, sobě, MUDr. Olšákovi, Ing. Glogerovi i dalším lékařům, kteří začínají léčit metodou AC-TIVE ENF.

Stejně jako Alfred Strejček (se kterým posléze vzpomínáme na společné přátele, mou učitelku a jeho jevištní kolegyni Natašu Kraus a režiséra Vomáčku, který nás kdysi svedl dohromady v soutěži O poklad Anežky České) a jeho žena Jitka Molavcová (která zanedlouho oslaví pětapadesátiny v Divadle Semafor, z lásky k němuž se jí vyznávám, zatímco ona vyřizuje pozdravy mému redakčnímu kolegovi Ondřeji Suchému, bratrovi svého partnera z Guinnessovou knihou nově evidované nejdéle existující komické dvojice – Jonáš a Melicharová). Ti dva kromě dr. Olšáka za svou naději děkují i Bohu, který je vede životem…

Alfred Strejček (foto: Tomáš Koloc)

Vracím se domů. Pořád prší, ale všechno jako by najednou zlidštělo. Když před branou kavárny potkám dva manžele, kteří chtějí dovnitř, a vysvětluji jim, proč je dnes zavřená, překvapeně uznají, že tisková konference o takové věci si takový „veřejnostní nekomfort“ zaslouží. Domů autobusem jedu s týmž řidičem, který když se mu dvě snědé holčičky pokoušejí prodat ceny, které před chvílí vyhrály v dětské soutěži – s úsměvem jim za ně dá 50 Kč. Sedím těsně za ním a pozoruji, jak na několika stanicích odmítá cestující do stanic, kde stavíme i my. Vysvětluje jim, že krajský úřad, který mezi těmito místy dopravu dotuje, zakazuje dálkovému spoji do Prahy lokální cestující brát a řidiče za to pokutuje. Trochu mi to připomíná onen byrokratický stín, kterého jsme se dotkli i v rámci léčebné metody…

P. S. nakonec: Začal jsem Bratislavou, o níž se v téhle rubrice ještě dočtete a z níž jsem se vrátil těsně, než jsem dělal tuto reportáž. Co jsem ještě ráno v den jejího vzniku nevěděl, že i MUDr. Olšák se roku 1985 narodil ve slovenské Ilavě. Kdyby neměl jemné slovenské „z“ ve slově jsme/zme, český našinec už by to nepoznal. Dalším ještě sympatičtějším dojmem na mě působí jeho pokorné lékařské motto:

Pacienti mají můj velký obdiv za to, jakým způsobem jsou schopni zvládat nejen léčbu, ale celkově i ten svůj stav. Že dokážou s tím stavem bojovat a myslím, že jsou velkým vzorem nejen v rámci toho poraněná pro další lidi, které potkal stejný osud, ale i pro nás, kteří jsme v podstatě relativně zdraví. Ukazujou nám pravé hodnoty a jakým způsobem máme fungovat.

Zdroje: Seznam.cz, radiozurnal.rozhlas.cz, janskelazne.com, fnhk.cz, fnmotol.cz, uvn.cz, spinalcord.cz, Wikipedia

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003) a Nárožní výbor (2021).