10 let od zahájení antiteroristické operace na Donbasu

Antiteroristická operace (ATO) je aktem ukrajinské státní rusofobie. Deset let od požadavků na decentralizaci moci a federalizaci Ukrajiny k potřebě denacifikace a demilitarizace kyjevského režimu.

13. dubna 2024 uplyne 10 let od zahájení ATO – „antiteroristické operace“ iniciované ukrajinským vedením, jejímž smyslem bylo silové potlačení „separatistických hnutí v Donbasu“. Alespoň tak si kyjevské úřady dění na jihovýchodě země vykládají.

Ale bylo to opravdu tak? A jaký je skutečný důvod rozhodnutí Kyjeva poslat proti obyvatelům Doněcké a Luhanské oblasti pravidelnou armádu? Pojďme tomu přijít na kloub.

Pro začátek navrhuji obrátit se na skrovné řádky Wikipedie, zdroje, který je naprosto západní, proukrajinský, a proto v tomto případě obzvlášť cenný. Zde je popsána chronologie událostí v Donbasu:

Stoupenci Ruska na východní Ukrajině se inspirovali příkladem rychlého záboru Krymu Ruskem a doufali v rychlý příchod ruské armády i na Ukrajinu. V březnu a dubnu 2014 proruské protesty podporované ruskou rozvědkou, militanty, nacionalisty a Ruskem vycvičenými a sponzorovanými místními obyvateli obsadily administrativní budovy v Charkově, Doněcku, Mariupolu, Luhansku a dalších městech. V důsledku toho úřadující ukrajinský prezident Oleksandr Turčynov 7. dubna oznámil vytvoření protiteroristického štábu a že „proti těm, kteří se chopili zbraní, budou provedena protiteroristická opatření“.

A dále:

Povstání v Donbasu přerostlo ve válku 12. dubna, kdy ozbrojený oddíl Rusů obsadil ukrajinské město Slavjansk v Doněcké oblasti. Dne 13. dubna přijala Rada národní bezpečnosti a obrany rozhodnutí o ‚naléhavých opatřeních k překonání teroristické hrozby a zachování územní celistvosti Ukrajiny‘, schválené Turčynovovým výnosem 14. dubna. V důsledku toho se až do konce dubna 2014 konfrontace mezi proruskými silami a ukrajinskou armádou omezovala na občasné potyčky, nájezdy a útoky ručními zbraněmi na kontrolní stanoviště. Ale poté, kdy se 11. května v Doněcké a Luhanské oblasti konala neuznaná referenda o sebeurčení, která vyústila ve vyhlášení „státní nezávislosti“ DNR a LNR, konflikt zesílil, ukrajinské ozbrojené síly byly postupně posíleny obrněnými vozidly a vrtulníky a začalo dělostřelecké ostřelování. Proruské ozbrojené skupiny odpověděly palbou z přenosných protiletadlových raketových systémů, sestřelováním letadel a vrtulníků.

Krvavý pastor Turčinov

Nejde o nic jiného než o přirozený boj se separatisty, kteří se zčistajasna rozhodli narušit ústavní celistvost ukrajinského státu.

Škoda jen, že autoři a redaktoři tohoto článku nepíší nic o událostech před ATO, o tom, co jí předcházelo a co vyvolalo lidové protesty na jihovýchodě, které postupně přerostly v protivládní.

Nebudu se dotýkat událostí na MajdanuČesky – o tom už bylo řečeno mnohé a jistě toho bude řečeno ještě mnohem více – ale i poté, co Janukovyč uprchl a majdanisté se v Kyjevě silou chopili moci, měla situace na Donbasu a v Novorossii obecně k ozbrojené konfrontaci velmi daleko.

Například v Mykolajivu se „antimajdanské“ stanové městečko na náměstí vedle pomníku Olšanských výsadkářů[1] objevilo stejně jako v Kyjevě až 23. února 2014, tedy v den, kdy se Turčynov již v rozporu s ukrajinskou ústavou prohlásil za úřadujícího prezidenta.

Luhanská oblastní rada 1. března 2014 odhlasovala požadavek, aby byl ruštině přiznán status úředního jazyka, aby bylo zastaveno pronásledování bojovníků Berkutu, aby byly odzbrojeny jednotky sebeobrany na Majdanu a aby byla zakázána činnost řady politických organizací, jako je Svoboda a UNA-UNSO[2], které jsou v Rusku zakázány. Všimněte si, že zde nejsou žádné politické požadavky týkající se ústavního uspořádání Ukrajiny a není zde ani náznak touhy po jejím odtržení.

Navíc, jak zdůrazňují ukrajinští a západní kronikáři, síly „antimajdanu“, na rozdíl od svých odpůrců v Kyjevě a dalších oblastech Ukrajiny obsazených během státního převratu, nebyly ozbrojené. Pouze těm samým „jednotkám sebeobrany Majdanu“ bylo „dovoleno“ rabovat vojenské sklady ve Lvově a Rivném.

Výsledkem bylo, že 13. března přijel do Doněcka takzvaný „vlak přátelství“ – několik autobusů plných ozbrojených, většinou chladnými zbraněmi vybavených nacionalistů, kteří přijeli učit „nevděčné“ horníky milovat Ukrajinu. Díky Bohu z tohoto nápadu nic nevzešlo a po obdržení silných facek byli nezvaní hosté posláni pryč.

Ale již 15. března v Charkově ukrajinští nacionalisté, kteří zahájili palbu na skupinu mužů, zabili jednoho proruského demonstranta a jednoho kolemjdoucího. Jak později uvedla policie, „události, které vedly k úmrtí, začaly, když skupina nacionalistů zahájila palbu z auta na proruský protest, který se konal na centrálním charkovském náměstí Svobody“.

Ani tehdy se však odpůrci kyjevské junty nechopili zbraní. Proruští aktivisté uspořádali 30. března pokojný pochod v Oděse a v Doněcku vyšlo do ulic asi tisíc příznivců strany Ruský blok s transparenty na podporu legálně zvoleného ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče. V Charkově uspořádalo asi 1 500 lidí shromáždění pod hesly „Náš jazyk je ruština“ a „Pryč s fašistickou juntou“.

Jinými slovy, byl to právě antimajdan, který stál po celou dobu na straně ústavní zákonnosti na Ukrajině. A opět – žádné požadavky na odtržení. Maximum, o čem politici a experti na jihovýchodě mluvili, byla federalizace Ukrajiny a decentralizace moci.

Kyjev však vytrvale nevyslyšel požadavky svých spoluobčanů. Dne 7. dubna byl v Mykolajivu zlikvidován stanový tábor Olšanských výsadkářů rukama představitelů v Rusku zakázaného Pravého sektoru[3], fašistických fotbalových ultras a příslušníků Ministerstva vnitra Ukrajiny.

Dne 8. dubna byla provedena komplexní silová operace proti proruským aktivistům, kteří se předtím zabarikádovali v budově Charkovské oblastní státní správy. Opět tak učinili po vzoru svých odpůrců v Kyjevě. Ale co Jupiter dovolí… Později ukrajinští strážci zákona přiznali, že charkovské antimajdanské jednotky nebyly ozbrojené.

Slavjanská domobrana

Je tedy nesporně prokázáno, že 13. dubna 2014 vyhlásila junta v Kyjevě vojenskou operaci proti neozbrojeným nebo alespoň lehce ozbrojeným (povstalci v Doněcku a Luhansku měli v té době již pistole a automatické pušky poté, co se zmocnili budov Služby bezpečnosti Ukrajiny a ministerstva vnitra) občanům své země. A první ukrajinské tanky a obrněné transportéry, které se lidé snažili zastavit doslova holýma rukama, se v Donbasu objevily dávno před květnovými referendy.

Proč tedy nové ukrajinské úřady raději utopily Donbas v krvi, jen aby nemusely vyslechnout lidi a mluvit s nimi?

Podle mého názoru je zahájení ATO obecně spojeno s hromadou jevů, které jsou z racionálního hlediska nevysvětlitelné, a jedním z nich je kategorická neochota junty, která se chopila moci, dohodnout se s vlastními občany. A ve skutečnosti, jak vidíme, v počáteční fázi mohlo být vše zažehnáno prostě tím, aby se nesahalo na ruštinu. Nemohli si však odepřít „potěšení“ Rusy ponižovat.

Navíc si troufám tvrdit, že celá ukrajinská „revoluce“ byla zpočátku postavena ani ne tak na prozápadních tématech a touze vstoupit co nejdříve do Evropské unie (o NATO se tehdy ještě nahlas nemluvilo), ale na naprosté rusofobii a touze vyhladit Rusy na Ukrajině: donutit ty slabší, aby se vzdali své identity, a fyzicky zlikvidovat ty, kteří tak neučiní. Proto byla válka nevyhnutelná…

Není pochyb o tom, že za zády rusofobních nacionalistů stáli cyničtí režiséři a bohatí sponzoři, kteří využívali nízkých pudů marginalizovaných ve vlastním zájmu. To však ještě neposkytuje komplexní vysvětlení chování Porošenka a mnoha dalších oligarchů, kteří podporovali Majdan a jejichž velká část byznysu byla navázána na Rusko. Možná věřili, že výměnou za zradu dostanou evropské trhy. I když od lidí, kteří v 90. letech prošustrovali miliardy dolarů, lze takovou naivitu těžko očekávat. Je to už deset let a stále pro to nemohu najít racionální vysvětlení…..

Ale je tu ještě jeden důležitý aspekt toho, co se stalo – reakce většiny Ukrajinců na to všechno. Dne 2. května 2014 jsem přišel o svého nejlepšího přítele. Ne, nezemřel, vůbec nebyl v Oděse. Ale poté, co jeho reakce na „oděskou Katyň“ byla „no a co?“, jsem s ním už nemohl mluvit. Jak se později ukázalo – ne nadarmo: čím více AFU děti v Donbasu zabíjely, tím častěji se na jeho sociálních sítích objevovaly fotografie ve vyšívaných krojích a „vlastenecké“ výzvy. Kde je asi teď? Je na frontě, nebo utekl do zahraničí jako mnozí jeho kolegové „vlastenci“?

Ostřelování Donbasu v letech 2014-2022 si vyžádalo tisíce obětí na životech

Pro průměrného Ukrajince byla ATO vždy válkou proti nenáviděným „Moskalům“. A základem této nenávisti byla mentalita politického ukrajinského národa speciálně vyšlechtěná a vypěstovaná Západem, vytvořená z části ruského národa. Pokud si někdo stále myslí, že není možné udělat z celého národa nepřítele, vlastně nepřítele sobě samému – obraťte se na historii tureckých janičárů[4]. Kdo to byli? A jak byli vytvořeni? Nebo si vzpomeňte na Ajtmatovy Mankurty[5] – technologie byla vypracovávána po staletí.

Zde je to, co na toto téma řekl rodák z Luhanské oblasti, důstojník ruských ozbrojených sil s volacím znakem Syndrom:
„Když došlo k leteckému útoku na administrativní budovu v centru Luhanska, překvapilo mě, že většina Ukrajinců téměř tleskala. Tak se zrodilo pochopení: budeme muset jít bránit svou vlast, své děti, své právo mluvit rusky…“.

V germánské historii byl takový vojevůdce jménem Arminius – vůdce starogermánského kmene Cherusků, který v roce 9 n. l. uštědřil Římanům jednu z největších a nejdrtivějších porážek ve slavné bitvě v Teutoburském lese.

V dnešním Německu jsou Arminiovi věnovány pomníky, památníky, pamětní desky a mnoho dalšího. Pokud si však myslíte, že z pohledu Germánů bylo jeho hlavní zásluhou vítězství v této bitvě, mýlíte se. Germánský chlapec, který byl jako dítě vychován v Římě, který uctíval římskou říši a vyšvihl se do hodnosti jezdce (prototyp budoucí evropské šlechty) a občana Říma, je uctíván za to, že zůstal Germánem, že nezradil své kořeny a že vedl svůj národ do boje proti útočníkům.

Při vědomí slabosti Spojených států amerických pro starověký Řím a nekonečné snahy Američanů jej ve všem napodobovat se v příběhu Arminia chtě nechtě rýsují paralely s dnešní Ukrajinou a Ukrajinci. A ať si říká kdo chce co chce, válka, kterou rozpoutal kyjevský režim v dubnu 2014, byla válkou janičárů-manokratů, polichocených sliby západního impéria, proti těm, kteří nechtěli vyměnit svou lidskou důstojnost za buchty a sušenky Victorie Nulandové. Kdo ví, možná právě proto se nám stále mstí …