Článek 10 Principles for Perpetual Peace in the 21st Century vyšel na Substacku Jeffreyho Sachse dne 28. 7. 2024.

Portrét Immanuela Kanta (1724-1804) od Johanna Gottlieba BeckeraČesky z roku 1768, olejomalba na plátně, Schiller-Nationalmuseum, Marbach am Neckar, Německo – licence: Public DomainČesky)

Struktury založené na OSN jsou křehké a potřebují naléhavou modernizaci

Příští rok uplyne 230 let od vydání slavného eseje Immanuela Kanta „Věčný mír“ (1795). Velký německý filozof v něm předložil soubor hlavních zásad pro dosažení věčného míru mezi národy své doby. V době, kdy se potýkáme se světem ve válce a hrozí nám jaderný armagedon, bychom měli vycházet z Kantova přístupu k naší době. Na zářijovém summitu OSN o budoucnosti by měl být zvažován aktualizovaný soubor zásad.

Kant si byl plně vědom toho, že jeho návrhy budou čelit skepsi „praktických“ politiků:

Praktický politik zaujímá postoj, v němž se s velkým sebeuspokojením dívá na politického teoretika jako na pedanta, jehož prázdné myšlenky nijak neohrožují bezpečnost státu, neboť stát musí vycházet z empirických principů; teoretik tak může hrát svou hru bez zásahů světsky moudrého státníka.

Nicméně, jak poznamenal historik Mark Mazower ve svém velkolepém pojednání o globální vláděČesky, Kantův text byl „textem, který s přestávkami ovlivní generace myslitelů o světové vládě až do našich dnů“ a pomohl položit základy OSN a mezinárodního práva v oblasti lidských práv, vedení války a kontroly zbrojení.

Kantovy hlavní návrhy se soustředily na tři myšlenky. Zaprvé odmítal stálé armády. Stálé armády „neustále ohrožují ostatní státy svou připraveností objevit se kdykoli připraveny k válce“. Tím Kant o půldruhého století předstihl slavné varování amerického prezidenta Dwighta D. EisenhoweraČesky před nebezpečím vojensko-průmyslového komplexu. Za druhé, Kant vyzýval k nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných národů. Tím Kant brojil proti tajným operacím, které USA neúnavně používají ke svržení cizích vlád. Zatřetí Kant volal po „federaci svobodných států“, kterou se v naší době stala Organizace spojených národů, „federace“ 193 států, které se zavázaly fungovat podle Charty OSN.

Kant vkládal velké naděje do republikánství jako protikladu k vládě jedné osoby, která by měla kontrolovat vedení válek. Kant se domníval, že jediný vládce by snadno podlehl pokušení válčit:

…vyhlášení války je nejsnazší věc na světě, protože válka nevyžaduje od vládce, který je vlastníkem, a nikoliv zaměstnancem státu, nejmenší oběť požitků ze stolu, honitby, venkovských sídel, dvorských funkcí a podobně. Může se tedy rozhodnout pro válku jako pro zábavný večírek z těch nejbanálnějších důvodů a s naprostou lhostejností přenechat zdůvodnění, které vyžaduje slušnost, diplomatickému sboru, který je vždy připraven je poskytnout.

Naproti tomu podle Kanta

…je-li k rozhodnutí o vyhlášení války zapotřebí souhlasu občanů (a v této [republikánské] ústavě tomu tak nemůže nebýt), není nic přirozenějšího než to, že se do takové ubohé hry pouštějí velmi opatrně, když si pro sebe vyhlašují všechny válečné pohromy.

Kant byl příliš optimistický, pokud jde o schopnost veřejného mínění omezit vedení války. Athénská i římská republika byly notoricky válečnické. Velká Británie byla v 19. století přední demokracií, ale možná nejválečnější mocností. Spojené státy se po desetiletí nepřetržitě zapojovaly do vybraných válek a násilných svržení cizích vlád.

Existují přinejmenším tři důvody, proč se Kant mýlí. Zaprvé, i v demokraciích je rozhodnutí zahájit války téměř vždy na malé elitní skupině, která je ve skutečnosti do značné míry izolována od veřejného mínění. Zadruhé, a to je stejně důležité, veřejné mínění lze poměrně snadno manipulovat prostřednictvím propagandy, která má vyburcovat veřejnost k podpoře války. Za třetí, veřejnost lze krátkodobě izolovat od vysokých nákladů na válku tím, že se válka financuje spíše prostřednictvím dluhu než daní a že se spoléhá na kontraktory, placené rekruty a zahraniční bojovníky, nikoli na odvody.

Kantovy základní myšlenky o věčném míru pomohly ve 20. století posunout svět k mezinárodnímu právu, lidským právům a slušnému chování ve válce (např. Ženevské konvence). Navzdory inovacím v globálních institucích má však svět k míru stále strašlivě daleko. Podle hodin soudného dne Bulletinu atomových vědců zbývá 90 sekund do půlnoci, což je blíže jaderné válce než kdykoli od zavedení těchto hodin v roce 1947.Česky

Globální aparát OSN a mezinárodního práva pravděpodobně doposud třetí světové válce zabránil. Generální tajemník OSN U Thant například sehrál zásadní roli při mírovém řešení kubánské krize v roce 1962. Přesto jsou struktury OSN křehké a potřebují naléhavě zdokonalit.

Z tohoto důvodu nabádám, abychom zformulovali a přijali nový soubor zásad vycházejících ze čtyř klíčových geopolitických skutečností naší doby.

Za prvé, žijeme s jaderným Damoklovým mečem nad hlavou. Výstižně to vyjádřil prezident John F. Kennedy před 60 lety ve svém slavném mírovém projevuČesky, když prohlásil:

Mluvím o míru kvůli nové tváři války. Totální válka nemá smysl v době, kdy velmoci mohou udržovat velké a relativně nezranitelné jaderné síly a odmítají se vzdát, aniž by se k těmto silám uchýlily. Nemá smysl v době, kdy jediná jaderná zbraň obsahuje téměř desetinásobek výbušné síly, kterou dodaly všechny spojenecké letecké síly za druhé světové války.

Za druhé, dospěli jsme ke skutečné multipolaritě. Poprvé od 19. století Asie předstihla Západ v ekonomickém výkonu. Dávno jsme překonali éru studené války, kdy dominovaly USA a Sovětský svaz, nebo „unipolární moment“, který si USA nárokovaly po zániku Sovětského svazu v roce 1991. USA jsou nyní jednou z několika velmocí, mezi něž patří Rusko, Čína a Indie, a dále několik regionálních mocností (včetně Íránu, Pákistánu a Severní Koreje). USA a jejich spojenci nemohou jednostranně prosazovat svou vůli na Ukrajině, Blízkém východě nebo v indo-pacifické oblasti. USA se musí naučit spolupracovat s ostatními mocnostmi.

Zatřetí, nyní máme rozsáhlý a historicky bezprecedentní soubor mezinárodních institucí, které formulují a přijímají globální cíle (např. v oblasti klimatu, udržitelného rozvoje a jaderného odzbrojení), rozhodují o mezinárodním právu a vyjadřují vůli globálního společenství (např. ve Valném shromáždění OSN a Radě bezpečnosti OSN). Ano, tyto mezinárodní instituce jsou stále slabé, když se je velmoci rozhodnou ignorovat, přesto nabízejí neocenitelné nástroje pro budování skutečné federace národů v Kantově smyslu.

Za čtvrté, osud lidstva je propojen těsněji než kdykoli předtím. Globální veřejné statky – udržitelný rozvoj, jaderné odzbrojení, ochrana biologické rozmanitosti Země, předcházení válkám, prevence a kontrola pandemií – jsou pro náš společný osud mnohem důležitější než kdykoli předtím v historii lidstva. Opět se můžeme obrátit na moudrost JFK, která platí dnes stejně jako tehdy:

Nebuďme tedy slepí k našim rozdílům, ale věnujme pozornost i našim společným zájmům a prostředkům, kterými lze tyto rozdíly řešit. A pokud nemůžeme ukončit naše rozepře nyní, můžeme alespoň přispět k tomu, aby byl svět bezpečný pro rozmanitost. Vždyť v konečném důsledku je naším nejzákladnějším společným pojítkem, že všichni obýváme tuto malou planetu. Všichni dýcháme stejný vzduch. Všichni si vážíme budoucnosti našich dětí. A všichni jsme smrtelní.

Jaké zásady bychom měli přijmout v naší době, které by mohly přispět k věčnému míru? Navrhuji 10 zásad pro věčný mír v 21. století a vyzývám ostatní, aby tento seznam revidovali, upravili nebo vytvořili svůj vlastní.

Prvních pět z mých zásad jsou Zásady mírového soužitíČesky, které navrhla Čína před 70 lety a které následně přijaly nezúčastněné národy. Jedná se o tyto zásady:

1. Vzájemný respekt všech národů k územní celistvosti a svrchovanosti jiných národů;

2. Vzájemné neútočení všech národů vůči jiným národům;

3. Vzájemné nevměšování všech národů do vnitřních záležitostí jiných národů (např. prostřednictvím vybraných válek, operací na změnu režimu nebo jednostranných sankcí);

4. Rovnost a vzájemná výhodnost ve vzájemných vztazích mezi národy; a

5. Mírové soužití všech národů.

K realizaci těchto pěti základních zásad doporučuji pět konkrétních zásad činnosti:

6. Uzavření zahraničních vojenských základen, kterých mají USAČesky a Velká BritánieČesky zdaleka nejvíce.

7. Ukončení tajných operací na změnu režimu a jednostranných donucovacích ekonomických opatření, která jsou závažným porušením zásady nevměšování do vnitřních záležitostí jiných národů. (Politoložka Lindsey O’Rourkeová pečlivě zdokumentovalaČesky 64 tajných operací USA na změnu režimu v letech 1947-1969 a všudypřítomnou destabilizaci způsobenou těmito operacemi.

8. Dodržování článku VI Smlouvy o nešíření jaderných zbraníČesky všemi jadernými mocnostmi (USA, Rusko, Čína, Velká Británie, Francie, Indie, Pákistán, IzraelČesky a Severní Korea): „Všechny strany musí v dobré víře pokračovat v jednáních o účinných opatřeních týkajících se zastavení závodů v jaderném zbrojení a jaderného odzbrojení a o smlouvě o všeobecném a úplném odzbrojení pod přísnou a účinnou mezinárodní kontrolou.“

9. Závazek všech zemí „neposilovat svou bezpečnost na úkor bezpečnosti jiných zemí,“ (podle Charty OBSEČesky). Státy nebudou uzavírat vojenská spojenectví, která by ohrožovala jejich sousedy, a zavazují se řešit spory mírovými jednáními a bezpečnostními ujednáními podporovanými Radou bezpečnosti OSN.

10. Závazek všech států spolupracovat při ochraně globálních společných statků a poskytování globálních veřejných statků, včetně naplňování Pařížské dohody o klimatu, cílů udržitelného rozvoje a reformy institucí OSN.

Dnešní velmocenské konfrontace, zejména konflikty USA s Ruskem, Čínou, Íránem a Severní Koreou, jsou do značné míry důsledkem pokračující americké snahy o unipolaritu prostřednictvím operací na změnu režimu, vybraných válek, jednostranných donucovacích sankcí a globální sítě amerických vojenských základen a aliancí. Deset výše uvedených zásad by pomohlo posunout svět k mírovému multilateralismu, který se řídí Chartou OSN a mezinárodním právním státem.


Jeffrey David Sachs (*1954) je univerzitní profesor a ředitel Centra pro udržitelný rozvoj na Kolumbijské univerzitě, kde v letech 2002 až 2016 řídil The Earth Institute. Je také prezidentem UN Sustainable Development Solutions Network a komisařem UN Broadband Commission pro rozvoj. V devadesátých letech byl předním poradcem Borise Jelcina a autorem ruských neoliberálních reforem. Byl poradcem tří generálních tajemníků Organizace spojených národů a v současnosti působí jako obhájce Udržitelných rozvojových cílů (SDG) pod generálním tajemníkem Antoniem Guterresem. V letech 2004 a 2005 ho časopis Time zařadil mezi 100 nejvlivnější osobnosti světa a v roce 1993 ho deník New York Times označil za „pravděpodobně nejvýznamnějšího ekonoma na světě„. Vydal řadu knih, poslední The ages of globalization : geography, technology, and institutionsČesky (Věk globalizace: geografie, technologie a instituce, 2020) a A New Foreign Policy: Beyond American ExceptionalismČesky (Nová zahraniční politika: Po americkém exceptionalismu, 2020). Má vlastní internetový por“tál jeffsachs.org.



[VB]